Evropa po pádu Napoleona
Obsah kapitoly
Evropští panovníci v 1. polovině 19. století
Poté, co prohrál bitvu u Waterloo (18. 6. 1815), byl Napoleon donucen definitivně abdikovat, byl zadržen a zbytek svého života strávil na ostrově sv. Heleny. Evropské hranice však nezůstaly ve stavu, do jakého je dostal svým vojenským umem. Již v roce 1814 se ve Vídni sešel tzv. Vídeňský kongres s mezinárodní účastí, který rozhodl o územních změnách v neprospěch ponapoleonské Francie. Došlo tak ke změnám, které postupně vedly k vytváření Evropy tak, jak ji známe dnes.
Konec Svaté říše římské a vznik Svaté aliance
Jednou z poměrně důležitých změn, které přetrvaly i přes Vídeňský kongres, byl oficiální konec existence Svaté říše římské národa německého. Stalo se tak 6. srpna 1806, kdy byl poslední římský císař František II. donucen na svůj trůn abdikovat. Příčinou tohoto kroku, který udělal definitivní tečku za skomírajícím císařstvím, nebyl nikdo jiný než Napoleon. Ten víceméně donutil šestnáct států, aby oficiálně opustily Svatou říši římskou a sdružili se do nově vzniklého tzv. Rýnského spolku (vznikl 12. července 1806). Po porážce Pruska v bitvě u Jeny a Auerstedtu se do Rýnského spolku (někdy též Rýnská konfederace) přidaly další státy. Císař František II. začal tedy užívat pouze titul císaře rakouského, který vytvořil v roce 1804 (jako rakouský císař se jmenoval František I.).
Evropa v r. 1815 – zjednodušená mapka
(šrafované území Německého spolku)
Po porážce Napoleona vzniká tzv. Německý spolek, do kterého se připojily víceméně stejné státy jako v Rýnském spolku – čili některá území Pruska, království Bavorské, Saské, Hannoverské a Württemberské, velkovévodství Bádenské, Hessensko-Darmstadtské, Lucemburské, Meklenburské, Sasko-Výmarsko-Eisenašské a další menší území a svobodná města. Rakouské císařství (kromě Uher) a Prusko přistoupily nově, k bývalým členům Rýnského spolku tyto státy nepatřily. Německému spolku předsedali císařové z rodu Habsburků. V téměř nezměněném složení zůstal až do roku 1866. Sestával dohromady z 37 států (monarchií) a čtyř svobodných měst (1866 jich bylo již jen 34).
kancléř kníže Metternich
Roku 1815 dochází ke vzniku spojenectví mezi ruským carem Alexandrem I., pruským králem Fridrichem Vilémem III. a rakouským císařem Františkem I. Tuto svou společnou politiku usilující o udržení stávajícího pořádku ratifikovali ve smlouvě o Svaté alianci v Paříži dne 26. září 1815. K alianci postupně přistoupili všichni evropští křesťanští vládci kromě krále Jiřího V. (král Spojeného království) a papeže. Protože po většinu doby existence Svaté aliance si mezi evropskými diplomaty udržel vedoucí pozici rakouský ministr zahraničí a pozdější kancléř kníže Metternich, říká se někdy systému Svaté aliance také metternichovský systém. Jeho politiku můžeme charakterizovat jako snahu o udržení statutu quo. Metternich chápal stát jako nadřazený národům a úlohou panovníka bylo sjednotit různorodost národů, ze kterých se stát skládal. Proto potíral všechna národní hnutí včetně německých, ač sám byl Němcem pocházejícím z Porýní.
Kongresy Svaté aliance:
- Cáchy 1818 – kongres řešil válečné reparace, které měla Francie platit, a stažení aliančních vojsk z jejího území; kromě toho se řešila židovská otázka, pirátství a otroctví; Španělé se neúspěšně pokusili získat velmoci pro zásah v Jižní Americe, kde probíhaly osvobozenecké boje kolonií; mimo to se řešily některé méně zásadní otázky v evropském prostoru, např. spory v Německém spolku
- Karlovy Vary 1819 - šlo pouze o dílčí kongres vybraných velmocí kvůli řešení radikalismu v Německém spolku; účastnilo se Rakousko, Prusko a některé německé státy; výsledkem byly Karlovarské dekrety, které prosadil Metternich; dekrety zaváděly cenzuru a dohled nad univerzitami + rušily studentské spolky
- Opava 1820 – kongres byl svolán kvůli revolucím ve Španělsku a také v Neapolsku, kterou Rakousko vnímalo jako ohrožení svých zájmů; kongres ale nedospěl díky vzájemným sporům k žádnému závaznému výsledku a další rok byl přesunut do Lublaně
- Lublaň 1821 – byla dohodnuta rakouská intervence do Neapolska, Francie a Británie spolu s Papežským státem vyhlásili neutralitu; španělská otázka zůstala bez řešení
- Verona 1822 – řešila se situace ve Španělsku a jeho koloniích; Francie prosadila zásah své armády proti Španělům, intervence v Americe selhala hlavně kvůli odporu Británie, která protestovala i proti zásahu ve Španělsku; odsouzena byla i revoluce v Řecku
Kongresová éra tímto skončila a Británie se stáhla do izolace.
Červencová revoluce
Ačkoliv byla Velká francouzská revoluce poražena a územní rozdělení Evropy se vrátilo do roku 1792, v myslích a srdcích lidí myšlenky revoluce přetrvaly. Jednalo se především o myšlenku rovnoprávnosti lidí ve státě a myšlenky občanských svobod. Tyto principy se po větších či menších peripetiích postupně usadily a staly základem všech evropských státních útvarů. Lidé také vnímali důležitou potřebu existence právního státu, což pocítil při svém pokusu o absolutistickou vládu Karel X.
Po pádu Napoleona došlo ve Francii (hlavně díky ministrovi zahraničí Napoleonovy vlády Ch. Talleyrandovi) k restauraci Bourbonů, Francie se stala konstituční monarchií, na jejíž trůn nastoupil téměř šedesátiletý Ludvík XVIII. Charte constitutionnelle z roku 1814 zaručovala politickou a náboženskou svobodu, rovnost lidí (občanů) před zákonem a ochranu soukromého vlastnictví. Volební právo sice ještě pořád zůstalo v rukou malé části obyvatelstva, ale i tak můžeme hovořit o pokroku.
16. září 1824 však Ludvík XVIII. umírá a na trůn nastupuje jeho bratr Karel X. S ním přicházejí snahy o omezení konstituce a ústavy. Tomu však, jak jsme již naznačili, zabránili lidé, kteří si nehodlali nechat svá vydobytá práva jen tak vzít. Když Karel X. v červenci roku 1830 rozkázal rozpustit parlament, povstali nejenom přívrženci republiky, kteří od 27. července postavili v ulicích Paříže barikády a vedli pouliční boje. Po třech dnech bitev slavili dělníci a studenti své vítězství a král se vzdal trůnu. Neznamenalo to však zrušení trůnu jako takového, protože republikáni v té době ještě neměli takové slovo a takovou moc. Situace po červencové revoluci nahrála Ludvíku Filipovi, příslušníku orleánské větve bourbonského rodu a oblíbenci francouzských měšťanů. Ti zajistili, že Ludvík Filip byl v letech 1830 – 1848 na francouzském trůně – této etapě říkáme červencová monarchie. Karel X. po své abdikaci opustil Francii a zbytek svého života strávil ve Velké Británii. Francouzské zapojení do Svaté aliance červencovou revolucí silně utrpělo.
Povstání v Nizozemí
Červencová revoluce ve Francii byla hlavním spouštěčem událostí ve svém okolí, zde konkrétně ve Spojeném nizozemském království. Útvar, vzniklý po Vídeňském kongresu, se vyznačoval značnými hospodářskými, etnickými a náboženskými rozdíly (katolíci x protestanti) mezi severem a jihem (dříve Španělské/Rakouské Nizozemí). Revoluce roku 1830 vedla k vytvoření nezávislého království Belgie, které bylo po počátečním váhání uznáno na kongresu velmocí v Londýně téhož roku. Nizozemí uznalo Belgii až 1839. Na trůn v Belgii nastoupil Leopold I. ze Sasko-Kobursko-Gothajského rodu.
Povstání v Řecku
Slábnoucí moc Osmanské říše společně s dlouhým utlačováním pravoslavného křesťanského obyvatelstva vedlo na počátku 19. století k několika povstání Srbů a Řeků. Ta však byla vždy krvavě potlačena. Pokus o vyhlášení řecké nezávislosti roku 1822 vedl k dalšímu krveprolití na řeckém ostrově Chios (v Egejském moři). Po tomto masakru se však Řekové dočkali pomoci z Evropy – do Řecka přicházeli dobrovolníci a později také válečné námořnictvo Spojeného království, Francie a Ruska, které porazilo Turky v roce 1827 u Navarinu. Roku 1828 se přidali i ruští pěšáci.
Povstání skončilo nejlépe pro Řecko, které bylo roku 1830 uznáno jako samostatný nezávislý stát – království v čele s Otou Bavorským. Srbsko bylo dále součástí Osmanské říše, ale byla mu zaručena větší autonomie.
