Vznik španělského království a ukončení reconquisty

El Cid Cam­pe­a­dor (Rodrígo Díaz de Vívar) v počátku reconquisty dobyl Valen­cii a stal se špa­něl­ským hrdi­nou
(socha: Ángel Gil Cuevas)

Již od počátku 8. sto­letí při­chá­zeli do Špa­něl­ska Ara­bové. Ti na Pyre­ne­s­kém polo­ostrově, který postupně skoro celý ovládli, zalo­žili chá­li­fát, který měl cen­t­rum v africké Cor­době. Chá­li­fát se v 11. sto­letí roz­padl na něko­lik částí. To umož­nilo původ­ním oby­va­te­lům Špa­něl­ska křes­ťan­ského vyznání zahá­jit roz­sáh­lou akci ke znovu dobýt zpět na Ara­bech ztra­cené území = reconquista. Dobý­vání území postu­po­valo od severu (z krá­lov­ství Kati­lie, Ara­go­nie) k jihu (ke Granadě).

První úspě­chy reconquisty se dosta­vily za vlády krále Alfonsa VI. (ara­gon­ské krá­lov­ství) ke konci 11. sto­letí. Na bojích se znač­nou měrou podí­leli rytíři nebo také rytíř­ské řády. Na konci 11. sto­letí pomá­hal svému králi udatný rytíř Cid , který se stal pro svou věr­nost národ­ním hrdi­nou a obje­vuje se poz­ději i v lite­rár­ních dílech špa­něl­ských spisovatelů.

K dovr­šení reconquisty došlo až ve druhé polo­vině 15. sto­letí. V roce 1469 došlo ke sňatku Isa­belly Kas­til­ské, násled­nice kas­til­ského trůnu s Fer­di­nan­dem Ara­gon­ským. O deset let poz­ději došlo ke spo­jení obou krá­lov­ství a vzniklo Špa­něl­ské krá­lov­ství. Sjed­no­cení umož­nilo spo­jit své síly v dal­ším boji proti Mau­rům (Ara­bům). Jejich posled­ním úto­čiš­těm zůstala Gra­nada na jihu Pyre­nej­ského polostrova. Gra­nada byla 1492 dobyta a poslední „nevě­řící“ byli ze špa­něl­ského území vyhnáni. Tím byl ukon­čen pro­ces reconquisty. Obje­ve­ním Ame­riky v témže roce začali Špa­nělé dová­žet velké množ­ství zlata a stří­bra z Kolum­bem obje­ve­ných oblastí. Nově sjed­no­cené Špa­něl­sko se stalo velmi brzy bohaté, ale také mocné. Postupně ovládlo kolo­nie ve Střední a Jižní Americe.

Fer­di­nand Ara­gon­ský měl s Isa­bellou Kas­til­skou cel­kem pět dětí. Jed­ním z nich byla Juana zvaná Šílená, jejíž pova­hové rysy vyjá­d­řené tímto pří­dom­kem ovliv­ňo­valy celý jejich rod ještě po mnoha gene­rací (pozn.: i „náš“ císař Rudolf II. Habsbur­ský, který si za své sídlo zvo­lil Prahu, byl zvláště v pokro­či­lej­ším věku Jua­ni­ným pova­ho­vým rysům velmi blízký). Juana si za man­žela zvo­lila Filipa Slič­ného z roku Habsburků. Spo­lečně měli mj. Karla V. (od roku 1516 jako špa­něl­ského krále titu­lo­va­ného Car­los I.). Ten byl v letech 1519–1556 také řím­ským císa­řem. Jejich dal­ším synem byl Fer­di­nand I., počí­naje rokem 1521 arci­vé­voda rakouský, od roku 1526 král český a uher­ský a od 1556 také císař římský.

Sňat­kem Filipa Slič­ného s Jua­nou Šíle­nou došlo ke spo­jení rakous­kého rodu Habsburků se Špa­něl­skem a vznikla tak moc­nost, nad kte­rou „slunce nikdy neza­padá“. Byl to kolos, jemuž však neod­po­ví­dal hos­po­dář­ský roz­voj. To nako­nec způ­so­bilo, že cen­t­rum Evropy se dostalo jinam, do Nizo­zemí, do Ang­lie, odkud vychá­zela cesta k novověku.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version