Sovětský svaz po druhé světové válce

Konec vlády Stalina (1945 – 1953)

Po druhé svě­tové válce se Sovět­ský svaz (SSSR) stal dru­hou super­vel­mocí světa, vede­nou J. V. Sta­li­nem, který byl u moci již od roku 1922. Sta­lin dovedl vítěz­ství ve válce nejen pro­pa­gan­dis­ticky, ale i mocen­sky vyu­žít. V tomto období dik­tá­tor­ský způ­sob jeho vlády dosáhl svého vrcholu. Díky ros­toucí auto­ritě, pod­po­ro­vané kul­tem osob­nosti, odstra­nil jaké­koli formy kolek­tiv­ního roz­ho­do­vání. Osobně dohlí­žel na vnitřní i zahra­niční poli­tiku a zasa­ho­val do řízení vědy a eko­no­miky. Zatímco na Západě se budo­vala demo­kra­tická spo­leč­nost a rostla životní úro­veň, v SSSR pokra­čo­valo pro­ná­sle­do­vání tříd­ního nepří­tele. Gulagy se dále roz­ši­řo­valy a lidé z SSSR i z nově při­po­je­ných východ­ních zemí v nich pra­co­vali a umírali.

Cen­t­rálně plá­no­vaná eko­no­mika nedo­ká­zala vyře­šit hos­po­dář­ské pro­blémy SSSR, i když pro­pa­ganda tvr­dila, že první pová­lečná pěti­letka byla spl­něna za pouhé 4,5 roku. Cen­t­rální plá­no­vání při­neslo krát­ko­dobé úspě­chy ve formě rychlé industri­a­li­zace a obnovy vál­kou zni­če­ných oblastí, avšak dlou­ho­době vedlo k nee­fek­ti­vitě, plýtvání zdroji a stag­naci. Byro­kra­tický apa­rát brá­nil ino­va­cím a fle­xi­bi­litě, což způ­so­bo­valo nedo­sta­tek spo­třeb­ního zboží a zhor­šo­valo životní pod­mínky oby­va­tel. Namísto eko­no­mické pro­spe­rity se SSSR potý­kal s chro­nic­kými pro­blémy, jako byly nízká pro­duk­ti­vita práce, korupce a špatné hos­po­da­ření se suro­vi­nami. Navzdory těmto pro­blé­mům státní pro­pa­ganda pokra­čo­vala v osla­vo­vání úspě­chů soci­a­lismu a pre­zen­to­vala zkres­lený obraz sovět­ské reality.

Krátce před Sta­li­no­vou smrtí v březnu 1953 vypukla v SSSR ostrá pro­ti­ži­dov­ská kam­paň, která vedla k zatčení sku­piny kre­mel­ských lékařů, bás­níků a herců. Tuto kam­paň vedl druhý nej­moc­nější muž SSSR, Lavren­tij Pav­lo­vič Berija (1899–1953), který se sám stal obětí režimu, který pomá­hal budo­vat. Ještě v roce 1953 byl obvi­něn za své zlo­činy a kru­tosti. Po Sta­li­nově smrti vypukl mezi jeho nástupci (Berija, Malen­kov a Chruš­čov) boj o moc. Vítě­zem se stal Nikita Ser­ge­je­vič Chruš­čov (1894–1971), který nechal Beriju popra­vit a Gri­go­rije Malen­kova (1902–1988) zba­vit moci a poz­ději také vylou­čit ze strany.

Život běž­ných občanů v Sovět­ském svazu během Sta­li­novy pová­lečné éry byl cha­rak­te­ri­zo­ván směsí naděje, strá­dání a stra­chu. Lidé se po devastaci války sna­žili obno­vit své životy, ale záro­veň čelili mnoha výzvám. Vět­šina měst a infrastruk­tury byla zni­čena, což vedlo k akut­nímu nedo­statku byd­lení. Mnoho rodin bylo nuceno žít v komu­nál­ních bytech, kde sdí­lely kuchyně a kou­pelny s něko­lika dal­šími rodi­nami. Potra­viny a spo­třební zboží byly přísně na pří­děl, což vedlo k dlou­hým fron­tám před obchody a roz­voji čer­ného trhu. Pra­covní doba byla dlouhá a pod­mínky často nebez­pečné, zejména v prů­myslu a země­děl­ství, kde stát tla­čil na rych­lou obnovu a zvý­šení produkce.

Záro­veň pano­vala atmo­sféra stra­chu a pode­zří­va­vosti, kdy lidé mohli být kdy­koli obvi­něni z „pro­ti­so­vět­ské čin­nosti“ a posláni do gulagů. Tato hrozba vedla k opa­tr­nosti v komu­ni­kaci, dokonce i mezi přá­teli a rodin­nými pří­sluš­níky. Navzdory těmto těž­kos­tem mnozí občané cítili hrdost na vítěz­ství ve válce a věřili v lepší budouc­nost, kte­rou sli­bo­vala ofi­ci­ální propaganda.

Kul­turní život byl ome­zen cen­zu­rou, ale stát pod­po­ro­val „správné“ umění a lite­ra­turu, což vedlo k roz­květu někte­rých forem sovět­ské kul­tury. Vzdě­lání bylo široce dostupné a mnoho lidí vidělo v zís­kání vyš­šího vzdě­lání cestu k lep­šímu životu, i když obsah výuky byl striktně kon­t­ro­lo­ván státem.

Chruščovova éra (1953 – 1964)

Když se Nikita Ser­ge­je­vič Chruš­čov stal gene­rál­ním tajem­ní­kem Sovět­ského svazu, došlo k obno­vení kolek­tiv­ního vedení, což vzbu­dilo naděje na pozi­tivní změny. Tyto naděje posí­lil XX. sjezd Komu­nis­tické strany Sovět­ského svazu v roce 1956, kde Chruš­čov poprvé ote­vřeně kri­ti­zo­val kult osob­nosti Sta­lina a odha­lil zlo­či­necké prak­tiky strany během sta­li­nis­tické éry. Nové vedení strany se distan­co­valo od dik­tá­to­ro­vých zlo­činů a usi­lo­valo o reformu.

Nikita Ser­ge­je­vič Chruš­čov (1894 – 1971, ve funkci prv­ního tajem­níka ÚV KSSS 1953 – 1964)

V zahra­niční poli­tice Sovět­ský svaz pod Chruš­čo­vo­vým vede­ním nadále pro­sa­zo­val své vel­mo­cen­ské zájmy a udr­žo­val vůdčí posta­vení mezi zeměmi východ­ního bloku. V květnu 1955 byla pode­psána Var­šav­ská smlouva, což byla Smlouva o přá­tel­ství, spo­lu­práci a vzá­jemné pomoci, před­sta­vu­jící vojen­ský pakt jako odpo­věď na vstup Spol­kové repub­liky Německo do NATO. Členy této smlouvy se staly Albá­nie, Bul­har­sko, Čes­ko­slo­ven­sko, Maďar­sko, Německá demo­kra­tická repub­lika, Pol­sko, Rumun­sko a Sovět­ský svaz.

Jed­ním z cílů Chruš­čo­vovy zahra­niční poli­tiky bylo také zlep­šení vztahů s Jugo­slá­vií. Spor mezi oběma zeměmi, zapří­či­něný nesou­hla­sem Jugo­slá­vie s dok­trí­nou ome­zené suve­re­nity pro­sa­zo­vané Sovět­ským sva­zem, byl for­málně ukon­čen v roce 1955, kdy Chruš­čov navští­vil hlavní město Jugo­slá­vie, Běle­hrad. Jugo­slá­vie však nadále vyu­ží­vala své stra­te­gické posta­vení mezi Výcho­dem a Zápa­dem a stala se důle­ži­tým mos­tem pro emi­granty z tota­lit­ních zemí.

Chruš­čo­vova éra byla také obdo­bím urči­tého uvol­nění a refo­rem, které měly zlep­šit životní pod­mínky oby­va­tel a moder­ni­zo­vat eko­no­miku. Byly pod­nik­nuty kroky ke zlep­šení země­děl­ství, včetně kam­paně za obdě­lá­vání panen­ské půdy, i když tyto snahy ne vždy při­nesly oče­ká­vané výsledky. Chruš­čov také zahá­jil ambi­ci­ózní pro­gramy v oblasti byd­lení a spo­třeb­ního zboží, což vedlo k čás­teč­nému zlep­šení životní úrovně. Navzdory těmto sna­hám čelil Sovět­ský svaz i nadále eko­no­mic­kým a poli­tic­kým výzvám, které nako­nec vedly k Chruš­čo­vovu sesa­zení v roce 1964.Chruščovova éra při­nesla pro běžné občany Sovět­ského svazu výrazné změny a mírné uvol­nění. Lidé pocí­tili úlevu po skon­čení sta­lin­ských represí, mnoho poli­tic­kých vězňů bylo pro­puš­těno z gulagů a atmo­sféra stra­chu se zmír­nila. Došlo k výraz­nému zlep­šení v oblasti byd­lení díky masivní výstavbě pane­lo­vých domů, zná­mých jako „chruš­čovky“. Ačkoli byly tyto byty malé (stan­dardně mezi 40 a 45 m²) a uni­formní, pro mnoho rodin zna­me­naly první vlastní domov.

Pane­lové domy zvané chruš­čovka s dvoj­po­ko­jo­vými byty se vysky­tují na celém území býva­lého Sovět­ského svazu.

Životní úro­veň se postupně zvy­šo­vala, spo­třební zboží se stá­valo dostup­něj­ším a kva­lita potra­vin se zlep­šila. Lidé si mohli dovo­lit více vol­ného času, který trá­vili na cha­tách (dačách) nebo kul­tur­ními akti­vi­tami. Období „tání“ vedlo k čás­teč­nému uvol­nění cen­zury, což umož­nilo vznik nových forem umění a lite­ra­tury. Vzdě­lání zůstalo pri­o­ri­tou a vědecký pokrok, sym­bo­li­zo­vaný úspě­chy v kos­mic­kém pro­gramu, napl­ňo­val občany hrdostí. Nicméně, pře­tr­vá­valy pro­blémy s nedo­stat­kem někte­rých druhů zboží a slu­žeb, a sys­tém pri­vi­le­gií pro stra­nické funk­ci­o­náře vyvo­lá­val nespo­ko­je­nost. Mož­nosti ces­to­vání do zahra­ničí byly stále ome­zené, ale kon­takt se západ­ním svě­tem se mírně zvýšil.

Život se však výrazně lišil v závis­losti na místě byd­liště. Moskva, jako hlavní město, poží­vala mnoha výhod. Oby­va­telé měli lepší pří­stup ke spo­třeb­nímu zboží, kul­tur­ním udá­los­tem a kva­lit­nější zdra­votní péči. Obchody v Moskvě byly lépe záso­bené a nabí­zely širší sor­ti­ment zboží než jinde v zemi. Ostatní velká sovět­ská města, jako Lenin­grad (dnešní Pet­ro­hrad) nebo Kyjev, také těžila z lepší infrastruk­tury a slu­žeb, ale ne v takové míře jako Moskva. Menší města často zao­stá­vala v dostup­nosti zboží a kva­litě slu­žeb. Na ves­ni­cích byl život stále velmi odlišný od měst­ského. Ačkoli došlo k urči­tému zlep­šení, ven­kov­ské oblasti stále trpěly nedo­stat­kem moder­ního vyba­vení, horší dostup­ností zdra­votní péče a ome­ze­nými mož­nostmi vzdě­lá­vání a kul­tur­ního vyžití. Mnoho mla­dých lidí proto odchá­zelo z ven­kova do měst za lep­šími pří­le­ži­tostmi, což vedlo k postup­nému vylid­ňo­vání někte­rých ven­kov­ských oblastí. Přes všechny pro­blémy cítili mnozí občané opti­mis­mus ohledně budouc­nosti a věřili v postupné zlep­šo­vání svých život­ních podmínek.

Brežněvova éra (1964 – 1982)

V říjnu 1964 byl Nikita Chruš­čov během svého pobytu na Krymu náhle odvo­lán z funkce. Jeho poli­tika byla kri­ti­zo­vána za cha­o­tič­nost, neú­spě­chy v země­děl­ství a zhor­šení vztahů se Zápa­dem i s Čínou. Sku­pina kon­zer­va­tiv­ních poli­tiků v čele s Leo­ni­dem Brež­ně­vem vyu­žila nespo­ko­je­nosti ve straně a pro­vedla de facto palá­cový pře­vrat. Brež­něv se stal novým gene­rál­ním tajem­ní­kem Komu­nis­tické strany Sovět­ského svazu. Tento pře­chod moci pro­běhl bez násilí a vět­šina oby­va­tel se o něm dozvě­děla až z médií. Nástup Brež­něva zna­me­nal konec refo­rem a expe­ri­mentů Chruš­čo­vovy éry a počá­tek období zná­mého jako „stag­nace“. Brež­ně­vova vláda sli­bo­vala sta­bi­litu a návrat k orto­dox­něj­šímu pojetí komu­nismu, což zpo­čátku mnozí Sověti vítali po letech Chruš­čo­vo­vých často nepřed­ví­da­tel­ných rozhodnutí.

Leo­nid Iljič Brež­něv (1906 – 1982, ve funkci gene­rál­ního tajem­níka KSSS 1964 – 1982)

Brež­ně­vova éra, trva­jící mezi léty 1964 a 1982, byla cha­rak­te­ri­zo­vána poli­tic­kou sta­bi­li­tou, ale také eko­no­mic­kou stag­nací. V počá­teč­ních letech jeho vlády došlo k mír­nému zlep­šení životní úrovně oby­va­tel, zejména díky zvý­šení výroby spo­třeb­ního zboží a potra­vin. Sovět­ský svaz zazna­me­nal úspě­chy v oblasti vědy a tech­niky, včetně kos­mic­kého pro­gramu. Zahra­ničně-poli­ticky však došlo k něko­lika kri­zím. V roce 1968 SSSR vojen­sky potla­čil reformní hnutí v Čes­ko­slo­ven­sku, což vedlo k ochla­zení vztahů se Zápa­dem. V 70. letech byla zave­dena tzv. Brež­ně­vova dok­trína, která ospra­vedl­ňo­vala sovět­ské zásahy v zemích východ­ního bloku. Záro­veň došlo k urči­tému uvol­nění ve vzta­zích s USA, zná­mému jako détente. Nicméně eko­no­mické pro­blémy se pro­hlu­bo­valy. Cen­t­rálně plá­no­vaná eko­no­mika nebyla schopna efek­tivně rea­go­vat na potřeby spo­leč­nosti a tech­no­lo­gický pokrok. Korupce a nepo­tis­mus se staly běž­nými jevy. V pozd­ních 70. letech se situ­ace dále zhor­šo­vala, což vedlo k ros­toucí nespo­ko­je­nosti oby­va­tel. Invaze do Afghá­nistánu v roce 1979 pak zna­me­nala další zátěž pro už tak napja­tou eko­no­miku a mezi­ná­rodní posta­vení SSSR.

Navzdory obrov­ským plo­chám kva­litní země­děl­ské půdy a boha­tým záso­bám nerost­ných suro­vin, včetně čer­ného uhlí, nedo­ká­zal Sovět­ský svaz tento poten­ciál efek­tivně vyu­žít. Pří­lišný důraz na těžký prů­mysl a zbro­jení vedl k zane­dbá­vání země­děl­ství a spo­třeb­ního sek­toru. Životní pod­mínky na ves­ni­cích se zhor­šo­valy, což vedlo k masiv­nímu odlivu oby­va­tel do měst. Nedo­sta­tek pra­cov­ních sil v země­děl­ství pak para­doxně nutil SSSR k dovozu obilí a potra­vin ze zahra­ničí, často výmě­nou za stra­te­gické suro­viny jako zlato, ropa či zemní plyn. Sou­běžně se Sovět­ský svaz sna­žil udr­žet krok v závo­dech ve zbro­jení se Spo­je­nými státy, což vyža­do­valo enormní inves­tice do vývoje a výroby kon­venč­ních a jader­ných zbraní, stejně jako do kos­mic­kého výzkumu. Tyto fak­tory, spolu s nee­fek­tiv­ním cen­t­rál­ním plá­no­vá­ním a ros­toucí korupcí, vedly k tomu, že na počátku 80. let se sovět­ská eko­no­mika ocitla na pokraji kolapsu. Situ­aci dále zhor­šila invaze do Afghá­nistánu v roce 1979, která se pro­mě­nila ve vleklou a náklad­nou válku. Tento kon­flikt nejen eko­no­micky vyčer­pá­val Sovět­ský svaz, ale také vedl k dal­šímu zhor­šení vztahů se Zápa­dem, čímž se SSSR dostal do stále hlubší mezi­ná­rodní izolace.

Za Brež­ně­vovy éry pokra­čo­vala masová bytová výstavba, která se sou­stře­dila na budo­vání pane­lo­vých domů vyš­šího stan­dardu, než byly před­chozí „chruš­čovky“. Na okra­jích měst vzni­kala nová síd­liště s lepší infrastruk­tu­rou, přesto však poptávka po byd­lení stále pře­vy­šo­vala nabídku. Pro­ces urba­ni­zace pokra­čo­val, ale poma­lej­ším tem­pem než za Chruš­čova. Vzni­kala nová prů­mys­lová města, zejména na Sibiři a Dál­ném východě, což vedlo k ros­tou­cím pro­blé­mům s pře­lid­ně­ním vel­kých měst a nedo­sta­teč­nou infrastrukturou.