Místo Oty I. z bavorského rodu Wittelsbachů nejprve vládl koncil regentů, jelikož Otovi bylo v době jmenování teprve 16 let. V roce 1835 se však chopil vlády v čele státní rady, která však byla pouze poradním orgánem. Po povstání, které vypuklo proti míře přítomnosti bavorských poradců, souhlasil Ota I. se sepsáním ústavy a změnu monarchie na konstituční.
Zajímavé je, že Svatá aliance po prvních zprávách o povstání v Řecku uvažovala ne o pomoci povstalcům, ale právě naopak o jejich potlačení, tzn. pomoci osmanskému sultánovi, z pohledu členů aliance právoplatnému monarchovi. Až masakr na ostrově Chios (odveta za řecké masakry muslimů), který vzbudil silné sympatie s řeckým hnutím v řadách evropské veřejnosti, vedl ke změně postojů Svaté aliance. Podporou povstalců byl ale narušen její samotný smysl a právě od této doby (povstání v Řecku, Francii a v Nizozemí) můžeme datovat její praktický (ne formální) rozpad. Jednotliví členové nadále zastávali především vlastní zájmy, ačkoliv navenek byla ještě prezentována jednota.
Povstání v Polsku
Polsko jako samostatný stát se na mapě Evropy nevyskytoval již od roku 1795, kdy došlo k poslednímu, třetímu, dělení Polska. Území bývalého státu bylo rozděleno mezi Rusko, Rakousko a Prusko. Území pod ruskou nadvládou se od Vídeňského kongresu 1815 označovalo jako Polské království (Kongresovka) – vládl zde sice příslušník ruského carského rodu, ale jednalo se o jistou formu autonomie – úředním jazykem zůstala polština a existoval zde dále i sněm.
Červencová revoluce, která se odehrála roku 1830 ve Francii, inspirovala radikální vlastence v Polsku k uspořádání povstání. To vypuklo v listopadu 1830, kdy byla vyhlášena nezávislost na ruském caru Mikulášovi I. Povstání vyprovokovala snaha nového cara o potlačení liberalismu a omezení autonomie Kongresovky. Povstalci, kterým se nedostala pomoc od ostatních evropských národů, však neměli nad Rusy vojenskou převahu, a byli v dubnu následujícího roku poraženi. Rusové kontrovali pokus o zvrat omezením ústavy, zavedením ruské měny, zrušením polského vojska a také většiny polského školství. Nastala doba rusifikace, které silně pocítila i polská katolická církev, která přišla o svůj majetek ve prospěch státu a pravoslavné církve. Po těchto opatřeních většina polské opozice emigrovala.
Situace v Rusku
Rusko vyšlo z válek s Napoleonem jako jeden z vítězů a car Alexandr se tak také rád veřejně prezentoval (spasitel Evropy). V samotném Rusku ovšem i přes carovo navenek liberálnější vystupování v zahraniční politice vládl tuhý režim. I zde se však projevily myšlenky Velké fr. revoluce, které ovlivnily především část šlechty (měla možnost cestovat, mladí šlechtici pořádali „poznávací zájezdy“ po Evropě). Roku 1825 vypuklo v Rusku povstání děkabristů v Petrohradě (v prosinci, děkabr je rusky prosinec). Car Alexandr I. zemřel a právě měl být jmenován nový car, Mikuláš I. Povstalci měli v úmyslu nastolit konstituční monarchii nebo rovnou republiku, ale povstání bylo bez podpory a špatně organizováno, proto bylo bez problémů zlikvidováno a jeho původci přísně potrestáni. V reakci na povstání car nastoluje ještě tvrdší režim, cenzuru, policejní stát.
Itálie
Po skončení válek byla Itálie rozdělena mezi Habsburky (Lombardsko-Benátsko, Toskánsko a několik drobnějších knížectví jižněji) a jejich vedlejší linie rodu na severu, Papežký stát uprostřed a španělské Bourbony na jihu. Snahy o sjednocení Itálie stále trvaly a vytvářely se za tímto účelem tajné spolky, nejznámější jsou karbonáři. Savojská dynastie vstupuje v 1. polovině 19. století na scénu jako stále významnější politická síla, která v druhé polovině století sjednocení dokončí.
Doporučená literatura
- Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997.
- Schelle, K. – Tauchen, J. – Veselá, R. a kol.: Stát a právo v době Metternichově. Key Publishing, Ostrava 2009.
- Sladkovská, E.: Kongresy Svaté aliance. In: Historický obzor, roč. 9, 11/12/1998, s. 242–249.
- Pomoci mohou i knihy o dějinách jednotlivých zemí.
