Zemědělství ve středověku

Raně stře­do­věká spo­leč­nost byla výhradně země­děl­ského cha­rak­teru. Jeli­kož ještě prak­ticky nee­xis­to­vala města (až na pár výji­mek), vět­šina lidí žila na ven­kově, v soběstač­ných ves­ni­cích či pan­stvích (tzv. autar­kie). V země­děl­ství pra­co­valo až 90% obyvatel.

Úhor nazýváme část pole, které není daný rok obdělávané (leží ladem)

Úhor nazý­váme část pole, které není daný rok obdě­lá­vané (leží ladem)

Z nej­více pěs­to­va­ných plo­din jme­nujme pše­nici, žito (i ostatní obi­lo­viny). Z dobytka se cho­val nej­čas­těji skot. K obdě­lá­vání půdy se pou­ží­valo rádlo (obra­celo půdu, nedo­chá­zelo však k jejímu kyp­ření) nebo pluh (orání kva­lit­nější a rych­lejší). Úroda se sklí­zela srpem, obilí se poté muselo ručně vymlá­tit pomocí cepů, čímž se oddě­lilo zrno od klasů. Obilí se poté mlelo na mouku – pou­ží­val se kamenný žer­nov (vyna­le­zen někdy ve 3. – 2. sto­letí před Kris­tem; dva velké kameny polo­žené na sobě, mezi které se nasy­palo zrní a otá­če­ním kamene dochá­zelo k drcení obilí). Celý pro­ces bylo nutné pro dosa­žení kva­litní mouky něko­li­krát opakovat.

Roz­li­šu­jeme čtyři základní způ­soby obdě­lá­vání půdy:

  1. Trojpolní systém předpokládá střídání jaře, ozimu a úhoru

    Troj­polní sys­tém před­po­kládá stří­dání jaře, ozimu a úhoru

    pří­lo­hové (část půdy byla nechá­vána ležet ladem něko­lik let)

  2. úho­rové (tato doba byla zkrá­cena na 1 rok, půdě nechané ležet ladem se říkalo úhor)
  3. troj­polní (půda roz­dě­lena na jař, ozim a úhor; celá ves­nice musela postu­po­vat jednotně)
  4. stří­davý sys­tém (až v pozd­ním stře­do­věku; pou­žívá se dodnes, sys­tém zalo­žený na stří­dání plodin)

Raný středověk

Raně stře­do­věká spo­leč­nost byla pře­vážně země­děl­ská, soběstačná; vět­šina oby­va­tel žila na ves­ni­cích nebo na pan­stvích (města ještě téměř nee­xis­to­vala). Země­děl­ská výroba slou­žila pře­de­vším k zajiš­tění základ­ních život­ních potřeb, při­čemž pře­bytky byly spíš vzácné.

K obdě­lá­vání půdy se pou­ží­valo jed­no­du­ché rádlo, které doká­zalo obrá­tit povr­cho­vou vrstvu půdy, ale nepro­kyp­řilo ji. Pluh s rad­licí se začal pou­ží­val až poz­ději. Orba plu­hem již zlep­šo­vala orbu pře­de­vším na těž­ších půdách. Skli­zeň pro­bí­hala ručně za pou­žití srpu, obilí se mlá­tilo ručně cepy. Mletí obilí pro­bí­halo na kamen­ných žer­no­vech, což byl zdlou­havý proces.

Kamenné žernovy

Kamenné žer­novy se pou­ží­valy ke mletí obilí pře­de­vším v raném stře­do­věku před zave­de­ním větr­ných či vod­ních mlýnů.

Pole se obdě­lá­valo nej­čas­těji pří­lo­ho­vým způ­so­bem, kdy se část půdy nechala ležel něko­lik let ladem, aby si odpo­či­nula. Půda byla málo výnosná a rol­níci museli hos­po­da­řit opa­trně. Pěs­to­vala se pše­nice, žito, ječ­men a oves. Chov skotu byl důle­žitý nejen pro mléko, maso a kůži, ale také pro hno­jení půdy. V menší míře se cho­valy také ovce, kozy a prasata.

Nao­pak po celý stře­do­věk se vůbec nepěs­to­valy bram­bory, raj­čata, paprika, kuku­řice ani fazole – to jsou vše plo­diny, které byly dove­zeny z Ame­riky až v 16. sto­letí (v novověku).

Strava prostých lidí v raném stře­do­věku sestá­vala pře­de­vším z obil­ných kaší (ovesná, pše­ničná, z ječ­mene), chleba (pře­vážně tma­vého – z ječ­mene, žita nebo ovsa; pše­ničný chléb byl vzácný a dostupný jen bohat­ším vrst­vám), luš­tě­nin (hra­chu, čočky, bobů), mléč­ných výrobků (mléka, másla, sýrů). Maso se jedlo jen občas a vět­ši­nou to bylo vep­řové nebo drů­bež. Ochu­co­vání jídel bylo jed­no­du­ché, pomocí kopru, petr­žele nebo kmínu.

