Vikingové – odvážní mořeplavci a objevitelé Ameriky
Na rozbouřených vlnách severního Atlantiku, s dračími hlavami na přídích svých štíhlých lodí, se Vikingové vydávali vstříc neznámým břehům. Nebyli pouze obávanými bojovníky, ale i zručnými mořeplavci a odvážnými objeviteli, jejichž plavby dalece překračovaly horizonty tehdejší Evropy. Tato esej se zaměří na vikingské objevitelské cesty, s důrazem na jejich transatlantické plavby do Severní Ameriky, a zhodnotí historický význam těchto pozoruhodných výprav.
Vikingové – Mořeplavci a dobyvatelé
Původ a kultura Vikingů
Vikingové, pocházející ze Skandinávie (dnešní Dánsko, Norsko a Švédsko), byli společností, která v období od konce 8. do 11. století ovlivnila dějiny Evropy svými nájezdy, obchodem a kolonizací. Jejich kultura byla hluboce zakořeněna v severské mytologii, s panteonem bohů jako Ódin, Thor a Freyja, která formovala jejich pohled na svět, hodnoty odvahy, cti a touhu po dobrodružství. Sociální struktura byla hierarchická, s králi, náčelníky, svobodnými sedláky a otroky.

Drakkar je jednořadá válečná veslice se sklopným stěžněm a velkou příčnou ráhnovou plachtou, zaoblenou přídí i zádí, ovládaná kormidelním veslem.
Vikingské lodě
Klíčem k vikingským úspěchům na moři byly jejich mistrovsky konstruované lodě. Drakkary (dlouhé lodě) byly úzké, lehké a rychlé válečné lodě s nízkým ponorem, ideální pro plavbu po řekách i pro překvapivé nájezdy na pobřeží. Knary byly robustnější obchodní lodě s hlubším ponorem, určené pro transport nákladu a dálkové plavby přes oceán. Stavba lodí, s použitím techniky klinkerové obšívky, jim zajišťovala lehkost, odolnost a flexibilitu v rozbouřených vodách Atlantiku.
Expanze Vikingů
Vikingská expanze probíhala v několika směrech. Na východě pronikali do Ruska, kde zakládali obchodní stanice a ovládali říční cesty do Byzance. Na jihu podnikali nájezdy na Anglii, Francii a další evropské země, kde se i usazovali (např. Normandie). Směrem na západ se vydávali do severního Atlantiku, kde objevili a osídlili Island a Grónsko. Jejich motivace byly komplexní – od hledání nových obchodních příležitostí a úrodné půdy, přes únik před politickými nepokoji v rodné Skandinávii, až po touhu po dobrodružství, slávě a kořisti.
Objevování severního Atlantiku
úryvek z knihy Landnámabók (Kniha o záboru země), středověkého rukopisu detailně popisujícího osídlení Islandu v 9. a 10. století
V 9. století, zhruba od roku 870, se Vikingové začali trvale usazovat na Islandu. Prvními osadníky byli převážně Norové, kteří hledali únik před politickými nepokoji a rostoucí centralizací moci v Norsku. Osídlování probíhalo postupně a vedlo k vytvoření jedinečné společnosti s vlastním systémem správy (Althing – nejstarší parlament na světě). Island se stal důležitou zastávkou a výchozím bodem pro jejich další plavby na západ, do dosud neprozkoumaných oblastí Atlantiku. Drsné islandské podmínky, s vulkanickou krajinou, chladným podnebím a omezenými možnostmi pro zemědělství, prověřily jejich odolnost a schopnost adaptace. Osadníci se museli naučit využívat zdroje ostrova, jako rybolov, chov ovcí a skotu, a vyvinuli specifické zemědělské postupy. Osídlení Islandu je popsáno v Landnámabók (Kniha o osídlení), která poskytuje cenné informace o prvních osadnících a jejich životech.
Erik Rudý, známý svou vznětlivou povahou, byl z Islandu dvakrát vyhnán za vraždu. Právě druhé vyhnanství, kolem roku 982, ho přivedlo k objevení Grónska. Po několika letech strávených průzkumem neznámé země se Erik vrátil na Island a kolem roku 985 zorganizoval kolonizační výpravu. Díky chytře zvolenému jménu „Grónsko“ (Zelená země) se mu podařilo nalákat mnoho osadníků. Vytvořili zde dvě hlavní osady:
- východní osadu (Eystribyggð) na jihu a
- západní osadu (Vestribyggð) na západě.
Grónsko se stalo nejzápadnějším bodem vikingské expanze před dosažením Severní Ameriky a představovalo pro ně důležitou základnu pro další výpravy do neznáma.
Život v grónských osadách byl nelehký a značně odlišný od života ve Skandinávii či na Islandu. Vikingové se museli potýkat s ještě drsnějším arktickým podnebím, nedostatkem orné půdy vhodné pro tradiční zemědělství a omezenými zdroji. Závislost na lovu mořských savců (tuleni, mroži), rybolovu a chovu dobytka (především ovcí a koz) byla klíčová pro jejich přežití. Obchod s Islandem a Skandinávií, zahrnující vývoz mrožích klů, kožešin a kůží výměnou za dřevo, železo a zemědělské produkty, hrál důležitou roli v jejich ekonomice. Přesto zde Vikingové vybudovali fungující společenství, která existovala po několik staletí (až do 15. století). Postupně se ale osady začaly vylidňovat, pravděpodobně v důsledku klimatických změn (tzv. Malá doba ledová), úpadku obchodu, konfliktů s Inuity (Dorsety a později Thule) a možná i vnitřních problémů. Zánik grónských osad je dodnes předmětem vědeckých debat.
Cesty do Vinlandu – Objevení Ameriky
Ságy o Vinlandu
Islandské ságy, jako Sága o Eriku Rudém a Sága o Grænlendingar (Sága o Grónlanďanech), představují klíčové prameny informací o vikingských plavbách do Severní Ameriky. I když jsou ságy literárními díly, obsahují i historická jádra a poskytují cenné detaily o těchto výpravách.
Kolem roku 986 plul Bjarni Herjólfsson z Islandu do Grónska, ale zabloudil a spatřil neznámé pobřeží. Ačkoli na pevninu nevstoupil, jeho zprávy o nové zemi povzbudily Leifa Erikssona k následné výpravě.
Leif Eriksson a jeho výprava
Kolem roku 1000 se Leif Eriksson vydal na západ z Grónska a doplul k pobřeží Severní Ameriky. Podle ság pojmenoval objevené země Helluland (Země plochých kamenů), Markland (Lesní země) a Vinland (Země vína). Vinland je s největší pravděpodobností totožný s oblastí L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu. Zde Leif založil krátkodobou osadu.
Ságy popisují Vinland jako úrodnou zemi s mírným podnebím, porostlou divokou vinnou révou a bohatou na dřevo. Tento popis se hodí k podmínkám na Newfoundlandu.
Archeologické naleziště L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu je jediným doloženým důkazem vikingské přítomnosti v Severní Americe. Nalezené pozůstatky osady, včetně typických vikingských staveb, potvrzují vyprávění ság.
L’Anse aux Meadows (Zátoka medúz), místo objevení pozůstatků vikingského osídlení (manželé Ingstadovi, 1960), obsahovalo také kovové hřebíky a strusku, což dokazuje, že Vikingové v Americe vyráběli železné nástroje (původní obyvatelé Ameriky v té době železo ještě neznali)
Další vikingské výpravy do Ameriky
Po Leifově výpravě se pravděpodobně uskutečnily i další vikingské plavby do Ameriky, ale osídlení se neudrželo. Důvody mohly být různé – konflikty s domorodým obyvatelstvem (Skraelings), logistické problémy s udržením zásobovacích tras nebo nedostatek motivace k trvalému osídlení.
Vinlandská mapa (údajně z poloviny 15. století), kde je vlevo vedle Grónska zobrazena Amerika (více na stránkách The Ohio State University)
Význam vikingských objevů pro dějiny
Vikingové byli nepopiratelně prvními Evropany, kteří doložitelně dosáhli břehů Ameriky, téměř o 500 let před Kryštofem Kolumbem. Tento fakt je dnes vědecky prokázán archeologickými nálezy.
Ačkoli vikingská přítomnost v Americe byla krátkodobá a neměla bezprostřední vliv na tehdejší politické a ekonomické dění v Evropě ani v Americe, dokazuje jejich mimořádné námořní schopnosti, odvahu a touhu po objevování.
Odkaz Vikingů žije dodnes v islandských ságách, archeologických nálezech a v povědomí o jejich odvážných plavbách. Připomínají nám, že lidská touha po poznání a překonávání hranic je silnější než překážky, které staví příroda.
Závěr
Vikingové nebyli jen obávanými válečníky, ale především zručnými mořeplavci a odvážnými objeviteli. Jejich transatlantické plavby do Severní Ameriky, doložené ságami i archeologickými nálezy, jsou trvalým svědectvím o jejich odvaze, námořních dovednostech a neúnavné touze po poznávání neznámého. I když jejich osídlení v Americe nebylo trvalé, jejich objev zůstává významným mezníkem v dějinách lidské explorace.