Velká francouzská revoluce

Situace před revolucí

V 16. – 18. sto­letí západní Evropa pro­šla mnoha změ­nami. Mezi ně pat­řila napří­klad refor­mace, různé eko­no­mické změny, pro­po­jení eko­no­miky Evropy se zámo­řím, nové poznatky vědy. Osví­cen­ství se stalo ide­o­vou pří­pra­vou revo­luce. Navzdory všem těmto změ­nám se poli­tická situ­ace nezmě­nila a byla zacho­vána abso­lu­tis­tická vláda krále. Evropa by se měla učit od teh­dejší Ang­lie, ve které již byl zave­den parlament.

Nej­větší evrop­skou moc­ností té doby byla Fran­cie. I tam však vládl abso­lu­tis­tický král. Fran­couz­ská spo­leč­nost byla roz­dě­lena na tři stavy. První stav tvo­řilo ducho­ven­stvo, které, ačko­liv ne pří­liš početné (před­sta­vo­valo necelé 1% celé fran­couz­ské spo­leč­nosti) vlast­nilo téměř 1/10 půdy. Druhý stav tvo­řila šlechta. Ta tvo­řila necelá dvě pro­centa oby­va­tel, zastá­vala nej­vyšší funkce u dvora a v armádě. Zatímco první a druhý stav byl pri­vi­le­go­vaný (nepla­tili daně), daně tře­tího stavu byly o to tvrdší. Třetí stav tvo­řili všichni ostatní. Byla to dost růz­no­rodá vrstva oby­va­tel – bur­žo­a­zie (obchod­níci, ren­ti­éři), inte­li­gence (lékaři, práv­níci, uči­telé), řeme­sl­níci, děl­níci, chu­dina na ven­kově a nevolníci.

Lud­vík XVI. (1754 – 1793), král fran­couz­ský a navarrský

V polo­vině 18. sto­letí ve Fran­cii vládl Lud­vík XVI. (1774 – 1792). Za jeho vlády se zhor­šuje eko­no­mická situ­ace státu, zvy­šuje se státní zadlu­že­nost (pře­de­vším díky účasti ve vál­kách – válka za nezá­vis­lost v Ame­rice). Eko­no­mii státu zhor­šo­valo něko­lik věcí, vět­ši­nou feu­dál­ních pře­žitků. Byl to napří­klad nákladný způ­sob života u dvora, ale mezi nej­větší brzdy eko­no­mic­kého roz­voje Fran­cie 18. sto­letí pat­řily cechovní mono­poly a vnitřní cla. Dochází k úpadku abso­lu­tismu, hroutí se dosa­vadní opory panov­níka (armáda, úřed­nický apa­rát, cír­kev), pro­tože i uvnitř těchto orgánů nastává špatná situ­ace. Nastává vše­o­becná nespo­ko­je­nost. I pri­vi­le­go­vaní oby­va­telé se cítí ohro­ženi, pro­tože cítí, že dosa­vadní sys­tém je neu­chrání a že při­jdou o své výsady. Dochází ke snaze o daňo­vou reformu – Anne Robert Tur­got. V sou­vis­losti s těmito fakty při­chází ministr financí Jacques Nec­ker se svým návrhem na zlep­šení hos­po­dář­ské situ­ace: zda­nit první a druhý stav. Je to velmi jed­no­du­ché, ale záro­veň velmi obtížně rea­li­zo­va­telné. Nejdříve to způ­so­bilo velký odpor u prv­ního a dru­hého stavu, ale poz­ději se uká­zalo, že není jiná cesta. A v této chvíli abso­lu­tis­tický vládce nara­zil, pro­tože toto opat­ření mohou uzá­ko­nit jen gene­rální stavy. Ty se ale nese­šly již od roku 1614. 

Na květnu 1789 svo­lal král setkání gene­rál­ních stavů do Ver­sailles, kde měly jed­nat o finanč­ních otáz­kách. Třetí stav se sna­žil roz­ho­do­vat o poli­tic­kých otáz­kách, a tak vznikl spor o způ­sob hla­so­vání. Vět­šina zástupců prv­ního a dru­hého stavu zastá­vala způ­sob hla­so­vání podle stavů. Nao­pak třetí stav byl pro hla­so­vání podle hlav, pro­tože tím by zís­kal vět­šinu hlasů.

Bas­tila, pev­nost slou­žící jako vězení dobytá 14. čer­vence 1789

17. června 1789 se třetí stav pro­hlá­sil za Národní shro­máž­dění, za repre­zen­tanta národa, pro­tože přece jenom tvo­řil 96 – 97% všeho oby­va­tel­stva Fran­cie. O pár dní poz­ději se ke tře­tímu stavu při­dal i první a druhý stav, aby nezů­stal tzv. „mimo hru“. 9. čer­vence 1789 se z Národ­ního shro­máž­dění stalo Ústa­vo­dárné národní shro­máž­dění s cílem při­jmout ústavu a ukon­čit abso­lu­tis­mus. Král před­stí­ral, že s tím sou­hlasí, ale tajně chys­tal pro­ti­ú­der. Do okolí Ver­sailles, kde král síd­lil, ale také do okolí Paříže se sta­ho­valo voj­sko. Vrcho­lem pro Paří­žany bylo, když byla děla z Bas­tily (věz­nice poli­tic­kých vězňů, pova­žo­vána za sym­bol abso­lu­tismu) namí­řena do děl­nic­kých čtvrtí. A tak 14. čer­vence roku 1789 Paří­žané zaú­to­čili na Bas­tilu a po čtyřech hodi­nách ji dobyli. Iro­nií osudu je, že v době dobý­vání Bas­tily Bas­tila nebyla pře­pl­něna vězni, jak bychom oče­ká­vali, ale para­doxně tam bylo uvěz­něno jen asi šest vězňů.

Počátek Velké francouzské revoluce

Gil­bert du Motier, mar­kýz de La Fayette (1757 – 1834)

Král se zmír­nil, odvo­lal voj­ska a při­jal tri­ko­lóru za sym­bol revo­luce. Vzniklé komuny (obecní rady) pře­vzaly moc za krá­lov­ské úřed­níky v krá­lov­ských správ­ních orgá­nech. Na ven­kově vypukla sel­ská „válka“ proti feu­dá­lům, pano­val tam „velký strach“ pri­vi­le­go­va­ných, pro­tože dochá­zelo k vypa­lo­vání jejich obydlí (ničení záznamů o pra­covní čin­nosti pod­da­ných) či dokonce zamor­do­vání feu­dálů samých. Pod­daní odmí­tali plnit své povin­nosti, odmí­tali odvá­dět daně. Vznikly Národní gardy, což byli ozbro­jení dob­ro­vol­níci při­pra­veni pro­sa­dit ústavu. Jejich vůd­cem byl Mar­kýz de La Fayette (hrdina Ame­rické revo­luce), dochá­zelo k emi­graci šlechty (do Říše).

V prů­běhu srpna Národní shro­máž­dění zru­šilo feu­da­lis­mus, byla zru­šena daňová pri­vi­le­gia prv­ního a dru­hého stavu, zajiš­těna rov­nost před záko­nem, byla zru­šena robota za výkup, zru­šena práva vrch­nosti vůči pod­da­ným, zru­šeny byly rov­něž některé daňové závazky. Byla zru­šena odúmrť (po vymření rodu po muž­ské linii půda pro­padla vrch­nosti), ale odvá­dění nájem­ného za půdu zůstalo.

26. srpna byla při­jata Dekla­race práv člo­věka a občana. Vychá­zela z názorů Mon­te­squiea, Rous­seaua, i z ame­rické ústavy. Před­sta­vo­vala zaru­čení svo­body, rov­nost před záko­nem, nedo­tknu­tel­nost sou­kro­mého vlast­nic­tví. Poprvé v his­to­rii pro­sa­zo­vala zásadu, že lid je zdro­jem veš­keré moci, a tudíž má nárok na odpor proti vládě. Král byl nucen pode­psat dekla­raci (2. vlna emi­grace šlechty), král musel pře­síd­lit do Paříže. Narůs­talo namětí mezi dvo­rem a oby­va­tel­stvem Paříže, dochá­zelo k pro­blé­mům se záso­bo­vá­ním Paříže. Tyto pro­blémy vyús­tily v pochod paříž­ských žen do Ver­sailles v říjnu 1789.

V letech 1789–1791 Národní shro­máž­dění při­jímá různé zákony, jak daňové, tak správní. Z daňo­vých zákonů např. byla odstra­něna vnitřní cla, zkon­fis­ko­ván cír­kevní maje­tek, cír­kev byla pod­ří­zena státu, duchovní museli pří­sa­hat na ústavu (tím se z nich stali tzv. „pří­sežní kněží“), a ti, co odmítli pří­sa­hat na ústavu, byli nuceni emi­gro­vat (= „nepří­sežní kněží“.) Ze správ­ních zákonů např. byla uzá­ko­něna decen­t­ra­li­zace státní správy, Fran­cie byla roz­dě­lena na depar­te­menty (83 ks), byla to správní i hos­po­dář­ská jed­notka. Vnitřní pro­blémy Fran­cie však pře­tr­vá­valy (hlavně eko­no­mické pro­blémy), pře­tr­vá­valy též nábo­žen­ské spory.

V červnu 1791 se Lud­vík XVI. poku­sil o útěk. Byl však poznán v jed­nom hos­tinci, ve kte­rém se sta­věl na poslední zastávce před opuš­tě­ním Fran­cie. Byl poznán podle jeho podo­bizny na minci. Pro­je­vují se spory mezi radi­kál­ními a umír­ně­nými směry ve vztahu ke králi. Radi­kální chtějí krále sesa­dit, umír­něné směry (Národní shro­máž­dění zastu­pu­jící libe­rální bur­žo­a­zii) se chtějí dohod­nout s krá­lem na kompromisu.

V září roku 1791 byla při­jata ústava. Fran­cie se tím stala kon­sti­tuční monar­chií, poli­tická moc byla roz­dě­lena na výkon­nou moc, kte­rou před­sta­vo­val král, záko­no­dár­nou moc, kte­rou před­sta­vo­valo Národní shro­máž­dění (bylo voleno na dva roky, zástupci voleni podle majet­ko­vého cenzu) a na soudní moc, kte­rou tvo­řili volení soudci. Tato ústava zajiš­ťo­vala sice moc bur­žo­a­zii, ale neza­jis­tila plná práva děl­nic­tvu ani otro­kům v koloniích.

V září roku 1791 Lud­vík XVI. pří­sa­hal věr­nost ústavě a tím se roze­šla kon­sti­tu­anta (Ústa­vo­dárné Národní shro­máž­dění). Na poli­tické scéně se obje­vilo něko­lik poli­tic­kých klubů. Nej­dů­le­ži­tější byli Jako­bíni, Cor­de­li­éři a Giron­disté. Vůd­cem Jako­bínů byl Maxi­mi­lien Robe­spierre. Jako­bíni se nazý­vali podle kos­tela, ve kte­rém se spo­lečně schá­zeli. Mezi Jako­bíny pat­řila radi­kální inte­li­gence a střední bur­žo­a­zie. Vůdci Cor­de­li­érů, neboli spo­leč­nosti lid­ských práv, jak se nazý­vali, byli Jean Paul Marat a Geor­ges Dan­ton. Cor­de­li­éři vydá­vali noviny nazvané Pří­tel lidu. Mezi Giron­disty se řadila libe­rální bur­žo­a­zie, obchod­níci, finanč­níci a prů­my­sl­níci. Tyto poli­tické kluby spolu sou­pe­řily o moc v Národ­ním shromáždění.

Zatím v emi­graci (hlavně Porýní s cen­t­rem v městě Kob­lenz a Rakouské Nizo­zemí (poz­dější Bel­gie)) byla za pod­pory Rakouska a Pruska při­jata Pil­nická dekla­race, která říkala, že cílem emi­grace je obno­vit ve Fran­cii monar­chii, a to i vojen­skou silou.

I nad Fran­cií se hou­pala myš­lenka na válku. Hlav­ními pro­pa­gá­tory války ve Fran­cii byli Giron­disté, kteří chtěli touto ces­tou defi­ni­tivně zlik­vi­do­vat plány emi­grace a záro­veň posu­nout hra­nici Fran­cie s Němec­kem na Rýn. Válku pod­po­ro­val i král, ale z opač­ného důvodu. Král doufá v porážku revo­luční Fran­cie a tím ve změnu poměrů a ke zno­vuna­sto­lení jeho abso­lu­tis­tické vlády. A tak na jaře roku 1792 Fran­cie vyhlá­sila Rakousku válku. K Rakousku se při­dala Ang­lie a Špa­něl­sko, a tím vznikla první pro­tifran­couz­ská koa­lice. Koa­lice pro­nikla na fran­couz­ské území. Ta ale na válku nebyla pří­liš při­pra­vena. Pano­val zde nedo­sta­tek zbraní a hlavně vojáků, což vedlo k vyhlá­šení hesla „vlast je v nebez­pečí“, čímž byli do armády voláni dobrovolníci.

V srpnu 1792 v Paříži vypuklo povstání v jehož čele byl Geor­ges Dan­ton. Král byl sesa­zen a zajat. Tím ve Fran­cii skon­čila monar­chie a moc pře­vzala komuna (revo­luční výbor). Byly vyhlá­šeny volby do Národ­ního kon­ventu, ve kte­rém zís­kali pře­vahu pří­vr­ženci republiky.

Postup inter­ventů byl dne 21. září 1792 zasta­ven u Valmy. Vel­kou roli zde sehrála Mar­seillaisa [Mar­sejéza], „píseň od Rýna“, kte­rou vymys­lel voják v porýn­ských oddí­lech (Rou­get de Lisle). Fran­couzi obsa­dili levý břeh Rýna, Rakouské Nizo­zemí (poz­ději Bel­gie). Všude kam při­chá­zejí, zavá­dějí revo­luční změny. Byl vydán Dekret o zru­šení monar­chie, čímž byl zru­šen feu­da­lis­mus a zavá­děna svoboda.

22. září 1792 – Vyhlášení republiky

Rok 1792 také revo­lu­ci­o­náři nazý­vali rokem 1, pro­tože to byl první rok revo­luce. Byl zave­den revo­luční kalen­dář; vše­o­becně hla­so­vací právo a zvo­len nový záko­no­dárný sbor, kon­vent. V něm měly zastou­pení 3 hlavní strany, a to Giron­disté, Lema­rais (bahno) a Jako­bíni. V letech 1792 – 1793 měli pře­vahu Giron­disté (II. fáze revo­luce); král byl odsou­zen k trestu smrti, byla totiž obje­vena „železná skříňka“, ve které měl král kore­spon­denci s cizi­nou, a pro­tože před­sta­vo­val naději pro kon­tra­re­vo­luci, musel být popra­ven. (21. ledna 1793) Giron­disté stáli v čele armády, ve vedení války byli však neú­spěšní, byli též neschopní řešit vnitřní pro­blémy (pro­blémy se záso­bo­vá­ním, aj. hos­po­dář­ské pro­blémy). Ve Ven­dée vypukly pro­ti­re­vo­luční vzpoury, vět­šina pro­blémů se začala řešit revo­luč­ním tero­rem, kte­rému zpo­čátku pod­lé­hal skoro jen 1. a 2. stav. Na počátku roku 1793 se roz­ho­řel spor mezi Giron­disty a Jakobíny.

V červnu 1793 byli Giron­disté svr­ženi povstá­ním (III. fáze revo­luce). Bylo zatčeno a popra­veno 29 nej­vý­znam­něj­ších před­sta­vi­telů Girondistů.V letech 1793 – 27. 7. 1794 (9. ther­mi­dor) vládli Jako­bíni. Období jejich vlády se nazývá Jako­bín­ská dik­ta­tura. Jako­bíni vytvá­řejí sil­nou ústřední vládu, cen­t­ra­li­zují moc, zavá­dějí výbory a komise, nej­dů­le­ži­tější byl napří­klad výbor pro Veřejné blaho (v čele Robe­spierre; záso­bo­vání, válečná výroba, obrana země, zahra­niční poli­tika) nebo výbor veřejné bez­peč­nosti (bojo­val s nepřá­teli revo­luce). Jako­bíni se sna­žili udr­žet rov­no­váhu sil; zavedli reformy (zásah do vlast­nic­kých vztahů) – na ven­kově roz­pro­dali emi­grant­ské a obči­nové půdy drob­ným rol­ní­kům, byla zru­šena feu­dální práva a povin­nosti bez náhrady. Ve měs­tech byla zave­dena vše­o­becná maxima cen zboží denní potřeby (potra­viny), ale byla zave­dena i vše­o­becná maxima mezd. Jako­bíni podali také návrh na novou ústavu, která obsa­ho­vala občan­ské svo­body, vše­o­becné volební právo a právo na práci. Nebyla však rea­li­zo­vána, měla se totiž stát sku­teč­ností až po revoluci.

Marie Anto­nie „Anto­i­netta“ Josefa Johana Habsbur­sko-Lotrin­ská (1755 – 1793) byla nechvalně známá svou obli­bou dra­hých látek a šperků

Ve Ven­dée vypukla občan­ská válka. Girod­nisté pod­ně­co­vali vzpoury proti Jako­bí­nům (v 60ti depar­te­men­tech); proti Jako­bí­nům stáli též roya­listé. Válka dále pokra­čo­vala neú­spěšně, do země pro­ni­kala cizí voj­ska, kde se spo­jo­vala s domácí kon­tra­re­vo­lucí. V říjnu 1793 byla popra­vena krá­lovna Marie Anto­i­neta (dcera Marie Tere­zie). Jako­bíni řešili pro­blémy jen vystup­ňo­vá­ním revo­luč­ního teroru – „rudý teror“. Sna­žili se posí­lit svoji vládu a odstra­nit opo­zici, teror posti­ho­val i III. stav. Pod gilo­ti­nou skon­čil i Dan­ton – „revo­luce požírá vlastní děti“. Robe­spierre se sna­žil zavést „novou repub­li­kán­skou morálku“, což sou­vi­selo se zavá­dě­ním kultu nej­vyšší bytosti (kultu rozumu). Tím si zne­přá­te­lil i věřící. V kon­ventu nastaly spory o moc, odpor proti Jako­bí­nům stále vzrůstá.

Na počátku čer­vence se v kon­ventu sjed­no­tila opo­zice a dala Robe­spierra zatknout. Ten byl 27. 7. 1794 (9. ther­mi­dor) popra­ven. S tero­rem byl spjat i Jean Paul Marat (byl zavraž­děn ven­kov­skou dív­kou Char­lot­tou Cor­de­i­o­vou jeh­licí do vlasů). K moci se navrá­tilo umír­něné měš­ťan­stvo, které obno­vilo křes­ťan­ský kult a odzbro­jilo nej­chudší vrstvy.

4. thermidorská reakce, období direktoria (1794 – 1799)

V tomto období se k moci dostala bur­žo­a­zie, která zbo­hatla za revo­luce (Bahno, Giron­disté). Byly rušeny revo­luční orgány a zave­den teror proti Jako­bí­nům (včetně poprav) „bílý teror“. Byl zaká­zán a zru­šen klub Jako­bínů, bylo rušeno řízené hos­po­dář­ství, zru­šena maxima (to způ­so­buje růst ceny potra­vin a tím pokles hod­noty peněz). Nastává poho­dl­nější život (salóny, spo­le­čen­ský život, výstřední móda, uvol­nění mravů).

Roku 1795 se konala velká povstání lidu. Lidé vtrhli do kon­ventu a žádali chléb a ústavu z roku 1793. Povstání byla potla­čena voj­skem; násle­do­valy popravy nebo depor­tace na galeje, proti vládě se bou­řili roya­listé a lid. Téhož roku (1795) byla při­jata Ther­mi­dor­ská ústava, kde bylo zru­šeno vše­o­becné hla­so­vací právo a zave­den cen­zus (volební právo asi 25 000 mužů – z 25 000 000 Fran­couzů). Dochází k cen­t­ra­li­zaci moci; do departmánů při­chá­zejí zástupci vlády (komi­saři, úřed­níci). Byla posí­lena výkonná moc (pěti­členné direk­to­rium) nad záko­no­dár­nou mocí. Záko­no­dár­nou moc tvo­řila Rada pěti­set a Rada star­ších. Direk­to­rium ale nemělo oporu v lidu, jejich moc se udr­žo­vala pouze pomocí armády a poli­cie. Tak­též roku 1795 dochází k potla­čení povstání roya­listů (poru­čí­kem dělo­stře­lec­tva Napo­le­o­nem). Direk­to­rium vyhlá­silo, že kdo bude obha­jo­vat monar­chii nebo ústavu z roku 1793, bude zastřelen.

Roku 1796 bylo odha­leno spik­nutí rov­ných (řeme­sl­níci, střední bur­žo­a­zie). Vůd­cem tohoto spik­nutí byl Grac­chus Babeuf, který tvr­dil, že revo­luce při­nesla výhody jen boha­tým a měla by pokra­čo­vat, aby byla odstra­něna nerov­nost. Poža­do­val spo­lečné vlast­nic­tví výrob­ních pro­středků (rov­nos­tář­ství). „boj sytých a hla­do­vých“ „boj patri­cijů a ple­bejů“. Spik­nutí však bylo pro­zra­zeno a Babeuf popraven.

Zahraniční politika v období direktoria

Vláda se sna­žila pře­nést pro­blémy z vnitř­ních pro­blému na zahra­niční, voj­ska vítě­zila, což vládě dodá­valo pres­tiž; Fran­cie anek­to­vala budoucí Bel­gii, ovládla břeh Rýna a r. 1796 začala vál­čit proti Itá­lii. Vznikly tzv. sester­ské repub­liky (území závislé na Fran­cii, Fran­cie jim při­ná­šela svo­bodu, repub­li­kán­skou ústavu, byly zde rušeny feu­dální povin­nosti, zavá­děny demo­kra­tické svo­body – svo­boda tisku, shro­maž­ďo­vání,…) v severní Itá­lii byli při­jí­máni jako osvo­bo­di­telé od nad­vlády Habsburků, vznikla zde Ligur­ská repub­lika (s hlav­ním měs­tech Jano­vem); pod Alpami vytvo­řili Cisa­plin­skou repub­liku (s hlav­ním měs­tem Milá­nem); vznikly i jiné „sate­litní“ repub­liky pod nad­hle­dem Fran­cie (Řím­ská repub­lika = papež­ský stát; Parthen­ská repub­lika s hlav­ním měs­tem Nea­pol; Hel­vét­ská repub­lika ve Švý­car­sku, Batáv­ská repub­lika v Bel­gii (1795) – zde vládl Napo­le­o­nův bratr Gerome).

Roku 1797 byla pode­psána mírová smlouva mezi Itá­lií a Fran­cií v Campo For­miu; Rakousko bylo nuceno uznat svoje ztráty ve pro­spěch Fran­cie; Rak. ztra­tili Lom­bar­dii, Bel­gii a Porýní. Dobytá území byla dran­co­vána Fran­couz­skými voj­sky, byla lou­pena umě­lecká díla. Fran­couz­ský boj se změ­nil z defen­ziv­ního na ofen­zivní (veli­te­lem Ital­ského tažení byl Napoleon).

Posled­ním pro­tiv­ní­kem Fran­cie zůstala Ang­lie. Napo­leon byl proto vylo­dit se v Ang­lii; pak také jí ublí­žit ovlád­nu­tím Indie (Indie = „perla mezi ang­lic­kými kolo­ni­emi“). Prv­ním kro­kem bylo pře­ru­šení spo­jení Ang­lie a Indie. Napo­leon tedy pod­nikl tažení do Egypta a Sýrie; zde nej­prve zví­tě­zil v bitvě „pod pyra­mi­dami“, pak se ale začaly pro­je­vo­vat pro­blémy (obtížné spo­jení s Fran­cií, pod­nebí, nemoci). Spo­lečně s vojáky Napo­leon při­vezl do Egypta vědec­kou expe­dici, která zde začíná stu­do­vat sta­ro­vě­kou kul­turu, došlo k obje­vení ROSETTSKÉ DESKY, která se pro mla­dého Jeana Fran­co­ise Cham­pol­li­ona stala klí­čem k roz­luš­tění hie­ro­glyfů. Fran­couzi jako vojáci byli však pora­ženi v bitvě u Akry a Fran­couz­ské loďstvo pro­hrálo též bitvu u Abukiru (admi­rál Nel­son). Roku 1799 byla roz­pou­tána nová válka, která uči­nila sil­nou vládu nalé­ha­vou; sku­pina v čele s Abbé Siey­è­sem (+ Joseph Fou­ché – ministr vni­tra; Talley­rand) vyzdvihla zásluhy Napo­le­ona, který byl ide­ální pro zor­ga­ni­zo­vání silné výkonné moci.

9. lis­to­padu 1799 (18. bru­maire) Napo­leon uči­nil pře­vrat; spo­jil se se svými občan­skými spo­jenci a zís­kal úpl­nou moc. Vládl 15 let – nej­prve jako první kon­zul, pak jako kon­zul na doži­votí, nako­nec jako císař. Napo­le­o­nův pře­vrat zna­mená konec Velké Fran­couz­ské revoluce.

Význam Velké Francouzské revoluce

• poli­ticky a eko­no­micky sjed­no­tila zemi
• zba­vila Fran­cii pro­vin­ci­a­lismu starého režimu
• ote­vřela síly tržení ekonomice
• a první moderní občan­skou spo­leč­nost a občan­skou armádu
• byla vzo­rem pro ostatní státy
• ote­vřela tzv. Pan­do­řinu skřínku