Věda v raném novověku

Dva tisíce let pla­tilo aris­to­te­lov­ské pojetí vědy, ze kte­rého vychá­zeli křes­ťan­ští a islámští teo­lo­gové a učenci.  Mnoho Aris­to­te­lo­vých spisů se ztra­tilo, ty docho­vané obje­vili řecky mlu­vící křes­ťané na území dneš­ního Liba­nonu a Sýrie. Pře­lo­žili je do arabštiny a arabští islámští vzdě­lanci je pře­dali  stře­do­věké západní kul­tuře. Aris­to­te­lov­ská logika vychází z prin­cipu  indukce (úsu­dek smě­řu­jící od jed­not­li­vého k obec­nému) a dedukce (typ úsudku, kdy se z při­ja­tých výroků dochází k novému tvr­zení, postu­puje se od obec­ného k jed­not­li­vému).  Aris­to­te­les je zakla­da­te­lem filo­zo­fie jako snahy poznat a pocho­pit svět, „poro­zu­mět tomu, co jest“. Úko­lem filo­zofa je podle jeho mínění přesně zachy­tit myš­lenky a zku­še­nosti, dobře je uspo­řá­dat, správně pro­mys­let a obhá­jit zís­kané poznatky.  Aris­to­te­les  je pova­žo­ván za zakla­da­tele mnoha věd­ních oborů, dodnes jsou uzná­vány jeho způ­soby zkou­mání, tří­dění a argumentace.

Novo­věká filo­zo­fie a věda se od stře­do­věké liší svým poje­tím před­mětu zkou­mání – bytí,  jsoucna. Pro Aris­to­tela a stře­do­věké mys­li­tele je jsoucno živé, může se měnit a pohy­bo­vat podle své při­ro­ze­nosti, z nějaké pří­činy. Prvotní pří­či­nou, prvot­ním „nehyb­ným“  hyba­te­lem je v křes­ťan­ské teo­lo­gii Bůh. Novo­věk pře­stává zkou­mat svět v celku, učenci vní­mají jsoucno jako roz­lehlý stroj (Des­car­tes) nebo hmotný objekt.

Na začátku vědecké revo­luce se tak rodí moderní věda. Svět, který  je před­sta­vo­ván jako stroj, je možné ovlád­nout. A právě věda měla uká­zat člo­věku cesty k ovlád­nutí přírody.

V Ang­lii byla v roce 1660 zalo­žena Krá­lov­ská spo­leč­nost pro pod­poru věd (Royal Soci­ety for the Impro­ve­ment of Natu­ral Knowledge), která exis­tuje dodnes.  V roce 1662 zís­kala pod­poru krále Karla II., její pat­ron­kou je i sou­časná brit­ská krá­lovna. (Od roku 1965 byl čle­nem spo­leč­nosti  Jaro­slav Hey­rov­ský.) Spo­leč­nost měla za cíl pod­po­ro­vat „fyzi­kálně – mate­ma­tické expe­ri­men­tální učení“. Poznatky členů jsou od roku 1665 zve­řej­ňo­vány v časo­pise Phi­lo­so­phi­cal Transacti­ons, což je nej­starší nepře­tr­žitě vydá­vaný vědecký časo­pis na světě. Hes­lem spo­leč­nosti jsou slova latin­ského bás­níka Hora­tia „Na ničí slova nebudu pří­sa­hat“, čle­nové  si píší za jméno zkratku FRS.

Ve Fran­cii zalo­žil roku 1530 Fran­ti­šek II. Krá­lov­skou kolej, neboli  také „Kolej tří jazyků“, neboť se zde zpo­čátku vyu­čo­vala řečtina, hebrej­ština, latina. Poz­ději při­bylo také právo, mate­ma­tika a medi­cína. V revo­luč­ním roce 1789 byla škola pře­jme­no­vána na Národní kolej, v roce 1870 dostala název Collège de France (Fran­couz­ská kolej). Je to nej­pres­tiž­nější fran­couz­ská vědecká insti­tuce;  jejím poslá­ním je „učit vědění, které právě vzniká“, tedy spo­jo­vat bádání a výuku. Jejím hes­lem je  „Docet omina“ (Učí všemu).  Collège de France pořádá pra­vi­delné před­nášky pří­stupné veřej­nosti, nemá však žádné zapsané stu­denty, žádné stu­dijní obory a neu­dě­luje žádné tituly. Vět­šina pro­fe­sorů jsou Fran­couzi, dvě místa se obsa­zují hos­tu­jí­cími pro­fe­sory. Když se nějaké místo uvolní, roz­ho­dují pro­fe­soři o tom, kdo na ně má být povo­lán. Pro­fe­sura na Collège de France je ve Fran­cii vrcho­lem vědecké kariéry.

Novo­věk při­nesl čtyři významné změny ve vědec­kém poznání – vznikla mecha­nickáche­mická filo­zo­fie, uplat­ňo­val se empi­ris­mus ve vědec­kém bádání a došlo k mate­ma­ti­zaci vědec­kého myš­lení. Mecha­nická filo­zo­fie vychází z nového pohledu na pří­rodu a roli člo­věka v ní, svět je brán více mate­ri­a­lis­ticky a mecha­nicky, jako stroj, který je možno poznat a ovlá­dat. Che­mická filo­zo­fie zna­me­nala zvý­šený zájem o che­mic­kou ana­lýzu v rámci vědec­kého zkou­mání. Empi­ris­mus při­nesl myš­lenku ově­ři­tel­ného vědec­kého expe­ri­mentu, poprvé při­šel s touto myš­len­kou Fran­cis Bacon a následně ji roz­pra­co­val René Des­car­tes ve své knize Roz­prava o metodě. Vliv mate­ma­tiky se pro­je­vil tím, že vzrostl význam kvan­ti­ta­tiv­ních  měření a mate­ma­tic­kých metod pro účely vědec­kého zkoumání.

Miku­láš Koper­ník (1473 – 1543), pol­ský uče­nec. V roce 1543 vyšlo jeho dílo Šest knih o obě­zích sfér nebeských, ve kte­rém tvrdí, že stře­dem Vesmíru je Slunce a kolem něho se otá­čejí ostatní pla­nety,  mezi nimi i Země. Jeho názory inspi­ro­valy řadu dal­ších ast­ro­nomů. Pozo­ro­vání nebeských těles bylo snazší díky dale­ko­hle­dům, které se vyrá­běly zejména v Nizozemí.

Dán­ský šlech­tic Tycho Brahe (1546 – 1601) se zabý­val ast­ro­no­mií, stro­lo­gií a alchy­mií. Je pova­žo­ván za jed­noho z nej­lep­ších pozo­ro­va­telů hvězné oblohy. Podle jeho teo­rie je Země stře­dem Vesmíru, kolem ní obíhá Slunce a Měsíc, všechny ostattní pla­nety obí­hají kolem Slunce. V roce 1572 obje­vil super­novu, její zrod popsal ve spisku „O nové hvězdě“. Dán­ský král pro něho vybu­do­val labo­ra­toř a observa­toř na ost­rově Hven, kde Brahe dva­cet let pra­co­val. V roce 1599 byl pozván do Prahy, stal se císař­ským ast­ro­lo­gem. Nechal posta­vit observa­toř v Benát­kách nad Jize­rou. Je pocho­ván v Praze; pověsti o tom, že byl otrá­ven, vyvrá­tili vědci v roce 2010 na základě prů­zkumu jeho pozůstatků.

Johan­nes Kepler (1571 – 1630), německý mate­ma­tik, ast­ro­log a ast­ro­nom, v letech 1600–1612 žil na dvoře Rudolfa II. v Praze. Byl asi­s­ten­tem Tychona Brahe, po jeho smrti se stal císa­řo­vým dvor­ním mate­ma­ti­kem a ast­ro­lo­gem. Kepler, pochá­ze­jící z chudé rodiny, byl prv­ním pro­tes­tant­ským věd­cem. Zjis­til, že oběžné dráhy nevy­tváří kruhy, ale elipsy. V roce 1609 vychází jeho kniha Nová ast­ro­no­mie, ve které defi­nuje první ze tří zákonů o oběhu planet.

