Slované

V 5. – 6. sto­letí při­šli Slo­vané do jižní a střední Evropy. Tento pře­sun byl sou­částí pro­cesu stě­ho­vání národů. Pra­vlastí Slo­vanů byla oblast mezi Vis­lou a Dně­prem. Slo­vané se živili hlavně země­děl­stvím, cho­vali doby­tek, jejich způ­so­bem obživy byl i lov a rybo­lov. Přesto ale často vytvá­řeli tlak i na Byzanc, na jejíž území pořá­dali lou­pe­živé nájezdy. Sla­bost říše rázně odpo­vě­dět na tyto útoky způ­so­bila masiv­nější expanzi Slo­vanů do oblasti Bal­kánu a pře­de­vším jejich usa­zo­vání v těchto kon­či­nách. Na pře­lomu 6. a 7. sto­letí zabrali oblasti Slo­vin­ska, Dal­má­cie a Chor­vat­ska. Do Malé Asie se slo­van­ské kmeny dostaly jako obrana Byzance proti Ara­bům – role Slo­vanů v Byzancké říši byla závislá na pod­mín­kách – často byli spo­jenci i nepřátelé.

Slo­vanská bož­stva:

• hlavní bůh Sva­rog, stvo­ři­tel světa, otec bohů, prvotní dárce světla a ohně
• bůh Slunce, tepla, ohně a úrody Daž­bog, nástupce Sva­ro­gův (jeho syn), bývá zto­tož­ňo­ván se Sva­ro­ži­cem (jedno ze Sva­ro­ži­co­vých jmen je i Radegast)
• bůh hromu a války Perun
• bůh stád i hos­po­dář­ství Veles
• bůh noci a Měsíce Chors
• bohyně plod­nosti Mokoš

Sámova říše

Sámova říše vznikla v sou­vis­losti s útoky Avarů (turko-tatar­ské kmeny). Ava­rové v 6. sto­letí pro­nikli do Uher­ské nížiny (Panó­nie), kde vytvo­řili cen­t­rum své moci a ovlá­dali velké území od Donu ke střed­ními Labi. V 7. sto­letí byli Avaři pora­ženi při oblé­hání Caři­hradu; tohoto osla­bení vyu­žili Slo­vané žijící zhruba na území dneš­ních repub­lik České a Slo­ven­ské, v Panó­nii a v Alp­ských zemích, a vzbou­řili se proti jejich nadvládě.

Vývoj Sámovy říše (pokud se dá mlu­vit o říši) není úplně jed­no­du­chý. Zřejmě šlo o pouhý kme­nový svaz sepjatý proti rozpí­na­vosti Avar­skému kaga­nátu. Ten vyu­ží­val Slo­vany kromě objektu k dran­co­vání i jako levné voj­sko, podle Fre­de­ga­roviy kro­niky (jedin­ného písem­ného pra­mene pro Sámův kme­nový svaz) si Avaři brali slo­van­ské ženy do postelí a krutě s nimi zachá­zeli. Náhle se v pra­meni (k roku 623/624) obje­vuje kupec Sámo, Frank z kraje Senon­ského, který zřejmě díky svému zboží – zřejmě byl obchod­ník se zbra­němi – stal vůd­cem svazu. Roku 631 byla na území jeho svazu údajně pře­pa­dena kara­vana fran­ských kupců. Fran­ský král Dago­bert I. vyslal posla, který ale nebyl zcela úspěšný – spíše Sáma urá­žel. Dago­bert nako­nec vytáhl proti Sámovi se třemi voj­sky – Ala­man­ským, Lan­go­bard­ským a Fran­ským (Aus­tra­sij­ským, viz Fran­ská říše). Roku 632 se ode­hrála bitva u Wogas­tisburgu. Není zcela jisté, kde toto opev­něné místo stálo, v úvahu při­chází některá z hra­nič­ních pev­ností, nej­čas­těji je ozna­čo­ván vrh Rubín u Pod­bo­řan (okres Louny), na mapě jako č.5. O Sámovi se dozví­dáme už jen, že měl 12 man­že­lek, 22 synů a 15 dcer a vládl někdy do 60. let 7. sto­letí. Po jeho smrti se svaz roz­padl. Na cen­tra tohoto útvaru poz­ději navá­zala Velká Morava (např. Valy u Mikul­čic). Vět­šina údajů o Sámově „říši“ je značně nejistá, prav­di­vost Fre­de­gá­rovy kro­niky se v sou­časné době zpochybňuje.

Mapa Sámovy říše s vyzna­če­ním směrů útoků krále Dago­berta I. (zdroj: moraviamagna.cz)

Jižní Slované

Slo­vané pro­ni­kali na Bal­kán již od 6. sto­letí. Byzanc tomu nedo­ká­zala zabrá­nit. V druhé polo­vině 7. sto­letí sem pro­nikly kmeny Bul­harů (asi­j­ští kočov­níci tur­ko­ta­tar­ského původu; vedl je chán Aspa­ruch). Sedm slo­van­ských kmenů se Aspa­ru­chovi pod­dalo na spo­leč­nou obranu proti Byzanci.

Bul­haři byli méně početní, a tudíž sply­nuli (asi­li­mo­vali), při­jali slo­van­ský jazyk, zůstalo jim jen jméno. V letech 681‑1018 trvala tzv. první Bul­har­ská říše. V utvá­ření státu hrálo důle­ži­tou roli křes­ťan­ství, které při­jali i Bul­haři počí­naje panov­ní­kem Bori­sem I. Micha­lem v polo­vině 9. sto­letí (864 nebo 865).

Na počátku 10. sto­letí sem při­šli žáci Cyrila a Meto­děje, kněží z Velké Moravy, vytvá­řejí zde bul­har­ské písem­nic­tví a vytvá­řejí zde též cyri­lici. Jejím zákla­dem byla řecká abe­ceda, vyvi­nula se z ní azbuka.

V 10. sto­letí zažívá Bul­har­sko svůj roz­mach (vláda Sime­ona I.), hlav­ním síd­lem bylo město Pliska. 969 se říše roz­padla na dvě části. V roce 1018 se Bul­har­sko dostalo pod vliv Byzance, kde setr­valo až do roku 1185, kdy Petr Teo­dor vyu­žil byzant­ského osla­bení a vedl vzpouru proti byzant­ské nad­vládě. Petr Teo­dor se pro­hlá­sil Petrem II. – carem Bul­harů, Řeků a Vla­chů. Druhá Bul­har­ská říše trvala v letech 1185–1396, byla zni­čena Osmany a stala se sou­částí jejich říše.

Druhý stát již­ních Slo­vanů vytvo­řili po roce 850 Chor­vaté. Ti se museli brá­nit Výcho­dofran­ské říši, v polo­vině 9.století hle­dali oporu u Byzance. Kníže Tomi­slav, vnuk Sva­to­plu­kův (jde o pověst, podle které mohl být Tomi­slav synem vel­ko­mo­rav­ského kní­žete Sva­to­pluka II., a tím pádem vnu­kem Sva­to­pluka I.), utvo­řil z Chor­vat­ska krá­lov­ství (925), jehož sou­částí byla i bohatá Dal­má­cie. Chor­vat­ská města bohatla obcho­dem (s Itá­lií, Byzancí). Nej­vět­ším měs­tem byl Dubrov­ník (od 14. sto­letí samo­statný měst­ský stát – Respub­lica Ragusina, též Repub­lika Dubrovník).

Roku 1089 vymřela domácí chor­vat­ská dynastie a trůn byl nabíd­nut Ladi­slavu I., uher­skému králi. Jeho nástupce, Kolo­man I., pak na konci 11. sto­letí při­po­jil Chor­vat­sko k uher­skému státu. Chor­vaté si však zacho­vali svůj jazyk (podobný srbštině, uží­vali ale i latinku), zákony i vlastní šlechtu.

Kon­cem 9. sto­letí došlo k vytvo­ření dvou hlav­ních cen­ter budou­cího srb­ského státu v Zetě a Rašce a Srbové v této době rov­něž při­jali pra­voslavné (východní) křes­ťan­ství a s ním i slo­van­ský boho­slu­žebný jazyk a písem­nic­tví. Od 11. sto­letí lze mlu­vit o srb­ském krá­lov­ství (domi­nance Zety), ve 12. sto­letí ovládla Raška celé krá­lov­ství a její dynastie Nema­n­jićů se stala sjed­no­ti­te­lem Srb­ska. 1217 bylo ofi­ci­álně vyhlá­šeno sjed­no­cené království.

