Vývoj států v západní a jižní Evropě

Francie

Krá­lové Fran­cie – Kapetovci
Lud­vík VII. (1137–1180)
Filip II. Sličný (1180–1223)
Lud­vík VIII. (1223–1226)
Lud­vík IX. Svatý (1226–1270)
Filip III. Smělý (1270–1285)
Filip IV. (1285–1314)
  • pře­ko­ná­vání roz­tříš­tě­nosti raného středověku
  • sou­visí s roz­ši­řo­vá­ním rodo­vého majetku krále a se změ­nami ve správě státu (budo­vání úřed­nic­tva, armády, jed­not­ných zákonů, apod.)

Na pře­lomu 12. a 13. sto­letí ve Fran­cii vládl Filip II. August. Tento první mocný Kape­to­vec se sna­žil zvět­šit rodový maje­tek a roz­ší­řit území, a proto neob­no­vo­val léno (při vymření rodu při­po­jil půdu ke krá­lov­skému majetku). Na konci 12. sto­letí se také sna­žil zís­kat území pat­řící Ang­lii. V bitvě u Bou­vi­nes v roce 1214 pora­zil krále Jana Bez­zemka a jeho spo­jence němec­kého císaře Otu IV. Brun­švic­kého a dobyl větší část anlic­kého území ve Fran­cii. Fran­cie se tak stala nej­vliv­něj­ším čini­te­lem v evrop­ské politice. 

Počát­kem 13. sto­letí je zavá­děna inkvi­zice (vyhle­dá­vání a věz­nění kacířů, násle­dovné zaba­vení jejich majetku a po jed­no­stran­ném soudu výkon udě­le­ného trestu). S inkvi­zicí sou­visí mj. tažení proti Albi­gen­ským (odnož katarů, nevě­řili v odpuš­tění hříchů, sna­žili se žít „čistý“ život – byli pro­hlá­šeni za kacíře a byla proti nim vedena kří­žová výprava 1209 – 1229). Inkvi­zice také pod­ni­kala tažení proti židům (kvůli lichvář­ství). Byli vypo­vě­zeni státní ban­kéři (tím zru­šeny dluhy), zave­deny nové daně (zda­něny obchody).

Filip IV. Sličný (1268 – 1314) donu­til papeže k pře­síd­lení do Avignonu

Filip IV. Sličný byl panov­ník rázný a bez­o­hledný. Roz­ší­řil moc koruny a chtěl si dokonce podří­dit i ducho­ven­stvo, proto se dostal do sporu s pape­žem Boni­fá­cem VIII., který byl v roce 1303 neda­leko Říma pře­pa­den a zajat. K pro­sa­zení své poli­tiky svo­lal král poprvé gene­rální stavy (shro­máž­dění šlechty, měst, fran­couz­ského ducho­ven­stva), které byly opo­rou panov­níka (proti papeži). Roku 1309 Filip Sličný při­nu­til nového papeže Fran­couze Kli­menta V., aby pře­síd­lil do Avig­nonu.  Tomuto období se říká avig­non­ské zajetí papeže, které trvalo až do roku 1378.

Za vlády Filipa IV. vrcholí ve Fran­cii cen­t­ra­li­zační moc, která se opírá o šlechtu obsa­zo­va­nou do krá­lov­ských (dvor­ských) úřadů. Za to mu byla dvor­ská šlechta  loa­jální. Silná pozice Fran­cie na počátku 14. sto­letí však byla jen dočasná a byla značně osla­bena sto­le­tou vál­kou.

Anglie

Krá­lové Anglie
Ště­pán (III.) z Blois (1135–1154)
Jin­dřich II. Plan­tage­net (1154–1189)
Richard I. Lví srdce (1189–1199)
Jan Bez­ze­mek (1199–1216)
Jin­dřich III. Plan­tage­net (1216– 1272)

V polo­vině 12. sto­letí dosedl na ang­lický trůn Jin­dřich II. Plan­tage­net [čti plan­ta­že­net], který po svém otci, fran­couz­ském vévo­dovi z Anjou, zís­kal vedle Nor­man­die, Bre­toň­ska, Tou­ra­ine, Anjou a Maine. Díky sňatku při­po­jil ještě Akvi­tá­nii a stal se tak ve Fran­cii vlast­ní­kem vět­šího území, než měl samotný fran­couz­ský král Lud­vík VII. Za jeho vlády byly pro­ve­deny v Ang­lii důle­žité reformy. Zdo­ko­na­lil správu země – zavedl kon­t­roly tzv. šerify – krá­lov­skými úřed­níky (tzv. putu­jí­cími soudci) mají­cími na sta­rost admi­nis­tra­tivu, daně a soudní zále­ži­tosti. Kvůli boji s fran­couz­ským krá­lem o další území zavedl také námezdní voj­sko, které finan­co­val ze zda­ně­ných pří­jmů ducho­ven­stva. Proti tomu se opřel can­ter­bur­ský arci­bis­kup Tomáš Becket, který byl na pří­kaz krále v chrámu zavražděn.

Po Jin­dři­chovi nastu­puje na trůn jeho syn, Richard Lví Srdce (1189–1199). Ten byl však dlou­hou dobu mimo Ang­lii (účast­nil se třetí kří­žové výpravy). Toho chtěl vyu­žít jeho bratr Jan Bez­ze­mek, který se chtěl zmoc­nit koruny. Ke smíru došlo až po návratu Richarda z cest. Po jeho smrti se znova ujímá vlády Jan. V této době dochází k osla­bení panov­nické moci a v důsledku tohoto také k čás­tečné ztrátě území ve Fran­cii (proto pří­z­visko Bez­ze­mek). V domácí poli­tice se to osla­bení pana­nov­ní­kovy vlády pro­je­vilo posí­le­ním moci šlechty a vydá­ním Magna charta liber­ta­tum (Velké lis­tiny svo­bod) roku 1215, která však pla­tila jen pro šlechtu a měš­ťan­stvo. V ní bylo usta­no­veno, že nikdo nebude bez řád­ného soud­ního vyšet­řo­vání uvěz­něn, a proti nezá­kon­nému uvěz­nění měli krá­lovi pod­daní právo se odvo­lat; král mohl vybí­rat nové daně pouze se svo­le­ním Velké rady  (zástupci šlechty a měš­ťan­stva). Tato rada sice neo­me­zo­vala přímo krá­lov­skou vládu, ale měla právo její kon­t­roly. Par­la­ment se od polo­viny 13. sto­letí sklá­dal ze dvou komor: sně­movny lordů (horní) a obecné komory, v níž měla zastou­pení nižší šlechta – tím byly polo­ženy základy Dolní sně­movny. Jejím zalo­že­ním byly poženy základy ang­lic­kého par­la­men­ta­rismu. Magna charta ovliv­nila vývoj zvy­ko­vého práva a dal­ších ústav­ních doku­mentů. Zají­mavé je, že v poupra­vené podobě platí dodnes.

Svatá říše římská

Panov­níci Svaté říše římské
dynastie štaufská
Konrád III. (1138–1152)
Frid­rich I. Bar­ba­rossa (1152–1190)
Jin­dřich VI. (1190–1197)
Filip II. Šváb­ský (1198–1208)
dynastie welfská
pro­ti­král Ota IV. Brun­švický (1198–1214)
dynastie štaufská
Frid­rich II. (1212–1250)

Římští krá­lové (i římští císa­řové) si činili nárok na země německé a na Itá­lii, zejména severní a jižní, pro­tože ve střední části vládl papež. K říši bylo vol­ným svaz­kem při­po­jeno též české krá­lov­ství. Po německé dynastii saské stála ve 12. a 13. sto­letí v popředí evrop­ské poli­tiky dynastie štaufská.

Říše však nebyla jed­not­ným stá­tem. Během 13. sto­letí zahr­no­vala na 200 svět­ských a duchov­ních pan­ství, vévod­ství, kní­žec­tví, arci­bis­kup­ství, mar­krab­ství a říš­ských samo­stat­ných měst s panov­níky, kteří se stá­vali nezá­vis­lými. Řím­ský král byl volen počet­ným sbo­rem těchto kní­žat, od polo­viny 13. sto­letí se pak právo volby sou­stře­dilo v rukou pouze sedmi voli­telů, pro něž vzniklo ozna­čení kur­fiřti. Tři místa ve sboru při­padly nej­vliv­něj­ším před­sta­vi­te­lům němec­kého ducho­ven­stva. Byli to arci­bis­ku­pové – kolín­ský, mohuč­ský a tre­vír­ský. Čtyři svět­ští kur­fiřti byli v prvé řadě český král, dále falc­krabě rýn­ský, vévoda saský a mar­krabě braniborský.

Obrá­zek Frid­ri­cha Bar­ba­rossy z manuskriptu z roku 1188

Od 12. do druhé polo­viny 13. sto­letí byla říše zmí­tána vnitř­ními spory, což však osla­bo­valo její posta­vení. Boj o císař­skou korunu mezi dvěma kon­ku­rent­ními rody – Štaufy (byli hra­bě­cím rodem ve Šváb­sku) a Welfy (v 11. sto­letí obdr­želi Bavor­sko, ve 12. Sasko) – se roz­pou­tal již za vlády Konráda III. Ačkoli se o smír poku­sil jeho nástupce Frid­rich I. Bar­ba­rossa, pří­měří mezi zne­svá­ře­nými rody netr­valo dlouho. Poté, co byl spor obno­ven, vládli v říši dva krá­lové – Filip Šváb­ský a Ota Brun­švický z rodu Weflů. V roce 1208 byl Filip zavraž­děn a Ota byl koru­no­ván na císaře. Brzy si však zne­přá­te­lil svého pod­po­ro­va­tele (papeže) a byl dán do klatby. V roce 1212 byl zvo­len za krále syna Jin­dři­cha VI. Frid­ri­cha II. Štaufského. Ani ten se však nevy­hnul spo­rům s pape­žem. Po jeho smrti (1250) upadla Svatá říše řím­ská do dlou­hého interregna, během kte­rého se vystří­dalo na trůně něko­lik králů již vole­ných kurfiřty.

Wel­fové dále vládli ve svých vévod­stvích. Byli to právě oni, kteří tvrdě kolo­ni­zo­vali a poněm­čo­vali oblasti osíd­lené Polabskými a Pobalt­skými Slovany.

V tom nej­více vynikl mar­krabě Albrecht, zv. Med­věd, zakla­da­tel bra­ni­bor­ské marky. Vel­fové hor­livě zaklá­dali nová kve­toucí města v Sasku a Bavor­sku, napří­klad Lübeck, Braun­schweig na severu a Mni­chov na jihu země. Během boje císaře Frid­ri­cha I. Bar­ba­rossy s Velfy bylo pří­měří, při němž došlo pře­de­vším ke vzniku samo­stat­ného vévod­ství rakous­kého (1156), které se oddě­lilo od Bavor­ska. Bra­ni­bor­sko i Rakousko měly v budoucí his­to­rii Evropy sehrát význam­nou roli.

Itálie

Štau­fové se sna­žili povznést důstoj­nost císař­ství a pro­sa­dit pev­nější vládu v Itá­lii. Tam se však (zejména v severní Itá­lii) vyvi­nula bohatá města ve sku­tečné repub­li­kán­ské stá­tečky, které moc císař­skou uzná­valy pouze podle jména. Císař usi­lo­val o to, aby se mohl na jejich ros­tou­cím bohat­stvím podí­let roz­lič­nými dáv­kami, kte­rými tato města zatě­žo­val. Jeho určitá naděje na úspěch spo­čí­vala v tom, že města byla nesvorná, a zvláště mocný Milán tehdy i nási­lím ničil své sou­sedy. Mezi městy proto vznikla strana císař­ská, tzv. ghi­be­lini, a pro­ti­cí­sař­ská, kte­rou vedl papež, tzv. guel­fové. Lom­bard­ská města ve spo­jení s pape­žem (Lom­bard­ská liga) pora­zila císaře Frid­ri­cha I. Bar­ba­rossu v bitvě u Leg­nana v roce 1176. Poprvé zde zví­tě­zila ital­ská pěchota v ote­vře­ném boji se stře­do­vě­kým rytíř­stvem na straně císaře. Města si zacho­vala svou samo­stat­nost a císa­řova moc nad Lom­bar­dií byla zlo­mena. Tím ovšem boje neskon­čily. Císa­řové v nich v násle­du­jí­cíh dese­ti­le­tích ztra­tili i jižní Itá­lii, Sicí­lii a Nea­pol­sko, které při­padly fran­couz­ské resp. ara­gon­ské vlád­noucí rodině.

Kromě papež­ského státu a sicil­ského krá­lov­ství se začaly ital­ské měst­ské repub­liky vyví­jet mimo tyto stře­do­věké spory a uka­zo­valy na budoucí spory mezi boha­tým patri­ci­á­tem, pod­ni­ka­teli a lidem. Tak napří­klad v roce 1347 byla v Římě dokonce vyhlá­šena repub­lika v čele s lido­vým tri­bu­nem Cola di Rienzi. Ten vyzý­val, dosud však marně, města ke sjed­no­cení proti šlechtě. V roce 1378 došlo ve Flo­ren­cii k povstání děl­níků, česačů vlny – tzv. Ciompi proti zaměst­na­va­te­lům. Ti vzali na čas vládu ve městě do svých rukou. Často se k moci pomocí lido­vého hnutí dostal cti­žá­dostivý poli­tik (pán = signore) a vznikla rodově dědičná repub­lika, tzv. signo­rie. (rod Este ve Ferraře, rod Vis­conti v Miláně, rod Medici ve Florencii).

Od 15. sto­letí vzni­kají na území Itá­lie první obchodní domy (banky), které postupně dis­po­no­valy vel­kými kapi­tály a půj­čo­valy peníze kurii i panov­ní­kům v Evropě. Itá­lie měla až do konce 15. sto­letí (obje­vení Ame­riky) velký obchodní význam (pro­chá­zely tudy cesty ze severu na jih) – Benátky, Janov (obchod se zbo­žím arab­ských kara­van z Indie, Indonésie, Číny) – obchod s dra­hými lát­kami, hed­vá­bím, koberci, koře­ním (zvláště pepřem), léčivy, bar­vivy, kadi­dly, voňav­kami, šperky, lev­ným čer­no­moř­ským obi­lím, otroky, aj. Do ostatní Evropy odtud ply­nulo také ital­ské zboží (janov­ské hed­vábí, zlaté nitě do bro­kátů, benát­ské sklo, ozdoby z kovu, dřevo, mýdlo, apod.).

Ve druhé polo­vině 13. sto­letí vznikla v Itá­lii díky spe­ci­fic­kým eko­no­mic­kým, poli­tic­kým a kul­tur­ním pod­mín­kám rene­sance (zno­vuzro­zení antiky), ve sto­letí 14. pak huma­nis­mus.

Kon­cem 13. sto­letí pod­nikl Benátčan Marco Polo cestu z Azova přes Střední Asii a Mon­gol­sko do Číny, kde pobyl 30 let. Zpět se pla­vil kolem Indo­číny do Malaj­sie, Indic­kým oce­á­nem, do Íránu, pak přes Kav­kaz a Černé moře a z Caři­hradu do Bená­tek. Celou tuto cestu popi­suje ve svém dob­ro­druž­ném vyprá­vění o dalekých zemích, v knize Milion.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version