Zemědělství ve středověku
Raně středověká společnost byla výhradně zemědělského charakteru. Jelikož ještě prakticky neexistovala města (až na pár výjimek), většina lidí žila na venkově, v soběstačných vesnicích či panstvích (tzv. autarkie). V zemědělství pracovalo až 90% obyvatel.
Z nejvíce pěstovaných plodin jmenujme pšenici, žito (i ostatní obiloviny). Z dobytka se choval nejčastěji skot. K obdělávání půdy se používalo rádlo (obracelo půdu, nedocházelo však k jejímu kypření) nebo pluh (orání kvalitnější a rychlejší). Úroda se sklízela srpem, obilí se poté muselo ručně vymlátit pomocí cepů, čímž se oddělilo zrno od klasů. Obilí se poté mlelo na mouku – používal se kamenný žernov (vynalezen někdy ve 3. – 2. století před Kristem; dva velké kameny položené na sobě, mezi které se nasypalo zrní a otáčením kamene docházelo k drcení obilí). Celý proces bylo nutné pro dosažení kvalitní mouky několikrát opakovat.
Rozlišujeme čtyři základní způsoby obdělávání půdy:
-
přílohové (část půdy byla nechávána ležet ladem několik let)
- úhorové (tato doba byla zkrácena na 1 rok, půdě nechané ležet ladem se říkalo úhor)
- trojpolní (půda rozdělena na jař, ozim a úhor; celá vesnice musela postupovat jednotně)
- střídavý systém (až v pozdním středověku; používá se dodnes, systém založený na střídání plodin)
Raný středověk
Raně středověká společnost byla převážně zemědělská, soběstačná; většina obyvatel žila na vesnicích nebo na panstvích (města ještě téměř neexistovala). Zemědělská výroba sloužila především k zajištění základních životních potřeb, přičemž přebytky byly spíš vzácné.
K obdělávání půdy se používalo jednoduché rádlo, které dokázalo obrátit povrchovou vrstvu půdy, ale neprokypřilo ji. Pluh s radlicí se začal používal až později. Orba pluhem již zlepšovala orbu především na těžších půdách. Sklizeň probíhala ručně za použití srpu, obilí se mlátilo ručně cepy. Mletí obilí probíhalo na kamenných žernovech, což byl zdlouhavý proces.

Kamenné žernovy se používaly ke mletí obilí především v raném středověku před zavedením větrných či vodních mlýnů.
Pole se obdělávalo nejčastěji přílohovým způsobem, kdy se část půdy nechala ležel několik let ladem, aby si odpočinula. Půda byla málo výnosná a rolníci museli hospodařit opatrně. Pěstovala se pšenice, žito, ječmen a oves. Chov skotu byl důležitý nejen pro mléko, maso a kůži, ale také pro hnojení půdy. V menší míře se chovaly také ovce, kozy a prasata.
Naopak po celý středověk se vůbec nepěstovaly brambory, rajčata, paprika, kukuřice ani fazole – to jsou vše plodiny, které byly dovezeny z Ameriky až v 16. století (v novověku).
Strava prostých lidí v raném středověku sestávala především z obilných kaší (ovesná, pšeničná, z ječmene), chleba (převážně tmavého – z ječmene, žita nebo ovsa; pšeničný chléb byl vzácný a dostupný jen bohatším vrstvám), luštěnin (hrachu, čočky, bobů), mléčných výrobků (mléka, másla, sýrů). Maso se jedlo jen občas a většinou to bylo vepřové nebo drůbež. Ochucování jídel bylo jednoduché, pomocí kopru, petržele nebo kmínu.
Vrcholný středověk
Vrcholný středověk (11. – 13. století) byl obdobím hospodářského růstu, technologických inovací a zlepšování zemědělské produkce. Rostoucí populace vedla k expanzi zemědělské půdy a efektivnější využívání zdrojů.
Významným zlepšením bylo zavedení pluhu s železnou radlicí a kolečky, což usnadnilo obdělávání těžkých půd. K rozvoji přispěla rovněž lepší technika mletí obilí pomocí vodních či větrných mlýnů, které nahradily ruční mletí na žernovech.
Původní přílohové či úhorové obdělávání půdy postupně ustupovalo trojpolnímu systému, kdy byla půda rozdělena na tři části – jař, ozim a úhor. Tento systém umožňoval vyšší výnosy, protože dvě třetiny půdy byly každý rok využívány k pěstování.
Vedle obilnin se pěstovalo více luštěnin (hrách, čočka či boby), které zlepšovaly výživu obyvatel a zároveň obohacovaly půdu o dusík. Chov dobytka se rozšířil, přičemž koně začali nahrazovat voly jako tažná zvířata, protože byli rychlejší a efektivnější.
Díky rostoucímu obchodu začaly vznikat trhy a města. Některé regiony se začaly specializovat na konkrétní produkty – například víno v jižní Francii nebo obilí ve střední Evropě. V Čechách byla nejúrodnější oblast v Polabí a ve středních Čechách, kde se pěstovalo obilí, luštěniny a len. V Českém středohoří se pěstovalo ovoce (jablka, hrušky, švestky), v oblastech kolem Litoměřic vinná réva, na Žatecku pak chmel. V jižních Čechách začaly pomalu vznikat rybníky; pěstovala se pohanka a len. Vysočina byla zaměřena spíše na pastevectví, zejména chov ovcí na vlnu a skotu na mléko. V Dolnomoravském úvalu se pěstovala pšenice, ječmen, luštěniny a vinná réva (zejména v okolí Mikulova a Znojma). V horních oblastech (Jeseníky, Beskydy) převažovalo opět pastevectví a pěstování pohanky.
Strava byla ve vrcholném středověku již rozmanitější. Jedly se převážně polévky a dušená jídla připravovaná z luštěnin, zeleniny a zbytků masa. Husté polévky se podávaly s chlebem. Spotřeba masa vzrostla především u vyšších vrstev. Ze zeleniny se běžně používala kapusta, zelí, cibule, česnek či řepa. Ve střední Evropě bylo oblíbeným nápojem pivo, zatímco v severnějších a východních oblastech dominovala medovina.
Pozdní středověk
Pozdní středověk (14. – 15. století) přinesl řadu změn, které byly ovlivněny především klimatickými výkyvy, epidemií moru a sociálními otřesy. I přes tyto problémy se však zemědělské metody dále zlepšovaly.
Začalo se rozšiřovat střídavé hospodaření. Systém střídání plodin (například obilí a pícniny) zajistil vyšší úrodnost půdy a snížil riziko jejího vyčerpání.
Do Evropy se začaly dostávat nové plodiny, jako například pohanka, která byla nenáročná na pěstování. V některých regionech, zejména v Nizozemí, se rozvinulo intenzivní zemědělství včetně pěstování zeleniny a ovoce.
V jižní Evropě dominovaly středomořské plodiny (víno, olivy), zatímco v severní Evropě zůstávaly hlavními produkty obiloviny a dobytek. Východní Evropa byla považována za obilnici Evropy, protože se tam pěstovalo obilí ve velkém množství.
Díky obchodním stezkám s Orientem se začalo využívat drahé koření jako pepř, skořice, hřebíček nebo šafrán, především v kuchyních šlechty. Hlavním sladidlem byl stále med. Bohatí lidé si mohli dovolit trochu cukru, ten byl však velmi drahý.