Východní Slované

Rurik (též Rju­rik), legen­dární zakla­da­tel nej­starší ruské panov­nické dynastie Rurikovců

V devá­tém sto­letí po Kristu osíd­lily roviny mezi Vis­lou a Dně­prem kmeny Kri­vičů, Uličů, Dre­vljanů aj. Rusové měli svou zemi mezi Kyje­vem a Tjas­me­nem. Ve stejné době však do severní Evropy pro­ni­kaly útočné skan­di­náv­ské (švéd­ské) kmeny Varjagů, kteří pou­ží­vali obchodní cestu ze své země k Čer­nému moři (do Byzance), na níž ležela opev­něná hra­diště Kyjev (na jihu) a Nov­go­rod (na severu). Obě města byla postu­pem času ovlád­nuta Varjagy – dle pověsti Rurik ovládl Nov­go­rod a Oleg pora­zil Askolda a Dira, kteří ovládli Kyjev (Oleg je měl pora­zit až po Ruri­kově smrti). Oleg podří­dil Kyjevu také okolní kmeny, čímž dal vznik­nout Kyjev­ské Rusi. Asi Ruri­kův syn Igor (tzv. Ruri­kov­ská dynastie) uza­vřel s Byzancí po něko­lika taže­ních za výhod­ných pod­mí­nek mír. Jeho cen­t­ra­li­zační snahy se však nelí­bily Dre­vlja­nům, kteří jej roku 945 zabili. Po něm vládla jeho man­želka Olga, která se Dre­vlja­nům krutě pomstila a sjed­no­tila mnohé okolní ruské kmeny s cen­t­rem v Kyjevě. Varja­gové, kteří sem pro­nikli, se postu­pem času poslo­van­štili, zůstalo jim jen jméno Rusové (nor­man­ské jméno). Východní Slo­vané se sami nazý­vali Anlové.

Roku 988 kníže Vla­di­mír při­jal pra­voslavné křes­ťan­ství (z Byzance; ve sta­ro­slo­věn­štině) – odtud sem při­šla i cyri­lice. Byzanc měla na východní Slo­vany kromě nábo­žen­ského i kul­turní vliv (v archi­tek­tuře se pou­ží­valy věže cibu­lo­vi­tého tvaru, mozaiky, ikony). Křes­ťan­ství při­jala již Olga, Vla­di­mí­rova babička, ovšem nebyla jej schopná uči­nit „stát­ním náboženstvím“.

Kyjev­ská Rus dosáhla svého vrcholu za vlády Jaro­slava Moud­rého († 1054) v jede­nác­tém sto­letí. Ten pozvedl Kyjev, dal vysta­vět také řadu vel­ko­le­pých sta­veb jako je napří­klad katedrála sv. Sofie (kyjev­ská verze chrámu Hagia Sophia). Jaro­sla­vův záko­ník Pravda Yaro­slava (Jaro­sla­vova pravda) poslou­žil jako jeden ze základ­ních sta­veb­ních kamenů vel­kého sou­boru zákonů ze 13. sto­letí, který se nazývá Rus­kaja Pravda. V době jeho vlády již Kyjev­ská Rus měla pod kon­t­ro­lou prak­ticky všechny východní Slo­vany. Jaro­slav se doká­zal vypo­řá­dat s kočov­nými Peče­něhy, teří dlouho území jeho státu ohro­žo­vali. Po Jaro­sla­vově smrti došlo k úpadku Kyjev­ské Rusi, který byl způ­so­ben bra­t­ro­vra­žed­ným bojem kan­di­dátů na trůn, a také Turky, kteří od 11. sto­letí ohro­žo­vali obchodní cesty vedoucí přes Kyjev­skou Rus (cesty mezi severní Evro­pou, Byzancí a střed­ním východem).

Ve 12. sto­letí se na Rusi vytvo­řily tři sku­piny východ­ních Slo­vanů – Vel­ko­ru­sové (v cen­tru kolem Moskvy), Malo­ru­sové (v již­ních oblas­tech) a Bělo­ru­sové (v západ­ních oblastech).

