Vývoj v letech 1924 – 1929

(pře­ko­nání hos­po­dář­ské krize – období dočasné stabilizace)

Válka však všechny roz­pory nevy­ře­šila. Po ní se obje­vují nové roz­pory, a to jak územní, tak otázky repa­rací (Německu byly sta­no­veny vysoké repa­race – 132 mili­ard marek. To však Němci nechtěli a ani nemohli splá­cet.) Tyto pro­blémy se řešily jednáním.

V roce 1922 pro­běhla kon­fe­rence v Janově, kde byly řešeny eko­no­mické pro­blémy (repa­race), bylo pozváno Rusko a Německo. Nevy­ře­šila však to, kvůli čemu byla svo­lána (vinou Fran­cie). Vedla ke sblí­žení Německa a Ruska, kteří zde pode­psali hos­po­dář­skou smlouvu (v Rapallu). Zhor­šily se však vztahy mezi Fran­cií a Němec­kem, které pře­stalo pla­tit repa­race. Roku 1923 nastala v Německu tzv. Rúr­ská krize, kdy Fran­couz­ské a Bel­gické voj­sko obsa­dilo Por­úří. Německo pro­je­vilo pasivní odpor (zasta­vila se veš­kerá výroba a těžba). Nastala obrov­ská inflace, která měla dopad na soci­ální oblast (revo­luční nálady). Ještě více posí­lilo děl­nické hnutí (silné již za Bis­marcka). Byla zde také silná komu­nis­tická strana (v čele Ernst Thäl­mann). Bri­tá­nie a Spo­jené státy ame­rické donu­tily Fran­cii opus­tit Por­úří a bylo roz­hod­nuto o dal­ších jed­ná­ních (otázka reparací).

V roce 1924 byl při­jat Dawesův plán[1] na hos­po­dář­skou obnovu Německa. Německu byla poskyt­nuta finanční půjčka („dola­rový déšť“) pod pod­mín­kou, že až dojde k oži­vení eko­no­miky, tak Německo začne opět splá­cet repa­race. Došlo také ke sní­žení výše roční splátky repa­rací. To zna­me­nalo počá­tek usmí­ření mezi vítězi a pora­že­nými. Německo bylo při­pou­tá­váno k ang­lo­a­me­ric­kému eko­no­mic­kému světu (spjato s hos­po­dář­ským vze­stu­pem – kon­junk­tu­rou). V letech 1924 – 29 došlo ke sta­bi­li­zaci kapi­ta­lismu zalo­že­ného na kapi­tá­lo­vých inves­ti­cích (vývoz kapi­tálu z USA do Evropy; moder­ni­zace výroby – auto­ma­ti­zace a séri­ová výroba).

Zlatá dvacátá léta

Zlatá dva­cátá léta se vyzna­čo­vala též bez­sta­rost­ným živo­tem pře­de­vším mládeže

Po první svě­tové válce a po obnově hos­po­dář­ství na začátku dva­cá­tých let nastalo pře­vážně v druhé polo­vině dva­cá­tých let tzv. období zla­tých dva­cá­tých let. Vznikly nad­ná­rodní mono­poly, zlep­šila se životní úro­veň a sní­žila se neza­měst­na­nost, došlo k roz­voji auto­mo­bi­lismu (Ford) a letecké civilní dopravy. Zavá­děly se ve vel­kém vyná­lezy a tech­no­lo­gie známé již před první svě­to­vou vál­kou. Spo­lečně s masiv­ním roz­ší­ře­ním roz­vodů elek­trické ener­gie došlo k roz­ši­řo­vání vel­ko­vý­roby žáro­vek, domá­cích elek­trospo­tře­bičů, ale také elektromotorů.

Zvláště v USA rychle postu­po­valo zavá­dění tele­fon­ních linek. Do této doby spadá též začá­tek pra­vi­del­ného roz­hla­so­vého vysí­lání. Došlo k roz­voji fil­mo­vého prů­myslu – natá­čejí se nově zvu­kové a poz­ději též mlu­vené filmy – a osla­vo­vání ame­ric­kého způ­sobu života.

Vývoj nevy­ne­chal ani oblast dopravy. Auto­mo­bil se stal méně oje­di­ně­lým zje­vem – roku 1927 Herny Ford dosáhl již 15 mili­onů svého slav­ného modelu T.  V Česku pro­běhla roku 1925 fúze mla­do­bo­leslav­ské auto­mo­bilky Laurin&Klement a plzeň­ské firmy Škoda – tehdy se vyrá­běly modely L&K (Škoda) 100 a 110.

Roku 1927 Char­les Lin­dbergh bez spo­lu­pi­lota poprvé pře­le­těl Atlan­tik (New York – Paříž).  Tento počin si zís­kal obrov­skou medi­ální pozor­nost, což vel­kou měrou při­spělo k rych­lému roz­voji letecké dopravy.

Eko­no­mická pro­spe­rita se samo­zřejmě odrá­žela také do růstu životní úrovně a spo­třeby, což se pro­mí­talo do růstu prů­myslu a výroby. Ta stoupla v porov­nání s před­vá­leč­nou výro­bou prů­měrně o 50% (USA o 80%, Japon­sko o 100%, ČSR o 40%, Fran­cie o 20%). Růst životní úrovně s sebou při­nesl touhu po bez­sta­rost­ném životě – uží­vání si, bavení, návštěvy kin, diva­del a ostat­ních spo­le­čen­ských akcí. Roz­ví­jel se též turis­tický ruch.

Mezinárodní vztahy

  • pokusy o zajiš­tění míru (počá­tek pacifismu)
  • roku 1924 podán návrh na vytvo­ření evrop­ské kolek­tivní bez­peč­nosti (pro­sa­zo­vala jej Fran­cie a ČSR)

Roku 1925 se ve švý­car­ském Locarnu sešli zástupci Fran­cie, Velké Bri­tá­nie, Německa, Bel­gie, Itá­lie, ČSR a Pol­ska s úko­lem zaru­čení hra­nic na Rýnu. Byl při­jat Rýn­ský garanční pakt, který zaru­čo­val neměn­nost hra­nic Německa s Fran­cií a Bel­gií. Pro ČSR a Pol­sko byla Locarn­ská kon­fe­rence zkla­má­ním, pro­tože se nepo­da­řilo pode­psat tzv. „Východní Locarno“ (garance neměn­nosti hra­nic Německa s ČSR a Pol­skem). Byly ale pode­psány arbit­rážní dohody mezi Pol­skem, Němec­kem a ČSR (kdyby mezi nimi vznikly nějaké spory, bude je řešit arbit­ráž – roz­hodčí –, který tyto spory posoudí). Roz­hod­čím sporů se měla stát Rada Spo­leč­nosti národů. Arbit­rážní dohody tak mohly být platné až po vstupu Německa do Spo­leč­nosti národů.  Byly také pode­psány garanční smlouvy Fran­cie s ČSR a Pol­skem. Fran­cie v nich garan­to­vala vojen­skou pomoc v pří­padě nevy­pro­vo­ko­va­ného útoku Německa.

Roku 1926 bylo Německo při­jato do spo­leč­nosti národů (Aris­tide Bri­and a Gustav Stre­se­mann dostali Nobe­lovu cenu míru – za Locarno). Roku 1928 byl uza­vřen Bri­and – Kello­ggův[2] pakt (potvr­zení paci­fismu), který zna­me­nal výzvu ke zřek­nutí se války, jako pro­středku k řešení pro­blémů mezi státy. Vstou­pil v plat­nost v roce 1929. Pode­psalo ho asi 60 států. Měl však malý prak­tický význam, pro­tože nebyly sta­no­veny sankce pro pří­padné porušení.

V Youn­gově[3] plánu (1929) se znovu řešila otázka repa­rací Německa a Rakouska. Německo se sice vzpa­ma­to­vá­valo z hos­po­dář­ské krize a pomalu obno­vo­valo svoji původní pozici velké prů­mys­lové země, avšak repa­race jej stále tížily. Youn­gův plán zna­me­nal zru­šení dozoru nad němec­kou eko­no­mi­kou a zmír­nění roč­ních splá­tek. Byla také sní­žena cel­ková výše repa­rací a při­slí­beno vykli­zení Porýní, které bylo obsa­zeno západ­ními spo­je­nec­kými voj­sky po skon­čení 1. svě­tové války.  Německu při­nesl tento plán též větší samostatnost.


[1] Char­les G. Dawes (1865 – 1951) byl ame­rický eko­nom a poz­ději též vice­pre­zi­dent USA.

[2] Aris­tide Bri­and (1862 – 1932) byl fran­couz­ský ministr zahra­ničí; Frank Kellogg (1856 – 1937) byl ame­rický státní sekretář

[3] Owen D. Young (1874 – 1962) byl ame­rický prů­my­sl­ník, eko­nom a práv­ník. V roce 1932 kan­di­do­val na pre­zi­denta USA (byl však pora­žen Fran­kli­nem D. Rooseveltem).

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht