Vznik židovského národa

Dějiny židov­ského národa začí­nají již ve dru­hém tisí­ci­letí před Kris­tem a jsou tak jed­ním z národů s nejdelší kon­ti­nu­ální his­to­rií. Jed­ním z důvodů, proč je tato his­to­rie tak zají­mavá je, že je neod­mys­li­telně spjata s ději­nami nej­star­šího mono­te­is­tic­kého nábo­žen­ství – judaismu (židov­ské víry). Při popisu její his­to­rie se můžeme poku­sit najít některé cha­rak­te­ris­tiky, které umož­nily pře­tr­vat tomuto národu a jeho víře i přes nesmírné pře­kážky, které jim dějiny kladly do cesty.

První Izra­e­lité

Vznik židov­ského národa se odvo­zuje od tří pra­otců, kteří si jako první zvo­lili jedi­ného Boha – Abra­háma, Izáka a Jákoba. Úplně původ­ním úze­mím, ze kte­rého pra­otci při­šli byla oblast kolem Uru v Mezo­po­tá­mii. Abra­hám dostal pří­kaz od Boha vyjít z Uru do země, kte­rou mu Bůh ukáže. Tato země je Bohem zaslí­bená židům za jejich víru v jedi­ného Boha a za to,  že budou plnit jeho pří­kazy (Elser a kol., 1990). První zmínka v knize Gene­sis o tom, že se Židé stali vlast­níky půdy, je z území kolem Hebronu, kde se Abra­ham roz­hodl kou­pit jes­kyni jako pohře­biště pro zesnu­lou ženu Sáru. Časově lze tyto udá­losti zařa­dit mezi 2100 – 1550 př. N. l. (John­son, 95).

O tom, zda je bib­lické vyprá­vění sku­teč­ným odra­zem his­to­ric­kých udá­lostí, jsou vedeny neu­stá­va­jící spory. Před­mě­tem mého zájmu je zejména vývoj men­ta­lity židov­ského národa. Pokud tedy bez­mezně věřili tomu, co je v bibli psáno (nebo dříve, co se ústně tra­do­valo), mělo to vliv na jejich jed­nání. Proto budu vychá­zet z bib­lic­kého líčení také, i když pro něj nemusí být jiné fak­tické podklady.

Exo­dus

Hla­do­mor vyhnal národ do Egypta. Kolem roku 1280 př. Kr. vyvedl Moj­žíš zpět do zaslí­bené země. John­son (1995) ozna­čuje dvě pří­činy Exodu. Počet Hebrejců v Egyptě velmi vzrůs­tal. Egypt­ští vládci se obá­vali pokusů o osa­mo­stat­nění a snaha o ome­zení počtu Hebrejců se podo­bala nacis­tic­kým prak­ti­kám nuce­ných prací a dokonce vyvraž­ďo­vání. Hebrejci byli hojně pou­ží­vání jako otrocká síla při stav­bách monu­men­tál­ních chrámů. Již tady můžeme hle­dat první pro­jevy anti­se­mi­tismu. První pří­či­nou Exodu byl tedy odpor a pokus o poli­tické osa­mo­stat­nění. Druhá pří­čina byla nábo­žen­ská. Izra­e­lité a jejich víra byla odlišná a Egyp­ťané je za odlišné pova­žo­vali. Podobně jako při odchodu z Uru mohl být pří­či­nou roz­chod s tamní vírou v neko­nečné množ­ství Bohů a sepjetí s pří­ro­dou, i tady se egypt­ský pan­teon bohů a prak­tiky stali duchov­ním vězením.

Na hoře Sinaj Moj­žíš od Boha při­jal desky se zákony. Jako Tóra je ozna­čo­váno pět Moj­ží­šo­vých knih se zákony, nebo šířeji jejich roz­vi­nutí v ústní tra­dici za mění­cích se his­to­ric­kých pod­mí­nek. Tento moment je pova­žo­ván za samotný „vznik“ židov­ského náboženství.

Krá­lov­ství

Izra­el­ské kmeny se postupně sjed­no­co­valy, což vedlo k potřebě nasto­lení jed­noho krále. Prv­ním krá­lem byl zvo­len Saul. Orga­ni­zo­vaný stát s hlav­ním měs­tem Jeruza­lé­mem vytvo­řil až jeho nástupce David a roz­ví­jel Davi­dův syn Šalo­moun. Kvůli soci­ál­ním a nábo­žen­ským roz­po­rům se zřejmě původně dva­náct kmenů Izra­ele roz­dě­lilo a vytvo­řili jižní Jud­ské krá­lov­ství a na severu izra­el­ské krá­lov­ství. Izra­el­ské krá­lov­ství bylo po dlou­hých spo­rech se sou­sedy dobyto defi­ni­tivně Asý­rií v roce 722 př. Kr. Uprchlíci z pad­lého Izra­el­ského krá­lov­ství para­doxně posí­lili roz­voj zao­sta­lej­šího Jud­ska. Postupně ale nabý­val moci Egypt. V roce 586 př. Kr. nabyla moci sil­nější Baby­lo­nie, která Jud­sko včetně Jeruza­léma vyple­nila a část oby­va­tel­stva odvlekla do zajetí.V násle­du­jí­cích  sto­le­tích se na území Izra­ele stří­dala postupně baby­lon­ská, per­ská, helé­nis­tická a řím­ská nad­vláda.  Svou cen­t­rální sva­tyni s koneč­nou plat­ností ztra­tili Izra­elci v roce 70, kdy Titus zni­čil Jeruza­lém.  Z růz­ných nábo­žen­ských sku­pin zůstali jen Fari­ze­ové, jejichž rabíni byli nosi­teli židov­ské tra­dice a zákla­dem jejího dal­šího vývoje.

Některé cha­rak­te­ris­tiky židov­ské víry a národa

Židov­ská víra se vytvá­řela v reakci (nebo opo­zici) k mezo­po­tam­ským nábo­žen­stvím. „Abra­ham cítil, že nábo­žen­ství v Uru se dostalo do slepé uličky“ (John­son, 1995). Mezo­po­támští  pří­rodní bohové činili lid­ské bytosti nesmr­tel­nými, když to uznali za vhodné. Nebesa byla tedy v neklid­ném stavu jako lid­ská spo­leč­nost. Svě­tový názor byl tedy dyna­mič­tější, ale také zma­te­nější. Dyna­mika se pro­je­vo­vala v tom, že si byli tamější lidé více vědomí line­ár­ního běhu dějin, vývoje (oproti Egyp­ťa­nům, kteří vní­mali spíše cyk­lus pří­rod­ních změn než dějinný cha­rak­ter).  Chá­pání pojmu dějin je velmi důle­ži­tou věcí i u židov­ské víry. Mono­te­is­tická víra Abra­ha­mova se vyme­zila spíše vůči zmatku a váza­nosti na pří­rodu. Kladla důraz na tra­dici a svr­cho­va­nost jedi­ného Boha.

Dal­ším důle­ži­tým pojmem je pojem vyvo­le­ného národa. „Abra­ham a jeho potomci byli vyvo­leni pro zvláštní roli v Boží pro­zře­tel­nosti a v jeho potom­stvu dojdou požeh­nány všechny pro­ná­rody země“ (John­son, 1995). Poté co Izra­e­lity Bůh pomohl vyvést z Egypta, na oplátku jim zje­vil spoustu nároč­ných poža­davků (moj­žíš­ský záko­ník), které musí spl­nit. To dohro­mady utváří vědomí národa, který v rámci zaslí­bení veli­kosti ví, co chce, má pro­gram a posel­ství světu.

Velmi důle­ži­tou cha­rak­te­ris­ti­kou, která se obje­vuje nově, je kon­cepce morál­ního světa. Bůh jasně defi­nuje morálku v podobě abso­lut­ních morál­ních kate­go­rií. Dokonce i ve svých nej­pri­mi­tiv­něj­ších před­cích jsou Židé zachy­ceni jako stvo­ření schopná vní­mat abso­lutní roz­díly mezi dob­rem a zlem (John­son, 1995).

Cha­bir­ské kmeny v počát­cích při­chá­zeli do území, která již byla osíd­lena jinými kmeny a kde byly pří­rodní pod­mínky velmi nepří­z­nivé. Pokud cha­bir­ská sku­pina po usa­zení vzkvé­tala, zdro­jem kon­fliktu se stalo právě její bohat­ství – což je náznak poz­děj­ších židov­ských pro­blémů ve světě (John­son, 1995).

Izra­e­lité smě­řo­vali k význam­nému odli­šení a v urči­tých roz­ho­du­jí­cích aspek­tech duchovně pře­rostli svou dobu (John­son, 1995). Přes určitý for­ma­lis­mus a lpění na sta­rých pověrách byli prv­ním náro­dem, který sys­te­ma­ticky při­stu­po­val k nábo­žen­ským otáz­kám rozumově.

Výše uve­dené cha­rak­te­ris­tiky mi pomá­hají poro­zu­mět tomu, proč židov­ský národ vystu­puje v ději­nách jako nej­hou­žev­na­tější národ.

Auto­rem tohoto textu je Mgr. Mar­kéta Bosá­ková, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2010. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

Použitá literatura

John­son, P.: Dějiny židov­ského národa. Praha: Roz­mluvy, 1995.

Elser, M.: Ency­klo­pe­die nábo­žen­ství. Kos­telní Vydří: Kar­me­li­tán­ské nakla­da­tel­ství, 1990.

heslo Judais­mus – Wiki­pe­die, 12. 3. 2010

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version