Slovensko a Slovenské národní povstání

Slovenský štát – „farská republika“ pod ochranou Německa

V kri­tic­kých dnech března 1939, kdy se osud druhé Česko-Slo­ven­ské repub­liky chý­lil ke konci, stál v čele slo­ven­ské auto­nomní vlády kato­lický kněz Jozef Tiso. Dne 13. března 1939 si jej spolu s jeho blíz­kým spo­lu­pra­cov­ní­kem Fer­di­nan­dem Ďur­čan­ským před­vo­lal Adolf Hit­ler do Ber­lína. Zde jim německý vůdce před­lo­žil chladné a jasné ulti­má­tum: buď Slo­ven­sko oka­mžitě vyhlásí samo­stat­nost a svěří se pod „ochranu“ Říše, nebo nechá volný prů­běh maďar­ským vojskům, která byla při­pra­vena obsa­dit celé slo­ven­ské území. Tiso, tla­čený do kouta a infor­mo­vaný o sou­stře­dění maďar­ských divizí u hra­nic, neměl prak­ticky na výběr. Hned druhý den, 14. března 1939, proto na zase­dání Slo­ven­ského sněmu v Bra­ti­slavě refe­ro­val o situ­aci a sněm pod tímto drti­vým tla­kem jed­no­hlasně odhla­so­val vytvo­ření samo­stat­ného Slo­ven­ského štátu.

Adolf Hit­ler při­jímá Jozefa Tisa v Ber­líně (bře­zen 1939)

Slo­ven­ský štát, exis­tu­jící v letech 1939 až 1945, je často ozna­čo­ván jako „far­ská repub­lika“ pro silný vliv kato­lické církve na jeho kle­ro­fa­šis­tický režim. Ačko­liv se jed­nalo o první samo­statný národní stát Slo­váků v ději­nách v čele s pre­zi­den­tem Joze­fem Tisem, pre­mi­é­rem Voj­tě­chem Tukou a minis­trem vni­tra Ale­xan­drem Machem, ve sku­teč­nosti šlo o vazal­ský stát nacis­tic­kého Německa. Toto pod­ří­zené posta­vení bylo ofi­ci­álně stvr­zeno tzv. Ochran­nou smlou­vou (Schu­t­zver­trag) a ústava státu byla vytvo­řena podle vzoru fašis­tické Itálie.

Zpo­čátku režim nabí­zel některé výhody, jako pří­le­ži­tosti k poli­tické kari­éře pro slo­ven­ské elity či ari­zaci, tedy zaba­vo­vání židov­ského majetku. Zásadní změna však nastala v roce 1941, kdy Slo­ven­sko po boku Německa vstou­pilo do války proti Sovět­skému svazu. To vedlo ke zhor­šení život­ních pod­mí­nek, ztrátám na frontě a pádu iluzí o samo­stat­nosti, což se pro­je­vo­valo i pře­bí­há­ním slo­ven­ských vojáků do zajetí a vzni­kem par­ty­zán­ského hnutí. V roce 1942 byl navíc při­jat zákon o vystě­ho­vání Židů, na jehož základě bylo do kon­cen­t­rač­ních táborů depor­to­váno na 70 000 slo­ven­ských občanů.

Formování odboje a příprava povstání

Narůs­ta­jící nespo­ko­je­nost a přímý německý vliv vedly k for­mo­vání širo­kého odbo­jo­vého hnutí. Klí­čo­vým momen­tem se stal pro­si­nec 1943, kdy byla pode­psána tzv. Vánoční dohoda. V ní se spo­jil komu­nis­tický odboj (zastu­po­vaný 5. ÚV KSS v čele s G. Husá­kem, L. Novo­meským a K. Šmid­kem) s demo­kra­tic­kými (občan­skými) proudy (J. Ursíny, J. Let­trich). Touto doho­dou byla vytvo­řena Slo­ven­ská národní rada (SNR) jako spo­lečné poli­tické vedení odboje, jejímž hlav­ním cílem byla pří­prava ozbro­je­ného povstání a pře­vzetí moci. Vojen­ské velení se for­mo­valo z řad nespo­ko­je­ných důstoj­níků slo­ven­ské armády, v jejichž čele stál pod­plu­kov­ník Ján Golian.

Vypuknutí a průběh Slovenského národního povstání

Pří­pravy povstání byly úzce spo­jeny s postu­pem sovět­ské armády ke kar­pat­ským prů­smy­kům. Ze SSSR byli na Slo­ven­sko vysí­láni orga­ni­zá­toři a zbraně, což vedlo k akti­vi­zaci par­ty­zán­ských oddílů. Když 25. srpna 1944 par­ty­záni obsa­dili něko­lik měst, německá armáda se sou­hla­sem slo­ven­ské vlády zahá­jila 29. srpna 1944 oku­paci země. V reakci na to vydal Ján Golian dohod­nuté heslo a vyzval armádu k ozbro­je­nému odporu. Povstání tak sice vypuklo před­časně a bez plné koor­di­nace se sovět­skou armá­dou, ale rychle dosáhlo úspě­chů. Povstalci brzy ovládli roz­sáhlé území ve střední části Slo­ven­ska s cen­t­rem v Ban­ské Bys­trici, odkud SNR ofi­ci­álně vyhlá­sila pře­vzetí moci.

Potlačení povstání a partyzánská válka

Památ­ník v Dukel­ském prů­smyku (Dukli­an­skom prie­smyku) na slo­ven­sko-pol­ské státní hranici

Na pomoc povstání byla 8. září 1944 zahá­jena náročná kar­pat­sko-dukel­ská ope­race sovět­ské a čes­ko­slo­ven­ské armády. Něm­cům se však poda­řilo odzbro­jit dvě klí­čové výcho­do­slo­ven­ské divize, které měly prů­lom usnad­nit. Pře­sila oku­pač­ních vojsk byla pří­liš velká a 27. října 1944 Němci obsa­dili Ban­skou Bys­trici. Tím skon­čila orga­ni­zo­vaná fáze povstání a jeho zbytky se stáhly do hor, kde pokra­čo­valy v náročné par­ty­zán­ské válce. Vůdci povstání Ján Golian a gene­rál Rudolf Viest (vyslaný z Lon­dýna) byli zajati a popra­veni. Po potla­čení povstání Němci na Slo­ven­sku roz­pou­tali vlnu teroru, během níž byly vypá­leny některé ves­nice a jejich oby­va­telé zavražděni.

Význam Slovenského národního povstání

Navzdory své vojen­ské porážce mělo Slo­ven­ské národní povstání obrov­ský význam. Jeho morální a poli­tický dopad spo­čí­val v tom, že drtivá vět­šina slo­ven­ského národa se aktivně při­hlá­sila na stranu Spo­jenců a odmítla kle­ro­fa­šis­tický režim s cílem obno­vit Čes­ko­slo­ven­sko na nových, rov­no­práv­ných zákla­dech. Z vojen­ského hle­diska povstání vázalo značné německé síly, které nemohly být nasa­zeny na jiných fron­tách, a naru­šilo důle­žité komu­ni­kační a dopravní trasy německé armády.