Židé ve středověku
Byzantská říše (324 – 638)
Byzanc charakterizovaly dva základní rysy: křesťanský a řecký. Za vlády Konstantina I. stát podporoval pokřesťanštění říše, vydával zákony v náboženských záležitostech a bojoval proti kacířství.
Během byzantského období se mnoho Židů vystěhovalo z Palestiny do Sýrie a Babylonu, aby uniklo náboženskému útlaku. Roku 415 byli Židé dočasně vyhnáni z Alexandrie. Justinián II. (527 – 569) uznává legální postavení Židů v říši. V 7. století probíhaly byzantsko-perské války a izraelské území přešlo během prvních 24 let třikrát z rukou jedněch vládců do druhých a naopak. Zpočátku Židé Peršany vítali, viděli v nich osvoboditele a mnozí povstalci se přidávali na jejich stranu. Po dobytí Damašku a Jeruzaléma Peršany se ale postavení Židů ještě zhoršilo.
Arabská říše (638 – 1099)
Vliv Arabů vzrostl po smrti Mohameda v roce 632.V roce 634 vtrhli do Byzantské říše a obsadili Gazu a v roce 638 dobyli Jeruzalém. Tím se stal islámský stát největší mocností na východním břehu Středozemního moře. Na místě bývalého jeruzalémského chrámu byla chalífem Omarem postavena mešita. Muslimové tvrdili, že toto město bylo vybráno Alláhem, a začali si na Jeruzalém dělat nároky. Vedle Omarovy mešity vznikla ještě jedna, skromnější al-Aksá. Chování muslimů vůči Židům bylo tolerantní, proto přijímali Židé tuto změnu skoro s nadšením. Arabská vláda jim umožnila podmínky, které byly ve srovnání s předchozí byzantskou vládou daleko mírnější – Židé získali možnost svobodně praktikovat svoji víru, obnovovat své komunity a podílet se na obchodě a kulturním životě.
Tato tolerance umožnila rozvoj židovských obcí, zejména v Bagdádu a dalších centrech Arabské říše, kde Židé hráli významnou roli v obchodu, lékařství a překladu starověkých textů do arabštiny. Židovští učenci jako Sa’adja Ga’on přispěli k rozvoji filozofie, teologie a lingvistiky. Vzdělanost židovských komunit v této době dosáhla vrcholu, přičemž jejich vliv zasahoval i mimo samotné židovské prostředí. Přestože byli Židé jakožto “dhimmi” (chránění obyvatelé) povinni platit zvláštní daň (džizju) a měli omezené právní postavení, obecně zažívali relativní stabilitu a prosperitu.
Poklidné soužití, ve kterém vzkvétala vzdělanost, skončilo v roce 1012, kdy sultán al-Hákimen vyhlásil pronásledování křesťanů i Židů. Nastává doba beduínských nájezdů, útrap, hladomoru, epidemií, které posiluje několik zemětřesení v té době. Po tomto období úpadku se mnoho Židů stáhlo z oblastí, které byly postiženy nejvíce, a hledali útočiště v dalších regionech říše. V roce 1073 dobývají Jeruzalém turečtí Seldžukové, což přineslo další nejistotu. Seldžukové byli vůči menšinám méně tolerantní než jejich arabští předchůdci, což vedlo k dalším omezením pro židovskou komunitu, která se postupně rozpadala a ztrácela svůj vliv v oblasti.
Křižáci ve Svaté zemi
Papež Urban II. vyhlašuje první křížovou výpravu na koncilu v Clermontu
V listopadu 1095 vyhlásil papež Urban II. první křížovou výpravu. Její účastníci měli „ve svatém boji proti muslimům dobýt Svatou zemi a osvobodit Jeruzalém z rukou nepřátel Boha“. Již roku 1099 (26 let po obsazení země Turky) vstupují do Jeruzaléma křižáci a ve velkém krveprolití zmasakrovali téměř veškeré židovské i muslimské obyvatelstvo.
Během dvou století křižáckých výprav do Svaté země bylo území několikrát dobyto a vypleněno, křesťany i muslimy, na výpravy byl několikrát použit zabavený židovský majetek, na druhou stranu bylo vydáno několik dekretů o ochraně Židů, ale také o jejich vyhnání…
Panství mamlúků (1257 – 1517)
Mamlúci (mameluci) byli původně otroci tvořící egyptské vojenské oddíly, postupně se z nich stala vojensko-feudální vrstva vládnoucí v Egyptě, Sýrii, Mezopotámii a Jemenu. Povýšili islám na státní náboženství a podporovali rozkvět muslimských svatých míst v Jeruzalémě.
