Úvod do vrcholného a pozdního středověku

Duchovní, rytíř a děl­ník na stře­do­vě­kém vyob­ra­zení ilu­strují učení o tro­jím lidu (ducho­ven­stvo, šlechta, poddaní)

Vrchol­ným stře­do­vě­kem rozu­míme období v roz­mezí 12. – 14. sto­letí. Jeho nástup zna­me­nal pro teh­dejší spo­leč­nost množ­ství změn. Mění se soci­ální roz­vrstvení oby­va­tel, výrobní a země­děl­ské tech­no­lo­gie, ale pře­de­vším dochází k zaklá­dání nových a růstu stá­va­jí­cích měst. Na počátku vrchol­ného stře­do­věku pře­vládá ještě kul­tura román­ská, ta je však postupně nahra­zena kul­tu­rou gotic­kou, která vznikla v polo­vině 12. sto­letí ve Fran­cii a postupně se šířila do ostat­ních částí Evropy. V závě­reč­ném období stře­do­věku (tj. pozd­ním), který je ukon­čen obje­ve­ním Ame­riky v roce 1492, již domi­nuje ve vyspě­lej­ších čás­tech Evropy rene­sanční umění a myš­lenky humanismu.

Pro spo­leč­nost vrchol­ného stře­do­věku je cha­rak­te­ris­tické její hie­rar­chické uspo­řá­dání, které vysti­huje učení o tro­jím lidu (podle něj se spo­leč­nost dělila do tří základ­ních sku­pin – na ducho­ven­stvo, šlechtu a pod­dané). Dal­ším důle­ži­tým rysem stře­do­věké spo­leč­nosti byl vznik nové sku­piny – měš­ťan­stva. Ke konci 13. a v první polo­vině 14. sto­letí zazna­me­nala Evropa značný popu­lační pří­rus­tek, který sou­vi­sel pře­de­vším se zlep­še­ním země­děl­ské pro­dukce (zvý­še­ním pro­duk­ti­vity země­děl­ství a roz­ší­ře­ním druhů pěs­to­va­ných plo­din došlo mj. k pro­dlou­žení prů­měr­ného lid­ského věku). Růst počtu oby­va­tel byl však ve 14. sto­letí poza­sta­ven epi­de­mií dýmě­jo­vého moru, kte­rému se pře­zdí­valo černá smrt. Během této epi­de­mie došlo k poklesu počtu oby­va­tel v celo­ev­rop­ském měřítku při­bližně o 20 procent.

V prů­běhu zmi­ňo­va­ného období dochází k upev­nění křes­ťan­ského nábo­žen­ství v Evropě. Pohan­ská víra se stává okra­jo­vou zále­ži­tostí, mezi oby­va­tel­stvem se pro­je­vuje pře­de­vším v dodr­žo­vání někte­rých oblí­be­ných zvyků. Křes­ťan­ství význam­ným způ­so­bem ovliv­nilo nejen stře­do­věké umění, ale také vzdě­la­nost. Ve vrchol­ném stře­do­věku vzni­kají nové mniš­ské řády, které svou chu­do­bou pou­ka­zo­valy na ros­toucí roz­ma­ři­lost a obo­ha­co­vání církve (např. žeb­ravý řád fran­tiš­kánů, domi­ni­káni).  V prů­běhu 12. sto­letí vzni­kají v sou­vis­losti s kří­žo­vými výpra­vami také první rytíř­ské řády. Ty měly důle­žité vojen­ské poslání a sice chrá­nit dobytá místa ve Svaté zemi před nevě­ří­cími. Se sílící kri­ti­kou církve se obje­vují sku­piny věří­cích s názory odliš­nými od názorů před­sta­vi­telů křes­ťan­ství. Ti jsou ozna­čo­váni za kacíře a jsou nemi­lo­srdně stí­háni. Na sklonku stře­do­věku se snaží cíkev vyře­šit vnitřní rozkol (papež­ské schi­zma), začí­nají se obje­vo­vat první reformní hnutí (např. stou­penci Johna Wyc­lifa,  husité). Krize církve vyvr­cho­lila na počátku novo­věku refor­mací v Evropě.

Zákla­dem stře­do­věké spo­leč­nosti i nadále zůstává rodina. Důle­žité posta­vení měl pře­de­vším muž, který byl ochrán­cem a živi­te­lem své rodiny. Během vrchol­ného stře­do­věku však roste také význam posta­vení ženy, která v pří­padě potřeby mohla uplat­ňo­vat svá dědická práva. Význam rodiny je možné demon­stro­vat též na šlech­tic­kých rodech, které si zaklá­dají na svých před­cích, dědičných majetcích a smyslu pro rodo­vou čest. Ve spo­leč­nosti začí­naly být od počátku stře­do­věku uzná­vány rodokmeny, které v prů­běhu sta­letí nabý­vají na stále větší vážnosti.