Západní Německo po druhé světové válce

Po druhé svě­tové válce bylo Německo roz­dě­leno na čtyři oku­pační zóny, které kon­t­ro­lo­valy Spo­jené státy, Velká Bri­tá­nie, Fran­cie a Sovět­ský svaz. V roce 1949 se spo­jily ame­rická, brit­ská a fran­couz­ská zóna a vytvo­řily Spol­ko­vou repub­liku Německo (SRN), zná­mou jako Západní Německo. Sovět­ská zóna se stala Němec­kou demo­kra­tic­kou repub­li­kou (NDR). Dočas­ným hlav­ním měs­tem SRN se stal Bonn (Ber­lín byl totiž také roz­dě­len do čtyř oku­pač­ních zón, ale geo­gra­ficky byl Západní Ber­lín zcela obklo­pen NDR).

Sjednocení okupačních zón a přítomnost armád

Oku­pační zóny roku 1945 (čer­vená SSSR, oran­žová USA, zelená UK, modrá Francie)

Sjed­no­cení oku­pač­ních zón západ­ních spo­jenců bylo klí­čo­vým kro­kem k vytvo­ření SRN. Spo­jenci chtěli vytvo­řit silné demo­kra­tické Německo, které by bylo schopno čelit ros­toucí hrozbě komu­nismu. Na území SRN zůstaly po válce vojen­ské síly spo­jenců, které zajiš­ťo­valy bez­peč­nost a sta­bi­litu nového státu. Tato pří­tom­nost byla postupně redu­ko­vána, ale ame­rické a brit­ské vojen­ské základny zde zůstaly po celou dobu stu­dené války. Mezi nej­větší ame­rické vojen­ské základny pat­řily Ram­stein Air Base (letecká základna ve spol­kové zemi Porýní-Falc), Wie­sba­den Army Air­field (Hesen­sko) a Stutt­gart Army Air­field (Báden­sko-Würt­tem­ber­sko). Bri­tové měli významné základny v loka­li­tách jako RAF Brü­g­gen, RAF Güter­sloh a JHQ Rheindahlen.

Pří­tom­nost ame­ric­kých a brit­ských vojáků vní­mali západní Němci různě – jed­nak vní­mali nezbyt­nost tohoto faktu po skon­čení druhé svě­tové války a pozi­tivně vní­mali i roli ochrany a bez­peč­nosti, kte­rou západní vojáci posky­to­vali proti sovět­skému vlivu. Vojáci při­ná­šeli také pra­covní pří­le­ži­tosti a při­spěli k eko­no­mic­kému růstu regi­onů, kde byly základny umís­těny. Na dru­hou stranu byla pří­tom­nost cizích vojsk samo­zřejmě vní­mána jako vliv na němec­kou suve­re­nitu a také se vysky­to­valy některé soci­ální pro­blémy spo­jené s pří­tom­ností vel­kého počtu vojáků.

Německý hospodářský zázrak

V pade­sá­tých letech zažilo Západní Německo hos­po­dář­ský zázrak, známý jako Wirt­schaft­swun­der – období rych­lého hos­po­dář­ského růstu. Díky Mar­shallovu plánu a hos­po­dář­ským refor­mám, které zahr­no­valy měno­vou reformu v roce 1948 a libe­ra­li­zaci trhu, došlo k rych­lému hos­po­dář­skému růstu. Ludwig Erhard, teh­dejší ministr hos­po­dář­ství, hrál klí­čo­vou roli jakožto archi­tekt tohoto hos­po­dář­ského zázraku. Jeho poli­tika vol­ného trhu a eko­no­mic­kých refo­rem byla pro tento roz­mach zásadní. Neza­měst­na­nost klesla a životní úro­veň oby­va­tel se výrazně zlep­šila. Tento růst uči­nil z Německa jednu z nej­vět­ších eko­no­mik světa.

Volkswagen Beetle (Brouk) byl nej­ú­spěš­něj­ším mode­lem vozu vyrá­bě­ného v Západ­ním Německu. V roce 1955 dosáhla výroba 1 mili­onu těchto vozů.

Díky těmto opat­ře­ním došlo k rych­lému růstu prů­mys­lové výroby, a to pře­de­vším v auto­mo­bi­lo­vém prů­myslu s fir­mami jako Volkswagen a Mer­ce­des Benz. Che­mický prů­mysl, zastou­pený spo­leč­nosti jako BASF a Bayer, zazna­me­nal také výrazný růst. Stro­jí­ren­ství a elek­tro­nika rov­něž významně vyrostly, což vedlo k ino­va­cím i ke zvý­šení pro­duk­ti­vity. Roz­sáhlé rekon­strukční pro­jekty po válce zapří­či­nily doslova boom ve sta­veb­nic­tví. Mnoho nových pra­cov­ních míst způ­so­bilo pokles neza­měst­na­nosti na his­to­ricky nej­nižší úrovně.

Západní Německo se stalo jed­ním z hlav­ních eko­no­mic­kých motorů Evropy a postupně se začle­nilo do mezi­ná­rod­ních eko­no­mic­kých a poli­tic­kých struk­tur, jako byla Evrop­ská hos­po­dář­ská spo­le­čen­ství (EHS, více zde) a NATO. Tento růst také posí­lil poli­tic­kou sta­bi­litu země.

Wirt­schaft­swun­der měl také významný soci­ální dopad, pro­tože vedl k nárůstu spo­třeby a vytvo­ření nové střední třídy. Lidé začali inves­to­vat do vzdě­lání, byd­lení a zlep­šení život­ních pod­mí­nek, což vedlo k cel­ko­vému růstu pro­spe­rity. Bytová výstavba se stala jed­nou z pri­o­rit vlády, aby uspo­ko­jila ros­toucí potřebu byd­lení. Výsled­kem byla výstavba tisíců nových bytů, což pomohlo zlep­šit životní pod­mínky mnoha rodin. Běžný oby­va­tel Západ­ního Německa se těšil z lep­šího pří­stupu ke zdra­votní péči, vzdě­lání a zaměst­nání, což vedlo ke zvý­šení životní úrovně a pocitu sta­bi­lity a bezpečí.

Kancléř Konrad Adenauer

Konrád Adenauer (1876 – 1967) byl prv­ním spol­ko­vým kanc­lé­řem Západ­ního Německa (ve funkci 1949 – 1963)

Konrad Adenauer, první spol­kový kanc­léř SRN, měl zásadní vliv na pová­lečný vývoj Západ­ního Německa. Ve funkci kanc­léře půso­bil od roku 1949 do roku 1963. Byl zakla­da­te­lem německé Křes­ťan­sko­de­mo­kra­tické Unie. Adenauer se zamě­řil na obnovu německé eko­no­miky, inte­graci SRN do západ­ních struk­tur, jako je NATO a Evrop­ské hos­po­dář­ské spo­le­čen­ství, a na dosa­žení poli­tické sta­bi­lity. Adenauer také sehrál klí­čo­vou roli při zajiš­ťo­vání repa­rací a odškod­nění pro židov­ské oběti holo­caustu. Pod jeho vede­ním SRN dosáhla mezi­ná­rod­ního uznání a obno­vila diplo­ma­tické vztahy s mnoha zeměmi. Mezi jeho úspě­chy se řadí také dojed­nání pro­puš­tění němec­kých zajatců ze Sovět­ského svazu (1955) či zno­vupři­po­jení Sár­ska po vše­li­do­vém hla­so­vání roku 1955 (1957).

Byl také známý svým sil­ným anti­ko­mu­nis­tic­kým posto­jem a pod­po­rou transatlan­tic­kých vztahů se Spo­je­nými státy. Jeho poli­tika usmí­ření s Fran­cií vedla k pod­pisu Ely­sej­ské smlouvy v roce 1963, která posí­lila spo­lu­práci mezi oběma zeměmi.

Adenaue­rova poli­tika byla zamě­řena také na izo­laci komu­nis­tic­kého režimu v NDR. Pod­po­ro­val poli­tiku neu­zná­vání NDR a usi­lo­val o sjed­no­cení Německa pod demo­kra­tic­kou vlá­dou. Jeho pevný postoj vůči Východ­nímu Německu a Sovět­skému svazu hrál význam­nou roli v udr­žo­vání západ­ního kurzu SRN během stu­dené války. Adenaue­rova vláda také pod­po­ro­vala německé uprch­líky z NDR, což posi­lo­valo jeho posta­vení mezi voliči a zajiš­ťo­valo pod­poru pro jeho poli­tiku vůči Východ­nímu Německu. Jeho pří­stup k NDR a Sovět­skému svazu byl často kri­ti­zo­ván jako tvrdý, ale mnoho his­to­riků ho pova­žuje za klí­čový pro sta­bi­litu a roz­voj pová­lečné SRN.