Gior­dano Bruno (1548 – 1600) byl ital­ský domi­ni­kán, filo­zof, spi­so­va­tel a ast­ro­nom. Tvr­dil, že Slunce není stře­dem vesmíru, ale pouze jed­nou z mnoha hvězd; vesmír je neko­nečný, exis­tuje neko­nečně mnoho sluncí s pla­ne­tami, které mohou být i obyd­lené. Pro své názory byl vyhnán z Nea­pole, žil pak v mnoha měs­tech, např. v Ženevě, v Paříži, v Lon­dýně (zde sepsal v roce 1584 svoji stě­žejní práci O neko­nečnu, vesmíru a svě­tech), v roce 1588 pobý­val půl roku v Praze. Nako­nec byl vyzván k návratu do Itá­lie, do Benátek(1591), ale rok po návratu ho jeden z jeho žáků udal. Byl zajat, vydán inkvi­zici a sou­zen v Římě; odmítl odvo­lat své názory, 17.2.1600 byl upálen.

Gali­leo Gali­lei (1564 – 1643), pro­fe­sor fyziky v Padově, byl rov­něž obvi­něn z kacíř­ství. Unikl však trestu upá­lení, pro­tože před sou­dem své názory odvo­lal; ve sku­teč­nosti se jich však nevzdal. (Po skon­čení soudu údajně zvo­lal „A přece se točí!“) Jeho dílo pod­po­řilo roz­voj expe­ri­men­tální fyziky a mate­ma­tiky a polo­žilo  základy  zákonů o pohybu. Do středu pozor­nosti se dostala otázka, zda vlast­ností hmoty je klid nebo pohyb.

Wil­liam Gil­bert (1540 – 1603), lékař krá­lovny Alž­běty, stu­do­val mag­ne­tis­mus v lékař­ství, námoř­nic­tví a při výrobě kom­pasů. Zkou­mal mag­ne­tic­kou při­taž­li­vost a vysvět­lo­val dráhy pla­net. V roce 1600 vydal knihu O mag­netu.

Ros­toucí zájem spo­leč­nosti o měchy, čer­pa­dla a ven­tily pod­ně­co­val expe­ri­men­tální stu­dium fyzi­o­lo­gie lid­ského těla, kte­rým se zabý­val mj. také Wil­liam Har­vey (1578 – 1657). Ten obje­vil prin­cip  krev­ního oběhu a vyřkl názor, že srdce vévodí tělu člověka .

Pozo­ro­vání oblohy usnad­ňo­val dale­ko­hled, pozo­ro­vat svět nepa­tr­ných věcí zase umož­ňo­val mik­ro­skop. Stará sta­tická před­stava světa se hrou­tila a do pod­vě­domí lid­stva vchá­zela nová, moderní před­stava světa. Mezi významné zakla­da­tele nového myš­len­ko­vého směru  patří zakla­da­tel empi­rismuexpe­ri­men­tální metody,  ang­lický filo­zof Fran­cis Bacon (1561 – 1626). Vystu­do­val práva, zastá­val funkci lorda kanc­léře, byl nesmírně cti­žá­dostivý a pra­co­vitý. Poté, co byl za braní úplatků zproš­těn funkce, věno­val se pouze vědě. Pod­stata vědecké práce podle něho spo­čí­vala v pozo­ro­vání a  vědecky ově­ři­tel­ném expe­ri­mentu. Pro­vedl základní roz­dě­lení věd,  uvě­do­mo­val si potřebu správné metody při sta­no­vení cíle vědec­kého bádání.  V roce 1597 pro­nesl zná­mou větu „Scien­tia potes­tas est,“ tj. „Vědění je moc“. Upřed­nost­ňo­val indukční metodu pozná­vání. Ve svém díle Novum Orga­num (Nové orga­non) napsal, že všechny zna­losti k nám při­chá­zejí pro­střed­nic­tvím pří­rod­ních objektů, my máme schop­nosti je inter­pre­to­vat. V prav­di­vém a úpl­ném poznání nám však brání tzv. idoly, což jsou  omyly naší mysli, falešné před­stavy, které se nás snaží zmást;  roz­dě­lil je na idoly rodu (jinak cítí a vidí muži, jinak ženy), na idoly jes­kyně (vliv výchovy na poznání), idoly trhu (vliv okolí, matou nás názory dru­hých), idoly diva­dla (tj. roz­díly gene­rační). V knize Nová Atlan­tis (1620) popi­suje ide­ální spo­leč­nost, ve které má roz­ho­du­jící slovo věda a vlád­noucí sku­pi­nou jsou vědci.

René Des­car­tes (31. 3. 1596 – 11. 2. 1650)

Mezi nej­vý­znam­nější fran­couz­ské filo­zofy pat­řil René Des­car­tes (1596 – 1650). Zatímco Bacon zdů­raz­ňo­val zku­še­nost (empi­rii) a pokus (expe­ri­ment), Des­car­tes zdů­raz­ňo­val rozu­mové (raci­o­nální) poznání. René Des­car­tes stu­do­val v Paříži mate­ma­tiku a filo­zo­fii, účast­nil se bojů během tři­ce­ti­leté války, poté se usa­dil v Holand­sku, konec života však strá­vil ve Švéd­sku, kde také zemřel. Dosa­vadní filo­zo­fii podro­bil kri­tice, byl stou­pen­cem dua­lismu – podle jeho učení exis­tuje hmotná substance(tělo) a duchovní substance(vědomí), pod­sta­tou filo­zo­fie je uvě­do­mit si vlastní exis­tenci. Je auto­rem výroku „Cogito, ergo sum (Mys­lím, tedy jsem)“. Zatímco člo­věka vnímá dua­lis­ticky, zví­řata ne, pova­žuje je za živé stroje. Pří­roda je pak pova­žo­vána za slo­žitý mech­nis­mus. Des­car­tes z deduk­tivní metody, expe­ri­menty nepo­va­žo­val za nutné. Kri­té­riem prav­di­vosti pak pro něho byla intu­ice, vlastní pře­svěd­čení vědce, že má pravdu. Jeho základ­ním díle je Roz­prava o metodě (1637).

Des­car­tova filo­zo­fie byla více duchovní,  avšak namí­řená proti zasta­ra­lým meto­dám myš­lení;  Baco­nova filo­zo­fie je spo­jena s hos­po­dář­skými potře­bami doby. Věda byla tudíž nejen zále­ži­tostí učenců, ale i pod­ni­ka­vých lidí, obchod­níků, moře­plavců, maji­telů manu­fak­tur a stát­níků. Období od polo­viny 17. sto­letí do polo­viny 18. sto­letí se nazývá velké sto­letí vědy. 

Tho­mas Hobbes (1588 – 1679) je auto­rem díla Levi­athan (o státu), kde popi­suje při­ro­zený stav lid­stva jako válku všech proti všem (jeden dru­hému nepří­te­lem). Dostává se do roz­poru s poci­tem sebezá­chovy, s potře­bou jis­toty. Snaží se pře­ko­nat pocit stra­chu (člo­věk se vědomě vzdá svých práv ve pro­spěch vládce, který mu něco dovolí a nějaká práva mu vrátí). Stát podle Hobbese vzniká jako tzv. spo­le­čen­ská smlouva, jako dohoda mezi lidmi. Ovlá­daní nemo­hou svůj sou­hlas odvo­lat (abso­lu­tis­mus). Tato smlouva váže jak vládce, tak ovládaného.

Nej­vý­znam­nější osob­ností novo­věké vědy je sir  Isaac New­ton (1643 ‑1727), ang­lický fyzik, mate­ma­tik, ast­ro­nom, filo­zof, alchy­mista a teo­log . Ve své knize Phi­lo­so­phiæ Natu­ra­lis Prin­ci­pia Mathe­ma­tica (1687) polo­žil základy kla­sické mecha­niky, popi­suje v ní gra­vi­tační zákon a tři zákony pohybu, které se staly po tři sta­letí výcho­dis­kem vědec­kého pohledu na vesmír. New­ton spo­jil Keple­rovy zákony o pohybu pla­net s vlastní teo­rií gra­vi­tace a doká­zal, že se pohyb před­mětů na Zemi řídí stej­nými pra­vi­dly jako pohyb vesmír­ných těles. Zfor­mu­lo­val teo­rii o šíření světla, teo­rii o zacho­vání hyb­nosti a momentu hyb­nosti. Sesta­vil zrca­dlový dale­ko­hled, roz­vi­nul teo­rii barev.  Rov­něž zkou­mal rych­lost zvuku. V mate­ma­tice zobec­nil bino­mic­kou větu, vymys­lel metodu řešení sou­stav  neli­ne­ár­ních rov­nic a při­spěl k významu moc­nin­ných řad. New­ton byl křes­ťan, a přes­tože je dnes známo hlavně jeho vědecké dílo, vět­šina jeho textů je věno­vána výkla­dům Bible.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version