Světová hospodářská krize

Dav shromažďujících se lidí na Wall Street v průběhu černého čtvrtka 1929

Dav shro­maž­ďu­jí­cích se lidí na Wall Street v prů­běhu čer­ného čtvrtka 1929

Druhá polo­vina dva­cá­tých let 20. sto­letí se nesla ve zna­mení celo­svě­to­vého hos­po­dář­ského roz­ma­chu. Nelze tvr­dit, že nějaké pro­blémy se tu a tam nevy­skytly, avšak ve světle růstu a dobré situ­ace se jim nepři­klá­dalo vět­šího významu. Toto období kon­junk­tury však končí nena­dále ve čtvr­tek 24. října 1929, kdy došlo ke kra­chu obchodu s akci­emi a cen­nými lis­ti­nami na newy­or­ské burze (tzv. černý čtvr­tek). Jed­ním z důvodů velké hos­po­dář­ské krize byl napří­klad nepo­měr mezi poptáv­kou a nabíd­kou – nabídka něko­li­krát pře­vy­šo­vala poptávku, proto o svě­tové hos­po­dář­ské krizi můžeme mlu­vit záro­veň jako o krizi z nadvý­roby. Nedo­sa­huje-li nabídka poptávky, je pro udr­žení stá­va­jící výroby nutné zajis­tit finanční zdroje, a ty pod­niky našly v ban­kách. Další pří­či­nou krize byl všu­dypří­tomný opti­mis­mus. Burza byla v té době ve zna­mení tzv. býčího (stou­pa­jí­cího) trhu, kdy prak­ticky ráno inves­tor inves­to­val své peníze a ten samý den večer již viděl s jis­to­tou svůj zisk. Toto vedlo k tomu, že na burzu při­chá­zelo čím dál více „ama­tér­ských“ inves­torů, kteří si na své inves­tice půj­čo­vali od bank, což vedlo k nad­hod­no­cení firem a růstu akcií nad jejich reál­nou hod­notu. Eko­no­mic­kou situ­aci nesta­bi­li­zo­valo ani zru­šení zla­tého stan­dardu, které dopo­mohlo vět­šímu objemu peněz k obcho­do­vání. Vyrá­bělo se tedy na dluh, který však musel být splá­cen, a to samo­zřejmě nešlo bez zvý­šení poptávky po nad­by­tečně vyrá­bě­ném zboží. Z toho je tedy patrné, že krize byla beze změny situ­ace nevyhnutelná.

Svě­tová hos­po­dář­ská krize tedy začala v roce 1929[1]. Trvala až do roku 1932, kdy dosáhla svého vrcholu. Roku 1934 se pro­pad defi­ni­tivně zasta­vil a nastal opě­tovný růst hos­po­dář­ství. Krize postihla všechna odvětví – začala jako finanční, pro­je­vila se ale také v prů­myslu, země­děl­ství i v mezi­ná­rod­ním obchodě (došlo k deval­vaci měn). Pokles výroby se samo­zřejmě pro­je­vil na růstu neza­měst­na­nosti, a to v celém spek­tru na trhu práce. Kvůli krizi při­šlo o zaměst­nání 30 až 40 mili­onů pracovníků.

Krize ovšem také uká­zala, jak slabé demo­kra­cie byly – dochá­zelo k nástu­pům či posí­lení auto­ri­ta­tiv­ních režimů a růstu zájmu o poli­tické směry z kraje poli­tic­kého spek­tra (ať už krajní pra­vice – fašisté – či krajní levice – komu­nisté). Demo­kra­cie byly vnitřně slabé a nedo­ká­zaly proti tomu účinně zasáhnout.

