Úvod do středověku v českých zemích
Od počátků říše vzniknuvší (nejen) na území dnešní Moravy, přes vládu rodu Přemyslovců, slavné období vlády lucemburského krále Karla IV. až po husitské hnutí a vládu Jiřího z Poděbrad – to vše se směle pokouší pojmout tato kapitola, během níž české země několikrát prožívají jak svůj vzestup, tak pozvolné i náhlé krize. Působí na ně různé vlivy – Byzantskou říší počínaje a Svatou říší římskou (později s přídomkem „národa německého“) konče.
Během popisovaného období se utvářel český stát, na jehož existenci jsme měli v průběhu následné téměř čtyřsetleté habsburské nadvlády (1526 – 1918) téměř zapomenout. Během tohoto období byla zakládána města, budovány statky, žďářeny lesy, bojovány války, vedena diplomatická jednání, to vše s jediným cílem – vybudovat a udržet samostatné království české. Z českého trůnu (zpočátku knížecího stolce) se o to zasloužili mnozí králové i knížata, každý svým způsobem zasáhl do českých dějin (většina i do dějin ostatních národů) a každý svým způsobem zasáhl také do utváření českých zemí. Je třeba přiznat, že to mnohdy nebylo vůbec snadné – už kvůli tomu, že jsme nejzápadnějším slovanským národem hovořícím východním jazykem, kulturně i politicky jsme však po většinu své existence náleželi spíše k západu. Ve středověku bylo jedinou výjimkou krátké období za vlády knížete Rastislava (období, kdy k nám přišel Konstantin s Metodějem). Jinak jsme přijímali křesťanství západní s centrem v Římě. Také jsme byli důležitou součástí Římské říše (český král byl kurfiřtem s právem volit krále římského).
Územní rozsah českých zemí zůstával v jádru téměř shodný se současným územím České republiky – s tím, že v různých dobách k němu patřila různá území – jmenujme například Kladsko, které se řadilo k českým zemím od 10. století do poloviny století osmnáctého, Slezsko (14. – 18. století), Lužice (od 14. století do 1815), či území připojená pouze na kratší období (Horní a Dolní Rakousy 1251 – 1276, Falc 1353 – 1373, Braniborsko 1373 – 1415, apod.).