Velká Morava

Název „Velká Morava“ poprvé pou­žil byzant­ský císař a his­to­rik Kon­stan­tin VII. Por­fy­ro­gen­ne­tos. Dal­ším uží­va­ným pojmem je Vel­ko­mo­rav­ská říše (833 – 906)

V roce 830 byla na území nynější České repub­liky a Slo­ven­ska dvě knížectví:

1. Morav­ské kní­žec­tví (vládl zde Mojmír I.) 
   • za jeho vlády se šíří křes­ťan­ství z Výcho­dofran­ské říše
   • 831 při­jal křest v Pasově spolu s dal­šími velmoži
2. Nit­ran­ské kní­žec­tví (vládl zde Pribina) 
   • první křes­ťan­ský kos­tel byl zalo­žen v Nitře kolem roku 830

V roce 833 byl Pri­bina vyhnán Mojmí­rem, došlo ke spo­jení obou kní­žec­tví a ke vzniku Velké Moravy. Pri­bina ode­šel do Panó­nie, kde poz­ději při­jal křes­ťan­ství a pod ochra­nou Franků zalo­žil kní­žec­tví u Bla­ten­ského jezera (území mu udě­lil v léno výcho­dofran­ský král Lud­vík II. Němec).

Sou­se­dem Velké Moravy byla Výcho­dofran­ská říše, která na Vel­kou Moravu úto­čila. Cílem Franků bylo pod­ma­nit si Vel­kou Moravu jak vojen­skou ces­tou, tak za pomoci křes­ťan­ských misií. Křes­ťan­ství z Výcho­dofran­ské říše mělo však latin­skou podobu, a tak bylo pro nižší vrstvy nesrozumitelné.

Kon­stan­tin a Meto­děj držící písmo, které na Vel­kou Moravu při­nesli (obraz: Zahari Zograf)

Výcho­dofran­ská říše zasa­ho­vala do kon­fliktů uvnitř Velké Moravy (uvnitř vlád­nou­cího rodu), dosa­zo­vala vládce Staré Moravy. V roce 846 Lud­vík II. Němec dosa­dil za kní­žete Mojmí­rova synovce Ras­ti­slava (Ras­tic). Ten se sna­žil vyma­nit z vlivu Franků, a tak se obrací na papeže, kde však nepo­ří­dil. To jej vedlo k roz­hod­nutí obrá­tit se na byzant­ského císaře Michala III., kte­rého požá­dal o věrozvěsty káza­jící ve slo­van­ském jazyce.

Byzant­ský císař neměl pro vyho­vění Ras­ti­sla­vově žádosti mnoho důvodů – Velká Morava s Byzant­skou říší přímo nesou­se­dila (mezi Byzant­skou říší a Vel­kou Mora­vou leželo velké Bul­har­sko), hos­po­dář­ský kon­takt byl mini­mální. Snad z důvodu mož­nosti budou­cího roz­ší­ření křes­ťan­ství i do Bul­har­ska, snad z jiných důvodů, se nako­nec roz­hodl poslat jed­noho ze svých nej­na­da­něj­ších učenců, který již před­tím úspěšně vyko­nal misi v Cha­zar­ské řiši a odkud při­nesl ostatky sv. Kli­menta, totiž Kon­stan­tina. Spolu s ním poslal jeho star­šího bra­tra, býva­lého archonta a mni­cha, Metoděje.

A tak roku 863 na Moravu při­šli Kon­stan­tin a Meto­děj, Řekové od Soluně, kteří hovo­řili slo­van­ským jazy­kem pou­ží­va­ným v jejich kraji a vytvo­řili spi­sovný jazyk „sta­ro­slo­věn­štinu“. Vytvo­řili též písmo pro zapi­so­vání sta­ro­slo­věn­štiny (hla­ho­lici) – pře­vážně z minuskuly řecké alfa­bety. Začali pře­klá­dat boho­slu­žebné knihy, pře­lo­žili i část Nového zákona. Kon­stan­tin a Meto­děj zavedli na Velké Moravě litur­gii (boho­služby) a vycho­vali dosta­tek kněží.

Hla­ho­lice obsa­ho­vala na roz­díl od alfa­béty či latinky i znaky pro slo­van­ské hlásky, které se v řečtině či latině nevyskytovaly

Výcho­dofran­ští kněží, uvě­do­mu­jící si možné zís­kání naprosté nezá­vis­losti Velké Moravy na Výcho­dofran­ské říši, si však stě­žo­vali u papeže kvůli jazyku, ve kte­rém Kon­stan­tin s Meto­dě­jem kázali. A tak museli bratři pod­nik­nout cestu do Říma, aby se obhá­jili. Zde byli při­tom vysvě­ceni jejich žáci. V Římě papež Jan VIII. roku 880 schvá­lil jejich čin­nost (poslal Sva­to­plu­kovi bulu Industriae tuae). Kon­stan­tin však one­moc­něl, a proto vstou­pil do kláš­tera, kde při­jal jméno Cyril a brzy nato zemřel. Meto­děj byl jme­no­ván arci­bis­ku­pem Moravy a Panó­nie. Při návratu na Moravu byl však zajat nespo­ko­je­nými bavor­skými kně­žími, kteří jej pro­pus­tili až po zásahu samot­ného papeže.

Po návratu Meto­děje z Říma byl síd­lem arci­bis­kupa Vele­hrad (u Uher­ského Hra­diště). Během Meto­dě­jovy cesty do Říma nastaly ale četné změny. Za pomoci Výcho­dofran­ské říše byl Ras­ti­slav zba­ven moci a osle­pen, novým vlád­cem se stal jeho syno­vec Sva­to­pluk. Po vyu­žití pomoci Výcho­dofran­ské říše se jí však Sva­to­pluk chtěl zba­vit (a to vedlo k vál­kám). V roce 874 uza­vřel Sva­to­pluk s Výcho­dofran­skou říší smír, ve kte­rém se zavá­zal k pla­cení poplatku („tri­but pacis“ = popla­tek za mír). Za Sva­to­pluka dosáhla Vel­ko­mo­rav­ská říše svého nej­vět­šího územ­ního roz­sahu (Morava, Slo­ven­sko, Čechy, Pol­sko, Slez­sko, Panó­nie). Na Sva­to­plu­kově dvoře byl v roce 885 pokřtěn český kníže Boři­voj a jeho man­želka Lud­mila z rukou Meto­děje; Boři­voj byl Sva­to­plu­kem jme­no­ván správ­cem v pohan­ských Čechách. To tam ale vyvo­lalo povstání, které bylo potla­čeno jen za pomoci Sva­to­plu­kova voj­ska. Po Boři­vo­jově smrti (888) pře­vzal nad Čechami vládu Sva­to­pluk. Po Meto­dě­jově smrti (885) dochází ke sporu mezi zastánci slo­van­ské a latin­ské boho­služby, na jejichž stranu se Sva­to­pluk při­dal a vyhnal žáky Meto­děje z říše.

Ti se roze­šli do Bul­har­ska, na Bal­kán či do Kyjev­ské Rusi. Slo­van­ská litur­gie se udr­žela v Čechách jen málo (např. v Sázav­ském kláš­teře); Morava se při­klo­nila k západní kul­tuře. V roce 894 umírá Sva­to­pluk, poté sílí útoky Franků; od Velké Moravy se odtrhly Čechy (za Pře­mys­lov­ského kní­žete Spytih­něva) a nástup­cem se stal Mojmír II. Ten se pokou­šel stát ještě zachrá­nit, avšak zane­dlouho se mu do cesty posta­vila pře­kážka, kte­rou nebyl scho­pen a ani nemohl zvládnout.

Na konci 9. sto­letí se v Panó­nii obje­vují Maďaři (kočov­níci z východu zabý­va­jící se cho­vem dobytka a lou­pe­žemi). V jejich čele byl Arpad, který ovládl Slo­vany na dol­ním toku Dunaje. V letech 903 – 906 Maďaři útočí na Sta­rou Moravu a na Výcho­dofran­skou říši. I tyto útoky při­spěly k zániku Velké Moravy.

Příčiny rozpadu Staré Moravy:

• Maďaři, kteří pus­to­šili hra­diště (stře­diska kul­tury, řemesla a obchodu)
• vnitřní roz­broje (viz pověst o pru­tech Svatoplukových)

Poslední zpráva o Staré Moravě je z roku 906. Stará Morava se roz­tříš­tila na něko­lik kní­žec­tví; jižní část obsa­dili Maďaři.

Význam Staré Moravy

• první státní útvar na našem území
• roz­ší­ření křesťanství
• zalo­žení slo­van­ského písemnictví
• pře­lo­žení části Bible a litur­gic­kých textů (do staroslověnštiny)
• vznikly panon­ské legendy (o životě Kon­stan­tina a Metoděje)
• sepsání ver­šo­vané knihy k Evan­ge­liu Prohlas
• hmotná kul­tura a roz­voj archi­tek­tury – vznik kos­te­líků, bazi­lik, rotund
• šper­kař­ství