Třetí fáze války = přelom ve druhé světové válce (1943)

Východní fronta

Porážka německé armády u Moskvy pro Hit­lera jakoby ani nee­xis­to­vala – tak se sta­věl ve svých dal­ších plá­nech na ovlád­nutí Sovět­ského svazu. Pro rok 1942 naplá­no­val další ofen­zívu, jejímž cílem byly jižní oblasti SSSR a zejména kav­kaz­ská naf­tová pole. Hit­ler si během útoku, ale vybral ještě další cíl jímž bylo město Sta­lin­grad. A tak v srpnu 1942 při­šel roz­kaz k dobytí Sta­lin­gradu, jehož důsled­kem byla bitva u Sta­lin­gradu. V jejím prů­běhu Ruská armáda obklí­čila a nako­nec úplně zni­čila němec­kou šes­tou armádu pod vele­ním mar­šála Pau­luse. Německý neú­spěch byl zapří­či­něn roz­dě­le­ním vojen­ských cílů, kdy část armád úto­čila smě­rem na Kav­kaz a další část se zasta­vila ve zni­če­ných uli­cích Sta­lin­gradu. Kde nemohla vyu­žít své pře­vahy v tech­nice a po pří­chodu zimy se opa­ko­valo vze­pětí sovět­ské armády spo­jené s obklí­če­ním Sta­lin­gradu a zahná­ním němec­kých vojsk od Kav­kazu. Bitva u Sta­lin­gradu zasa­dila německé armádě tako­vou ránu, že se z ní již nedo­ká­zala vzpa­ma­to­vat a tak jí pova­žu­jeme za pře­lo­mo­vou ve vývoji váleč­ného kon­fliktu na východní frontě. Německý polní mar­šál Pau­lus kapi­tu­lo­val 31. ledna 1943.

Cena za toto vítěz­ství však byla velmi vysoká a odpo­ví­dala počtu nasa­ze­ných vojáků – na straně Osy bojo­val jeden milion mužů; na straně Sovět­ského svazu až jeden a půl mili­onu mužů. Na německé straně byly ztráty způ­so­beny pře­de­vším Hit­le­ro­vým záka­zem stáh­nout armádu z pasti, když to ještě šlo. Na druhé straně Sta­lin poslal do této bitvy z ostat­ních front všechny vojáky, kteří tam nebyli nepo­stra­da­telní. V únoru 1943, kdy Sověti dobyli impro­vi­zo­vané sídlo mar­šála Fried­ri­cha von Pau­luse a ten se vzdal, bylo na obou stra­nách při­bližně stejně mrtvých – 850 tisíc mužů. Sověti zajali přes 90 tisíc němec­kých vojáků, z nichž se domů vrá­tilo ovšem jen něco kolem šesti tisíc.

Do bitvy u Sta­lin­gradu se na německé straně zapo­jili i jejich spo­jenci – Rumuni a Ita­lové, při­čemž právě přes Rumuny vedli sověti roz­ho­du­jící útok při obklí­čení Sta­lin­gradu. Bylo to záměrné, pro­tože rumun­ští vojáci nedo­sa­ho­vali úrovně němec­kých a navíc německé velení odmí­talo dodat svým spo­jen­cům vojen­skou výzbroj na úrovni, i když jimi byla poža­do­vána (rumun­ští vojáci napří­klad neměli účinné zbraně proti zná­mým rus­kým tan­kům T34, a proto jim nemohli při napa­dení čelit). Ztráty spo­jen­cům Němců vedly k jejich snaze se vyvá­zat z války, což mělo mít pro Němce neblahé důsledky.

Úspěch, který Němci oče­ká­vali, skon­čil ve sku­teč­nosti další poráž­kou německé armády a za své vzal i mýtus o nepo­ra­zi­tel­nosti „nad­řa­zené“ německé armády. Rusko dále mobi­li­zo­valo všechny své živé i neživé zdroje a síly, což se pro­je­vilo postup­ným zís­ká­vá­ním pře­vahy Rudé armády nad Němci.

Sověti po vítež­ství u Sta­lin­gradu zahá­jili postup na západ, který se ovšem pro značné ztráty  brzy zasta­vil v oblasti východní Ukra­jiny, kde došlo ke krva­vým bojům u Char­kova.  Dal­ším Hit­le­ro­vým poku­sem o zvrá­cení poměru sil na východní frontě byla německá odveta u Kur­ska v čer­venci 1943. Nej­větší tan­ková bitva, kdy stálo 2000 tanků na německé proti 3500tankům na sovět­ské straně (sověti měli v celé oblasti přes 5000 tanků, což bylo výrazně více než němci při zahá­jení útoku na SSSR), dopadla pro Němce kata­stro­fální poráž­kou. Hit­ler se sna­žil zís­kat zpět na svojí stranu oblouk území u města Kursk, který byl v rukou armády Sovětů (viz mapka). Sověti však o němec­kých plá­nech věděli a cíleně se při­pra­vo­vali na obranu kur­ského oblouku.  Již od prv­ních dní bylo zřejmé, že německý plán nebude možno rea­li­zo­vat tak rychle, jak tomu bylo naplá­no­váno. Navíc Hit­ler zprvu odmítl žádost mar­šála Eri­cha von Man­steina o nasa­zení pěších záloh a když to povo­lil, bylo již pozdě, neboť Rudá armáda již začala s pro­ti­ú­de­rem. Nako­nec Hit­ler naří­dil ope­raci s kry­cím názvem Cita­dela navzdory pro­tes­tům mar­šála Man­steina ukončit.

Pro Spo­jence byla bitva u Kur­ska vítěz­stvím navíc i proto, že zdr­žela význam­nou část německé armády, zatímco Spo­jenci se sou­stře­dili na obrat v oblasti Stře­do­moří. Rudé armádě se dále poda­řilo Němce roz­dr­tit v bitvě u Orel v srpnu 1943. Německá strana byla po porážce u Kur­ska nucena zahá­jit ústup, Rudá armáda postupně obsa­zo­vala území uvol­něné nacisty a fronta smě­řo­vala zpátky na západ. V lis­to­padu 1943 byl osvo­bo­zen Kyjev a v lednu 1944 byla ukon­čena blo­káda Lenin­gradu, kde během 900 dnů zemřelo téměř milion obyvatel.

Afrika a Středomoří

Roz­ho­du­jící střet­nutí Rom­me­lo­vých Afri­ka­korps na německé straně a Spo­jenců pod vele­ním gene­rála Mont­go­me­ryho se ode­hrálo v říjnu 1942 u El-Ala­mejnu (druhá bitva u El-Ala­mejnu) – po šesti týd­nech pří­prav. Vítěz­ství Spo­jenců zna­me­nalo obrat ve válce v severní Africe.

Brit­ské jed­notky v bitvě u El-Alamejnu

Bitva trvala od 23. října do 3. lis­to­padu 1942. Na straně spo­jenců stálo na 200 tisíc vojáků a tisíc tanků, na straně Osy na 100 tisíc vojáků a 500 tanků. Po více než pěti­ho­di­no­vém bom­bar­do­vání klí­čo­vých pozic nepří­tele byla vyslána lehká pěchota s cílem odmi­no­vat cestu mino­vým polem pro tanky. Když bitva po dva­nácti dnech skon­čila, byly řady Spo­jenců slabší o 15 tisíc mužů a 700 tanků. Na straně Osy bylo zni­čeno 350 tanků, zabito 12 tisíc mužů a dal­ších 25 tisíc bylo zajato.

V lednu 1943 se setkal Chur­chill s Roo­se­vel­tem v seve­ro­af­rické Casa­blance, aby tam jed­nali o druhé frontě. Chur­chil se sna­žil pro­sa­dit brit­ské zájmy ve Stře­do­moří a jiho­vý­chodní Evropě proti pro­ni­kání sovět­ského vlivu. Prv­ním cílem bylo ovlád­nutí severní Afriky. Bylo rov­něž roz­hod­nuto o odlo­žení invaze do západní Evropy, místo kte­rého byla naplá­no­vána invaze na Sicí­lii a další postup do Italie.

V květnu 1943 donu­tili Mont­go­mery a Eise­nhower Itá­lii a Německo ke kapi­tu­laci v severní Africe.

Itálie

V čer­venci 1943 se spo­je­necká ang­lo­a­me­rická voj­ska vylo­dila na Sicí­lii. V Itá­lii došlo ke stát­nímu pře­vratu, Mus­so­lini byl svr­žen – pozván na audi­enci k ital­skému králi, tam zajat a uvěz­něn. Nová vláda v čele s P. Bado­gliem vyjed­nala se spo­jenci kapi­tu­laci Itá­lie. Na to však rea­go­val Hit­ler, který naří­dil obsa­zení Itá­lie němec­kými vojáky, nechal odzbro­jit ital­ské vojáky a naří­dil osvo­bo­dit Mus­so­li­niho. Boje v Itá­lii pro­bí­haly až do roku 1944 – během nich byl zni­čen i kláš­ter Monte Cas­sino. Mus­so­lini byl osvo­bo­zen a v severní Itá­lii vytvo­řil lout­kový režim pod pat­ro­nací Německa – „repub­lika Salo“.

Mezinárodní jednání

Od 28. lis­to­padu do 1. pro­since 1943 se konala první kon­fe­rence Velké trojky (USA, SSSR a Spo­jené krá­lov­ství) v Tehe­ránu. Své země repre­zen­to­vali F. D. Roo­se­velt (USA), J. V. Sta­lin (SSSR) a W. Chur­chill (UK). Hlav­ním téma­tem jed­nání byl konečný útok proti Německu v Evropě. Výsled­kem byla dekla­race o spo­lu­práci ve válce a v míru. Bylo dohod­nuto ote­vření druhé fronty ve Fran­cii v květnu 1944. Záro­veň měl Sovět­ský svaz začít ofen­zivu na východě. Cílem spo­jenců byla bez­pod­mí­nečná kapi­tu­lace Německa + domluva, že po ukon­čení války v Evropě zahájí Sovět­ský svaz válku s Japonskem.