Zemědělství ve vrcholném středověku

Také v dal­ších obdo­bích stře­do­věku pře­va­žuje země­děl­ský cha­rak­ter stře­do­věké spo­leč­nosti. Vět­šina (přes 90%) evrop­ského oby­va­tel­stva pra­co­vala v země­děl­ství. Na začátku vrchol­ného stře­do­věku dochází ke zlep­šení tech­no­lo­gie země­děl­ských prací, mění se skladba pěs­to­va­ných plo­din, nové prvky se týkají také chovu hos­po­dář­ských zví­řat. Důle­ži­tým fak­to­rem, který měl vliv na zvý­šení výnosu země­děl­ské pro­dukce, pak bylo otep­lení, k němuž došlo v prů­běhu 12. a 13. sto­letí. To vyvo­lalo agrární revo­luci.

Zlepšení technologií zemědělských prací

Země­dělci vyu­ží­vali k obdě­lá­vání půdy něko­lik osev­ních sys­témů, z nichž začal pře­va­žo­vat tzv. troj­polní sys­tém (někdy též troj­honný sys­tém), kdy se pole roz­dě­lilo na jař, ozim a úhor (byl tak ome­zen roz­sah neplod­ného úhoru). Základní výho­dou tohoto sys­tému při němž dochá­zelo k pra­vi­del­nému cyk­lic­kému stří­dání osevu a úhoru, bylo větší vyu­žití pol­ností pro osev, než bylo možné u ostat­ních osev­ních systémů.

Dochází k pěs­to­vání nových plo­din, i tak je ovšem výnos­nost stále nízká (skli­zeň je rovna při­bližně troj­ná­sobku výsevu).

Podobné větrné mlýny se ve stře­do­věku roz­ši­řo­valy (foto z Estonska)

Pou­ží­vají se doko­na­lejší typy země­děl­ského nářadí (pluh), zdo­ko­na­luje se zapřa­hání taž­ných zví­řat (koň­ský chomout, krav­ské jařmo). Roz­ši­řují se též vodní a větrné mlýny, což vede ke zkva­lit­nění zpra­co­vání obilí.

Popu­lační růst s sebou při­náší vznik nových, vět­ších osad na dosud neob­dě­lané půdě a tedy zvět­šo­vání plo­chy obdě­lá­vané půdy. Tento pro­ces nazý­váme kolo­ni­zace. Země­dělci při­chá­zejí z nížin i do výše polo­že­ných oblastí (tzv. vnitřní kolo­ni­zace); z pře­lid­ně­ných zemí při­chá­zejí lidé do méně osíd­le­ných oblastí (např. osíd­lení čes­kých zemí němec­kými osad­níky či osíd­lení již­ního Skot­ska země­dělci z Ang­lie) (tzv. kolo­ni­zace vnější). Práva a povin­nosti kolo­nistů byla smluvně sta­no­vena – novin­kou je tzv. záku­pové (emfy­teu­tické) právo, kdy pod­daný má za popla­tek půdu v trva­lém držení (dědí se), po urči­tou dobu je osvo­bo­zen od pla­cení nájmu a od roboty (sta­ro­česky uleh­čení = lhůta – odtud názvy mnoha vsí v Čechách).

Roz­voj země­děl­ství způ­so­bil růst podílu ves­ni­čanů na trž­ním hos­po­dář­ství – mohli smě­ňo­vat své zboží i v prů­měr­ných letech.

Vnější kolo­ni­zace umož­nila prů­nik tzv. němec­kého živlu pře­de­vším do pohra­nič­ních oblastí (Loket­sko, Trut­nov­sko, Klad­sko – skoro úplně poněmčené oblasti), čímž se z čes­kého státu stal stát čás­tečně dvoj­ja­zyčný. Němci však s sebou při­nesli i hos­po­dář­ské a kul­turní povzne­sení; ze styků a zápasů s Němci rostlo české uvědomění.