Válka a její hospodářské dopady z pohledu USA

První svě­tová válka vypukla pro mnoho lidí poně­kud neče­kaně. Když srbští naci­o­na­listé 28. června 1914 zavraž­dili v Sara­jevu korun­ního prince a násled­níka habsbur­ského trůnu Fran­tiška Fer­di­nanda a jeho man­želku, pova­žo­vali mnozí tento aten­tát jen za další tra­gic­kou udá­lost v dlou­ho­do­bém kon­fliktu a zane­dlouho se tisk opět čile věno­val jiným téma­tům. Až v druhé polo­vině čer­vence se začaly obje­vo­vat známky mož­ného váleč­ného kon­fliktu. Spo­jené státy byly na počátku války v nelehké situ­aci. Na jedné straně žilo mezi 95 mili­óny Ame­ri­čanů velké množ­ství emi­grantů z růz­ných evrop­ských zemí (z toho aspoň 8 mili­ónů bylo němec­kého původu), na straně druhé hovo­řila kul­turní a his­to­rická pří­buz­nost s Vel­kou Bri­tá­nií pro válečný zásah proti Německu. Ve snaze nevy­ost­řo­vat dále situ­aci, vyzý­val ame­rický pre­zi­dent Tho­mas Woodrow Wil­son svůj lid, aby zacho­vá­val „neutra­litu v myš­len­kách i v činech.“ V prů­běhu váleč­ného kon­fliktu však byly stále více sly­šet hlasy, poža­du­jící vstup do války na straně Dohody. Tyto hlasy zesí­lily zejména poté, když německá ponorka poto­pila 7. května 1915 brit­ský luxusní par­ník Lusi­ta­nii, na jehož palubě zahy­nulo 128 Ame­ri­čanů. 31. ledna 1917 pro­hlá­silo Německo, že veš­kerá pla­vi­dla ve válečné zóně bez varo­vání potopí. Když pak v březnu sku­tečně poto­pily německé ponorky pět ame­ric­kých obchod­ních lodí, roz­hodl se vládní kabi­net vstou­pit do války. Wil­son poté svo­lal Kon­gres, který 4. dubna schvá­lil „Usne­sení o váleč­ném stavu“ a 6. dubna 1917 pre­zi­dent toto vyhlá­šení války Německu pode­psal. Zpo­čátku se před­po­klá­dala spíše sym­bo­lická vojen­ská akce, nako­nec však během války vyslaly Spo­jené státy na evrop­ská bojiště na dva mili­óny vojáků a význam­nou měrou tak při­spěly k vítěz­ství Dohody.

Woodrow Wil­son (pre­zi­den­tem USA v letech 1913–1921)

Vojen­ská anga­žo­va­nost měla velký vliv na hos­po­dář­ství země a z dlou­ho­do­bého hle­diska byla pro USA jed­no­značně výhodná. Když se v Evropě roz­ho­řel válečný požár, sklouzlo zprvu ame­rické hos­po­dář­ství do krátké deprese. Kurzy na Wall Street se kon­cem června 1914 začaly rychle hrou­tit. Dne 31. června se roz­hodlo vedení newy­or­ské burzy poza­sta­vit obcho­do­vání, dokud se situ­ace nezklidní. Z plá­no­va­ného něko­li­ka­den­ního pře­ru­šení se však postupně staly týdny a měsíce. Nako­nec se newy­or­ská burza vrá­tila k nor­mál­nímu obcho­do­vání až 15. pro­since 1914. Evrop­ské burzy zůstaly ovšem uza­vřeny i nadále.

Válka však přesto při­nesla mnoha ame­ric­kým inves­to­rům velké zisky. Obrov­ská poptávka vál­čí­cích států po ame­ric­kých zbra­ních vyvo­lala zakrátko v USA nový hos­po­dář­ský boom. Nebylo pochyb, že se Ame­rika díky mohut­ným náku­pům spo­jenců stane nej­bo­hatší zemí světa.

Již od roku 1916 se začali vysky­to­vat podle návrhu posel­ství pre­zi­denta Wil­sona první zvěsti o míru. Inves­toři se však obá­vali, že ame­rický válečný boom bude tímto míro­vým návrhem ohro­žen. Vět­ši­nou Evro­panů tou­žebně oče­ká­vaný mír se tak měl stát kon­cem ame­ric­kého vze­stupu! Násle­do­valo mnoho pro­ti­chůd­ných zpráv, které se posta­raly o řadu prud­kých akci­o­vých tur­bu­lencí. Napří­klad při­šel razantní pro­pad trhu, když německá admi­ra­lita vyhlá­sila totální ponor­ko­vou válku. Německé ponorky kři­žo­valy tehdy ve všech mořích. Bylo jich bez­počtu a tor­pé­do­valy prak­ticky všechna nepřá­tel­ská i neut­rální pla­vi­dla, která se jim při­pletla do cesty. Jen v dubnu 1917 způ­so­bila německá ponor­ková flo­tila obchod­nímu loďstvu spo­jenců zni­ču­jící škody ve výši téměř 680 000 tun.

Čtr­náct bodů pre­zi­denta Wilsona

  1. Odstra­nění kabi­netní diplomacie.
  2. Svo­bodná mořeplavba.
  3. Odstra­nění pře­ká­žek mezi­ná­rod­ního obchodu.
  4. Ome­zení zbrojení.
  5. Vyře­šení kolo­ni­ální otázky.
  6. Eva­ku­ace cizích vojsk z rus­kého území.
  7. Obnova suve­re­nity Belgie.
  8. Navrá­cení Alsaska-Lotrin­ska Francii.
  9. Ital­ské hra­nice podle národ­nost­ního principu.
  10. Vytvo­ření před­po­kladů pro auto­nomní vývoj národů Rakousko-Uherska.
  11. Ukon­čení oku­pace Rumun­ska, Srb­ska a Černé Hory a zajiš­tění pří­stupu Srb­ska k moři.
  12. Nezá­vis­lost Turecka, auto­no­mie pro netu­recké národ­nosti Osman­ské říše.
  13. Zří­zení nezá­vis­lého Pol­ska s pří­stu­pem k moři.
  14. Zalo­žení Spo­leč­nosti národů.

V té době bojo­valy Spo­jené státy sice již na straně Dohody, přesto však pra­co­val míro­tvůrce Woodrow Wil­son vytr­vale na svém míro­vém plánu. V lednu 1918 před­lo­žil pre­zi­dent svůj čtr­nác­ti­bo­dový mírový pro­gram a vizi o novém pová­leč­ném uspo­řá­dání Evropy. Tento plán rov­něž počí­tal s prá­vem na sebe­ur­čení všech národů a se zří­ze­ním spo­le­čen­ství, které by zaru­čilo nezá­vis­lost a územní celist­vost všech zemí a sporné zále­ži­tosti by řešilo výhradně míro­vou ces­tou. Na základě těchto Čtr­nácti bodů požá­dalo Německo nako­nec v říjnu 1918 o pří­měří. Na pří­měří pak nava­zo­vala zdlou­havá mírová jed­nání v Paříži, která posléze vyús­tila ve Ver­sailleskou smlouvu. Zatímco tedy hrály Spo­jené státy důle­ži­tou roli v zahra­niční poli­tice, doma se zdvi­hal odpor proti Sta­tutu Spo­leč­nosti národů, který byl sou­částí Ver­sailleské smlouvy. Část poli­tické scény se totiž obá­vala, že při­stou­pení ke spo­le­čen­ství bude zna­me­nat pro USA nepří­jemný poli­tický záva­zek, při­ná­še­jící do budoucna také jisté ome­zení suve­re­nity a ztrátu vojen­ské nezá­vis­losti. Tak došlo k tomu, že Senát nako­nec míro­vou smlouvu neschvá­lil a Spo­jené státy se pod svým novým pre­zi­den­tem Warre­nem G. Har­din­gem vrá­tily opět ke své neutra­litě a poli­tic­kému izolacionismu.

Po hos­po­dář­ské stránce se Spo­jené státy vyšvihly do svě­tové elity. Válka se posta­rala o to, že se z vel­kého dluž­níka staly vel­kým věři­te­lem a New York se stal vedle Lon­dýna nej­vět­ším svě­to­vým obchod­ním cen­t­rem.

Avšak hos­po­dář­ský roz­květ netr­val dlouho. Poptávka brzy ochabla a násle­do­val razantní cenový pro­pad. Recese trvala od dubna 1920 až do června 1921. V plné míře se pro­je­vo­valy její prů­vodní znaky – masové pro­pouš­tění a kra­chy slab­ších spo­leč­ností, které pod­lehly v neú­prosné cenové válce. Typic­kým pří­kla­dem tvrdé kon­ku­rence byl ame­rický auto­mo­bi­lový trh. Zde pro­bí­hal sou­boj o jed­ničku na trhu mezi spo­leč­ností Gene­ral Motors (GM) a For­dem. Ford rea­go­val během roku 1920 na recesi sni­žo­vá­ním cen auto­mo­bilů, zatímco GM se zlev­ňo­vá­ním svých vozů stále váhal. Ford při­tom pro­fi­to­val z pásové výroby svého popu­lár­ního modelu T („tin Liz­zie“ – ple­chová Lízinka), kte­rou zavedl již v roce 1913. Tento malý a spo­leh­livý auto­mo­bil stál v roce 1909 ještě 850 dolarů, ale pásová výroba umož­nila sní­žit v roce 1916 jeho cenu na 350 dolarů a v roce 1924 na pou­hých 290 dolarů. Tak pře­čkal Ford pová­leč­nou krizi pod­statně úspěš­něji než Gene­ral Motors a v roce 1921 s pře­hle­dem obsa­dil vedoucí pozici na ame­ric­kém auto­mo­bi­lo­vém trhu.

Recese měla však také svůj pozi­tivní efekt, pro­tože vedla k nové rov­no­váze posti­že­ných eko­no­mik a jejich trhů; prů­mysl se opět posta­vil na nohy. Pod­niky, kte­rým se poda­řilo zefek­tiv­nit a zra­ci­o­na­li­zo­vat svou výrobu (jako např. zmí­něný Ford), vyšly z krize jako noví vítě­zové. V roce 1922 začal opět razantní eko­no­mický roz­mach, který v mnoha zemích vydr­žel až do roku 1929. Pouze pora­žené země z první svě­tové války (mj. Německo a Rakousko) měly zcela jiné pro­blémy a na boomu „zla­tých“ dva­cá­tých let nepro­fi­to­valy (viz dále).

Když se svě­tové hos­po­dář­ství zota­vilo z následků první svě­tové války, ote­vřela se cesta pro „zlatá dva­cátá léta“, jak bylo toto období vše­o­bec­ného roz­ma­chu vzletně ozna­čo­váno. Zatímco v Německu (v menší míře také v Rakousku, Maďar­sku, Rusku a Pol­sku) zuřila dosud neví­daná hyperi­n­flace, která stála tamější hos­po­dář­ství poslední zbytky sil, na USA a celou Evropu velká kata­strofa teprve čekala. Bur­zov­ním kra­chem z října 1929 na Wall Street skon­čila éra zla­tých dva­cá­tých let. Pro­za­tím však pře­vlá­dalo mínění, že jde jen o krát­ko­dobý pro­pad trva­lého růstu. Teprve na pře­lomu let 1930/1931 se pro­sa­dil názor, který při­pouš­těl, že se svět pro­padá do jedné z dosud nej­váž­něj­ších hos­po­dář­ských krizí. Silný pokles cen při­vedlo země­děl­ství, které bylo před­tím na vze­stupu, do kri­tické situ­ace. V polo­vině roku se zhor­šily další hos­po­dář­ské uka­za­tele. Nastal pokles výroby a zaměst­na­nosti. Do konce roku 1929 si ovšem ještě nikdo nechtěl při­pus­tit, že se blíží recese nebo snad dokonce hlu­boká deprese. Teh­dejší ame­rický pre­zi­dent Her­bert Hoo­ver 1. května 1930 rov­něž pro­hlá­sil: „Já jsem pře­svěd­čen, že jsme již to nej­horší pře­stáli a hos­po­dář­ství se naším spo­leč­ným úsi­lím brzy zotaví.“ To nej­horší však stálo teprve přede dveřmi. Z USA se krize šířila, právě tak jako před­tím hos­po­dář­ský roz­mach, po celém světě.

Na základě tzv. Dawesova plánu posky­to­valy Spo­jené státy od roku 1924 významné půjčky Německu na obnovu tam­ního hos­po­dář­ství a infrastruk­tury. Roz­sáhlý import kapi­tálu z USA umož­nil Německu konečně splá­cet válečné repa­race. Doho­dové státy pře­su­nuli obdr­žené peníze z Německa zpět do zámoří, aby spla­tili své válečné dluhy vůči USA. Najed­nou byl všude nedo­sta­tek peněz a ame­rické banky poža­do­valy vel­kou část poskyt­nu­tých úvěrů zpět. Mezi vel­kými i malými inves­tory pro­pukla panika a každý se rychle sna­žil vybrat z bank hotové peníze. Zhrou­cení mezi­ná­rod­ního obchod­ního a úvě­ro­vého sys­tému, soci­ální a poli­tické napětí v Německu, to vše vedlo k dal­šímu pro­padu hos­po­dář­ství. V USA měl tuto dlou­ho­do­bou krizi vyře­šit sou­bor hos­po­dář­ských opat­ření obsa­že­ných v „Novém údělu“ New Deal, reform­ním pro­gramu nového ame­ric­kého pre­zi­denta Fran­klina D. Roo­se­velta. Pro­gram obsa­ho­val pře­de­vším opat­ření, která měla sta­bi­li­zo­vat ban­kovní sys­tém, obno­vit finanční toky a při­ná­šela řešení otázky neza­měst­na­nosti pomocí vel­kých inves­tič­ních pro­jektů. Dá se říci, že tento plán uspěl.

Když v roce 1938 svě­tová hos­po­dář­ská krize ode­zněla, poklesl výrazně ve vět­šině zemí reálný HDP na jed­noho oby­va­tele. Avšak nej­zhoub­nější následky „velké deprese“ byly v mezi­ná­rodní poli­tice. Nové extre­mis­tické poli­tické směry zís­kaly mezi nespo­ko­je­nou veřej­ností výrazné zisky a volaly po dal­ších váleč­ných dobrodružstvích…

Tento člá­nek vznik­nul v rámci zim­ního semestru 2005–2006 e‑learningového kurzu e‑semestr dějepis.com a jeho auto­rem je Vik­tor Fajta.

 

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version