Vikingové – odvážní mořeplavci a objevitelé Ameriky

Na roz­bou­ře­ných vlnách sever­ního Atlan­tiku, s dra­čími hla­vami na pří­dích svých štíh­lých lodí, se Vikin­gové vydá­vali vstříc nezná­mým bře­hům. Nebyli pouze obá­va­nými bojov­níky, ale i zruč­nými moře­plavci a odváž­nými obje­vi­teli, jejichž plavby dalece pře­kra­čo­valy hori­zonty teh­dejší Evropy. Tato esej se zaměří na vikingské obje­vi­tel­ské cesty, s důra­zem na jejich transatlan­tické plavby do Severní Ame­riky, a zhod­notí his­to­rický význam těchto pozo­ru­hod­ných výprav.

Vikingové – Mořeplavci a dobyvatelé

Původ a kul­tura Vikingů

Vikin­gové, pochá­ze­jící ze Skan­di­ná­vie (dnešní Dán­sko, Nor­sko a Švéd­sko), byli spo­leč­ností, která v období od konce 8. do 11. sto­letí ovliv­nila dějiny Evropy svými nájezdy, obcho­dem a kolo­ni­zací. Jejich kul­tura byla hlu­boce zako­ře­něna v sever­ské myto­lo­gii, s pan­te­o­nem bohů jako Ódin, Thor a Freyja, která for­mo­vala jejich pohled na svět, hod­noty odvahy, cti a touhu po dob­ro­druž­ství. Soci­ální struk­tura byla hie­rar­chická, s králi, náčel­níky, svo­bod­nými sed­láky a otroky.

Drak­kar je jed­no­řadá válečná ves­lice se sklop­ným stěž­něm a vel­kou příč­nou ráh­no­vou plach­tou, zaob­le­nou přídí i zádí, ovlá­daná kor­mi­del­ním veslem.

Vikingské lodě

Klí­čem k vikingským úspě­chům na moři byly jejich mis­trov­sky kon­stru­o­vané lodě. Drak­kary (dlouhé lodě) byly úzké, lehké a rychlé válečné lodě s níz­kým pono­rem, ide­ální pro plavbu po řekách i pro pře­kva­pivé nájezdy na pobřeží. Knary byly robust­nější obchodní lodě s hlub­ším pono­rem, určené pro trans­port nákladu a dál­kové plavby přes oceán. Stavba lodí, s pou­ži­tím tech­niky klin­ke­rové obšívky, jim zajiš­ťo­vala leh­kost, odol­nost a fle­xi­bi­litu v roz­bou­ře­ných vodách Atlantiku.

Expanze Vikingů

Vikingská expanze pro­bí­hala v něko­lika smě­rech. Na východě pro­ni­kali do Ruska, kde zaklá­dali obchodní sta­nice a ovlá­dali říční cesty do Byzance. Na jihu pod­ni­kali nájezdy na Ang­lii, Fran­cii a další evrop­ské země, kde se i usa­zo­vali (např. Nor­man­die). Smě­rem na západ se vydá­vali do sever­ního Atlan­tiku, kde obje­vili a osíd­lili Island a Grón­sko. Jejich moti­vace byly kom­plexní – od hle­dání nových obchod­ních pří­le­ži­tostí a úrodné půdy, přes únik před poli­tic­kými nepo­koji v rodné Skan­di­ná­vii, až po touhu po dob­ro­druž­ství, slávě a kořisti.

Mapa vikingských cest s roky dosa­žení jed­not­li­vých míst (zdroj: wikipedia)

Objevování severního Atlantiku

V 9. sto­letí, zhruba od roku 870, se Vikin­gové začali trvale usa­zo­vat na Islandu. Prv­ními osad­níky byli pře­vážně Norové, kteří hle­dali únik před poli­tic­kými nepo­koji a ros­toucí cen­t­ra­li­zací moci v Nor­sku. Osíd­lo­vání pro­bí­halo postupně a vedlo k vytvo­ření jedi­nečné spo­leč­nosti s vlast­ním sys­té­mem správy (Althing – nej­starší par­la­ment na světě). Island se stal důle­ži­tou zastáv­kou a výcho­zím bodem pro jejich další plavby na západ, do dosud nepro­zkou­ma­ných oblastí Atlan­tiku. Drsné island­ské pod­mínky, s vul­ka­nic­kou kra­ji­nou, chlad­ným pod­ne­bím a ome­ze­nými mož­nostmi pro země­děl­ství, pro­vě­řily jejich odol­nost a schop­nost adap­tace. Osad­níci se museli nau­čit vyu­ží­vat zdroje ost­rova, jako rybo­lov, chov ovcí a skotu, a vyvi­nuli spe­ci­fické země­děl­ské postupy. Osíd­lení Islandu je popsáno v Land­ná­ma­bók (Kniha o osíd­lení), která posky­tuje cenné infor­mace o prv­ních osad­ní­cích a jejich životech.

Erik Rudý, známý svou vznět­li­vou pova­hou, byl z Islandu dva­krát vyhnán za vraždu. Právě druhé vyhnan­ství, kolem roku 982, ho při­vedlo k obje­vení Grón­ska. Po něko­lika letech strá­ve­ných prů­zku­mem neznámé země se Erik vrá­til na Island a kolem roku 985 zor­ga­ni­zo­val kolo­ni­zační výpravu. Díky chytře zvo­le­nému jménu „Grón­sko“ (Zelená země) se mu poda­řilo nalá­kat mnoho osad­níků. Vytvo­řili zde dvě hlavní osady:

1. východní osadu (Eystri­by­ggð) na jihu a
2. západní osadu (Vestri­by­ggð) na západě.

Grón­sko se stalo nej­zá­pad­něj­ším bodem vikingské expanze před dosa­že­ním Severní Ame­riky a před­sta­vo­valo pro ně důle­ži­tou základnu pro další výpravy do neznáma.

Život v grón­ských osa­dách byl nelehký a značně odlišný od života ve Skan­di­ná­vii či na Islandu. Vikin­gové se museli potý­kat s ještě drs­něj­ším ark­tic­kým pod­ne­bím, nedo­stat­kem orné půdy vhodné pro tra­diční země­děl­ství a ome­ze­nými zdroji. Závis­lost na lovu moř­ských savců (tuleni, mroži), rybo­lovu a chovu dobytka (pře­de­vším ovcí a koz) byla klí­čová pro jejich pře­žití. Obchod s Islan­dem a Skan­di­ná­vií, zahr­nu­jící vývoz mro­žích klů, kože­šin a kůží výmě­nou za dřevo, železo a země­děl­ské pro­dukty, hrál důle­ži­tou roli v jejich eko­no­mice. Přesto zde Vikin­gové vybu­do­vali fun­gu­jící spo­le­čen­ství, která exis­to­vala po něko­lik sta­letí (až do 15. sto­letí). Postupně se ale osady začaly vylid­ňo­vat, prav­dě­po­dobně v důsledku kli­ma­tic­kých změn (tzv. Malá doba ledová), úpadku obchodu, kon­fliktů s Inu­ity (Dor­sety a poz­ději Thule) a možná i vnitř­ních pro­blémů. Zánik grón­ských osad je dodnes před­mě­tem vědec­kých debat.

Cesty do Vinlandu – Objevení Ameriky

Ságy o Vinlandu

Island­ské ságy, jako Sága o Eriku Rudém a Sága o Græn­len­din­gar (Sága o Grón­lan­ďa­nech), před­sta­vují klí­čové pra­meny infor­mací o vikingských plav­bách do Severní Ame­riky. I když jsou ságy lite­rár­ními díly, obsa­hují i his­to­rická jádra a posky­tují cenné detaily o těchto výpravách.

Kolem roku 986 plul Bjarni Herjólfs­son z Islandu do Grón­ska, ale zablou­dil a spat­řil neznámé pobřeží. Ačkoli na pev­ninu nevstou­pil, jeho zprávy o nové zemi povzbu­dily Leifa Eriks­sona k následné výpravě.

Leif Eriks­son (978 – 1020), vikingský obje­vi­tel a mořeplavec

Leif Eriks­son a jeho výprava

Kolem roku 1000 se Leif Eriks­son vydal na západ z Grón­ska a doplul k pobřeží Severní Ame­riky. Podle ság pojme­no­val obje­vené země Hellu­land (Země plo­chých kamenů), Markland (Lesní země) a Vin­land (Země vína). Vin­land je s nej­větší prav­dě­po­dob­ností totožný s oblastí L’Anse aux Mea­dows na New­found­landu. Zde Leif zalo­žil krát­ko­do­bou osadu.

Ságy popi­sují Vin­land jako úrod­nou zemi s mír­ným pod­ne­bím, porostlou divo­kou vin­nou révou a boha­tou na dřevo. Tento popis se hodí k pod­mín­kám na Newfoundlandu.

Arche­o­lo­gické nale­ziště L’Anse aux Mea­dows na New­found­landu je jedi­ným dolo­že­ným důka­zem vikingské pří­tom­nosti v Severní Ame­rice. Nale­zené pozůstatky osady, včetně typic­kých vikingských sta­veb, potvr­zují vyprá­vění ság.

L’Anse aux Mea­dows (Zátoka medúz), místo obje­vení pozůstatků vikingského osíd­lení (man­želé Ingsta­dovi, 1960), obsa­ho­valo také kovové hře­bíky a strusku, což doka­zuje, že Vikin­gové v Ame­rice vyrá­běli železné nástroje (původní oby­va­telé Ame­riky v té době železo ještě neznali)

Další vikingské výpravy do Ameriky

Po Lei­fově výpravě se prav­dě­po­dobně usku­teč­nily i další vikingské plavby do Ame­riky, ale osíd­lení se neu­dr­želo. Důvody mohly být různé – kon­flikty s domo­ro­dým oby­va­tel­stvem (Skra­e­lings), logis­tické pro­blémy s udr­že­ním záso­bo­va­cích tras nebo nedo­sta­tek moti­vace k trva­lému osídlení.

Vin­land­ská mapa (údajně z polo­viny 15. sto­letí), kde je vlevo vedle Grón­ska zob­ra­zena Ame­rika (více na strán­kách The Ohio State Uni­ver­sity)

Význam vikingských objevů pro dějiny

Vikin­gové byli nepo­pi­ra­telně prv­ními Evro­pany, kteří dolo­ži­telně dosáhli břehů Ame­riky, téměř o 500 let před Kryš­to­fem Kolum­bem. Tento fakt je dnes vědecky pro­ká­zán arche­o­lo­gic­kými nálezy.

Ačkoli vikingská pří­tom­nost v Ame­rice byla krát­ko­dobá a neměla bez­pro­střední vliv na teh­dejší poli­tické a eko­no­mické dění v Evropě ani v Ame­rice, doka­zuje jejich mimo­řádné námořní schop­nosti, odvahu a touhu po objevování.

Odkaz Vikingů žije dodnes v island­ských ságách, arche­o­lo­gic­kých nále­zech a v pově­domí o jejich odváž­ných plav­bách. Při­po­mí­nají nám, že lid­ská touha po poznání a pře­ko­ná­vání hra­nic je sil­nější než pře­kážky, které staví příroda.

Závěr

Vikin­gové nebyli jen obá­va­nými váleč­níky, ale pře­de­vším zruč­nými moře­plavci a odváž­nými obje­vi­teli. Jejich transatlan­tické plavby do Severní Ame­riky, dolo­žené ságami i arche­o­lo­gic­kými nálezy, jsou trva­lým svě­dec­tvím o jejich odvaze, námoř­ních doved­nos­tech a neú­navné touze po pozná­vání nezná­mého. I když jejich osíd­lení v Ame­rice nebylo trvalé, jejich objev zůstává význam­ným mez­ní­kem v ději­nách lid­ské explorace.