Východní blok v 60. – 80. letech

Po roce 1956 došlo ve východ­ním bloku k něko­lika zásad­ním udá­los­tem, které for­mo­valy jeho další vývoj. Maďar­ské povstání v roce 1956 bylo bru­tálně potla­čeno sovět­skou armá­dou, což uká­zalo ochotu SSSR udr­žet kon­t­rolu nad svými sate­lity za kaž­dou cenu. V Čes­ko­slo­ven­sku pro­běhlo v roce 1968 Praž­ské jaro, pokus o reformu soci­a­lismu s lid­skou tváří, který byl také násilně potla­čen voj­sky Var­šav­ské smlouvy. Brež­ně­vova dok­trína, for­mu­lo­vaná v roce 1968, dekla­ro­vala právo SSSR zasáh­nout v jaké­ko­liv zemi východ­ního bloku, kde by hro­zilo osla­bení socialismu.

Polsko

Logo pol­ských nezá­vis­lých odborů Soli­da­rita (Soli­dar­ność)

V Pol­sku se od polo­viny 70. let začala for­mo­vat opo­ziční hnutí, která vyvr­cho­lila v roce 1980 vzni­kem nezá­vis­lých odborů Soli­da­rita, vede­ných Lechem Wałę­sou. Soli­da­rita se rychle roz­rostla a zís­kala pod­poru mili­onů Poláků. Pol­ská Soli­da­rita se stala hlav­ním sym­bo­lem odporu proti komu­nis­tic­kému režimu ve východ­ním bloku. Soli­da­rita zís­kala rychle pod­poru mili­onů Poláků a stala se hlavní silou boju­jící za poli­tické a eko­no­mické reformy. V čele Soli­da­rity stál Lech Wałęsa, který se stal klí­čo­vou posta­vou pol­ské politiky.

Vze­stup Soli­da­rity byl úzce spjat se zvo­le­ním Karola Woj­tyły pape­žem Janem Pavlem II. v roce 1978. Jeho pod­pora a morální vedení dodaly Polá­kům odvahu a naději v jejich boji za svo­bodu. Komu­nis­tická vláda v Pol­sku byla nucena vyhlá­sit stanné právo v roce 1981, aby potla­čila Soli­da­ritu, ale hnutí pře­žilo a pokra­čo­valo v odporu.

V roce 1989 se situ­ace ve východ­ním bloku začala dra­ma­ticky měnit. Soli­da­rita vyhrála čás­tečně svo­bodné volby v Pol­sku, což vedlo k vytvo­ření první neko­mu­nis­tické vlády ve východní Evropě. Tento úspěch inspi­ro­val další národy východ­ního bloku a při­spěl k sérii revo­lucí, které nako­nec vedly k pádu komu­nis­tic­kých režimů v celém regionu.

Rumunsko

V Rumun­sku vládl od roku 1965 Nico­lae Ceau­șe­scu, který zpo­čátku pro­sa­zo­val nezá­vis­lou zahra­niční poli­tiku a dokonce odsou­dil invazi do Čes­ko­slo­ven­ska v roce 1968. Jeho režim se však postupně stal jed­ním z nej­re­pre­siv­něj­ších v celém východ­ním bloku. Ceau­șe­scu zavedl kult osob­nosti, jeho poli­tika eko­no­mic­kého roz­voje vedla k masiv­nímu zadlu­žení a hos­po­dář­ským pro­blé­mům. V 70. a 80. letech se zhor­šo­valy životní pod­mínky oby­va­tel, kteří čelili nedo­statku základ­ních potra­vin a energií.

Rumun­sko se rov­něž vyzna­čo­valo extrémní izo­lací od zbytku východ­ního bloku i od Západu. Ceau­șe­scu se sna­žil o nezá­vis­lou poli­tiku, která byla často v roz­poru se sovět­skými zájmy. Jeho režim však byl silně repre­sivní vůči jaké­ko­liv opo­zici, což vedlo k ros­toucí nespo­ko­je­nosti mezi oby­va­tel­stvem. V roce 1989 vyús­tila tato nespo­ko­je­nost v masové pro­testy, které nako­nec vedly k pádu Ceau­șe­scova režimu a jeho popravě.

Bulharsko

Bul­har­sko pod vede­ním Todora Živ­kova bylo jed­ním z nej­věr­něj­ších spo­jenců Sovět­ského svazu. Živ­kov, který se stal vůd­cem Bul­har­ské komu­nis­tické strany v roce 1954, se sna­žil o co nej­bližší vztahy se SSSR a často imi­to­val sovět­skou poli­tiku. Eko­no­mické reformy byly mini­mální a Bul­har­sko zůstalo pře­vážně země­děl­skou zemí s poma­lým prů­mys­lo­vým rozvojem.

V 60. a 70. letech se Bul­har­sko sna­žilo o eko­no­mic­kou moder­ni­zaci, ale výsledky byly ome­zené. Poli­tický sys­tém byl velmi cen­t­ra­li­zo­vaný a jaká­ko­liv opo­zice byla tvrdě potla­čo­vána. Živ­ko­vův režim také pod­po­ro­val rusi­fi­kaci a kul­turní inte­graci se Sovět­ským sva­zem. Navzdory této loa­ja­litě se Bul­har­sko potý­kalo s eko­no­mic­kými pro­blémy a soci­ál­ními nepo­koji, které pře­tr­vá­valy až do konce 80. let.

Jugoslávie

Josip Broz Tito (1892 – 1980), mar­šál, pre­zi­dent Jugo­slá­vie v letech 1953 až 1980

Jugo­slá­vie, vedená Josi­pem Bro­zem Titem, byla spe­ci­fická svým odklo­nem od sovět­ského vlivu po roce 1948. Tito pro­sa­zo­val poli­tiku nezá­vis­lého soci­a­lismu a stal se jed­ním ze zakla­da­telů Hnutí nezú­čast­ně­ných zemí. Jugo­slá­vie se sna­žila o rov­no­váhu mezi Výcho­dem a Zápa­dem a často při­jí­mala eko­no­mic­kou pomoc z obou stran.

Eko­no­micky byla Jugo­slá­vie úspěš­nější než mnoho ostat­ních zemí východ­ního bloku, díky sys­tému samo­správy a trž­ních refo­rem. Nicméně etnické a národ­nostní roz­díly mezi jed­not­li­vými repub­li­kami byly zdro­jem napětí, které Tito doká­zal udr­žet pod kon­t­ro­lou během své vlády. Po jeho smrti v roce 1980 se však tyto pro­blémy začaly znovu obje­vo­vat, což vedlo k růstu naci­o­na­lismu a nako­nec k roz­padu Jugo­slá­vie v 90. letech.