Anglie v raném středověku

Původní kelt­ské oby­va­tel­stvo brit­ských ost­rovů se vyma­nilo z nad­vlády Římanů v roce 410 po Kristu, kdy Bri­tá­nie pře­stala být řím­skou kolo­nií a stala se nezá­vis­lým státem.

V polo­vině 5. sto­letí sem začaly při­chá­zet ger­mán­ské kmeny Anglů, Sasů a Jutů (obecně Ang­lo­sa­sové), kteří se usa­dili nej­prve na východ­ním pobřeží a poté pokra­čo­vali v invazi západ­ním smě­rem. Sou­stře­dili se hlavně na úrod­nou půdu – méně úrod­nou půdu ve Walesu a Skot­sku nechali Kel­tům. Kel­tové obý­vali také Irsko. Nepřed­po­kládá se, že by při invazi bylo kelt­ské oby­va­tel­stvo z daných oblastí úplně vymý­ceno – domní­váme se, že počet původ­ních oby­va­tel se pohy­bo­val mezi třemi a čtyřmi mili­ony, zatímco Ang­lo­sasů mohlo být něco mezi 10 a 30 tisíci. Nicméně mnoho oby­va­tel ode­šlo – část z nich se pře­pla­vila přes kanál La Manche (ang­licky Eng­lish Chan­nel) do Fran­cie, kde dali vznik­nout kraji zva­nému Bre­taň (Brit­tany – Malá Británie).

Na počátku 7. sto­letí zde exis­to­vala tzv. heptar­chie, 7 význam­ných ger­mán­ských států – Wes­sex, Sus­sex, Essex (zalo­ženy Sasy), pak Kent (jut­ský) a tři poslední státy, zalo­žené Angly – Mer­cie, Northumbrie a East Ang­lia. Státy mezi sebou bojo­valy o nad­vládu. V 9. sto­letí uspěli panov­níci Wes­sexu (král Egbert), kteří si náro­ko­vali titul ang­lic­kých králů a po porážce Dánů pak v 10. sto­letí sjed­no­co­vací pro­ces dokon­čili. V 10. sto­letí byla Ang­lie roz­dě­lena na základní správní jed­notky – hrab­ství (shire), která jsou (v čás­tečně obmě­něné podobě) pou­ží­vána dodnes.

Ang­lo­sa­sové se sice s křes­ťan­stvím setkali již dříve, mj. také od kelt­ského oby­va­tel­stva (Kel­tové v Irsku při­jali křes­ťan­ství již v 5. sto­letí), ale o oprav­dové chris­ti­a­ni­zaci můžeme hovo­řit až v sou­vis­losti s pří­cho­dem řím­ských misi­o­nářů vysla­ných pape­žem Řeho­řem I. Veli­kým roku 596. Stře­dis­kem kato­lické církve se stalo arci­bis­kup­ství v Can­ter­bury. Prv­ním arci­bis­ku­pem z Can­ter­bury se stal (sv.) Augustin († 604), který zalo­žil zná­mou Can­ter­bur­skou katedrálu. Křes­ťan­ství, šířené irskými misi­o­náři, se dostalo do kon­fliktu s tím řím­ským (došlo v pod­statě k boji o moc mezi oběma sku­pi­nami misi­o­nářů, irské křes­ťan­ství bylo navíc v někte­rých oblas­tech mírně odlišné od řím­ského). Irští misi­o­náři v Ang­lii se ale nako­nec pod­dali auto­ritě Říma a papeže.

Alfréd Veliký (845? – 899), král jiho­an­glic­kého Wes­sexu, je znám pro úspěšný boj proti Vikingům

Počí­naje rokem 793, kdy se usku­teč­nil první útok na kláš­ter v Lin­dis­farne, pod­ni­kali do ang­lo­sas­kých krá­lov­ství časté nájezdy Vikin­gové, pře­de­vším dán­ské kmeny. Ti postupně ovládli sever Ang­lie a pod­ni­kali nájezdy na další a další území. Území, pat­řící Vikin­gům v Ang­lii, se nazý­valo Dane­law, popla­tek, který ang­lo­saské kmeny pla­tily, pak Dane­geld. Až na konci 9. sto­letí se jim posta­vil Alfréd, král Wes­sexu, který sjed­no­til ang­lo­saská krá­lov­ství, nazý­val se krá­lem Ang­lie a nám je známý pod jmé­nem Alfréd Veliký (849? – 899).  Ten něko­li­krát pora­zil Vikingy (zprvu ale sám pro­hrál a byl zahnán do bažin Walesu) a vytla­čil je na území severně od řeky Temže (podle Alfréd-Guthrumovy mírové smlouvy pochá­ze­jící z roku mezi 878 – 890). Po Alfré­dově smrti se Dánové vrá­tili, ten­to­krát při­chá­zeli orga­ni­zo­vaně a dobý­vali zpět ztra­cená území. Na začátku 11. sto­letí byla Ang­lie dobyta a dán­ský král Knut Veliký vytvo­řil z Ang­lie, Dán­ska a Nor­ska velké troj­státí (Impe­rium Maris Nor­dici). Po jeho smrti roku 1035 se celek roz­padl a Edu­ard (Edward) Vyzna­vač (1004? – 1066) Dány skoro úplně z Ang­lie vyhnal. Vyzna­vač byl nazý­ván podle své silné víry a šíření křes­ťan­ství v Ang­lii. Zalo­žil West­min­ster­ské opat­ství a jako první panov­ník pře­síd­lil do Lon­dýna, ze kte­rého uči­nil hlavní město. Poda­řilo se mu poměrně sta­bi­li­zo­vat cel­ko­vou situ­aci ve své říši.

Situ­ace se výrazně změ­nila až v roce 1066, kdy zemřel Edu­ard Vyzna­vač, aniž by po sobě zane­chal dědice. Bez­pro­středně po jeho smrti se trůnu zmoc­nil Harold Godwin­son, ang­lo­saský šlech­tic a syn Godwina, hra­běte z Wes­sexu. O trůn se ale uchá­zel také Harald III. (Krutý, Har­drada), král nor­ský a Vilém, vévoda nor­man­ský. Nor­ský král Harald se vylo­dil na ang­lic­kém seve­ro­vý­chod­ním pobřeží v září 1066. S voj­skem krále Harolda se setkal v bitvě u Stam­ford­ského mostu (Stam­ford Bridge) 25. září 1066, kde zví­tě­zili ang­lo­sa­sové a nor­ský král v bitvě padl. Jak už to tak bývá, když se dva perou, třetí se směje – v tomto pří­padě byl oním pověst­ným tře­tím Vilém, vévoda nor­man­ský, který se spo­lečně se seve­rofran­couz­skými a němec­kými rekruty vylo­dil v Ang­lii 28. září 1066 a obsa­dil tehdy ještě dře­věný hrad Has­tings. Harold spě­chal se svým voj­skem osla­be­ným bitvou s Nory, aby Viléma vyhnal ze svého pan­ství. Vlastní bitva u Has­tings se ode­hrála 14. října 1066. Proti sobě stál zhruba stejný počet vojáků – odha­duje se asi na 8 tisíc na každé straně (některé pra­meny uvádí vyšší počet mužů na Vilé­mově straně, což je dost možné, vez­meme-li v potaz, že část voj­ska Harolda vykr­vá­cela v bitvě s Nory; Vilém měl také jas­nou pře­vahu v jízdě). Bitva skon­čila vítěz­stvím nor­man­ského vévody, kte­rému se začalo říkat Vilém Doby­va­tel (Wil­liam The Conque­ror), a který se tak stal ang­lic­kým krá­lem. Čle­nové Vilé­movy dru­žiny se stali novou vlád­noucí vrst­vou a tudíž i fran­couz­ština, která byla jejich jazy­kem, se stala dvor­ním jazy­kem. Během zhruba dvou sto­letí se nor­man­ská fran­couz­ština slou­čila s ang­lo­sas­kou něm­či­nou a dala vznik­nout ang­lič­tině.

Nor­man­ští rytíři a lučišt­níci v bitvě u Has­tings (zob­ra­zení na tapis­té­rii z Bayeux)

Vilém Doby­va­tel vládl v letech 1066–1087. V době jeho vlády zau­jala na krá­lov­ském dvoře i v celé zemi logicky hlavní roli nor­man­ská šlechta. Hrab­ství byla řízena šerify, kteří měli na sta­rosti výběr daní a byli rov­něž nej­bližší a základní soudní insti­tucí pro oby­va­tele hrab­ství. V pří­padě války šeri­fové shro­maž­ďo­vali ve své správní oblasti voj­sko. Vilém zalo­žil slavný lon­dýn­ský Tower (Tower of Lon­don). Refor­mo­val armádu a vydal nové zákony (např. za pyt­lác­tví byla smrt). Zalo­žil Dome­sday Book, což byl první sou­pis šlech­tic­kých majetků a jejich oce­nění (podobné sčí­tání lidu). Vilém je potře­bo­val pro lepší poznání země, účin­nější správu a čás­tečně i pro roz­dě­lo­vání odměn svým pří­vr­žen­cům. Roku 1087 pak zemřel na lovu.

Po Vilé­mově smrti zde byli tři jeho synové, dědi­cové otcem vydo­by­tého území – Vilém Rufus se jako Vilém II. stal ang­lic­kým krá­lem (vládl 1087 – 1100); Robert dostal Nor­man­dii, a Jin­dřich dostal peníze, pro­tože byl nejmladší a žádné území na něj nezbylo. Vilém II. byl zabit šípem na lovu (nehoda?) a Jin­dřich se zmoc­nil ang­lic­kého trůnu jako Jin­dřich I. (vládl 1100 – 1135). Díky svému nele­gi­tim­nímu nástupu na trůn (neměl na něj nárok, Robert stále žil) musel uči­nit některé ústupky šlechtě. Matyldu, svou dceru, pro­vdal do Fran­cie za hra­běte z Anjou. Její syn, Jin­dřich Plan­tage­net, se stal roku 1154, po skon­čení občan­ské války mezi Matyl­dou a Ště­pá­nem z Blois (náro­ko­val si trůn), ang­lic­kým krá­lem. Jako ang­lický král byl ale záro­veň nej­moc­něj­ším feu­dá­lem ve Francii.

Doporučená literatura

  • Bro­oke, Ch.: Evropa stře­do­věku v letech 962‑1154. Vyše­hrad, Praha 2006.
  • Gra­vett, Ch.: Nor­man­ští rytíři a doba Viléma Doby­va­tele. Com­pu­ter Press, Brno 2009.
  • Haskins, Ch. H.: Nor­mané v evrop­ských ději­nách. H & H, Jino­čany 2008.
  • Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997.
  • Mau­rois, A.: Dějiny Ang­lie. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2000.
  • Mor­gan, K.: Dějiny Bri­tá­nie. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 1999.
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version