Vrcholný středověk

Vrcholný stře­do­věk (11. – 13. sto­letí) byl obdo­bím hos­po­dář­ského růstu, tech­no­lo­gic­kých ino­vací a zlep­šo­vání země­děl­ské pro­dukce. Ros­toucí popu­lace vedla k expanzi země­děl­ské půdy a efek­tiv­nější vyu­ží­vání zdrojů.

Význam­ným zlep­še­ním bylo zave­dení pluhu s želez­nou rad­licí a kolečky, což usnad­nilo obdě­lá­vání těž­kých půd. K roz­voji při­spěla rov­něž lepší tech­nika mletí obilí pomocí vod­ních či větr­ných mlýnů, které nahra­dily ruční mletí na žernovech.

Původní pří­lo­hové či úho­rové obdě­lá­vání půdy postupně ustu­po­valo troj­pol­nímu sys­tému, kdy byla půda roz­dě­lena na tři části – jař, ozim a úhor. Tento sys­tém umož­ňo­val vyšší výnosy, pro­tože dvě tře­tiny půdy byly každý rok vyu­ží­vány k pěstování.

Vedle obil­nin se pěs­to­valo více luš­tě­nin (hrách, čočka či boby), které zlep­šo­valy výživu oby­va­tel a záro­veň obo­ha­co­valy půdu o dusík. Chov dobytka se roz­ší­řil, při­čemž koně začali nahra­zo­vat voly jako tažná zví­řata, pro­tože byli rych­lejší a efektivnější.

Díky ros­tou­címu obchodu začaly vzni­kat trhy a města. Některé regi­ony se začaly spe­ci­a­li­zo­vat na kon­krétní pro­dukty – napří­klad víno v jižní Fran­cii nebo obilí ve střední Evropě. V Čechách byla nej­ú­rod­nější oblast v Polabí a ve střed­ních Čechách, kde se pěs­to­valo obilí, luš­tě­niny a len. V Čes­kém stře­do­hoří se pěs­to­valo ovoce (jablka, hrušky, švestky), v oblas­tech kolem Lito­mě­řic vinná réva, na Žatecku pak chmel. V již­ních Čechách začaly pomalu vzni­kat ryb­níky; pěs­to­vala se pohanka a len. Vyso­čina byla zamě­řena spíše na pas­te­vec­tví, zejména chov ovcí na vlnu a skotu na mléko. V Dol­no­mo­rav­ském úvalu se pěs­to­vala pše­nice, ječ­men, luš­tě­niny a vinná réva (zejména v okolí Miku­lova a Zno­jma). V hor­ních oblas­tech (Jese­níky, Bes­kydy) pře­va­žo­valo opět pas­te­vec­tví a pěs­to­vání pohanky.

Strava byla ve vrchol­ném stře­do­věku již roz­ma­ni­tější. Jedly se pře­vážně polévky a dušená jídla při­pra­vo­vaná z luš­tě­nin, zele­niny a zbytků masa. Husté polévky se podá­valy s chle­bem. Spo­třeba masa vzrostla pře­de­vším u vyš­ších vrs­tev. Ze zele­niny se běžně pou­ží­vala kapusta, zelí, cibule, česnek či řepa. Ve střední Evropě bylo oblí­be­ným nápo­jem pivo, zatímco v sever­něj­ších a východ­ních oblas­tech domi­no­vala medovina.

Pozdní středověk

Pozdní stře­do­věk (14. – 15. sto­letí) při­nesl řadu změn, které byly ovliv­něny pře­de­vším kli­ma­tic­kými výkyvy, epi­de­mií moru a soci­ál­ními otřesy. I přes tyto pro­blémy se však země­děl­ské metody dále zlepšovaly.

Začalo se roz­ši­řo­vat stří­davé hos­po­da­ření. Sys­tém stří­dání plo­din (napří­klad obilí a píc­niny) zajis­til vyšší úrod­nost půdy a sní­žil riziko jejího vyčerpání.

Do Evropy se začaly dostá­vat nové plo­diny, jako napří­klad pohanka, která byla nená­ročná na pěs­to­vání. V někte­rých regi­o­nech, zejména v Nizo­zemí, se roz­vi­nulo inten­zivní země­děl­ství včetně pěs­to­vání zele­niny a ovoce.

V jižní Evropě domi­no­valy stře­do­moř­ské plo­diny (víno, olivy), zatímco v severní Evropě zůstá­valy hlav­ními pro­dukty obi­lo­viny a doby­tek. Východní Evropa byla pova­žo­vána za obil­nici Evropy, pro­tože se tam pěs­to­valo obilí ve vel­kém množství.

Díky obchod­ním stezkám s Ori­en­tem se začalo vyu­ží­vat drahé koření jako pepř, sko­řice, hře­bí­ček nebo šafrán, pře­de­vším v kuchy­ních šlechty. Hlav­ním sla­di­dlem byl stále med. Bohatí lidé si mohli dovo­lit tro­chu cukru, ten byl však velmi drahý.

 

© 1997 - 2025, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht