Úvod do starověku

Sta­ro­věk je po pra­věku dru­hou eta­pou v ději­nách lid­stva. Za jeho počá­tek se pova­žuje roz­pad prvotně pospolné spo­leč­nosti a nástup prv­ních stát­ních útvarů (ca 4. – 1. tisí­ci­letí před Kris­tem); za jeho konec pak zánik říše zápa­do­řím­ské (476 po Kristu). Poté násle­duje období tzv. „tem­ného“ středověku.

Na konci 4. tisí­ci­letí před Kris­tem vyvr­cho­lil vývoj neo­li­tic­kých a chal­ko­li­tic­kých kul­tur vzni­kem dvou nej­star­ších civi­li­zač­ních cen­ter, a to Mezo­po­tá­mie (oblast mezi řekami Eufrat a Tigris) a Egypta (v údolí Nilu). V této době začala vzni­kat i města.

Spo­le­čen­ství bylo roz­vrstveno na země­dělce, řeme­sl­níky, obchod­níky a úřed­níky. Spo­lečně se vzni­kem státu vznikly řídicí, donu­co­vací a kon­t­rolní insti­tuce a úřed­nický apa­rát. Stát orga­ni­zo­val vše, co sou­vi­selo s odvod­ňo­vá­ním a zavod­ňo­vá­ním, měl funkci poli­tic­kou, vojen­skou, hos­po­dář­sko-orga­ni­zační i kul­turní. V čele státu stál panov­ník, který určo­val práva a povin­nosti pří­sluš­níků jed­not­li­vých soci­ál­ních vrs­tev. Určo­val též hos­po­dář­ská a právní pra­vi­dla a sesta­vo­val záko­níky, které zakot­vo­valy soci­ální a majet­ko­vou nerov­nost. S hos­po­dář­skou čin­ností sou­visí i vznik písma a vznik měst. Novou úlohu dostalo nábo­žen­ství, dochá­zelo k roz­voji kul­tury (nábo­žen­ské glo­ri­fi­kace panov­níka, monu­men­tální stavby paláců, pyra­mid; vznik lite­ra­tury, umění a vědy).

Země­děl­ská a měst­ská civi­li­zace se dostává z těchto oblastí i do oblastí před­ního východu, s čímž sou­visí i roz­voj země­děl­ství (střední Sýrie, oblasti při Stře­do­zem­ním moři). Lidé žijící při pobřeží se živili hlavně rybo­lo­vem a námořní dopra­vou. Spo­lečně s roz­vo­jem námořní dopravy vzni­kají také pří­stavy, a to i na syro­pa­les­tin­ském pobřeží (hlavně pro styk s Malou Asií, Řec­kem a ost­rovy v Egej­ském moři a s Egyp­tem). Pří­stavy na pobřeží Per­ského zálivu spo­jo­valy Mezo­po­tá­mii s indic­kým sub­kon­ti­nen­tem. Civi­li­zační cen­tra se postupně dostá­vala i na náhorní roviny Malé Asie (meta­lur­gická cen­tra), severní Mezo­po­tá­mie a Per­sie. V severní Mezo­po­tá­mii se začalo roz­ví­jet pas­te­vec­tví a obchod (hlavně díky zdro­jům kamene a dřeva).

Na pře­lomu tře­tího a dru­hého tisí­ci­letí před Kris­tem na území Před­ního východu a v Egej­ské oblasti vznikla řada men­ších i vět­ších stát­ních útvarů, ve tře­tím tisí­ci­letí před Kris­tem se stal z Egypta cen­t­ra­li­zo­vaný stát, zatímco Mezo­po­tá­mie zůstala roz­dro­bena. Ve dru­hém tisí­ci­letí před Kris­tem na území Mezo­po­tá­mie vznikly dva státy – na jihu vznikla Baby­lo­nie, na severu Asý­rie. V Malé Asii vznikl stát Che­titů, Egej­ská oblast zůstá­vala rozdrobena.

Oby­va­tel­stvo před­ního východu a Egej­ské oblasti dělíme do dvou jazy­ko­vých skupin:

  1. semito-hamit­skou jazy­ko­vou sku­pinu dělíme dále na východní větev (akkad­ština, baby­lón­ština, asyrš­tina), západní větev (jazyky na Arab­ském polo­ostrově a v syro­pa­les­tin­ské oblasti – arabština, hebrej­ština, ara­mej­ština, fénič­tina, aj.) a hamit­skou větev, do které náleží egyptština.
  2. indo­ev­rop­ská sku­pina jazyků se dělí na che­tit­skou větev (che­tit­štinu roz­luš­til prof. UK Bedřich Hrozný), slo­van­skou, ger­mán­skou, řec­kou, indicko-írán­skou, ita­lic­kou (latina) a kelt­skou větev. Další, osa­mo­cené jazyky, jako je napří­klad sumerš­tina nebo jazyk minoj­ských Kré­ťanů nelze při­řa­dit k žádné jazy­kové sku­pině, pro­tože dopo­sud nebyly rozluštěny.

Zemědělství

První země­dělci byli tam, kde byla úrodná půda a dosta­tečné vodní srážky (v tzv. úrod­ném půl­mě­síci – dnes Írán, Irák, východní Turecko, Sýrie, Pales­tina, Jor­dán­sko). Zde zís­kali zku­še­nosti, poté ode­šli do povodí vel­kých řek (Nil, Eufrat, Tigris, Jang – c- ťiang, Chu­ang – Che, aj.) Zde se nej­prve učili odvod­ňo­vat bažiny, močály, poté budo­vat zavla­žo­vací zaří­zení – hráze, kanály, nádrže, zdy­madla pro pře­čer­pá­vání vody – a tím zajis­tit závlahu i době sucha. V Egyptě byly záplavy dva­krát do roka (v červnu a v říjnu), po nich se selo a skli­dit se muselo do začátku další záplavy. Z tohoto důvodu se říkalo, že Egypt je darem Nilu (záplavy posky­to­valy úrodné bahno pro země­děl­ství). Egyp­ťané pěs­to­vali nej­více ječ­men, pše­nici, proso, čočku; také ovoce a zele­ninu, nej­čas­těji zelí, cibuli a česnek. Vzhle­dem k počtu úrod do roka (dvě až tři) se Egyptu říkalo také „obil­nice sta­ro­věku“. Z ovoce se pěs­to­valy meruňky, citróny, oře­chy a fíky. Uni­ver­zálně pou­ži­tel­ným stro­mem byl fíkov­ník, pro­tože posky­to­val nápoj, med, pecky (nabobt­nalé jako potrava pro zví­řata) a stín pro ochla­zení od neu­stá­lého slu­neč­ního žáru. Sta­ro­věcí země­dělci cho­vali domes­ti­ko­vané kozy, ovce, vepře, osly, koně a drů­bež. V Mezo­po­tá­mii cho­vali navíc včely, v Číně pak bource moru­šo­vého (na hed­vábí), v Egyptě krajty (proti hlo­dav­cům) a man­gusty (proti hadům).

Řemesla

Vět­šinu řeme­sel ve sta­ro­věku vyko­ná­vali muži. Ženy byly tka­dleny, přadleny nebo kovo­tep­kyně, zatímco muži zastá­vali všechna ostatní v teh­dejší době exis­tu­jící řemesla jako mly­nář, pekař, řez­ník, sádek, kovář, truh­lář, hrn­číř (hrn­číř­ský kruh vyna­le­zen ve 3. tisí­ci­letí před Kris­tem) a cihlář.

Doprava

Kolo s loukotěmi se používalo až později

Kolo s lou­ko­těmi se pou­ží­valo až později

Doprava se značně urych­lila vyná­le­zem kola (V Mezo­po­tá­mii se vozy s koly obje­vují poprvé ve 4. tisí­ci­letí před Kris­tem). Kolo se nej­prve pou­ží­valo plné dře­věné, poz­ději až kolo s lou­ko­těmi. Vozy byly taženy dobyt­kem (voli, osli), jízda za pomocí koňů (jen jízda – nebyl ještě vyna­le­zen chomout) nebo vel­bloudů. Dal­ším způ­so­bem dopravy byla moře­plavba. Moře­plavci byli hlavně Féni­čané, kteří obe­pluli Afriku ve služ­bách Necha II. již v 7. sto­letí před Kris­tem. Znali již čluny, ves­lice i plachetnice.

Stavitelství

Nej­běž­něj­ším mate­ri­á­lem ke stavbě byla hlína (na slunci vypá­lená cihla). Sta­vělo se též z kamene a ze dřeva, zřídka z malty nebo asfaltu. Sta­věla se hlavně obydlí, chýše, nebo pro panov­níky a vysoce posta­vené pány chrámy a paláce; města se opev­ňo­vala hradbami, sta­věly se též sil­nice. V Egyptě se sta­věly pyra­midy (2700 – 2200 (1700) před Kris­tem), v Mezo­po­tá­mii pak zik­ku­raty („scho­dové chrámy“).

Duchovní kultura

Písmo

Pís­mem se zazna­me­ná­valy nej­prve hos­po­dář­sko-správní údaje, poz­ději všechno možné. Na pře­lomu 4. a 3. tisí­ci­letí před Kris­tem Sume­rové sesta­vili pik­to­gra­fické písmo, které se roz­dě­lilo na klí­no­pis (Mezo­po­tá­mie) a hie­ro­glyfy (Egypt). Klí­no­pisný sys­tém písma pou­ží­val sym­boly = logo­gramy a sla­biky = fono­gramy. (tzn. hvězda ozna­čo­vala jako logo­gram Boha, jako fono­gram zna­me­nala sla­biku an – dávala se před jména všech Bohů).

Převodní tabulka hláskových významů hieroglyfického písma

Pře­vodní tabulka hlás­ko­vých významů hie­ro­gly­fic­kého písma

Pik­to­gra­fické písmo bylo velmi kom­pli­ko­vané a pro nás těžko čitelné. Akka­dové, Baby­lóňané a Asy­řané měli cvi­čené písaře, kteří se zasvě­co­vali celý život. Texty se ryly do hli­ně­ných tabu­lek pomocí rydla a rákosu. Tímto zís­kaly podobu klínů (odtud klí­nové písmo). Hie­ro­gly­fický sys­tém písma, pou­ží­vaný v Egyptě, pou­ží­val obrázky jako celá jed­not­livá slova. Hie­ro­glyfy se ryly buď do kamene nebo do dřeva. Vyná­lez papyru písa­řům značně uleh­čil práci, od té doby se psalo ště­tečky. Zjed­no­du­še­ným hie­ro­gly­fům se říkalo hie­ra­tické (posvátné) písmo, dal­ším zjed­no­du­še­ním se dostá­váme k písmu démo­tic­kému (lido­vému).

Ve 3. a 2. tisí­ci­letí před Kris­tem vzniklo písmo pro­to­in­dické a čín­ské. Ve dru­hém tisí­ci­letí před Kris­tem se v Syro­pa­les­tin­ské oblasti začaly vytvá­řet sys­témy fone­tic­kého (hlás­ko­vého) písma (nava­zuje se na Egypt­ské sys­témy). Zmi­ze­ním roz­dílů mezi logo­gramy a fono­gramy se v 1. tis. před Kris­tem vyvi­nula fénická abe­ceda, které měla 22 znaků. Ta byla pře­vzata Řeky a stal se zní tak základ moder­ních evrop­ských abe­ced. Z fénické abe­cedy se vyvi­nulo rov­něž ara­mej­ské písmo (22 znaků), které bylo zákla­dem písma arab­ského. Z něj se vyvi­nulo písmo Hebrejců (Židů).

Matematika

Vznik a vývoj mate­ma­tiky ovliv­nily prak­tické potřeby (hlavně správa, hos­po­dář­ství, daně, obchod a sta­vi­tel­ství). V Egyptě se pou­ží­vala desít­ková sou­stava; v Mezo­po­tá­mii šede­sát­ková sou­stava (jako dnes u hodin). Sta­ro­věcí mate­ma­tici uměli již odmoc­ňo­vat, umoc­ňo­vat na dru­hou i na třetí, znali základní geo­me­t­rické tvary (čtve­rec, troj­ú­hel­ník, kruh, hra­nol, jehlan aj.) – mate­ma­tické poučky a pojmy jako napří­klad Pytha­go­rova věta, Eukli­dovy věty či Tha­le­tova kruž­nice pochá­zejí právě z tohoto období.

Astronomie

Na základě pozo­ro­vání „pohybu“ Slunce a Měsíce sta­ro­věcí ast­ro­no­mové sesta­vili kalen­dář země­děl­ských prací a podle toho také určo­vali doby záplav apod. Napří­klad objeví-li se v Egyptě nad obzo­rem Sýrius, nasta­nou záplavy.

Náboženství

Koncil bohů (obraz od Rafaela Santiho, 1518-1519) - klasická ukázka polyteistického náboženství

Kon­cil bohů (obraz od Rafa­ela Santiho, 1518–1519) – kla­sická ukázka poly­te­is­tic­kého náboženství

Majo­ritní podíl v nej­růz­něj­ších sta­ro­vě­kých nábo­žen­stvích měla nábo­žen­ství poly­te­i­sitcká (uctí­va­jící vícero bohů). Kla­sic­kým pří­kla­dem je Řecko (hlavní bůh Zeus, man­želka Héra, další roz­sáhlé bož­stvo s vět­šími či men­šími pra­vo­mo­cemi) či Řím (velmi podobní bohové jako v Řecku, měli jen odlišná jména – hlavní bůh Jupi­ter, bůh války Mars, apod.). Podobný sys­tém nábo­žen­ství můžeme pozo­ro­vat též v Egyptě (Re, Sutech, Thovt, Atum, Usir, apod.) či v Indii. Výjimku tvo­řilo krátké období v egypt­ských ději­nách, kdy faraon Ame­nho­tep IV. (Ach­na­ton) pro­vedl radi­kální nábo­žen­skou reformu zamě­ře­nou na mono­te­is­tický kult slu­neč­ního boha Atona.

Výjimku mezi těmito nábo­žen­skými sys­témy tvo­řili Židé (a poz­ději křes­ťané) uctí­va­jící pouze jedi­ného Boha (mono­te­is­tické nábo­žen­ství). Roz­díl byl také v chá­pání Boha či bohů – zatímco Židé (a poz­ději křes­ťané) vidí Boha jako doko­na­lého Pána a Stvo­ři­tele sym­bo­li­zu­jí­cího dobro, spra­ve­dl­nost, lásku a naději, ostatní národy si bohy více per­so­ni­fi­kují (při­su­zují jim některé lid­ské vlastnosti).

Více o jed­not­li­vých nábo­žen­stvích se dočtete v jed­not­li­vých kapi­to­lách zabý­va­jí­cích se his­to­rií sta­ro­vě­kých národů.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht