Sovětský svaz v době stalinismu
Josif Vissarionovič Stalin (Džugašvili) (1878 – 1953), generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu (propagační leták)
Ke konci 20. let Sovětský svaz začal postupně opouštět NEP[1]. Tento odklon urychlila tzv. obilní krize, která propukla v roce 1927 a pokračovala i v následujícím roce. Podstatou krize byla skutečnost, že rolníci odmítali prodávat obilí do výkupních středisek za nízké státní ceny a raději je zkrmovali, protože prodej masa, mléka a technických plodin byl pro ně výhodnější. Aby tuto krizi vyřešili, byli do jednotlivých oblastí SSSR posláni vedoucí funkcionáři, na Sibiři se řešení obilního problému ujal dokonce sám J. V. Stalin. Zavedl domovní prohlídky, zabavování obilí, pokuty, zatýkání a věznění. Rolníci na tento postup odpověděli vzpourami (r. 1929 jich bylo kolem 1300), ty však vedly jen k novým represím, a zemi hrozila kromě hospodářské krize i krize politická.
V politbyru VKS se vytvořila opozice v čele s N. I. Bucharinem, která kritizovala administrativně byrokratické metody, chtěla pokračovat v NEP, zpomalit tempo industrializace a za uvolněné prostředky nakoupit obilí v zahraničí. To však odmítl Stalin. Bucharinova skupina byla ostře kritizována za pravou úchylku (Bucharinova skupina požadovala svobodný obchod a konec regulace ze strany státu jelikož brzdí růst a rozvoj obchodu. Pravá úchylka tedy rozuměj kapitalistické metody ve vedení státu) a její členové byli zbaveni řady vykonávaných funkcí. V dubnu 1929 byl na všesvazové stranické konferenci schválen první pětiletý plán, na jehož vypracování se podíleli Bucharin a Rykov, kteří prosadili posílení investic do zemědělství. Konference přijala i krátkou rezoluci o jednotě strany, podle které se musela Stalinova a Bucharinova skupina dohodnout. To nakonec končí donucením Bucharinovy skupiny odejít z politbyra; z politického života odešli také Křižanovskij a Lunačarskij. V souvislosti s 50. narozeninami J. V. Stalina také začalo pěstování kultu jeho osobnosti.
Klíčovým problémem země byla industrializace. Do začátku první pětiletky sovětský průmysl sice překonal předválečnou úroveň o 32%, ale i přesto Sovětský svaz zůstával agrární zemí, ve které žila většina (80%) obyvatel na venkově. Industrializace se stala nutností, ale lišily se přístupy k ní. Trockého stoupenci prosazovali ve 20. letech superindustrializaci na úkor zemědělství, stoupenci Bucharina také podporovali urychlení industrializace, ale bez narušení ekonomických potřeb zemědělství. J. V. Stalin na konci dvacátých let prosadil rychlý rozvoj těžkého průmyslu s pomocí prostředků z lehkého průmyslu a ze zemědělství. Zvýšil proto úkoly první pětiletky a žádal nereálné – aby byla pětiletka splněna za čtyři roky, v některých odvětvích dokonce ještě dříve.
Stejným způsobem byly stanoveny i nerealizovatelné úkoly pro druhou a třetí pětiletku. Ty totiž vyžadovaly obrovské finanční a materiální prostředky a SSSR se mohl spoléhat jen na mobilizaci vnitřních zdrojů. Nezbytné prostředky byly opatřovány novou daňovou politikou postihující především rolníky. Dále prostřednictvím cenové politiky stát odčerpával prostředky z lehkého průmyslu a využil i finančních úspor obyvatel. Často sahal také ke zvýšení oběživa. To vše mělo za následek pokles hodnoty rublu a následující růst cen.
Zvláštní formou byly tzv. vnitřní půjčky od obyvatelstva, které se stávaly politickými akcemi. Industrializace se projevila rychlým růstem dělnické třídy. Během sovětských pětiletek se 2,7‑krát zvýšil počet dělníků. V sovětském průmyslu pracovalo přes osm milionů dělníků, z nichž většina byla dříve rolníky. Nové pracovní síly z venkova byly levnější a zpočátku bylo možno šetřit i na sociálních opatřeních.
I když výsledky pětiletek byly J. V. Stalinem záměrně zveličovány, je pravda, že položily základ industrializace země. V průběhu let 1928 – 1940 bylo vybudováno nebo zrekonstruováno asi 9 000 velkých průmyslových závodů, změnila se celková struktura sovětského průmyslu a Sovětský svaz se osvobozoval ze závislosti na zahraničním trhu.
Kolektivizace úplně změnila sovětskou vesnici. V jejím průběhu se vytvořily dva nové typy zemědělských podniků, a to sovchoz jako státní forma zemědělského hospodářství, která měla sloužit jako vzor uplatňování vědeckotechnických znalostí pro kolektivní formu – kolchoz. V obou případech šlo o velké zemědělské podniky, ve kterých pracovalo obyvatelstvo jedné i více vesnic (s výběrem jedné jako střediskové), v průměru kolem 200 – 300 rodin, které vlastní obživu získávaly z malých domácích hospodářství. Sovchozy a kolchozy byly budovány jako soběstačná společenství s vlastní školou, lékařskými a sociálními středisky, obchody, sklady apod. Mechanizaci zemědělské výroby zajišťovala strojně traktorová střediska. Každý kolchoz a sovchoz měl vlastní agronomy, zootechniky, mechanizátory, veterináře a jiné specialisty. Nová organizace zemědělské výroby přinášela své výsledky postupně, jak se rozvíjela ostatní odvětví národního hospodářství. Počátky kolektivizace vedly ke značnému snížení zemědělské produkce, v letech 1929 – 1935 musel být dokonce zaveden přídělový systém a v některých oblastech se objevil i hlad. Teprve koncem 30. let počala zemědělská výroba poněkud stoupat. V té době bylo kolektivizováno již 98 % všech rolnických hospodářství. Zakládání kolchozů se neobešlo bez hrubého nátlaku a násilí. Nezákonně bylo postiženo asi 20% rolníků odmítajících vstup do kolchozů. Tito rolníci byli vystěhováni do jiných oblastí a řada z nich poslána do pracovních táborů.
Administrativně byrokratický systém brzy vytvořil vlastní strukturu v čele s politickým vedením, aparátem a bezprostředními vykonavateli pokynů a příkazů. Jednosměrný tlak shora vedl k formálnímu hlášení splněných úkolů, a tak těsně před 2. světovou válkou před 70% okresních tajemníků, 40% krajských a oblastních, kteří měli pouze základní vzdělání, se omezovalo na plnění instrukcí shora. Celková kulturní úroveň obyvatel byla nízká, v té době bylo v SSSR asi 20% obyvatel negramotných. Přežitky a iluze, nedostatek veřejné kontroly a propaganda, to vše pomáhalo upevňovat moc stalinského byrokratického aparátu a umožňovalo mu vypořádat se tvrdě s každým odporem.
Represe se postupně rozrůstaly a postihovaly celé skupiny specialistů tzv. staré školy – inženýrů, agronomů, ekonomů aj. Do začátku 30. let byly represe vedeny pod praporem boje proti třídnímu nepříteli – proti kulakům, stoupencům NEP a buržoazním specialistům. Od roku 1934 dostávaly represe masový charakter a v daleko větší míře se týkaly i samotné strany. K rozpoutání této vlny represí vedlo bezprostřední zavraždění Sergeje Mironoviče Kirova, člena politbyra a tajemníka ústředního výboru, který se ve skutečnosti stal obětí stalinského teroru. Policie byla reorganizována a procedura trestního řízení zjednodušena. Rozsudky byly většinou předem připraveny. Represe zasáhla i nejvyšší funkcionáře strany a nakonec i samotné náčelníky tajné policie G. G. Jagodu a N. I. Ježova. Z patnácti členů první sovětské vlády kromě Lenina a Stalina pouze tři zemřeli přirozenou smrtí. Ostatní byli prohlášeni za nepřátele lidu a odsouzeni k smrti.
Sovětská společnost dostala dvojí tvář: tragickou, s miliony lidí v pracovních táborech, a budovatelskou, s miliony lidí přetvářejících sovětskou společnost. Výrazem tohoto velkého paradoxu byla ústava z roku 1936. Ústava proklamovala občanská práva a svobody, vyhlašovala nedotknutelnost osobní svobody, nepřípustnost trestů bez soudů, zakazovala tajné seznamy aj. Měla prohloubit demokratický charakter sovětské společnosti. Obnovovala systém všeobecných, přímých a tajných voleb, rušila omezení práv občanů z třídních důvodů, zakotvila sociální a hospodářská práva. Na přípravě a vydání ústavy z roku 1936 se podílela řada předních odborníků, mezi nimi i Bucharin. Práce osobně řídil Stalin, který na jedné straně formálně souhlasil s demokratizací společnosti, na straně druhé současně rozvíjel tezi o zostřování třídního boje a nepřátelích ve straně.
V letech 1935 – 1938 se konala v SSSR řada politických procesů, v nichž se Stalin zbavil svých protivníků, mezi nimi i Bucharina a jeho stoupenců. Proti byrokratickému centralismu spojenému s výrazným porušováním lidských práv vznikal ve straně i ve společnosti stále větší odpor. Už na XVII. sjezdu VKS v roce 1934 hlasovalo proti Stalinovi kolem 300 delegátů, opozice však byla roztříštěná, neorganizovaná, což pomáhalo Stalinovi udržet se u moci.
[1] NEP = Nová Ekonomická Politika
