Vznik a vývoj člověka a lidské společnosti

Na vznik světa a tím i člo­věka exis­tují v sou­časné době dva hlavní názory. Oba mají mnoho pří­vr­ženců jak z řad laiků, tak i odbor­níků, kteří se snaží doká­zat správ­nost té či oné hypo­tézy. Tento text není psán proto, aby jed­not­livé teo­rie sou­dil či dokonce odsu­zo­val, a z toho důvodu jsou zde zmí­něny teo­rie obě.

První teo­rie se nazývá kre­a­ci­o­nis­tická a tvrdí, že člo­věka a celý svět stvo­řil Bůh. Nevěří v tako­vou obrov­skou shodu náhod, jejímž výsled­kem by byla pří­roda a spo­leč­nost tak, jak ji známe. Mezi zastánci kre­a­ci­o­nis­tické teo­rie exis­tují dvě hlavní názo­rové větve:

1. Striktní kre­a­ci­o­nis­mus Svět byl stvo­řen během sedmi (resp. šesti – v neděli odpo­čí­val) dní.
2. Teis­tická evo­luce (evo­luční kre­a­ci­o­nis­mus) (Bůh dal prvotní impuls pro stvo­ření Světa a ten se dále sám vyvíjí dle fyzi­kál­ních zákonů a prin­cipů bio­lo­gické evo­luce; slo­žité vědecky popi­so­vané mecha­nismy, jak k tomu došlo, jsou jen důka­zem geni­a­lity Božího plánu a tím Jeho existence).

Druhá teo­rie, která zde bude více roz­ve­dena, se nazývá evo­luční (bio­lo­gická evo­luce) a tvrdí, že člo­věk vznikl vývo­jem (evo­lucí) z živo­čiš­ných předků (opic). Tato teo­rie zde bude dále popi­so­vána. Ve struč­nosti řečeno tvrdí, že člo­věk vznikl postup­ným vývo­jem z jiných, dnes již nee­xis­tu­jí­cích, druhů. Je nesprávné vní­mat tuto vývo­jo­vou linii jako pří­mou a jas­nou – podle dneš­ního výzkumu exis­to­valo mnoho větví vývoje a v jeden časový oka­mžik mohlo exis­to­vat i něko­lik druhů v růz­ném stá­diu vývoje.

Věda zabý­va­jící se vzni­kem a vývo­jem člo­věka se nazývá antro­po­lo­gie. Antro­po­ge­neze (anthró­pos= řecky člo­věk; geneze = vznik) je pro­ces vzniku a vývoje člo­věka v bio­so­ci­ální bytost. (bio = život, soci­ální = společenská)

Na počátku třeti­hor exis­to­vali tzv. „pra­pri­máti“. Na ně vývo­jově navá­zali sku­teční pri­máti („polo­o­pice“) a pri­máti vyšší („opice“). Poslední jme­no­vaní se roz­dě­lili na „úzko­nosé pri­máty Starého světa“ a na „plosko­nosé pri­máty Nového světa“. Zhruba před 25 mil. let se z úzko­nosých pri­mátů Starého světa oddě­lila nad­če­leď Homi­no­idi, do které dnes patří i člo­věk. Vývoj homi­no­idů pokra­čo­val pře­de­vším v oblas­tech dnešní Afriky a jiho­vý­chodní Asii.

Euro­asi­j­ští homi­no­idi byli nuceni změ­nou pří­rod­ních pod­mí­nek sestou­pit ze stromů a při­způ­so­bo­vat se životu na zemi. Násled­kem této potřeby došlo k postup­nému narov­nání těla, bipe­dální chůzi (po dvou) a při­způ­so­bení čin­nosti pro pra­covní činnosti.

V Africe pokra­čo­val vývoj přes Rama­pi­theca (obje­vuje se zhruba před 14 mil. lety). Sku­tečné homi­nidy představuje

• Aus­tra­lo­pi­thecus (4 – 2 mil. let; „jižní opice“) (slepá linie). Mezi aus­tra­lo­pi­theky řadíme něko­lik druhů – např: aus­tra­lo­pi­thecus afri­ca­nus (1,25 m, 35 – 40 kg), aus­tra­lo­pi­thecus robustus (1,5 m, 60 kg), nebo aus­tra­lo­pi­thecus afa­rensis (cca 1 m; známý nález „Lucy“ z r. 1974).
• Jinou, dále se vyví­je­jící linii před­sta­vo­val rod homo, druh homo habi­lis (člo­věk zručný). Tento již vyrá­běl jed­no­du­ché kamenné nástroje, obsah mozku měl asi polo­vinu dneš­ního (650 – 800 cm³), měřil asi 120 cm, vážil 40 kg. Měl blíže k člo­věku než aus­tra­lo­pi­thecus a to pře­de­vším posta­ve­ním palce u nohy, zdo­ko­na­le­ním stavby ruky a vykle­nu­tým cho­di­dlem; měl již menší nadoč­ni­cové oblouky. Žil v Africe (dnešní Keňa, Tan­za­nie – Olduvaj­ská rokle).

Pro­ce­sem homi­ni­zace dostal homo habi­lis „lid­štější vzhled“ a to pře­de­vším díky vzpří­mené postavě, bipe­dii (chůze po dvou kon­če­ti­nách), sapi­en­tace (zvět­šení a zkva­lit­nění mozku), vývoji ruky jako orgánu práce (vývoj palce v posta­vení proti ostat­ním prs­tům) a také díky změně vzhledu obli­čeje (ústup zví­ře­cího vzhledu). Mění se brada, nadoč­ni­cové oblouky, posta­vení očí, nosu a zuby. Do této etapy vývoje člo­věka řadíme i vznik řeči a myš­lení. Zde se ze zví­řete stal člo­věk, bio­so­ci­ální bytost, která žila spo­le­čen­ským způ­so­bem života.

Dal­ším stup­něm lid­ského vývoje je homo erectus (člo­věk vzpří­mený) = opo­člo­věk. Homo erectus žil v letech 1,8 – 0,5 mil. před Kris­tem na Jávě, v Africe, v Evropě i v Číně (člo­věk pekingský), měřil asi 160 cm. Homo erectus se živil lovem, sbě­rem a pou­ží­val již i ohně a jed­no­du­chých kamen­ných nástrojů.

Asi před 200 tisíci lety se obje­vil Homo sapi­ens (člo­věk moudrý). Exis­tuje něko­lik teo­rií o zrodu homo sapi­ens. Poly­cen­t­rický model vývoje před­po­kládá místní kořeny vývoje v Asii, Evropě i Africe. Dále mono­cen­t­rický model, který klade počá­tek homo sapi­ens pouze do Afriky. Hyb­ridní model tvrdí, že došlo k míšení domá­cích popu­lací s migranty z Afriky.

Homo sapi­ens se vyvi­nul z Homo erectus. Starší formy homo sapi­ens jsou např. Homo sapi­ens steinhe­i­mensis (žil v době mezi­le­dové – 150 tisíc let před Kris­tem) a Homo sapi­ens nean­der­ta­lensis („Nean­dr­tá­lec“; žil v době ledové v rozpětí 130 000 až 40 000 let před Kris­tem). Obsah mozku měli v roz­sahu 1350 – 1700 cm³, a to pře­de­vším díky boji o pře­žití (zima, mamuti). Homo sapi­ens již pohřbí­val mrtvé, měl před­stavu o posmrt­ném životě, což doka­zují nálezy před­mětů u kos­ter v hro­bech. Vyrá­běl již kom­bi­no­vané nástroje, pou­ží­val dřevo a kámen, uměl roz­dě­lat i oheň. Jejich jména jsou odvo­zena od místa prv­ních kos­ter­ních nálezů – Steinheim (v Německu) a Nean­derthal u Düs­sel­dorfu (rov­něž v Německu). Nej­starší nálezy u nás jsou u Popradu (Gánovce u Popradu, Slo­ven­sko) a v jes­kyni Šipka u Štranberka (u Přerova).

Zhruba před 100 tisíci lety se z Homo sapi­ens vyvi­nul člo­věk dneš­ního typu, tedy Homo sapi­ens sapi­ens. Velice známé je např. fran­couz­ské nale­ziště Cro-Mag­non. Homo sapi­ens sapi­ens žil v tlu­pách kořist­nic­kých s kočov­ným způ­so­bem života. Ke své potřebě vyu­ží­val jako základní suro­vinu dřevo, kosti a kámen (velice vyvi­nutá ští­paná industrie). Pro­vo­zo­vali též umění (vyrá­běli sošky, malo­vali jes­kynní obrazy). Z nej­zná­měj­ších jes­kyní, které obý­vali Homo sapi­ens sapi­ens uveďme napří­klad jes­kyni Las­caux nebo jes­kyni Alta­miru. Umění pro­vo­zo­vali také vyrý­vá­ním do kostí nebo do kamene, vyrá­běli figurky venuší (sym­bol plod­nosti), žena byla zob­ra­zo­vána jako udr­žo­va­telka rodu (nej­zná­mější venuše: Věs­to­nická, Willen­dorfská). Homo sapi­ens sapi­ens již pěs­to­vali kult mrtvých, do hrobů dávali milo­dary (šperky, zbraně).

Asi před 22 tisíci lety začalo též osidlo­vání severní Ame­riky (prav­dě­po­dobně horem přes Aljašku – tehdy se dalo pře­kro­čit z Asie do Ame­riky suchou nohou), které v rámci pra­věku skon­čilo před 11 tisíci lety (pře­ru­šení pev­niny, vznik Berin­govy úžiny).