Společnost před první světovou válkou

Technicko – vědecká revoluce

Druhá polo­vina deva­te­nác­tého počá­tek dva­cá­tého sto­letí se nesla v duchu mnohdy pře­vrat­ných vyná­lezů a objevů. Zavá­dění těchto novi­nek do praxe měnilo život spo­leč­nosti tu poma­leji, tu s vět­ším tem­pem a nasazením.

Tech­nicko – vědecká revo­luce, jak už je patrno z jejího názvu, dávala na první místo tech­niku. V jejím prů­běhu vzni­kaly nové výrobní postupy, začaly být pou­ží­vány nové mate­ri­ály a také nové zdroje energie.

Teh­dejší parní stroj začal být kon­cem 19. sto­letí nahra­zo­ván leh­čím spa­lo­va­cím moto­rem – nej­prve ply­no­vým, poz­ději též ben­zi­no­vým a naf­to­vým. Výbušný ben­zi­nový motor zkon­stru­o­vali a ve svém moto­ro­vém kočáře pou­žil roku 1886 německý inže­nýr Daimler spo­lečně s Car­lem Ben­zem. Vznikl tak první auto-mobil – samo­statně se pohy­bu­jící stroj dosa­hu­jící rych­losti až 20 kilo­me­trů v hodině. Die­se­lův motor se stal pohon­nou jed­not­kou pro nákladní vozi­dla a poz­ději i pro par­níky, neboť dosa­ho­val vyš­ších výkonů než motor Ben­zi­nův. Na počátku 20. sto­letí se roz­jela výroba osob­ních auto­mo­bilů opravdu ve vel­kém. Stalo se tak uve­de­ním do praxe myš­lenky Henryho Forda, že „každý Ame­ri­čan bude mít vlastní vůz“ (1912, model Ford T).

Významný krok ke vývoji letec­tví byl vyko­nán zkon­stru­o­vá­ním leta­dla s ben­zi­no­vým moto­rem ame­ric­kými bra­try Wrigh­to­vými v roce 1903. O šest let poz­ději Fran­couz Louis Blé­riot úspěšně pře­le­těl kanál La Manche. V prů­běhu první svě­tové války se z těchto leta­del staly oprav­dové stí­hací stroje schopné boje ve vzdu­chu (Alba­tros, Fok­ker, Blé­riot Sopwitch, aj.) i bom­bar­do­vací stroje (Gotha, Jun­kers, Han­dley-Page Far­man, aj.).

Tho­mas Alva Edison s žárov­kou v ruce

V roce 1881 byly v Paříži před­sta­veny nové vyná­lezy sou­vi­se­jící s vyu­ži­tím elektřiny – dynamo, alter­ná­tor, trans­for­má­tor, ale pře­de­vším elek­tro­mo­tor. Ty byly nej­prve pou­ží­vány k pohonu tram­vají, poz­ději pohá­něly též některé stroje v továr­nách. Potřeba elektřiny vyvo­lala zdo­ko­na­lení tur­bín vyrá­bě­jí­cích elek­tric­kou ener­gii. Z dal­ších vyná­lezů jme­nujme ale­spoň oblou­ko­vou lampu (Fran­ti­šek Křižík, 1878), žárovku (Tho­mas Alva Edison, 1879), tele­fon (Ale­xan­der Bell, 1876), gra­mo­fon (Tho­mas Alva Edison, 1877) či bez­drá­tový tele­graf (Gug­lielmo Mar­coni, 1896). V roce 1895 bratři Lumi­é­rové uspo­řá­dali v Paříži první veřejné pro­mí­tání filmu.

Lékař­ství začalo více vyu­ží­vat objevů v bio­lo­gii, che­mii a fyzice. V této sou­vis­losti jme­nujme napří­klad Fran­couze Louise Pas­teura (očko­vání proti vzteklině), Němce Roberta Kocha (tuber­ku­lóza), Němce Wilhelma Rönt­gena (rent­gen) či fran­couz­ský pár Pierre a Marie Currie (radi­o­ak­ti­vita).

Změny pro­bí­haly také v orga­ni­zaci hos­po­dář­ského života. Dochá­zelo ke kon­cen­t­raci výroby do vel­kých pod­niků (nej­prve v těž­kém prů­myslu) – kon­cen­t­race výrob­ních pro­středků, kapi­tálu. Kon­cen­t­race pro­bí­hala násle­du­jí­cími způsoby:

1. vlastní kon­cen­t­race (opa­ko­vaná aku­mu­lace) – část zisku se pou­žije znovu jako inves­tice do výroby
2. cen­t­ra­li­zace (spo­jení již hoto­vých kapi­tálů do vět­šího celku) 
   • dob­ro­volně nebo násilně (v kon­ku­renč­ním boji)
   • vede ke vzniku mono­polů – kapi­ta­lis­tic­kých vel­ko­pod­niků, ve kte­rých je sou­stře­děna valná část výroby na trhu – ovládá trh s urči­tými výrobky
   1. • kar­tely – samo­statné pod­niky, které se dohod­nou o cenách, rajo­ni­zaci, výši výroby
      • syn­di­káty – ztrá­cejí samo­stat­nost; výroba je samo­statná, obchod je společný
      • trasty – návaz­nost výroby, bývalí maji­telé jsou nyní akci­o­náři, o fun­go­vání pod­niku roz­ho­duje správní rada
      • kon­cerny – spo­jení více pod­niků, výroba na sebe nemusí nava­zo­vat, pod­nik je spo­jen bankami

Do popředí eko­no­miky se dostá­vají banky (ke kon­cen­t­raci dochází také v ban­kov­nic­tví), které posky­tují úvěry nově vytvá­ře­ným mono­po­lům. Často dochází též ke srůs­tání prů­mys­lo­vého a ban­kov­ního kapi­tálu (finanční kapitál).

Novým tren­dem je tzv. vývoz kapi­tálu, kdy nad­hod­nota (zisk) je inves­to­vána v jiných zemích (hlavně v zao­sta­lej­ších zemích střední, východní a jižní Evropy a v kolo­ni­ích – lev­nější pra­covní síla, lev­nější suro­viny, vytvo­ření nového trhu – větší odbyt). V těchto zemích dochází ke zvy­šo­vání inves­tic také do dopravy. Na počátku 20. sto­letí byli nej­vět­šími vývozci finanč­ního kapi­tálu Ang­li­čané, Fran­couzi, Ame­ri­čané a sna­žili se o to i Němci. Pro­bí­hal boj o nové roz­dě­lení světa – střety kolo­ni­ál­ních vel­mocí jako Ang­lie, Fran­cie nebo Rusko a neko­lo­ni­ál­ních států jako Německo, Itá­lie nebo USA (hos­po­dář­sky vyspělé státy, avšak bez kolonií).

Pro­ces, který začal v sedm­de­sá­tých letech 19. sto­letí a pokra­čo­val i na počátku sto­letí dva­cá­tého, zna­me­nal pře­chod od kapi­ta­lismu volné kon­ku­rence k mono­po­lis­tic­kému kapi­ta­lismu (impe­ri­a­lismu). Dochází k teri­to­ri­ální expanzi (ovlád­nutí země též ekonomicky).

Dělnické hnutí

Edu­ard Bern­stein (*1850 †1932) v roce 1899 pub­li­ko­val teo­re­tický spis o evo­luč­ním soci­a­lismu. Byl ovliv­něn Mar­xem a brit­ským fabi­án­ským hnu­tím, které odmí­talo násilí revo­lucí (bylo pod­po­ro­váno stře­do­sta­vov­skou inte­li­gencí – George B. Shaw, S. Webb, H. G. Wells). Bern­stein revi­do­val mar­xis­mus a zastá­val reformní cestu k soci­a­lismu. Byl pře­svěd­čen o při­způ­so­bení Mar­xo­vých záměrů soci­ál­ním, poli­tic­kým a eko­no­mic­kým pod­mín­kám doby, které se od dob Marxe († 1883) změ­nily. Bern­stei­novy názory byly však tvrdě odsou­zeny orto­dox­ními Marxisty.

Kon­cem 19. sto­letí se v soci­a­lis­tic­kém hnutí obje­vil „levý směr“ vychá­ze­jící z mar­xismu (také chtěl mar­xis­mus aktu­a­li­zo­vat). Ve Fran­cii byl před­sta­vi­te­lem levého směru Jean Jaurés. V popředí levého směru však stálo Rusko s počet­nou sku­pi­nou pro­fe­si­o­nál­ních revo­lu­ci­o­nářů v čele s Vla­di­mí­rem Ilji­čem Leninem.

Vla­di­mír Iljič Lenin (*1870 †1924) kri­ti­zo­val Bern­stei­novy názory (revi­si­o­nis­mus, opor­tu­nis­mus) kvůli ztrátě revo­luční per­spek­tivy. Nelí­bilo se mu odmí­tání „dik­ta­tury pro­le­ta­ri­átu“. Zastá­val budo­vání boje­schopné strany, ve které není důle­žitá maso­vost, ale jed­notný názor a kázeň. Sna­žil se vytvo­řit stranu jako před­voj děl­nické třídy. Mys­lel si, že impe­ri­a­lis­mus spěje k zániku a že se jedná o poslední fázi kapitalismu.

České země před první světovou válkou

Před první svě­to­vou vál­kou žil v Česku při­bližně stejný počet oby­va­tel jako je tomu dnes (ca. 10 mili­onů). Z toho 3,5 mili­onu oby­va­tel tvo­řili němečtí Češi a ca. 140 tisíc se hlá­silo k židov­skému vyznání.

Pod­nik Emila Škody v Plzni

Česko tvo­řilo nej­roz­vi­nu­tější část Rakouska-Uher­ska – pochá­zelo odsud až 40% veš­keré prů­mys­lové výroby v habsbur­ském moc­nář­ství. Češi drželi prven­ství napří­klad ve výrobě cukru, sladu, žele­zář­ských a stro­jí­ren­ských výrobků či v pro­dukci piva. Z význam­ných osob­ností čes­kého prů­myslu před první svě­to­vou vál­kou jme­nujme napří­klad Emila Škodu (Ško­dovy závody v Plzni – slé­várny a stro­jírny), Fran­tiška Křižíka (Křiží­kovy závody – elek­tro­tech­nická továrna) či Emila Kol­bena (Kol­ben a spol. ve Vyso­ča­nech – elektromotory).

Na poli­tické scéně půso­bilo něko­lik stran. Měš­ťan­stvo repre­zen­to­valy dvě strany – Národní strana (tzv. sta­ro­češi) v čele Fran­tiš­kem Ladi­sla­vem Rie­grem a Národní strana svo­bo­do­my­slná (tzv. mla­do­češi) v čele s Kar­lem Kra­má­řem, která pře­brala vůdčí roli v 90. letech 19. sto­letí. Děl­níky zastu­po­vala Čes­ko­slo­van­ská soci­álně demo­kra­tická strana děl­nická vznik­nuvší v roce 1893. Zástup­cem země­děl­ského ven­kova byla Agrární strana, jejímž před­sta­vi­te­lem byl Anto­nín Švehla. Agrár­níci a soci­ální demo­kraté se stali před první svě­to­vou vál­kou nej­sil­něj­šími poli­tic­kými stranami.

Co se voleb a voleb­ního sys­tému týče, vel­kým mez­ní­kem byl rok 1896, kdy bylo v čes­kých zemích poprvé umož­něno volit nema­jet­ným. Vše­o­becné volební právo (pro muže) bylo pro­sa­zeno roku 1906.

České kul­tuře pře­lomu sto­letí domi­no­vala česká moderna, která před­sta­vo­vala odklon od napo­do­bo­vání vyspě­lej­ších evrop­ských národů. Stře­dem zájmu se stal jed­not­li­vec usi­lu­jící o myš­len­ko­vou a umě­lec­kou ori­gi­na­litu. V archi­tek­tuře pře­vládla secese – ze sta­veb jme­nujme např. Obecní dům v Praze; z archi­tektů Jana Kotěru či Josefa Fantu, ze sochařů ale­spoň Josefa Vác­lava Mysl­beka či Fran­tiška Bílka.