V oblasti škol­ství došlo k roz­ší­ření povinné školní docházky na 10 let a byl kla­den důraz na tech­nické a vědecké vzdě­lání. Počet vyso­ko­škol­ských stu­dentů se zvý­šil, ale sys­tém trpěl rigi­di­tou a pře­tr­vá­va­jící ide­o­lo­gic­kou indok­tri­nací. Infrastruk­tura zazna­me­nala roz­voj, zejména v oblasti dopravní sítě, s důra­zem na želez­nice a letec­kou dopravu. Došlo k roz­ší­ření elek­tri­fi­kace do odleh­lých oblastí a budo­vání ropo­vodů a ply­no­vodů. Ačkoli se zlep­šila tele­fonní síť, Sovět­ský svaz v této oblasti stále zao­stá­val za Západem.

Prů­mysl a továrny nadále kladly důraz na těžký prů­mysl a zbrojní výrobu. Některé továrny pro­šly moder­ni­zací, ale cel­kově sovět­ské tech­no­lo­gie zao­stá­valy za západ­ními. Obje­vo­valy se pro­blémy s efek­ti­vi­tou a kva­li­tou pro­dukce, zatímco rostl význam rop­ného a ply­ná­ren­ského prů­myslu. Ve vývoji a výzkumu Sovět­ský svaz pokra­čo­val v úspě­ších v kos­mic­kém pro­gramu, napří­klad vybu­do­vá­ním orbi­tál­ních sta­nic Saljut (Салю́т). Roz­ví­jel se také jaderný pro­gram, včetně civil­ního vyu­žití, a významné inves­tice smě­řo­valy do vojen­ského výzkumu. Navzdory těmto úspě­chům SSSR zao­stá­val v oblasti spo­třební elek­tro­niky a počí­ta­čo­vých technologií.

Přes­tože v mnoha oblas­tech došlo k pokroku, sovět­ský sys­tém se cel­kově potý­kal s ros­toucí nee­fek­ti­vi­tou a neschop­ností držet krok s tech­no­lo­gic­kým vývo­jem na Západě. Byro­kra­tická rigi­dita a nedo­sta­tek ino­vací vedly k postup­nému zao­stá­vání sovět­ské eko­no­miky, což se výrazně pro­je­vilo zejména v pozd­ních letech Brež­ně­vovy vlády.

Gorbačovova éra (1985 – 1991)

Éra Michaila Gor­ba­čova, posled­ního vůdce Sovět­ského svazu, zapo­čala v roce 1985 po krát­kém inter­mezzu vlády Jurije Andro­pova a Kon­stan­tina Čer­něnka. Gor­ba­čov, vizi­o­nář uvnitř rigid­ního sys­tému, si uvě­do­mo­val nezbyt­nost zásad­ních refo­rem. Jeho pří­stup, ačko­liv stále zako­ře­něný v komu­nis­tické ide­o­lo­gii, byl revo­luční ve své ochotě imple­men­to­vat některé kapi­ta­lis­tické principy.

Michail Ser­ge­je­vič Gor­ba­čov (1931 – 2022, ve funkci gene­rál­ního tajem­níka ÚV KSSS 1985 – 1991)

Gor­ba­čo­vova vláda je neod­mys­li­telně spjata s pojmy „perestrojka“ (restruk­tu­ra­li­zace) a „glas­nosť“ (ote­vře­nost). Perestrojka cílila na zave­dení trž­ních prvků do stag­nu­jící sovět­ské eko­no­miky. Cen­t­rální plá­no­vání bylo uvol­něno, pod­niky zís­kaly větší auto­no­mii a sou­kromé pod­ni­kání, zejména v sek­toru slu­žeb, bylo povzbu­zo­váno. Tyto reformy, jak­ko­liv ambi­ci­ózní, byly často nedo­sta­tečně pro­myš­lené a imple­men­to­vané, což vedlo k eko­no­mické nesta­bi­litě, růstu neza­měst­na­nosti a inflaci. V někte­rých regi­o­nech dokonce došlo k návratu pří­dě­lo­vého sys­tému potravin.