Z dob útoků asij­ských kmenů na Kyjev­skou Rus pochá­zejí lite­rární památky zvané Byliny (to, co bylo). Na počátku 11. sto­letí byl sepsán Nesto­rův leto­pis (Pověst dáv­ných let) = nej­starší kro­nika Rusů; Slovo o pluku Igo­rově; v polo­vině 11. sto­letí, jak již bylo zmí­něno, byl sesta­ven záko­ník „Ruská pravda“.

Na počátku 13. sto­letí došlo defi­ni­tivně k roz­padu Kyjev­ské Rusi vpá­dem Tatarů (Čin­gischán). Samo­stat­nost si udr­žel pouze Nov­go­rod na severu Ruska, a to pře­de­vším díky nepro­pust­nosti tam­ního les­na­tého a baži­na­tého terénu. Tataři zalo­žili na doby­tém území svůj stát, který nazý­vali „Zlatá horda“ (Kip­čak) a začali pod­ni­kat nájezdy i do dal­ších území na západ (v roce 1241 ohro­žo­vali i naše země).

Rusko se dostalo pod tatar­skou nad­vládu, muselo odvá­dět daně, Tataři jej izo­lo­vali od Evropy, což způ­so­bilo rus­kou zao­sta­lost. Nov­go­rod se musel brá­nit také úto­kům Švédů a řádu Němec­kých rytířů. V roce 1240 pora­zil Ale­xandr Něv­ský Švédy na řece Něvě, v roce 1242 pora­zil německé rytíře na Čud­ském jezeře. Nov­go­rod se tedy stal svo­bod­ným stře­dis­kem, které bylo vyu­ží­váno západ­ními státy pře­vážně pro obchod s rus­kým zbožím.

Západní Slované

Vše­o­becně se dá kon­sta­to­vat o západ­ních Slo­va­nech (Pomo­řan­ských, Polabských, Pol­sku, Česku), že se poli­ticky a kul­turně začí­nají roz­ví­jet až na pře­lomu 9. a 10. sto­letí. Roz­mach pře­de­vším sou­visí s křes­ťan­skou expanzí. Nelze ale říct, že by byly tyto státy roz­vi­nu­tější, než ty východní nebo jižní.

Polabští Slované

Naroz­díl od Čechů nebo Poláků byli polabští Slo­vané roz­tříš­těni do něko­lika samo­stat­ných kmenů, které se dělí do dvou hlav­ních větví – Luticů (Velétů) a Obodritů. Veléti a Obodrité byli při­po­jeni k říši až roku 929 krá­lem Jin­dři­chem I. Ptáč­ní­kem, a roku 989 se v Mag­de­burgu vytváří arci­bis­kup­ství, které tyto oblasti má chris­ti­a­ni­zo­vat. Kon­cem 10. sto­letí vzni­kají různé vzpoury slo­van­ského oby­va­tel­stva, nejdelší vydrží 200 let. V roce byla 1147 proti tomuto novému svazu slo­van­ských kmenů s cen­t­rem v Pomo­řa­nech vyhlá­šena kří­žová výprava, která skon­čila ale­spoň čás­teč­ným při­po­je­ním těchto kmenů k říši. Pomo­řany ale samotné ve 12. sto­letí padly do rukou pol­ského krále Boleslava Křivoústého.

Polský stát

Měšek I. (935? – 25. května 992), nej­starší his­to­ricky dolo­žený pol­ský kníže z rodu Piastovců

