Vikingové

Vikingská loď (Karo­lina Kris­tensson / Sjöhis­to­riska museet)

Slovo vikin­gové pochází od slova vik (záliv). Vikin­gové byli původně piráti (pod­ni­kali lou­pežné výpravy). Na západě byli ozna­čo­váni jako Nor­mané (= lidé ze severu), na dneš­ním němec­kém území jako Asco­mani (= jasa­noví muži – od mate­ri­álu, z něhož byly sta­věny vikingské lodě), na východě Varja­gové (ozna­čení Varjag náleží oby­va­te­lům dneš­ního Švéd­ska). Oni sami se nazý­vali právě Vikin­gové. Byli to odvážní moře­plavci, k plavbě pou­ží­vali ote­vřené lodi bez palub, na které se pla­vilo až sto bojov­níků. Na přídi lodi byla vyře­zána dračí hlava (drakar). Uměli se pla­vit i proti proudu. Své tábory budo­vali u ústí vel­kých řek.

Od osmého sto­letí pro­bí­hala expanze a ohro­žo­vání evrop­ských států. Ta smě­řo­vala do třech oblastí:

1. do Ang­lie, Skot­ska, Irska, na pobřeží prů­livu La Manche (kmeny dánské)
   Roku 793 pře­padli kláš­ter v Lin­dis­farne; pořá­dali nájezdy také na Fran­skou říši (roku 845 dobyli i Paříž). V roce 842 vypá­lili Lon­dýn a v 60. letech 9. sto­letí ovládli celou Ang­lii, až roku 878 byli Nor­mané pora­ženi u Eding­tonu ger­mán­skými kmeny Anglů a Sasů pod vlá­dou Alfréda Veli­kého (871 – 900). Roku 911 ve Fran­cii vznikla Nor­man­die (jako léno).
2. na východ od Ruska (švéd­ské kmeny)
   – přes Balt­ské moře Fin­ským záli­vem a Ladož­ským jeze­rem k Dně­pru a Volze (od severu na jih do Čer­ného moře a Byzance) = „cesta iz Varjag v Greki“. Měli podíl na dál­ko­vém obchodu; ovládli Nov­go­rod a Kyjev, kde vznikla dynastie Rurikovců.
3. na západ na zápa­do­atlant­ská sou­ostroví (nor­ské kmeny)
   Osidlo­vali pusté ost­rovy, ost­rovy v sever­ním Skot­sku, ost­rov Man, roku 870 se usa­dili na Islandu, v 10. sto­letí pro­nikli do Grón­ska (Erik Rudý), a v roce 1000 dosáhli břehů Severní Ame­riky (Leif Eriks­son). Zde bojo­vali proti míst­ním domo­ro­dým indi­á­nům. Vikingské osíd­lení tu ale poměrně rychle zaniklo.

Jak vypadal život Vikingů

Vikingský dům (rekon­strukce v dán­ském Fyrkatu)

Jak už bylo uve­deno v před­cho­zím textu, Vikin­gové byli pře­de­vším velmi dobří váleč­níci na moři a na řekách. Jako takoví zaklá­dali své osady právě na tako­vých mís­tech, aby jejich sou­částí mohl být i pří­stav. Zpo­čátku žili v malých osa­dách, postu­pem času sta­věli také města, která se stala obchod­ními cen­try se zbo­žím z celé Evropy i Orientu.

Vikingský jídel­ní­ček se sklá­dal jak ze živo­čišné (cho­vali skot, pra­sata, ovce, lovili zvěř, ryby, tuleně), tak z rost­linné stravy (pěs­to­vali oves, ječ­men, pše­nici i žito. Sbí­rali též volně ros­toucí plodiny).

Na teh­dejší dobu neob­vyklé posta­vení ve spo­leč­nosti měly ženy. Bylo v mno­hém podobné dnešní době – ženy se účast­nili všech slav­ností, obřadů, byly plno­práv­nými členy spo­leč­nosti. Žena se směla volně pohy­bo­vat, často vedla celé hos­po­dář­ství (v době, kdy muži ode­šli za obcho­dem nebo do boje), směla sama při­jí­mat muž­ské návštěvy, sama roz­ho­do­vala o svých citech.

Vikingská spo­leč­nost se dělila na tři stavy – nesvo­bodné otroky, svo­bodné rol­níky, řeme­sl­níky a váleč­níky a nej­výše posta­vení jar­lové (šlechta). Nade všemi stál král, který byl volen šlech­tou. Byl ome­zen pouze mocí thingu (shro­máž­dění svo­bod­ných mužů). Thing dohlí­žel na zacho­vá­vání práva, vyná­šel roz­sudky a pro­jed­ná­val věci týka­jící se zájmů celku. Zákony byly pře­dá­vány ústně, starší čle­nové jej vyu­čo­vali mladší. O posta­vení žen ve spo­leč­nosti vypo­vídá i fakt, že pokud někdo polí­bil ženu proti její vůli, byl vyká­zán ze země. Pokud se tak však stalo s jejím sou­hla­sem, nestalo se nic (pouze v pří­padě, ura­zilo-li to její rodiče, musel zapla­tit pokutu).

Jak vypadali Vikingové

Vikin­gové byli na teh­dejší dobu vysocí (prů­měrně 170 cm), světlé pleti, plavé nebo rusé vlasy a vousy, nej­čas­tější bar­vou očí byla modrá. Muži se odí­vali vět­ši­nou do del­šího sil­ného vlně­ného kabátce, při­lé­ha­vých kože­ných nebo pod­ka­sa­ných širo­kých kalhot (podle zámož­nosti) a dlou­hého čtver­co­vého pláště. Na nohách nosili kožené boty. Ženy nosily jem­nou košili, přes kte­rou nosily svrchní šat. Ten byl dlouhý, bez rukávů a sklá­dal se ze dvou částí upev­ně­ných pomocí pou­tek na dvou ovál­ných bron­zo­vých spo­nách na prsou. Z ozdob muži nosili hed­váb­nou čelenku či zlatý nebo stří­brný nára­mek, ženy pak per­lové, zlaté či stří­brné náhr­del­níky, náramky, spony na prsou či řetězy s amu­le­tem v podobě Tho­rova kla­diva (viz obrá­zek). Stále je poměrně zažitý mýtus o tom, že Vikin­gové nosili helmy s rohy jako sou­část zbroje, to ovšem vůbec není pravda. Tako­véto přilby se u Vikingů nevyskytovaly.

Nordická mytologie ve zkratce

Bohové se dělily na 2 velké sku­piny – bojovné Ásy a Vany, míru­mi­lovné, zamě­řené spíše na pro­spe­ritu a plod­nost. Mezi oběma sku­pi­nami došlo k válce, po které se sjed­no­tily. Dle sever­ské myto­lo­gie byl síd­lem bohů Asgard, který lze při­rov­nat k řec­kému Olympu. Bohům vládl Odin (syn ledo­vého obra Ymira), který byl záro­veň vlád­cem celého vesmíru. Daro­val také lidem písmo. Jed­nou z podob jeho jména je i Wotan (nebo Woden). Všech 9 světů obklo­po­valo strom Yggdra­sil, který před­sta­vo­val cen­t­rum kosmu.

Zřejmě nej­zná­měj­ším dal­ším bohem je Thor, Odi­nův syn (jeho mat­kou byla Jarð, jiným jmé­nem i Fjör­gyn), hro­mo­vládce. Thor byl díky svému neu­stá­lému vál­čení záro­veň bohem síly. Jeho zbraní bylo kla­divo Mjöl­nir. Jeho man­žel­kou byla zla­to­vlasá bohyně úrody Sif. Dal­šími význam­nými bohy byl Frey a Freya. Freya byla bohyně lásky a plod­nosti, ale záro­veň i smrti. Polo­vina pad­lých v bitvách při­padla jí, druhá Odi­novi, který duše zemře­lých při­ví­tal ve Valhalle, kde s nimi seděl při hos­ti­nách (bojov­níci se tu cvi­čili na poslední bitvu, Rag­narök). Freyin bratr Frey je rov­něž bohem plod­nosti, ale i bohat­ství, je spo­jen i s počasím.

Dal­ším důle­ži­tým bohem je Týr, jehož původ je ovšem nejasný. Podle někte­rých pra­menů se zdá, že právě on mohl být původně pova­žo­ván za vládce bohů místo Odina, podle jiných je Odi­no­vým synem. Je to bůh války (sdílí roli s Odi­nem a Tho­rem), ale záro­veň i soudce. Nabízí se para­lela na řecké bohy – Áres, zbě­silý váleč­ník x Athéna, rov­něž bohyně války, ale také rozumu.

Bůh Heim­dall, popi­so­ván jako nej­bě­lost­nější z bohů, zla­to­zubý syn devíti matek, stráží most do Asgardu Bis­fröst (byl to most mezi Asgar­dem a Mid­gar­dem, naším svě­tem). Dle pověsti je otcem sever­ské popu­lace a záro­veň auto­rem jejího roz­dě­lení do tříd (otrok, sed­lák, jarl). Začá­tek Rag­naröku, poslední osu­dové bitvy bohů s titány a dal­šími bytostmi, měl ozná­mit právě Heim­dall zadu­tím na svůj roh. On sám byl poslední, který v bitvě padl (zabili se s Lokim navzájem).

Loki bývá ozna­čo­ván jako bůh, polobůh, nebo přímo jeden z obrů. Jeho role v myto­lo­gii je sple­titá, někdy byl pro bohy nepří­te­lem, někdy jim nao­pak pomá­hal. Obecně je možné jej ozna­čit za boha klamu (byl scho­pen měnit podobu), bývá často pova­žo­ván za nega­tivní postavu sever­ského pan­the­onu. O jeho roli se ale velmi dlouho vedou ve vědec­kým kru­zích roz­po­ru­plné debaty. Dle legendy je otcem bohyně Hel, která vládne pod­světí; vlka Fenrira, který zabije Odina při Rag­naröku (jeho pak zabije Vídar, Odi­nův syn); hada Jör­mu­n­gan­dra, který zabije Thora a sám při tom zemře; jeho syny měli být asi také Narfi a Nari. Loki je uvá­děn i jako matka Odi­nova osmi­no­hého koně, Sleip­nira (Loki chtěl odlá­kat Sva­dil­fa­riho, hřebce, který pat­řil sta­vi­teli hra­deb kolem Asgardu, proto se pro­mě­nil na klisnu).

Kromě výše zmí­ně­ných exis­tuje ještě řada dal­ších bohů a jiných myto­lo­gic­kých postav s velmi slo­ži­tou sítí vzá­jem­ných vztahů. Myto­lo­gie ger­mán­ských kmenů se odvo­zuje právě z této a „vikin­gští“ bohové v ní exis­tují pod růz­nými jmény.

Další čtení k myto­lo­gii nalez­nete napří­klad zde:

http://tkmyth.sweb.cz/texty/bukolin.htm

http://www.missgien.net/vikings/myth.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/Seversk%C3%A1_mytologie (ang­lická verze je pod­statně obsáhlejší)

Doporučená literatura

• Bakke, E. – Hroch, M. – Kadeč­ková, H.: Dějiny Nor­ska. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2005.
• Feather­s­tone, D.: Váleč­níci a války ve sta­ro­věku a stře­do­věku. BETA Dob­rov­ský, Praha 2001.
• Gon­za­les, E.: Vikingské legendy a pří­běhy. Por­tál, Praha 2002. (sever­ský folklor, pověsti)
• Haskins, Ch. H.: Nor­mané v evrop­ských ději­nách. H & H, Jino­čany 2008.
• Jutik­kala, E. – Piri­nen, K.: Dějiny Fin­ska. 2. vydání. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2006.
• Kon­stam, A.: Pirát­ství. Úplné dějiny. Mladá fronta, Praha 2011.
• Ště­pán, J.: Švéd­sko. Libri, Praha 2010.