Český stát v době Lucemburků

Jan Lucem­bur­ský, tehdy čtr­nác­ti­letý syn němec­kého krále a poz­ději řím­ského císaře Jin­dři­cha VII. Lucem­bur­ského, ačko­liv na český trůn nastou­pil de facto již na sklonku roku 1310, de iure byl koru­no­ván Petrem z Aspeltu (nej­vyš­ším dvor­ním kanc­lé­řem čes­kým a arci­bis­ku­pem mohuč­ským) spo­lečně se svojí man­žel­kou Eliš­kou Pře­mys­lov­nou (18) až v roce násle­du­jí­cím – tedy v roce 1311.

Jan Lucemburský (1310 – 1346)

Jan Lucemburský ( 10. srpna 1296 – 26. srpna 1346) zvaný král cizinec dle vyobrazení v Gelnhausenově kodexu

Jan Lucem­bur­ský ( 10. srpna 1296 – 26. srpna 1346) zvaný král cizi­nec dle vyob­ra­zení v Gel­nhause­nově kodexu

Jan Lucem­bur­ský byl však zvo­len za ústupky a volební kapi­tu­laci – tzv. inau­gu­rační diplomy.

  • šlech­tické statky jsou nezdanitelné
  • cizinci nebu­dou obsa­zo­váni do úřadů
  • šlechta nemá vojen­ské povin­nosti mimo hra­nice státu
  • ome­zení „odúmrtě“ = vymře-li rod po meči, jeho maje­tek nepři­padá panov­ní­kovi, nýbrž ženě nebo nepří­mému dědici

Z toho vyplývá, že se Jan dostá­val do sporů s ambi­ci­ózní šlech­tou, která byla repre­zen­to­vána Jin­dři­chem z LipéJin­dřich z Lipé (1271? – 26. 8. 1329) Český šlech­tic z rodu Ronovců. (milen­cem Elišky RejčkyEliška Rejčka (Alž­běta Richenza Piastov (01. 09. 1286 – 18. 10. 1335) Krá­lovna česká a pol­ská, man­želka krále Vác­lava II. a Rudolfa Habsbur­ského.). Také Eliška Pře­mys­lovnaEliška Pře­mys­lovna (20. 01. 1292 – 28. 09. 1330) Krá­lovna česká (1310 – 1330), man­želka krále Jana Lucem­bur­ského. měla spory, a to se svojí mace­chou Eliška Rejčka (Alž­běta Richenza Piastov (01. 09. 1286 – 18. 10. 1335) Krá­lovna česká a pol­ská, man­želka krále Vác­lava II. a Rudolfa Habsbur­ského. (dru­hou ženou Vác­lava II., otce Elišky Pře­mys­lovnyEliška Pře­mys­lovna (20. 01. 1292 – 28. 09. 1330) Krá­lovna česká (1310 – 1330), man­želka krále Jana Lucem­bur­ského.). Pode­psány tzv. Domažlické úmluvy, ve kte­rých svou moc posi­luje šlechta na úkor krále.

Po deseti letech Jan již není scho­pen čelit tla­kům šlechty a Elišky Pře­mys­lovny, oce­ňuje schop­nosti Jin­dři­cha z LipéJin­dřich z Lipé (1271? – 26. 8. 1329) Český šlech­tic z rodu Ronovců., udě­luje mu správu Čech a sám odchází. Zpět se vrací jen pro peníze na války. Když pak peníze dojdou, dává do zástavy krá­lov­ské statky.

Jan Lucem­bur­ský byl nazý­ván „král – cizi­nec“, „král – diplo­mat“ nebo „poslední rytíř“. Jan roz­ší­řil území čes­kého státu, trvale zís­kal od císaře Cheb­sko. Pol­ský král Vla­di­slav I. odstou­pil Janovi téměř celé Slez­sko a stří­bro (Vla­di­slav chtěl sjed­no­tit stát, ale Jan Lucem­bur­ský si dělal nároky na pol­ský trůn, za odstupné odstou­pil). Zís­kal pro České krá­lov­ství Budy­šín­sko a Zho­ře­lecko, neú­spěšně se pokou­šel zís­kat Tyrol­sko a ital­ská města (jen na čas).

Jan se sna­žil pojis­tit posta­vení svého syna Karla (30), a tak roku 1346 pro­sa­dil volbu Karla za řím­ského krále. 1344 bylo pový­šeno praž­ské bis­kup­ství na arci­bis­kup­ství. V Evropě byl Jan znám jako udatný váleč­ník. Válka se mu nako­nec stala osud­nou, když roku 1346 bojo­val spolu se svým synem Kar­lem po boku fran­couz­ského krále proti Ang­li­ča­nům v bitvě u Kresčaku (Sto­letá válka). Téměž slepý panov­ník v této bitvě padl.

Karel IV. (1346 – 1378)

Karel IV. (14. května 1316 – 29. lis­to­padu 1378), císař řím­ský, král český, ital­ský a bur­gund­ský, mar­krabě morav­ský, hrabě lucemburský

Naro­dil se se jmé­nem Vác­lav roku 1316 v Praze jako syn Jana Lucem­bur­ského a Elišky Pře­mys­lovny. Do svých sedmi let pobý­val na Lokti a na Kři­vo­klátě, v sedmi letech (1323) byl poslán do Fran­cie. Tam byl vycho­ván a vzdě­lán – Vác­la­vovi uči­telé byli vzdě­laní kněží; ve dva­nácti letech navště­vo­val před­nášky na uni­ver­sitě v Sor­boně (jed­ním z jeho uči­telů byl i Pierre de Rosie­res, poz­dější papež Kli­ment VI.); učil se jez­dit na koni, rytíř­ským způ­sobům, dvor­ským způ­sobům a diplo­ma­cii. Fran­couz­ský král Karel IV. byl totiž Vác­la­vo­vým strý­cem, podle něj při biř­mo­vání při­jal mladý Vác­lav jméno Karel. Tento pobyt byl důle­žitý pro jeho budouc­nost, Karel zís­kal kul­turní a vla­dař­skou inspi­raci (pobyt trval sedm let).

Sedm let byl ženatý s Blan­kou z ValoisBlanka z Valois (1316 – 1. 8. 1348) Krá­lovna řím­ská a krá­lovna česká, první man­želka Karla IV. Zemřela necelý rok po koru­no­vaci čes­kou krá­lov­nou v Praze. (pří­buzný rod rodu Kapetovců).

Po odchodu z Fran­cie pobý­val v Lucem­bur­sku a v Itá­lii, kde chtěl jeho otec zalo­žit Lucem­bur­ské pan­ství (ovládl 20 měst s hlav­ním síd­lem v Parmě). Karel v Itá­lii zís­kal další zku­še­nosti se sprá­vou území, byl skoro otrá­ven (naštěstí se postil). Zalo­žil pev­nost Mon­te­carlo; sezná­mil se s huma­nisty (Petrarca,…).

V roce 1333 se Karel vrá­til do Čech. Zde navští­vil hrob matky na Zbraslavi a popsal Čechy jako velmi zubo­žené, zpustlé, ve špat­ném stavu, napsal, že zde našel roz­chvá­cené statky, na lesích cestách viděl lapky (lou­pež­níky). V roce 1333 mu otec udě­lil titul Mar­krabě morav­ský, ale spra­vo­val nejen celou Moravu, ale i Čechy (dochází k dvoj­vládí Jana a Karla).

Karel zde chtěl zavést pořá­dek, hle­dal proto oporu v české šlechtě a v církvi (ducho­ven­stvo) a v měs­tech (Kutná Hora, Jih­lava, Praha). Jako první se zba­vil lapků (konal proti nim výpravy a krutě je trestal). Vyku­po­val pan­ství a opra­vil krá­lov­ský palác.

Roku 1346 se stává řím­ským krá­lem Kar­lem IV., o rok poz­ději je koru­no­ván na čes­kého krále ve sva­to­vít­ské bazi­lice a o devět let poz­ději je kar­di­ná­lem koru­no­ván na císaře v Římě (1355, koru­no­vace spo­jena s jízdou do Říma). Byl koru­no­ván také v Miláně (Lom­bar­die).

Po koru­no­vaci roz­hodl nově uspo­řá­dat české země. V roce 1348 vydal řadu lis­tin, kte­rými usta­no­vil sou­stání tzv. Země Koruny české (prak­ticky exis­tu­jící až do 1918). V čele stojí český král, nej­vý­znam­nější posta­vení zau­jí­malo České krá­lov­ství, Mar­krab­ství morav­ské a slez­ská vévodství.

Karel IV. se cítil být více Pře­mys­lov­cem, ale i Lucem­bur­kem. Chtěl obno­vit český stát a povznést hlavní město Prahu, sídlo čes­kého a řím­ského panov­níka. (Praga caput regni = Praha hlava krá­lov­ství – napsáno na měst­ské rad­nici). Praha měla v této době více oby­va­tel než Norim­berk i Lon­dýn (40 000 oby­va­tel). V roce 1338 staví rad­nici na Starém městě, o deset let poz­ději, v roce 1348, zakládá Nové město praž­ské s cen­t­rem na Vác­lav­ském náměstí (Koň­ský trh). Další náměstí: Dobytčí trh (dnes Kar­lovo náměstí), Senný trh. Nové město praž­ské bylo obehnáno hradbami, byly zbu­do­vány čtyři hlavní brány. Praha byla měs­tem řeme­sl­níků a obchod­níků, vzni­kaly zde kos­tely. Karel chtěl vytvo­řit nový Jeruza­lém; byl zbožný, pře­svěd­čený křes­ťan; netr­pěl dlouhé doby roze­sta­vě­nosti (proto toho posta­vil tolik). Téhož roku (1348) byla v Praze zalo­žena Uni­ver­sita Kar­lova (praž­ské vysoké učení), která obsa­ho­vala všechny čtyři fakulty.

Roku 1344 začala stavba Sva­to­vít­ské katedrály, na místě bývalé rotundy z 10. sto­letí a bazi­liky z 11. sto­letí. Katedrála se stala síd­lem bis­kupa a arci­bis­kupa; byl to tří až pěti­lodní chrám, za oltá­řem byl věnec kaplí. Byla to vlastně velká schrána nad hro­bem sv. Vác­lava; hrobka pro Pře­mys­lovce a Lucem­burky. Sta­vělo se podle fran­couz­ského stylu (na stavbě se podí­lel Matyáš z Arrasu, Petr Par­léř (Par­léř – polír = mistr na stavbě) a jeho synové. Katedrála však nebyla dosta­věna a byla postupně dosta­vo­vána v něko­lika eta­pách (až do 20. sto­letí, kdy byly dosta­věny dvě věže). Roku 1344 bylo v Praze bis­kup­ství pový­šeno na arci­bis­kup­ství s prv­ním arci­bis­ku­pem Arnoš­tem z Par­du­bic.

Jiný cha­rak­ter dostala i cír­kevní poli­tika: vzrostl počet kláš­terů a cír­kev­ních řádů. (Př.: bene­dik­tin­ský kláš­ter Emauzy = „Na Slo­va­nech“. Pape­žem zde byla povo­lena slo­van­ská litur­gie.) Vzni­kaly také nové kos­tely (Př.: Kos­tel Panny Marie Sněžné na Novém Městě).

Karel IV. nechal vybu­do­vat také další stavby. Byl to Kar­lův most (1357), který byl posta­ven na místě býva­lého Judi­tina mostu str­že­ného povodní. Kar­lův most je 516 m dlouhý, skládá se z šest­nácti oblouků, říkalo se mu také Kamenný most. Zakon­čen je Sta­ro­měst­skou mos­tec­kou věží (gotická). Není to však nej­starší český kamenný most, ten se nalézá v Písku. Dále posta­vil Krá­lov­ský palác, Hla­do­vou zeď (aby dal práci chu­dině), nechal posta­vit různé hrady jako sídla panov­níků a šlechty. Nechal zbu­do­vat též Karl­štejn (císař­ské sídlo), který měl chrá­nit koru­no­vační kle­noty řím­ské říše; sou­částí Karl­štejna byla Kaple sv. kříže. Stěny jsou zdo­beny nástěn­nými obrazy mis­tra The­o­do­rika zdo­bené dra­hými kameny a zlatem.

Politika Karla IV.

- vydání lis­tin, tím upev­nil poměry v Říši

1355 Majestas Caro­lina

  • záko­ník, který měl ome­zit moc šlechty – psané zákony ome­zují libo­vůli soudce
    (+ šlechty)
  • pod­dan­skou odúmrť neměla dostá­vat šlechta, nýbrž král
  • zajiš­ťuje nez­ci­zi­tel­nost krá­lov­ského majetku
  • jme­no­vitě místa a hrady, které nesměly být zastaveny
  • pro odpor šlechty tento záko­ník nebyl pro­sa­zen (ale aby Karel nebyl pora­žen, tak pro­hlá­sil, že lis­tina shořela)

1356 Zlatá bula Karla IV. (Aurea Bulla)

  • upra­vo­vala poměry v Říši (ústava Svaté Říše Řím­ské), upra­vo­vala rov­něž vztah Čech k Říši (výsadní posta­vení čes­kého státu v říši)
  • český panov­ník má být prv­ním mezi volí­cími kurfiřty
  • král je volen vět­ši­nou hlasů, niko­liv sou­hla­sem všech
  • na pečeti je nápis Řím – hlava světa (která řídí otěže světa)
  • for­málně byla jakožto hlavní doku­ment Svaté Říše Řím­ské (poz­ději národa němec­kého) platná až do jejího zániku v roce 1806 (tj. pla­tila celých 450 let)

Doba Karla IV. je dobou klidu a míru, před­nost před váleč­nými kon­flikty mají diplo­ma­tická jed­nání. Dochází též k roz­ší­ření území čes­kého státu (díky sňat­kům zís­kal Falc, Svíd­nicko a Pomo­řan­sko; koupí nebo smlou­vou zís­kal Slez­sko, Horní a Dolní Lužici a Bra­ni­bor­sko). Území spo­jené panov­ní­kem Karel IV. nazý­val „země koruny České“ (natr­valo to byly Čechy, Morava, Slez­sko a Lužice). Zís­ká­ním pod­pory šlechty, církve a měst sla­dil zájmy všech a udr­žel mezi nimi rov­no­váhu sil.

Karel IV. měl dva­náct dětí (z čehož jedno zemřelo při porodu); až se svou třetí ženou (Annou Svíd­nic­kou) měl syna Vác­lava, který se naro­dil v Norim­berku. Vác­lav, jako prvo­ro­zený syn, byl násled­ní­kem trůnu. Ve svých dvou letech byl koru­no­ván na čes­kého krále, v pat­nácti na řím­ského krále. Karel IV. měl s Alž­bě­tou Pomo­řan­skou tři syny (mj. Zik­munda, Jana Zho­ře­lec­kého) a dcery (Anna – pro­vdala se za ang­lic­kého krále Richarda II.). Vác­lav se měl stát krá­lem v Čechách (v zemích Koruny České) a Zik­mund v Braniborsku.

29. 11. 1378 Karel IV. zemřel na zápal plic. Pocho­ván je v chrámu sv. Víta.

 

Václav IV. (1378 – 1419)

Vác­lav IV. (26. února 1361 – 16. srpna 1419) – socha na Sta­ro­měst­ské mos­tecké věži (Petr Parléř)

Vác­lav IV. se naro­dil 26. února 1361 jako syn Karla IV. a jeho man­želky Anny Svíd­nické. Jeho otec Karel se sna­žil zajis­tit Vác­la­vovi tu nej­lepší budouc­nost, a tak jej již v jeho dvou letech nechal koru­no­vat krá­lem čes­kým, v době Vác­la­vo­vých pat­nácti let pro něj zajis­til rov­něž korunu řím­skou. Jeho vycho­va­te­lem byl Arnošt z Par­du­bic a po něm Jan Očko z Vla­šimi. Již v roce 1376 (tedy za života Karla IV.) byl také zvo­len řím­ským krá­lem (1400 byl úřadu zbaven).

Za vlády Vác­lava IV. dochází v Čechách k hos­po­dář­ské krizi. Je třeba však říci, že již před­tím, než se Vác­lav dostal k žezlu, pozvolna kle­sal výtě­žek stří­bra z kut­no­hor­ských dolů a tím dochá­zelo ke zhor­šo­vání jakosti praž­ských grošů. Již Karel IV. se sna­žil tuto situ­aci řešit svými min­cov­ními refor­mami. Reálné pří­jmy vrch­nosti kle­saly, ani hmotné posta­vení pod­da­ných se však nezlep­šilo. Došlo ke zvý­šení cen řeme­sl­nic­kých výrobků, což však způ­so­bilo sní­žení poptávky. Země­děl­ské pro­dukty svoji hod­notu nao­pak ztrá­cely. Navíc se hlavně v osm­de­sá­tých letech čtr­nác­tého sto­letí sní­žil počet oby­va­tel­stva v důsledku epi­de­mie moru (zemřelo asi 15% oby­va­tel­stva; tzv. černá smrt).

Rok 1378 se nesl též ve zna­mení papež­ského schi­zmatu. Vác­lav se po vzoru svého otce posta­vil sice na stranu řím­ského papeže Urbana VI., ale v roce 1398 tento názor opus­til a sou­hla­sil s fran­couz­ským krá­lem Kar­lem VI., že by oba pape­žové měli resigno­vat a měl by se zvo­lit papež nový.

Vác­lav se cítil být spíš krá­lem čes­kým než němec­kým, a do Německa zajíž­děl jen zřídka. Postupně vzrůs­tal názor, že Vác­lav není schop­ným vla­da­řem, hol­do­val alko­holu a jeho pro­tiv­níci mu vyčí­tali, že údajně více naslou­chá těm, kdo s ním pijí, než svým oprav­do­vým rád­cům. Roku 1394 před­sta­vi­telé vyšší šlechty spo­lečně s morav­ským mar­kra­bě­tem Još­tem krále Vác­lava zajali a pro­pus­tili jej až za dva roky, kdy při­jal pod­mínky šlechty (pro­puš­těn byl i za pomoci svého bra­tra Jana Zhořeleckého).

Vše vyvr­cho­lilo v roce 1400, kdy Vác­lava se sou­hla­sem papeže čtyři kur­fiřti sesa­dili z řím­ského trůnu s tím, že ho pro­hlá­sili za „člo­věka neu­ži­teč­ného a líného a pro řím­skou říši naprosto nevhodného.“

Ani v Čechách se však Vác­lav netě­šil vše­o­becné oblibě. Jeho spory s arci­bis­ku­pem Janem z Jen­štejna vyvr­cho­lily v usmr­cení gene­rál­ního vikáře Jana z Pomuku (poz­ději sv. Jana z Nepo­muku, který podle legendy zapla­til za nepo­ru­šení zpo­věd­ního tajem­ství a nepro­zra­zení zpo­vědi Vác­la­vovy man­želky Žofie svým živo­tem). Vác­lav si také zne­přá­te­lil vyšší šlechtu, když si za svoje spo­lu­pra­cov­níky vybí­ral cti­žá­dostivé pří­sluš­níky nižší šlechty nebo měšťany.

Doba vlády Vác­lava IV. je neod­mys­li­telně spjata rov­něž s husit­ským hnu­tím. V Čechách půso­bili již za vlády Karla IV. pod ochra­nou jeho i arci­bis­kupa Arnošta z Par­du­bic nad­šení kaza­telé Konrád Wald­hauser z Hor­ních Rakous, farář při Týn­ském chrámu, a Mora­van Jan Milíč z Kro­mě­říže. K refor­maci se se svými teo­re­tic­kými úva­hami při­po­jil i Matěj z Janova, který ve svých latin­sky psa­ných spi­sech srov­ná­val sou­časný život církve s Biblí.

Díky čes­kým stu­den­tům stu­du­jí­cím v Oxfordu (zejména Jero­nýmu Praž­skému) se do Prahy dostaly spisy Jana Vik­lefa (John Wyc­li­ffe). Vyvr­cho­le­ním české refor­mace bylo dílo mis­tra Jana Husa. Ten se naro­dil kolem roku 1370 v Husinci u Pra­cha­tic. Stu­do­val na uni­ver­sitě, na fakultě svo­bod­ných umění a na fakultě boho­slo­vecké, stal se nako­nec i jejím rek­to­rem, záro­veň však byl i kaza­te­lem v Bet­lém­ské kapli v Praze. Ta byla zalo­žena roku 1391 pro hlá­sání Božího slova výhradně česky. Dis­kuze o Vik­le­fo­vých spi­sech roz­dě­lila uni­ver­situ na Husa, který byl spo­lečně s čes­kými mis­try pro reformu, a na německé pro­fe­sory, kteří byli proti ní. V roce 1403 byl však vět­ši­nou němec­kých hlasů vydán zákaz 45 článků Vik­le­fova učení a byly pro­hlá­šeny za kacířské.

Podobně jako Vik­lef poža­do­val Hus, aby veš­kerá cír­kevní správa byla v sou­ladu s Biblí, kte­rou pře­lo­žil do češ­tiny. Papež­ství pova­žo­val za lid­skou insti­tuci, která se ocitla v hlu­boké krizi. Refor­mo­vat cír­kev viděl jako úkol svět­ské moci. Kázal však, že každá vrch­nost duchovní i svět­ská, zatvr­zele trva­jící v hří­chu, ztrácí před Bohem svou moc, tj. pod­daní nejsou vázáni ji poslou­chat, ale právě nao­pak jako křes­ťané mají povin­nost jí odpo­ro­vat. Žádal, aby se cír­kev vzdala svět­ského majetku a vrá­tila se ke svému duchov­nímu poslání. Tyto myš­lenky ulo­žil nejen do svých spisů psa­ných v latině v i češ­tině, ale sezna­mo­val s nimi i prostý lid v Bet­lém­ské kapli. Jeho úvahy se dotkly celého teh­dej­šího spo­le­čen­ského zří­zení a změny, které z jeho úvah vyplý­valy, měly při­spět k duchov­nímu i pozem­skému povzne­sení lidu. Hus vzbu­dil ohromné spo­le­čen­ské vření, jeho učení vešlo ve zná­most i v zahraničí.Na nalé­hání pří­z­nivců reformy a Jana Husa v jejich čele vydal Vác­lav IV. roku 1409 Dekret kut­no­hor­ský, kte­rým změ­nil dosa­vadní zří­zení praž­ské uni­ver­sity. Tři hlasy, které dosud měli němečtí pro­fe­soři, byly dány čes­kému národu, a třem ostat­ním náro­dům pat­řil hlas pouze jediný. Němečtí pro­fe­soři i stu­denti z tohoto důvodu čes­kou uni­ver­situ opus­tili a zalo­žili novou uni­ver­situ v Německu (v Lip­sku). Počeš­tě­ním pře­stala mít však praž­ská uni­ver­sita mezi­ná­rodní povahu. Pří­vr­ženci reformy a kon­cilu v Pise dosáhli touto změ­nou pře­vahy. Právě tehdy se Jan Hus stal rek­to­rem university.

Arci­bis­kup si vymohl na papeži bulu, která zaka­zo­vala kázání v Bet­lém­ské kapli a v dal­ších kos­te­lech. Hus se však zákazu nepodro­bil, arci­bis­kup ho proto dal do klatby. V roce 1411 byl dokonce exko­mu­ni­ko­ván z církve. V Praze zavládlo vzru­šení, pro­tože Hus byl již oblí­be­ným kaza­te­lem a řady jeho pří­vr­ženců rychle rostly. I sám král Vác­lav IV. půso­bil u dvora papež­ského ve pro­spěch Husa, dokonce zaba­vil arci­bis­kup­ské statky, avšak jeho snaha byla marná. Když v roce 1412 Hus důrazně vystou­pil proti odpust­kové papež­ské bule, která byla dokonce veřejně spá­lena, roz­hoř­čení stou­palo. Vác­lav IV. již Husa pře­stal ochra­ňo­vat, pro­tože z pro­deje odpustků ply­nuly pří­jmy do státní pokladny. Vrcholu dosáhlo, když němečtí kon­šelé ve Starém městě dali popra­vit tři účast­níky bouří proti odpust­kům, kteří byli stou­penci Huso­vými vele­beni jako mučed­níci. Papež dal Husa do klatby, naří­dil zbo­řit Bet­lém­skou kapli a zasta­vit boho­služby všude, kde by Hus pobý­val. Nad Pra­hou byl vyhlá­šen inter­dikt.

Opus­til Prahu (občas se do ní vra­cel) a půso­bil na Kozím Hrádku u Jana z Ústí a poz­ději na hradě Kra­kovci u Rakov­níka. Na ven­kově neu­stal Hus ve své kaza­tel­ské a spi­so­va­tel­ské čin­nosti. Byl proto povo­lán, aby se zod­po­ví­dal před Kost­nic­kým kon­ci­lem, který byl z pod­nětu bra­tra Vác­lava IV., Zik­munda, svo­lán na rok 1414 (kon­cil měl pri­márně vyře­šit papež­ské schi­zma). Hus se ale ode­bral do Kost­nice až poté, co mu Zik­mund svým glej­tem zaru­čil bez­peč­nou cestu, pobyt na kon­cilu a návrat. Ve sly­šení, které se mu před kon­ci­lem dostalo, nešlo však o vol­nou dis­kusi, ve kte­rou dou­fal, ale o pou­hou výzvu, aby své učení odvo­lal. Pro­ces, ve kte­rém byl Hus obvi­něn z kacíř­ství a poté upá­len, trval přes půl roku. Hus při něm pro­je­vil vel­kou sta­teč­nost a mravní sílu. Odmítl své učení odvo­lat a vyža­do­val důkazy pro své obvi­nění. Chtěl se podro­bit pouze slovu Božímu, nikoli auto­ritě kon­cilu. Hus se sám roz­hodně nepo­va­žo­val za kacíře, ale nao­pak za věr­ného křes­ťana a pří­sluš­níka církve. 6. čer­vence 1415 byl však odsou­zen a upá­len jako kacíř.

Po smrti Jana Husa vytvo­řila česká šlechta tzv. branný svaz a do Kost­nice poslala pro­testní list, který potvr­dilo 452 čes­kých pánů (vyšší šlechta) a rytířů. 1416 byl v Kost­nici rov­něž upá­len Husův pří­tel Jero­ným Praž­ský. Ve měs­tech vypukly nepo­koje. V Praze (na Novém Městě) byl hlavní auto­ri­tou kněz Jan Želiv­ský. Ten byl ještě radi­kál­nější než Hus, říkal: „Kdo nepra­cuje, ať nejí!“ Na ven­kově dochá­zelo k radi­ka­li­zaci lidu, lid vyja­dřuje svou nespo­ko­je­nost tzv. „pou­těmi na hory“ = vyvý­šená místa, kde se schá­zeli kaza­telé s lidmi.

Hlá­sal se chi­li­as­mus, což byly myš­lenky, že se blíží konec světa; spra­ved­liví budou spa­seni a ostatní zatra­ceni. Ke spa­sení mělo dojít na „horách“ a v pěti vyvo­le­ných měs­tech (Žatec, Louny, Slaný, Plzeň, Kla­tovy). Bude nasto­leno krá­lov­ství boží na Zemi. Dojde k dru­hému pří­chodu Krista, který spra­ved­livé spasí a vznikne tisí­ci­letá říše klidu a míru.

Pokra­čuje též kri­tika církve, poža­duje se seku­la­ri­zace majetku, cír­kev nemá mít svět­skou moc. Bylo zave­deno při­jí­mání podo­bojí (utrakvis­mus) – ještě před smrtí Husa (byl to nápad Jakoubka ze Stří­bra) – Hus to schvá­lil z Kost­nice. => při­jí­mání krve i těla Krista (víno, hos­tie). Víno bylo při­jí­máno z kali­cha (-odtud sym­bol husitství).

Husité se dělili na dva základní proudy: 1) umír­nění husité – to byly majet­nější vrstvy (šlechta, měš­ťan­stvo). Umír­nění husité poža­do­vali seku­la­ri­zaci majetku, podíl na moci, dohodu s Evrop­skými panov­níky a poža­do­vali též rov­nost lidí před Bohem. 2) radi­kální husité – to byla měst­ská chu­dina a ven­kov; vytvo­řili vojen­sko-poli­tické svazy; hlavní sílu před­sta­vo­vala husit­ská města (husit­ské svazy: tábor­ský, výcho­do­český (ore­bité) a seve­ro­český (Žatecko –  Loun­ský)). Pražští husité zau­jí­mali posta­vení mezi umír­ně­nými a radi­kál­ními husity.

V létě roku 1419 v Praze vrcholí spory mezi Huso­vými pří­vr­ženci a jeho odpůrci (= kato­lická šlechta, patri­ciát, vyšší ducho­ven­stvo aj.) 30. čer­vence 1419 je v Praze usku­teč­něn pře­vrat = 1. praž­ská defe­nestrace. Pro­ti­hu­sit­ští kon­šelé dosa­zení Vác­la­vem IV. byli pobiti nebo vyho­zeni z oken Novo­měst­ské rad­nice; chu­dina útočí na kos­tely a kláš­tery v Praze. Úřady na Novém Městě praž­ském tedy ovládli husité. Král ještě doda­tečně pře­vrat schvá­lil, avšak v polo­vině srpna 1419 Vác­lav IV. zemřel – podle někte­rých pra­menů na mozko­vou mrt­vici, infarkt myo­kardu či epi­lep­tický záchvat způ­so­bený svým čas­tým opá­jení vínem. Novým krá­lem měl být Zik­mund. Ten však nebyl pro husity při­ja­telný, a tak byly České země v letech od 1419 do 1436 bez panov­níka.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version