Norimberský proces

Druhá svě­tová válka byla tím nej­kru­těj­ším a nej­roz­sáh­lej­ším váleč­ným kon­flik­tem, jehož vedení války lid­stvo dopo­sud ještě neza­žilo. Nejenže válka šoko­vala svojí enormní veli­kostí, ale dosa­vadní války, které pro­bí­haly jen na fron­tách mezi vojáky, se v druhé svě­tové válce pře­ori­en­to­valy i na prosté civilní oby­va­tel­stvo. Vzni­kaly pro­myš­lené aten­táty a útoky na nic netu­šící prosté lidi s cílem pod­lo­mit morálku státu, ale i geno­cidy na vybrané sku­pinky oby­va­tel. Pře­de­vším Židů, Slo­vanů a Romů. Vzni­kala rasová dis­kri­mi­nace a posi­lo­val se pře­de­vším naci­o­na­lis­mus, který vyús­ťo­val až k šovi­nismu a v jehož smyslu se sta­věly kon­cen­t­rační a vyhla­zo­vací tábory, kde byli lidé vyvraž­ďo­váni a mučeni po sta­ti­sí­cích. Vše dohro­mady vytvo­řilo nej­větší a nej­kr­va­vější spoušť, z jejichž následků se lid­stvo ani po 61 let ještě pořádně nevzpamatovalo.

Oběti, které tato hrůzná válka při­nesla, jsou doslova šoku­jící a jen těžko uvě­ři­telné. O život při­šlo více jako 50 000 000 lidí. Nejméně 35 mili­ónů bylo trvale zmr­za­čeno a něko­lik sto­vek mili­ónů zraněno.

Norim­ber­ský pro­ces s váleč­nými zločinci

Po skon­čení této válečné hrůzy uza­vřely čtyři vítězné moc­nosti (SSSR, USA, Ang­lie a Fran­cie) dohodu a vytvo­ření Mezi­ná­rod­ního vojen­ského tri­bunálu, který měl za úkol odsou­dit a potrestat viníky, kteří jsou odpo­vědni za tato zvěr­stva. Soudní tri­bunál zase­dal v Norim­berku dne 14. lis­to­padu 1945 a trval až do 1. října 1946. Je zvláštní, že právě nacisté v Norim­berku v době druhé svě­tové války vyhlá­sili nechvalně pro­slulé rasové zákony.

Do lavice obža­lo­va­ných usedlo 22 hlav­ních nacis­tic­kých es a odsou­zeny byly i nacis­tické orga­ni­zace jako NSDAP, SS či gestapo. V síni už chy­běl jen ten nej­po­vo­la­nější a nej­od­por­nější muž, který po válce tolik tou­žil. Adolf Hit­ler, který unikl před spra­ve­dl­ností jen díky tomu, že spáchal zba­běle sebevraždu.

Před­se­dou tri­bunálu se stal sir Geo­ffrey Lawrence a čtyři žalobci z Fran­cie, SSSR, USA a Ang­lie pře­četli postupně čtyři body obža­loby. 1) účast na spik­nutí za úče­lem zmoc­nění se vlády nad svě­tem. 2) zlo­čin proti míru. 3) válečné zlo­činy. 4) zlo­činy proti lidskosti.

Zlo­činy, z kte­rých byli nacisté obža­lo­váni, byly pří­liš těžké na to, aby se něco opo­me­nulo, a tak se muselo postu­po­vat velmi přesně a uvá­ženě. K nashro­máž­dění mate­ri­álů proti kaž­dému z obža­lo­va­ných bylo zapo­jeno mnoho lidí i orga­ni­zací po celé Evropě. K vyšet­řo­vání byli zapo­jeni i his­to­rici a tajní agenti, kteří pro­hle­dá­vali nej­růz­nější archívy a nashro­máž­děné doku­menty. Jen tak zběžně. Během vyšet­řo­vání se poda­řilo nashro­máž­dit neu­vě­ři­telné množ­ství usvěd­čo­va­cích mat­ri­álů. Obža­loba před­lo­žila 2 930 doku­mentů, obhájci obža­lo­va­ných 2700 a soudu bylo doru­čeno 300 000 mís­to­pří­sež­ných při­hlá­šení. Soudní pro­ces má cel­kem 17 000 stran. Na straně obža­loby sta­nulo 32 svědků, zatímco na straně obža­lo­va­ných dva­krát víc. Kromě doku­mentů písem­ných, se ale také nashro­máž­dilo nemalé množ­ství fil­mo­vých doku­mentů, které poprvé v his­to­rii poslou­žily k obvi­nění v soud­ním pro­cesu a odha­lení faktů.

Pro­fe­si­o­nální fil­mař John Ford doká­zal nashro­máž­dit různé doku­menty druhé svě­tové války ve všech podo­bách. Boje, utr­pení v kon­cen­t­rač­ních tábo­rech i neú­spěšný aten­tát na Hit­lera v roce 1944. V devá­tém dni pro­cesu nechal Jackson obža­lo­va­ným pro­mít­nout film o osvo­bo­zení kon­cen­t­rač­ních táborů brit­skými a ame­ric­kými vojáky. John Ford nechal nain­sta­lo­vat plátno a rampu s neo­no­vým svět­lem, které mělo zachy­co­vat každý sebe­menší pro­jev obža­lo­va­ných při sle­do­vání filmu. Jejich tváře, však nic neod­ha­lo­valy. Nebyla v nich vidět žádná lítost ani utr­pení nad vlastní nelid­skostí. Seděli a sle­do­vali zkázu, kte­rou sami vytvo­řili, bez sebe­men­šího výrazu prohry.

V únoru 1946 před­sta­vili zase Sověti své hrůzné filmy o vysvo­bo­zení kon­cen­t­rač­ních táboru Majda­nek a Osvě­tim-Bir­ke­nau. Výsle­dek byl stejný.

Důkazy před­klá­dané soudu v Norim­berku (na snímku plány kon­cen­t­rač­ních táborů).

Soud se ale sna­žil postu­po­vat při vyšet­řo­vání spra­ved­livě a Jackson požá­dal nacisty o pro­mít­nutí jejich vlast­ních filmů. Vznikl tak čtyř­ho­di­nový doku­men­tární film, němec­kých nacistů, který uka­zo­val obža­lo­vané na vrcholu slávy a moci. Jejich výrazy nebyly tak chladné a odmě­řené. Göring se prý při sle­do­vání vlastní osoby dobře bavil, Ribben­t­rop se zase vymlou­val, že Hit­le­rovu cha­rismatu by pod­lehl každý. Teď nebo v budoucnu a Rudolf Hess něko­li­krát pro­hla­šo­val, že si na nic z toho, z čeho je obvi­něn, nepa­ma­tuje a není si vědom, že by spáchal nějaký zlo­čin proti lid­skosti. Nepo­znal dokonce ani svého blíz­kého kolegu Göringa. Nelze tomu však pří­liš věřit. Ve filmu „Tri­umf vůle“ byl totiž nafil­mo­ván sám Rudolf Hess, který zaha­juje a ukon­čuje norim­ber­ský sjezd NSDAP v roce 1934. Z jeho strany to byla spíš pro­myš­lená taktika.

Zfil­mo­ván byl i celý pro­ces, i přes nedo­ko­na­lou tech­niku a špatné akus­tice míst­nosti se poda­řilo zachy­tit výpo­vědi svědků i obža­lo­va­ných a podat nám tak přes­nou před­stavu o celém pro­cesu, které bychom ze ste­no­gra­fic­kých záznamů nikdy nevyčetli.

Norim­ber­ský pro­ces, který zau­jal pozor­nost lidí z celého světa, a který od počátku až do konce sle­do­valo přes 400 kore­spon­dentů a novi­nářů, vyřkl 1. října 1946 svůj ortel.

Her­mann Göring-vinen ve všech čtyřech bodech obža­loby, trest smrti pro­va­zem. Rudolf Hess–vinen v bodě 1. a 2., doži­votní vězení. Joa­chim von Ribbentrop–vinen ve všech čtyřech bodech, trest smrti pro­va­zem. Wilhelm Keite vinen ve všech čtyřech bodech, trest smrti pro­va­zem. Ernst Kaltenbrunner–vinen v bodě 3. a 4., trest smrti pro­va­zem. Alfred Rosenber –vinen ve všech čtyřech bodech, trest smrti pro­va­zem. Hans Frank–vinen v bodě 3. a 4., trest smrti pro­va­zem. Wilhelm Frick–vinen v bodě 2. až 4., trest smrti pro­va­zem. Wal­ther Fun vinen v bodech 2. až 4., doži­votní vězení. Julius Stre­i­cher-vinen v bodě 4., trest smrti pro­va­zem. Hjal­mar Schacht-osvo­bo­zen. Karl Dönitz-vinen v bodech 2. a 3., deset let vězení. Erich Rae­der-vinen v bodech 1. až 3., doži­votní vězení. Baldur von Schi­rach-vinen v bodě 4., dva­cet let vězení. Fritz Sauc­kel-vinen v bodě 3. a 4., trest smrti pro­va­zem. Alfred Jodl-vinen v bodě 2. až 4., trest smrti pro­va­zem. Franz von Papen-osvo­bo­zen. Arthur Seyss-Inquart-vinen v bodech 2. až 4., trest smrti pro­va­zem. Albert Speer-vinen v bodě 3. a 4., dva­cet let vězení. Kon­stan­tin von Neu­rath-vinen ve všech čtyřech bodech, 15 let vězení. Hans Fri­tz­sche-osvo­bo­zen. Robert Ley se ještě před začát­kem pře­lí­čení v cele oběsil.

Roz­sudky smrti byly vyko­nány 16. října 1946. Her­mannu Görin­govi se však ještě před vyko­ná­ním roz­sudku poda­řilo ve své cele spáchat sebe­vraždu pomocí ampulky s jedem. Stejně jako jeho vůdce si radši dob­ro­volně vzal život, než aby se vysta­vil posměš­nému roz­sudku smrti, který pro Göringa nepřed­sta­vo­val nic jiného než potup­nou prohru.

Dalo by se říct, že tím se udě­lala za dru­hou svě­to­vou vál­kou tlustá čára. Ovšem pouze for­málně. Viníci byli sice odsou­zeni, ale následky, které za sebou zane­chala tato válka lidí proti lidem bez ohledu na lid­skost, ještě na dlouho pozna­me­nala životy nás všech. Je až děsivé, čeho všeho jsme schopni kvůli slávě, moci či úze­mím a je pří­liš smutné, že si z toho nikdy nevez­meme ponaučení.

Druhá svě­tová válka byla sice plná hrůzy a děsu, ale je docela možné, že v budoucnu, pokud budeme stále vní­maví tak, jako dopo­sud, nás čeká nohem větší utrpení.

Auto­rem tohoto textu je Petra Buche­rová, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2006. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version