Glas­nosť před­sta­vo­vala snahu o větší transpa­rent­nost a svo­bodu pro­jevu. Cen­zura byla zmír­něna, média zís­kala nebý­va­lou svo­bodu v infor­mo­vání o spo­le­čen­ských pro­blé­mech a mnoho poli­tic­kých vězňů bylo pro­puš­těno. Toto uvol­nění však také ote­vřelo pří­slo­več­nou Pan­do­řinu skříňku naci­o­na­lis­tic­kých ten­dencí v růz­ných sovět­ských republikách.

V mezi­ná­rodní poli­tice Gor­ba­čov významně při­spěl k ukon­čení stu­dené války. Jeho setkání s ame­ric­kým pre­zi­den­tem Ronal­dem Rea­ga­nem v roce 1986 na Islandu polo­žilo základy pro smlouvu o likvi­daci raket střed­ního doletu, pode­psa­nou v roce 1987. Tato dohoda vedla k sta­ho­vání sovět­ských raket z východní Evropy a poz­ději i k odchodu sovět­ských vojsk z regionu.

Navzdory těmto změ­nám Gor­ba­čov původně nepřed­po­klá­dal pád komu­nis­tic­kých režimů ve východní Evropě. Jeho návštěva Čes­ko­slo­ven­ska v roce 1987 byla zkla­má­ním pro ty, kteří dou­fali v odsou­zení sovět­ské invaze z roku 1968. Nicméně, když v roce 1989 začaly země východ­ního bloku smě­řo­vat k demo­kra­cii, Gor­ba­čov se roz­hodl nein­ter­ve­no­vat.

Gor­ba­čo­vovy reformy vyvo­laly odpor jak mezi kon­zer­va­tiv­ními komu­nisty, tak mezi radi­kál­ními refor­má­tory. Ve snaze udr­žet kon­t­rolu nad roz­pa­da­jí­cím se sys­té­mem, Gor­ba­čov zru­šil vedoucí úlohu komu­nis­tické strany a vytvo­řil funkci pre­zi­denta SSSR, kte­rým se v březnu 1990 také sám stal. Tyto kroky však nedo­ká­zaly zasta­vit narůs­ta­jící chaos. Vyvr­cho­le­ním krize byl neú­spěšný puč v srpnu 1991, který para­doxně urych­lil roz­pad Sovět­ského svazu na konci téhož roku.

Život běž­ných občanů v Sovět­ském svazu během Gor­ba­čo­vovy éry byl plný para­doxů a dra­ma­tic­kých změn. Na jedné straně při­nesla glas­nosť nebý­va­lou svo­bodu pro­jevu a pří­stup k infor­ma­cím. Lidé mohli ote­vřeně dis­ku­to­vat o poli­tic­kých a spo­le­čen­ských pro­blé­mech, číst dříve zaká­za­nou lite­ra­turu a sle­do­vat západní filmy. Tato nově nabytá svo­boda vedla k explozi kul­turní kre­a­ti­vity a občan­ské anga­žo­va­nosti. Na dru­hou stranu, eko­no­mické reformy perestrojky při­nesly mno­hým značné obtíže. Zatímco někteří pod­ni­kaví jedinci vyu­žili nových pří­le­ži­tostí k zalo­žení vlast­ních pod­niků, vět­šina oby­va­tel čelila ros­toucí inflaci, nedo­statku základ­ního zboží a nejis­totě zaměst­nání. Fronty v obcho­dech se para­doxně pro­dlou­žily a kva­lita slu­žeb se často zhor­šila. Mnoho lidí pro­ží­valo směs nad­šení z poli­tic­kých změn a stra­chu z eko­no­mické budoucnosti.

Ros­toucí naci­o­na­lis­mus v růz­ných repub­li­kách vedl k etnic­kým napě­tím a nejis­totě. Mladá gene­race vítala ote­vření hra­nic a mož­nost ces­to­vat či stu­do­vat v zahra­ničí, zatímco starší gene­race často nos­tal­gicky vzpo­mí­nala na „sta­bi­litu“ před­cho­zích let. Cel­kově bylo období Gor­ba­čo­vovy vlády pro běžné občany časem vel­kých nadějí, ale i značné nejis­toty a tur­bu­lencí, které vyvr­cho­lily roz­pa­dem sys­tému, na který byli po dese­ti­letí zvyklí.

Přehledová tabulka