První psané infor­mace o pol­ském státu nám udává tzv. Geo­graf bavor­ský (pol. 9. stol.), který uvádí něko­lik kmenů – např. Ďado­šané, Sle­zané, Velun­zané (Woliňané) a Polané (Geo­graf bavor­ský je jméno pro ano­nym­ního autora doku­mentů, které pro­ka­za­telně stvo­řilo více lidí, a jejich datace je pochybná). Z druhé polo­viny 10. sto­letí (kro­nika Widukinda) známe prv­ního zcela his­to­ric­kého kní­žete – Měška I. z rodu Piastovců (podle báj­ného zakla­da­tele kní­žete Piasta – para­lela k Pře­myslu Orá­čovi). Mimo jiné bojo­val proti sSlo­va­nům – Vele­tům. Pol­ský stát zau­jí­mal území mezi Odrou a Mazov­skem s cen­t­rem v Hnězdně a Poznani. Měšek se ože­nil s dce­rou čes­kého kní­žete Boleslava – s Doubra­vou, která dle tra­dice při­nesla do Pol­ska křes­ťan­ství a přes kte­rou měl nyní pol­ský kníže nárok i na český stát. Toho na čas vyu­žil Měškův syn Boleslav, řečený Chrabrý, při krizi čes­kých kní­žat na pře­lomu 10. a 11. sto­letí. Mimo to při­po­jil k Pol­sku území Malo­pol­ska a Kra­kova. Vyu­žil kon­taktů s Oton­ským krá­lov­stvím a nechal roku 1000 zalo­žit v Hnězdně arci­bis­kup­ství s odka­zem na mučed­nic­kou smrt sv. Voj­tě­cha. Nechal se také koru­no­vat krá­lem, pro své potomky ale titul neu­dr­žel. Za svůj život vedl velké množ­ství válek všemi směry, pře­de­vším boje s Řím­skou říší na západě byly dlou­ho­dobé (hlavně po smrti Oty III.).

Po Boleslavu Chrabrém dlouho nepři­šel významný panov­ník a části Pol­ska při­pa­daly jak čes­kému kní­žeti Oldři­chovi, tak kyjev­ský kníže Jaro­slav Moudrý zís­kal zpět Čer­veň­ské hrady a německý císař zís­kal Lužici. Pol­sko se v této době roz­padlo na něko­lik men­ších dílů, které sjed­no­til až Kazi­mír I. Obno­vi­tel (zemřel 1058). Posled­ním vel­kým panov­ní­kem Pol­ska se stal syn také sil­ného kní­žete Kazi­míra, kte­rého dosa­dil na trůn císař Jin­dřich III. Kníže Boleslav II. zís­kal pře­de­vším z bojů o investi­turu, kdy stál na straně papeže Řehoře VII. Zalo­žil řadu kos­telů a kláš­terů, v Kra­kově a Vra­ti­slavi zalo­žil krá­lov­ské min­covny. Dokonce se roku 1076 nechal koru­no­vat krá­lem. Boleslav podle jedné verze legendy údajně vlast­no­ručně zabil v Kra­kově bis­kupa Sta­ni­slava. Byl vyhnán ze země povstá­ním. To už ale vzrůs­tala moc pol­ské šlechty, která se postupně osa­mo­stat­ňo­vala a zaklá­dalia rodové dynastie. To mělo za násle­dek naprostý úpa­dek moci pol­ského krále, který už na pře­lomu 12. a 13. sto­letí neměl nad stá­tem význam­nější moc. Ten se roz­dě­lil na něko­lik částí – Vel­ko­pol­sko, Malo­pol­sko, Vra­ti­slav­sko, Slez­sko. Některé části zabral Řád němec­kých rytířů (pře­de­vším dnešní Prusko a Mazov­sko), některé části (Opol­sko, Vel­ko­pol­sko) zni­čili Tataři (Mon­go­lové) při vpádu roku 1241, před slav­nou bitvou u Leh­nice. Slez­sko bylo až do války o Rakouské dědic­tví v polo­vině 18. sto­letí sou­částí Koruny české. Český král Vác­lav II. zís­kal pol­skou korunu a při­po­jil k čes­kému státu i část roz­dro­be­ných knížectví.

Doporučená literatura

• Bera­nová, M.: Slo­vané. 2. vydání. Libri, Praha 2000. (psáno archeoložkou)
• Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997. (stručná hesla o jed­not­li­vých vzni­ka­jí­cích stá­tech, pro detailní dějiny dopo­ru­čuji vyhle­dat přímo knihu o ději­nách kon­krétní země, např. Ruska, bal­kán­ských zemí atd.)
• Hra­bová, L.: Stopy zapo­me­nu­tého lidu. Veduta, České Budě­jo­vice 2006. (o Polabských Slovanech)
• Měřín­ský, Z.: České země od pří­chodu Slo­vanů po Vel­kou Moravu I. a II. Libri, Praha 2009 (2. vydání I. dílu), 2006 (1. vydání II. dílu)
• Pro­fant, M. – Pro­fan­tová, N.: Ency­klo­pe­die slo­van­ských bohů a mýtů. 2. vydání. Libri, Praha 2007.