Válka ve Vietnamu

Konec druhé svě­tové války s sebou při­nesl mj. také konec japon­ské oku­pace Indo­číny. Ve Viet­namu se po válce cho­pili moci komu­nisté v čele s Ho Či Minem a 2. září 1945 vyhlá­sili Viet­nam­skou demo­kra­tic­kou repub­liku. První ze svě­to­vých moc­ností, která se posta­vila proti tomu, byla Fran­cie. Ta totiž chtěla obno­vit svou vládu nad kolo­ni­emi v celé Indo­číně. Fran­cie tedy poslala do Viet­namu svá voj­ska, ta však po pěti letech bojů kapi­tu­lo­vala u Dien Bien Phu v květnu 1954.

Násle­do­vala mezi­ná­rodní kon­fe­rence o Indo­číně, která se konala v čer­venci 1954 v Ženevě. Tam byl Viet­nam roz­dě­len sedm­nác­tou rov­no­běž­kou na severní a jižní část. V sever­ním Viet­namu vládl Ho Či Min a jeho komu­nis­tický režim a na jihu vládl pre­zi­dent Ngo Dinh Diem. Na pře­lomu let 1960 – 1961 byla v již­ním Viet­namu zalo­žena Národní fronta osvo­bo­zení Viet­namu a s ní i její úderné oddíly zvané Viet­kong pod­po­ro­vané Ho Či Minem.

Další válka ve Viet­namu začala jako roz­hodný pokus Viet­kongu o svr­žení vlády Již­ního Viet­namu, v jehož pozadí stál komu­nis­tický Severní Viet­nam sna­žící se o spo­jení celého Viet­namu pod komu­nis­tic­kou nad­vládu. Gue­rilla, kte­rou začal Viet­kong v Již­ním Viet­namu, pro­bí­hala od roku 1959. Útoky pokra­čo­valy a zesí­lily i v násle­du­jí­cím roce. Jeli­kož USA byly jed­no­značně proti roz­ši­řo­vání komu­nismu, roku 1961 ame­rický pre­zi­dent John F. Ken­nedy slí­bil pomoci udr­žet nezá­vis­lost Již­ního Viet­namu. V násle­du­jí­cím roce bylo ve Viet­namu již přes deset tisíc ame­ric­kých vojáků.

Tune­lový sys­tém posky­to­val komu­nis­tic­kým vojá­kům téměř doko­nalé úkryty, ale slou­žil též pro komu­ni­kaci, záso­bo­vání, léčení a skla­do­vání zbraní.
Na obrázku je vidět nená­pad­nost vchodu do tunelu.

Po dvou inci­den­tech v srpnu 1964, z nichž jeden se prav­dě­po­dobně neu­dál, kdy se seve­ro­viet­nam­ské hlíd­kové čluny střetly s ame­ric­kými loděmi v Ton­kin­ském zálivu, zís­kali Ame­ri­čané důvod schvá­lit rezo­luci o Ton­kin­ském zálivu a tím roz­pou­tat válku s Viet­kon­gem naplno. Od února 1965 začaly Spo­jené státy Ame­rické bom­bar­do­vat Severní Viet­nam. Bom­bar­do­vání bylo vzá­pětí násle­do­váno vylo­dě­ním ame­ric­kých jed­no­tek v již­ním Viet­namu (Da Nang) dne 6. března 1965, čímž lokální válka pře­rostla ve velký mezi­ná­rodní kon­flikt, v němž bylo nasa­zeno přes milion Ame­ri­čanů spo­lečně se stov­kami ame­ric­kých leta­del, tanků, a ostatní výzbroje. Ofi­ci­álně se do Viet­nam­ské války zapo­jilo na straně USA dal­ších čty­ři­cet států, které pod­po­ro­valy Jižní Viet­nam poslá­ním bojo­vých jed­no­tek a zbraní, ale USA měly na tomto nej­větší podíl. Proti Již­nímu Viet­namu byl kromě Sever­ního Viet­namu také Sovět­ský svaz a komu­nis­tická Čín­ská lidová repub­lika, která poskytla zbraně nejen Sever­nímu Viet­namu, ale také bojo­vým jed­notkám Viet­kongu. Zají­ma­vostí je, že Sever­nímu Viet­namu pomá­halo i teh­dejší Čes­ko­slo­ven­sko, které dodá­valo munici a zdra­vot­nický materiál.

Válka ve Viet­namu skon­čila s obrov­skými ztrátami na živo­tech vítěz­stvím komu­nis­tic­kého severu

Ame­ri­čané ve válce pou­žili mnoho nových zbraní, např. bojové vzná­šedlo, lase­rem navá­děné letecké pumy či rotační kanón s rych­lostí střelby až 6 000 ran za minutu. Ve velké míře se též uplat­nily bojové opan­cé­řo­vané vrtu­l­níky. Viet­kong pou­ží­val jinou tak­tiku než Ame­ri­čané, totiž tak­tiku malých úder­ných oddílů, které měly za úkol vždy něco zni­čit a rychle poté zmi­zet. Tato tak­tika si brzy vyslou­žila název „Sed­mi­mi­nu­tová válka,“ jeli­kož střet nikdy netr­val pří­liš dlouho.

Zpo­čátku měli pře­vahu Ame­ri­čané, ale proti tak­tice Viet­kongu, který vedl odlišný druh války (zdlou­havý, polo­par­ty­zán­ský způ­sob drob­ných nebo střed­ních útoků, pastí na cestách, nášlap­ných min apod) Ame­ri­čané nedo­ká­zali účinně vzdo­ro­vat. Během celé války byl Viet­kong záso­bo­ván ze severu po tzv. Ho Či Minově stezce. Postu­pem času, jak byla válka vedena, se proti ní také sta­vělo více a více Ame­ri­čanů, kteří pova­žo­vali válku za nesmy­sl­nou a nevy­hra­tel­nou, pořá­dali nej­růz­nější pro­testy po celých  Spo­je­ných stá­tech. I když USA měly jed­no­značně tech­nic­kou pře­vahu, síly Viet­kongu se postu­pem času zvět­šo­valy, pro­testy proti válce rostly, a válka se stále pro­dlu­žo­vala; nako­nec, ač stále tvrdě bojo­vali, Ame­ri­čané z Viet­namu po pode­psání paříž­ské dohody roku 1973 ode­šli. Po dvou letech, kdy jiho­viet­nam­ský pre­zi­dent čelil seve­ro­viet­nam­ské armádě bez pod­pory Ame­ri­čanů, byl nako­nec v dubnu 1975 dobyt Sai­gon a byl vytvo­řen jed­notný Viet­nam pod nad­vlá­dou komunistů.

Válka tedy nako­nec skon­čila vítěz­stvím komu­nis­tic­kého severu, ovšem ztráty na obou stra­nách byly obrov­ské – cca 250 tisíc mrtvých již­ních Viet­namců, 58 tisíc Ame­ri­čanů na straně jedné a více než milion mrtvých sever­ních Viet­namců na straně druhé.

V roce 1982 byl ve Washing­tonu ote­vřen památ­ník ame­ric­kých vojáků pad­lých ve viet­nam­ské válce se všemi 58 tisíci jmény.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version