Projevy krize

  • pokles prů­mys­lové výroby o 37% (USA o 46%, Německo, Pol­sko, ČSR, Kanada o 40%) – nad­by­tečné zboží se hro­ma­dilo ve skladech
  • krize v země­děl­ství – nad­by­tečné zboží se zne­hod­no­co­valo (např. v USA se pálila pšenice)
  • zhrou­cení svě­to­vého obchodu (znovu se pro­sa­zuje pro­tek­ci­o­nis­mus – ochrana za pomoci nasa­zení cel)
  • prudký růst neza­měst­na­nosti (30 – 40 mili­onů lidí) 
    • USA 12 – 14 mili­onů, Německo 5 – 6 mili­onů; Velká Bri­tá­nie 3 miliony
    • ČSR až jeden milion lidí
    • zavá­děna též tzv. polo­za­měst­na­nost (do práce se cho­dilo jen pár dní v týdnu)
  • pokles mezd
    • na to navá­zaly soci­ální nepo­koje, demon­strace, stávky

Hledání řešení krize

Exis­to­valy dva odlišné pří­stupy, jak z krize ven. První, jehož zástup­cem byl napří­klad eko­nom F. A. Hayek, sázel bez­vý­hradně na tzv. vše­moc­nou ruku trhu.

Druhý pří­stup, jehož zastán­cem byl brit­ský eko­nom J. M. Key­nes, byl posta­ven na dvou základech:

  • posí­lení stát­ních zásahů do hos­po­dář­ství (včetně pokusů o plá­no­vání v oblasti měny)
  • pro­tek­ci­o­nis­mus (chrá­nění proti dovozu cly)

John M. Keynes

  • kri­tik libe­ra­lismu – vol­ného trhu (jeho opo­nen­tem byl von Hayek)
  • měl vliv v době hos­po­dář­ské krize v USA, v Ame­rice vliv na pre­zi­denta Roo­se­velta – ten šel roku 1932 do volební kam­paně s hes­lem New Deal a volby vyhrál (1937 druhý New Deal)
  • key­ne­si­án­ství zalo­ženo na stát­ních zása­zích do ekonomiky
  • cíl: zasta­vit krizi a oži­vit výrobu; pod kon­t­rolu státu se dostal ban­kovní sys­tém a finance vůbec
  • regu­lace země­děl­ské výroby
    • výkup do stát­ních zásob
    • far­máři dostá­vali odměny za to, že ome­zo­vali pro­dukci (sni­žo­vat oseté plo­chy, stavy dobytka)
  • při­jat zákon o obnově průmyslu
  • dohoda pod­ni­ka­telů o cenách a výrobě
  • finan­co­vání veřej­ných prací z fede­rál­ních zdrojů – budo­vání sil­nic, letišť, přehrad
  • sta­rost o soci­ální posta­vení děl­níků a zaměstnanců 
    • sta­no­veny mini­mální mzdy, aby byla kupní síla
    • stát zaru­čo­val posta­vení odborů (zástupců dělnictva) 
      • budou vyjed­ná­vat se zaměstnavateli
      • mají právo na stávku
      • žluté odbory „žlu­ťáci“ – vznikly pod pat­ro­nací a kon­t­ro­lou zaměstnavatelů

Friedrich August von Hayek

  • zastánce kla­sic­kého libe­ra­lismu a před­sta­vi­tel tzn. Rakouské školy eko­no­mie, nosi­tel Nobe­lovy ceny za ekonomii
  • odmí­tal cen­t­rální plá­no­vání a zásahy do sou­kro­mého vlastnictví
  • základní prin­cipy Haye­kovy ekonomie: 
    • volný trh
    • neo­me­zená konkurence
    • kapi­ta­lis­mus
    • žádné inter­vence ze strany státu
    • žádné mono­poly

Nutno podotknout, že právě tento pří­stup vynesl do výsluní jeho názo­ro­vého rivala J. M. Key­nese, jeli­kož jeho pojetí eko­no­miky bylo pro teh­dejší poli­tiky přípustnější.

USA

Jak už bylo řečeno, ve Spo­je­ných stá­tech bylo ukon­čení krize spjato s pre­zi­den­tem Roo­se­vel­tem a key­ne­si­án­ským pro­gra­mem nazva­ným New Deal. Fran­klin D. Roo­se­velt díky tomuto pro­gramu vyhrál volby a  4. března 1933 po slo­žení pří­sahy nastou­pil ve funkci pre­zi­denta do Bílého domu. V rámci New Dealu se zavedl státní dozor nad ban­kov­nic­tvím, deval­vo­val se dolar (tím vzrostl vývoz) a byli pod­po­ro­váni far­máři, kteří se během krize zadlu­žili a hro­zilo jim hro­madné zaba­vo­vání jejich majetků. Byly při­jaty zákony na ochranu trhu, kon­ku­rence a také posí­lena role odborů (trade uni­ons). Sys­te­ma­tič­nost a důsled­nost zavá­dění poli­tiky New Deal se pro­je­vily nejen v zasta­vení pro­padu v rámci svě­tové krize, ale v opě­tov­ném hos­po­dář­ském růstu, takže Spo­jené státy dosáhly v roce 1937 v hos­po­dář­ství stej­ného stavu, v jakém byly před začát­kem krize.

Evropa

Evrop­ská poli­tika v době hos­po­dář­ské krize měla něko­lik ten­dencí. Fran­cie chtěla udr­žet sta­tus quo v Evropě podle Ver­sailleské smlouvy (to bylo nere­álné); fran­couz­ský ministr Bri­and navrhl vytvo­ření Evrop­ské fede­rální unie „Pane­vropa“ – myš­lenka spo­leč­ného trhu v Evropě; měla zajis­tit kolek­tivní bez­peč­nost. Proti tomuto bylo hlavně Německo, které mělo jinou před­stavu, totiž plán na vytvo­ření Mit­te­leu­rope (Německé střední Evropy). Proto roku 1931 navr­hují Německo – Rakous­kou celní unii s cílem dostat střední a jiho­vý­chodní Evropu pod svůj vliv. Fran­couz­ský ministr zahra­ničí Tar­dien po kon­zul­taci se zástupci pěti stře­do­ev­rop­ských a bal­kán­ských států zaslal vlá­dám Velké Bri­tá­nie a Itá­lie notu. Roku 1932 byl podán návrh na hos­po­dář­ské sblí­žení těchto států na prin­cipu hos­po­dář­ských výhod (Tar­die­rův plán), podle kte­rého měly tyto státy jed­nat nej­prve mezi sebou, potom s vel­mo­cemi. Fran­couz­ská vláda byla ochotna jim poskyt­nout finanční pomoc (proti tomu se posta­vilo Německo, Itá­lie a Velká Bri­tá­nie). Fran­cie se sna­žila udr­žet si po válce vliv v men­ších zemích.

Roku 1935 Itá­lie a Fran­cie navrhly uza­vření garanční smlouvy s Rakous­kem a jeho sou­sedy (Dunaj­ský pakt). Ten se neu­sku­teč­nil kvůli roz­po­rům uvnitř Malé dohody a mezi velmocemi.

Roku 1936 zví­tě­zily ve Fran­cii spo­jené levi­cové strany (tzv. Lidová fronta) v čele s Léo­nem Blu­mem. Jeho vláda zavedla ve Fran­cii napří­klad čty­ři­ceti­ho­di­no­vou pra­covní dobu, delší pla­ce­nou dovo­le­nou, zvý­šila vliv odborů, či zestát­nila želez­nice a letecký prů­mysl, tím však došlo ještě ke zvý­šení výrob­ních nákladů a dal­šímu pro­hlou­bení krize. Z té Fran­cii nedo­stal ani Blumův nástupce, radi­kál Edu­ard Dala­dier, který do funkce pre­mi­éra nastou­pil v roce 1938.

Za úspěš­nější model lze pova­žo­vat tzv. „švéd­skou cestu“ z hos­po­dář­ské krize. Švéd­ská vláda zavedla sys­tém výhod­ných úvěrů a roz­sáhlý pro­gram veřej­ných prací. To nako­nec pomohlo Švéd­sku z krize a nasto­lilo hos­po­dář­ský růst.


[1] Pro­tože se krize začala pro­je­vo­vat až v pátek 25. října 1929, je možné v někte­rých zdro­jích číst též o tzv. čer­ném pátku.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht