Únor 1948 v Československu

Únor 1948 je pro mne udá­lostí, která stojí za můj komen­tář. Je prav­dou, že se asi spíše ori­en­tuji do národ­ních dějin, než do svě­to­vých. Ale je to tím, že přece jen je mi bližší území, kde žiji, i když svě­tové dějiny také sle­duji. Únor byl tedy obdo­bím, které roz­hodlo o budoucí ori­en­taci naší doby, je to měsíc, který byl pln zvratů. A já bych se k nim ráda vyjádřila.

Demise nekomunistických ministrů 20. února 1948

Demise neko­mu­nis­tic­kých minis­trů 20. února 1948

Jakýmsi počát­kem úno­ro­vých udá­lostí byly neshody mezi stra­nami, každá strana začala postu­po­vat podle svého mínění. Minis­t­rům demo­kra­tic­kých stran se nelí­bilo, jak komu­nisté řeší pro­blémy a jak uplat­ňují svou moc ve vládě. Mezi kri­ti­zo­vané pří­pady pat­řily akce Státní bez­peč­nosti či naprostá vláda komu­nis­tické strany na někte­rých minis­ter­stvech či důle­ži­tých úřa­dech. Minis­t­rům i ostat­ním demo­kra­tic­kým před­sta­vi­te­lům bylo jasné, že Komu­nis­tická strana usi­luje o mono­pol moci, a proto se někteří před­sta­vi­telé demo­kra­tic­kých stran roz­hodli, že nebu­dou setr­vá­vat v takto nečinné pozici a roz­hodli se na situ­aci rea­go­vat. Dne 20. února podalo 12 minis­trů (napří­klad P. Drtina, J. Šrá­mek) demisi pre­zi­den­tovi repub­liky. Dou­fali, že pre­zi­dent nastolí úřed­nic­kou vládu, když ve stra­nách panují roz­pory, a že dojde k vol­bám. Hned druhý den se uká­zalo, jaký chybný krok udě­lali. Dnes se často říká, že kdyby si zajis­tili větší pod­poru, nemu­sely udá­losti skon­čit tak, jak skon­čily. Možná, že kdyby celá demo­kra­tická spo­leč­nosti zasáhla, dopadlo by to jinak. Ale na dru­hou stranu si mys­lím, že komu­nisté už od roku 1945 pře­mýš­leli, jak zís­kat vládu v Čes­ko­slo­ven­sku. Od té doby měli tedy již některé úřady pod svou ochra­nou a ve spo­leč­nosti také zís­ká­vali oblibu. Nevím, jak by jiný sou­boj skon­čil, ale komu­nisté by si s pod­po­rou Sovět­ského svazu jistě místo v naší zemi udrželi.

Díky demisi z února 1948 měla Komu­nis­tická strana mno­hem větší šanci roz­vi­nout své síly a dostat se tak k poz­dější moci. Komu­nisté totiž mohli díky ome­ze­nému počtu odstu­pu­jí­cích minis­trů pokra­čo­vat ve vládě a chy­bě­jící osoby mohli po potvr­zení demise pre­zi­den­tem dopl­nit. Když si ministři uvě­do­mili svou chybu, žádali pre­zi­denta, aby demisi nepři­jal – další stras­tiplné roz­ho­do­vání našeho pre­zi­denta Edvarda Beneše. Mys­lím, že to pro něj musela být nepří­jemná situ­ace, vždyť právě on v našich ději­nách musel řešit nej­větší otázky z hle­diska budouc­nosti vlády naší země. My již víme, že demise i celé situ­ace komu­nisté vyu­žili a že právě tato udá­lost vedla ke komu­nis­tické nad­vládě v naší zemi až do roku 1989. Situ­aci si doká­zali při­způ­so­bit, a proto měli vel­kou moc, která dříve nebyla tolik vidět. Na svou stranu zís­kali vel­kou část spo­leč­nosti, což se pro­ká­zalo i dne 21. února 1948. V ten den byla na Sta­ro­měst­ském náměstí v Praze komu­nisty uspo­řá­dána demon­strace. V dal­ších dnech pro­běhla i hodi­nová celo­ná­rodní stávka. Mezi­tím si postupně začali komu­nisté odstra­ňo­vat nesou­hlasné před­sta­vi­tele vlády i funk­ci­o­náře. Po tako­vémto před­ve­dení moci Komu­nis­tické strany a zastra­šo­vání mož­ným úto­kem Sovět­ského svazu pre­zi­dent Edvard Beneš pod­lehl a dne 25. února při­jal demisi minis­trů. Vládu Národní fronty jme­no­val podle návrhu Kle­menta Got­twalda. Z hle­diska taj­ných nití a pod­vodů Komu­nis­tické strany je nutné při­po­me­nout záhad­nou smrt Jana Masa­ryka, demo­kra­tic­kého člena vlády Národní fronty.

Následné udá­losti vzaly rychlý spád. Dne 9. května byla vydána ústava, která usta­no­vila lidově demo­kra­tic­kou repub­liku. Pre­zi­dent Edvard Beneš abdi­ko­val dne 2. června. 1948, dne 14. června 1948 byl pre­zi­den­tem zvo­len Kle­ment Got­twald a před­se­dou vlády se stal Anto­nín Zápo­tocký. Komu­nis­tický pře­vrat byl u konce a mohly začít roky plné komu­nis­tické moci, zastra­šo­vání a utla­čo­vání. Komu­nisté svou moc dávali nepo­krytě najevo a kdo šel proti jejich smýš­lení: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“, byl potres­tán či zni­čen. Mys­lím, že takové udá­losti bychom si měli čas­těji při­po­mí­nat, aby nám došlo, že v naší zemi už Komu­nis­tická strana v dnešní době nemá co dělat.

Tento člá­nek vznik­nul v rámci zim­ního semestru 2006–2007 e‑learningového kurzu e‑semestr dějepis.com a jeho autor­kou je Monika Křenová.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht