Objevné plavby

08_objevne_plavby

 

Příčiny objevných plaveb

1. nedo­sta­tek dra­hých kovů – zlato, stříbro
Evrop­ské doly byly již vyčer­pány, dochá­zelo k vývozu dra­hých kovů, které byly smě­ňo­vány za koření a další luxusní zboží z Ori­entu. Svou roli zde sehrálo též hro­ma­dění dra­hých kovů v nejis­tých dobách, tzv. tezaurace.

2. naru­šení obchod­ních styků s Východem

Celé území kolem úžin Bospor a Dar­da­nely při­padlo v roce 1453 po dobytí Kon­stan­ti­no­pole Tur­kům. Obchod ze západu na východ a nao­pak ustr­nul na konci 15. sto­letí téměř na mrt­vém bodě. Pří­liv cizo­kraj­ného zboží se sní­žil, stejně tak i zisky arab­ských a ital­ských obchod­níků. Cesty do Indie a Číny mohly pro­bí­hat pouze po souši, ale kupecké kara­vany byly často pře­pa­dá­vány, zboží roz­kra­deno a čle­nové obchodní výpravy zabiti nebo pro­dáni do otroctví. 

3. šíření zvěstí o bohat­ství nezná­mých zemí

Popu­lár­ním čti­vem se v této době staly ces­to­pisy, nej­zná­měj­ším z nich je  Milion.  Knihu sepsal ital­ský spi­so­va­tel  Rus­ti­cello na základě pří­běhů, které mu vyprá­věl Marco Polo během jejich spo­leč­ného pobytu ve vězení.

Marco Polo byl synem benát­ského kupce, spo­lečně se svým otcem a strý­cem se kolem roku 1275  vypra­vili na Východ . Tzv. „hed­váb­nou stezkou“ dopu­to­vali až do Číny. Zůstali zde něko­lik let, Marko Polo se dokonce stal vel­vy­slan­cem chána Kublaje (Kublaj­chána), zakla­da­tele čínské(mongolské) říše a dynastie Jüan, jehož dědeč­kem byl slavný Džingischán.

Vět­šina sou­čas­níků se domní­vala, že pří­běhy z cest jsou pou­hým výmys­lem, teprve o mnoho let poz­ději byla kniha vzata na milost. Kromě toho, že v ní lze nalézt prav­divé země­pisné údaje, vybí­zela také k dal­ším obje­vi­tel­ským cestám.

Také dnes se obje­vují názory, že Marco Polo byl ve sku­teč­nosti nej­dál v Kon­stan­ti­no­poli, a pro vyprá­vění o cizích kra­jích našel inspi­raci v per­ských a arab­ských prů­vod­cích, které si jeho otec  Nic­colo a strýc Mat­teo při­vezli z obchod­ních cest.  Marco Polo se např.  zmi­ňuje o návštěvě Japon­ska, Sibiře či Mada­gaskaru, kde s nej­větší prav­dě­po­dob­ností nikdy nebyl. Nesporné ovšem je, že v kniha  poslou­žila jako podrobný zdroj infor­mací o oby­va­te­lích asij­ského kontinentu.

4. exis­tence nabí­dek a zdrojů na rea­li­zo­vání objev­ných plaveb

Finanční pod­poru pro cesty do zámoří posky­to­valy nej­čas­těji evrop­ské panov­nické rody, a to z růz­ných důvodů – od snahy po zís­kání bohat­ství a vlivu, přes snahu o obnovu vztahů s Ori­en­tem, až  po nad­šení z objevů.

5. šíření křesťanství

Roz­ší­ření turec­kého území s sebou při­neslo také roz­ší­ření vlivu islámu, čili snahu o šíření křes­ťan­ství je možné vní­mat jako cestu proti islámu. Je však třeba říci, že povo­lání šíření křes­ťan­ství plyne již ze slov Ježí­šo­vých v Novém zákoně [1].

6. věda

Dal­ším před­po­kla­dem pro usku­teč­nění zámoř­ských objev­ných pla­veb byl pokrok ve vědě a tech­nice. Obje­vo­valy se první teo­rie o tom, že Země má tvar koule, že to není žádná plo­voucí deska. V lodě­ni­cích byly vyrá­běny nové typy lodí, které se mohly pla­vit i něko­lik měsíců (tzv. karak, téměř čty­ři­cet metrů dlouhý troj­stěž­ník při­po­mí­na­jící velrybu).

K ori­en­taci slou­žil kom­pas, na konci stře­do­věku pod­statně vylep­šený, nebo ast­ro­láb( his­to­rický ast­ro­no­mický pří­stroj, který byl dříve pou­ží­ván mj. na určo­vání a před­po­ví­dání poloh hvězd a Slunce).

Průběh objevných cest

Roku 1415 Por­tu­galci dobyli pří­stav Ceuta, čímž začali éru objev­ných cest. V touze obje­vit zlato chtěli pro­nik­nout do nitra Afriky. To se jim však nepo­da­řilo. Zavedli ale obchod s pobřežní Afri­kou (vzácná dřeva, otroci, slo­no­vina). Zalo­žili stře­do­af­rické město Lagos, zde vznikla spo­leč­nost obcho­du­jící s otroky.

Vasco da Gama, por­tu­gal­ský obje­vi­tel a moře­pla­vec (1469 – 24. 12. 1524)

Roku 1450 Por­tu­galci pře­kro­čili rov­ník a uči­nili další objevy v Africe; sna­žili se obe­plu­tím Afriky dostat do Indie. V letech 1487 – 88 Bar­to­lo­meo Diaz dosáhl mysu Bouří (pře­jme­no­ván na mys Dobré naděje). O deset let poz­ději (1497 – 98) Vasco da Gama doplul na Indické pobřeží (město Kali­kut). Poda­řilo se mu navá­zat obchodní spo­jení (hlavní zájem byl o koření). Por­tu­galci v Indii sta­věli pev­nosti na pobřeží (měli chrá­nit obchodní sta­nice = fak­to­rie). Nepo­da­řilo se jim však vytvo­řit novou říši, pro­tože v Asii již exis­to­valy feu­dální státy. Na počátku 16. sto­letí pro­nikli do Číny (Kan­ton), v roce 1550 do Japon­ska. V Asii vytvo­řili roz­sáh­lou kolo­ni­ální říši, která byla ale vnitřně nepevná. V polo­vině 17. sto­letí v těchto oblas­tech ztrácí Por­tu­galci vliv ve pro­spěch Ang­lie a Nizozemí.

Špa­něl­ský krá­lov­ský pár (Fer­di­nand Ara­gon­ský a Isa­bela Kas­til­ská) při­jal návrhy Kryš­tofa Kolumba na cestu do Indie smě­rem západ­ním. V roce 1492 zís­kali Gra­nadu a ukon­čili tak reconquistu (opě­tovné sjed­no­cení říše). V srpnu téhož roku vypluly z pří­stavu Palos tři lodě (kara­vely): Santa Maria, Pinta, Niňa. Po sedm­de­sáti dnech plavby spat­řili námoř­níci zem (ost­rov Gua­na­hání z Baham­ského sou­ostroví), nazvali jej San Sal­va­dor (spa­si­tel). V příš­tích dnech obje­vili Kubu (podle Kolumba to bylo bájné Zipango), Espag­nolu. Kolum­bus byl pře­svěd­čen, že doplul do Indie. Do roku 1504 pod­nikl ještě tři další výpravy, roku 1506 ve Špa­něl­sku zemřel.

Nový kon­ti­nent dostal název Ame­rika, podle  obecně při­jí­mané teo­rie je to podle křest­ního jména Ame­riga Vespuc­ciho. (Někteří autoři se však domní­vají, že  jméno Ame­rika může odka­zo­vat i na Richarda Ame­rike nebo oblast Amerrique v Nicaragui.)

Ame­rigo Vespucci (9. 3. 1454 – 22. 2. 1512)

Ame­rigo Vespucci pochá­zel z rodiny flo­rent­ského notáře. Pra­co­val v Seville jako obchodní zástupce  flo­rent­ské obchodní firmy Ber­nardi, která se podí­lela na finan­co­vání Kolum­bovy první výpravy. V letech 1501 až 1502 se zúčast­nil  své druhé cesty, plavby ke bře­hům Bra­zí­lie, zřejmě jako lodi­vod nebo kres­lič map. Úko­lem bylo  najít cestu kolem obje­ve­ného „ost­rova“ (tzn. Ame­riky). Vespucci během této výpravy pocho­pil, že se nejedná o velký ost­rov, ale o celý kon­ti­nent. Po návratu sepsal leták   Mun­dus Novus (1503), ve kte­rém popi­so­val své zážitky, kra­jinu, zví­řata a domo­rodé oby­va­tele. Záro­veň napsal, že je to podle jeho mínění nový svě­ta­díl, ne Indie. Závě­rečná slova  – „pozem­ský ráj, pokud vůbec někde je, nemůže být daleko odtud“, vzbu­dila v lidech naději, že může jít o ztra­cený ráj, který podle někte­rých před­stav Bůh po Ada­mově hří­chu nezni­čil, ale pře­su­nul  na dru­hou stranu světa.

Roku  1507 vyšlo v Lotrin­sku dílko o 52 stra­nách s obsáh­lým názvem  „Uve­dení do kos­mo­gra­fie se základ­ními prin­cipy geo­me­t­rie a ast­ro­no­mie, k tomu potřeb­nými. Navíc čtyři plavby Ame­riga Vespuc­ciho, dále popis (mapa) světa jak na plo­cho, tak ve tvaru glóbu se všemi těmi částmi, které byly Pto­le­mai­ovi neznámé a které byly obje­veny v poslední době“ („Cos­mo­gra­phiae intro­ductio…“). V tomto svazku kromě úvod­ních slov autorů a Pto­le­o­mai­ova textu najdeme popis všech čtyř cest Ame­riga Vespuc­ciho. O Kolum­bovi se autoři nezmi­ňují. Autor kre­seb a map,  mate­ma­tik a geo­graf Mar­tin Wald­se­emüller v  sedmé kapi­tole napsal,  že nový svě­ta­díl „by bylo možno ode dneška nazý­vat zemí Ame­ri­co­vou nebo Ame­ri­cou, když ji Ame­ricus objevil“.

V roce 1507  je však názvem „Ame­rika“ ozna­čeno pouze  severní bra­zil­ské  pobřeží, jih je nazý­ván „Bra­si­lia Infe­rior“. Až  roku 1538  kar­to­graf  Ger­hard Mer­ca­tor  pou­žije název pro celou pev­ninu , když do své mapy napíše „AME“ přes severní a „RICA“ přes jižní část.

V roce 1494 vypukl spor mezi Špa­něl­skem a Por­tu­gal­skem o obje­vo­vaná území, který byl urov­nán smlou­vou uza­vře­nou na základě tlaku papeže  Ale­xan­dra VI. 7. června 1474 v Tor­de­sillas (ve Špa­něl­sku). Byla sta­no­vena demar­kační linie vedoucí 1770 km na západ od Kap­verd­ských ost­rovů. Nově obje­vená území na východ od této linie měla pat­řit Por­tu­gal­cům, západní území Špa­ně­lům. Podle někte­rých his­to­riků Por­tu­galci již před pod­pi­sem smlouvy věděli o jižní Ame­rice a proto usi­lo­vali linii posu­nout co nej­dále na západ (původní návrh byl 480 km na západ od Kap­verd­ských ost­rovů). Takto sta­no­vená linie Por­tu­gal­cům (jak je vidět na násle­du­jící mapce) umož­ňo­vala kolo­ni­zo­vat dnešní Bra­zí­lii. Roku 1500 por­tu­gal­ský moře­pla­vec Pedro Cabral plul Atlan­ti­kem, ale bouří byl zahnán k pobřeží Bra­zí­lie. Roku 1513 Vasco de Bal­boa pře­kro­čil Panam­skou šíji a spat­řil Tichý oceán. Roz­dě­lení vlivu podle smlouvy v Tor­de­sillas je dodnes patrné z jazyků, kte­rými se hovoří v jižní Ame­rice – zatímco v Bra­zí­lii  je to por­tu­gal­ština, ve všech ostat­ních zemích jižní Ame­riky španělština.

Smlouva v Tor­de­sillas byla pří­či­nou mnoha sporů, ostatní námořní moc­nosti (Ang­lie, Fran­cie, Holand­sko) ji nikdy neu­znaly. V roce 1750 byla tato smlouva zrušena.

Smlouva z Tor­de­sillas (1494)

10. 8. 1519 se  Por­tu­ga­lec Fer­nando de Magalla­nes  (por­tu­gal­sky Fer­não de Magalhães), pod­po­ro­ván špa­něl­ským krá­lem Kar­lem I. vydal na na jiho­zá­pad s cílem při­vézt indické koření. O prů­běhu plavby máme podrobné infor­mace díky zápis­kům ital­ského dob­ro­druha Anto­nia Piga­fetta, který jako jeden z mála pře­žil a po třech letech se vrá­til do Špa­něl­ska. Z původ­ních pěti kara­vel vpluly do Tichého oce­ánu, který tak námoř­níci nazvali díky klid­nému a slu­neč­nému počasí, pouze tři. Jedna z lodí ztros­ko­tala v bouři, druhá se vrá­tila zpět do vlasti. Magalla­nes musel během plavby čelit nejen nepří­zni počasí, ale také vzpou­rám námoř­níků, kteří na dlouhé cestě strá­dali. Konce výpravy se nedo­žil, během ozbro­je­ného střet­nutí s domo­rodci byl na Fili­pí­nách zabit. Třetí loď spá­lili, další se roz­lo­mila pod tíhou nákladu koření. Domů se tak vrá­tila pouze Vic­to­ria se zbyt­kem posádky. Náklad koření sice při­nesl zisk, ztráty na živo­tech však byly nesmírné. Z dvou set námoř­níků se vrá­tila jen hrstka. Přesto při­nesla výprava důle­žité poznání – byla potvr­zena teze o kula­tosti země. Jistě zají­mavé je, že celá výprava byla zapla­cena z výnosu z pro­deje při­ve­ze­ného koření (to bylo nalo­ženo na Molu­kách). Při plavbě byla ale poru­šena smlouva v Tor­de­sillas, pro­tože Fili­píny pat­řily už Por­tu­gal­sku, tudíž lodě pla­vící se ve špa­něl­ských služ­bách zde neměly právo zakot­vit. Proto byla roku 1529 uza­vřena nová dohoda v Zara­goze, která Špa­něl­sku při­řkla Fili­píny a Por­tu­gal­sku pone­chala nej­bo­hatší ost­rovy v Indonésii, nazý­vané „ost­rovy koření“ – Moluky.

K nej­dů­le­ži­tější zámoř­ským obje­vům došlo  v první tře­tině 16. sto­letí. Nyní bylo třeba nová území  kolo­ni­zo­vat a při­nést jejím oby­va­te­lům nové zákony a novou víru. Vět­šina domo­ro­dého oby­va­tel­stva byla však při­tom vysta­vena vlně násil­ností a agrese, pra­me­nící z nená­vistné a bru­tální doby­vačné poli­tiky. Zanikly při­tom mocné říše, jejichž životní úro­veň v mno­hém pře­vy­šo­vala nebo při­nejmen­ším snesla srov­nání se svě­tem dobyvatelů.

Kon­cem 16. sto­letí se k dosa­vad­ním námoř­ním vel­mo­cem, Špa­něl­sku a Por­tu­gal­sku, při­dala Ang­lie a Nizo­zemí. Výpravy se staly před­po­kla­dem pro vznik kolo­ni­ál­ních říší ve střední a jižní Ame­rice. Doby­va­telé pro­nikli také do severní Ame­riky (na Flo­ridu, k řece Mis­sis­sippi, do Kali­for­nie). Hna­cím moti­vem byla vidina zlata, hle­dání báj­ného Eldoráda.

V letech 1519 – 1521 Her­nando Cor­téz dobývá říši Aztéků v dneš­ním Mexiku.

Azté­kové, národ­nost v Mexiku(asi 1 mil. osob) pat­řící k juto-aztécké jazy­kové rodině, dnes vět­ši­nou mluví i špa­něl­sky. V období let 1168 – 1248 při­šli ze severu do údolí Mexika. Kolem roku 1325 zalo­žili na jezer­ním ost­rově město Tenoch­titlán, které se stalo cen­t­rem celé oblasti (dnes hlavní město Mexiko). Během jed­noho sto­letí si Azté­kové váleč­nými výboji podří­dili vět­šinu indi­án­ských etnik na území dneš­ního Mexika od východ­ního k západ­nímu pobřeží , na jih až ke dnešní  Gua­te­male.  Aztécké hos­po­dář­ství bylo zalo­ženo na země­děl­ství, na pěs­to­vání kuku­řice. Kromě této plo­diny však pěs­to­vali také rýži, bavlnu, banány, z koření pepř, vanilku a tabák. Aztécká kul­tura byla úzce spjata s nábo­žen­stvím. Azté­kové uctí­vali bohy, které spo­jo­vali s pro ně nevy­svět­li­tel­nými pří­rod­ními udá­lostmi. Podle jejich myto­lo­gie bohové oži­vo­vali Slunce svou krví, a tak bylo třeba při­ná­šet lid­ské oběti. Aztécké chrámy svou ohro­mu­jící veli­kostí pře­vy­šo­valy všechny ostatní budovy. Azté­kové však kromě nábo­žen­ských sta­veb budo­vali i vodo­vody, mosty, kanály. Město, v němž síd­lil Mon­te­zuma, bylo posta­veno upro­střed veli­kého jezera a obehnáno vyso­kými a pev­nými hradbami z cihel. Vstup byl umož­něn pouze po třech hrá­zích, které byly spo­jeny pada­cími mosty.

Spo­leč­nost  tvo­řily roz­ší­řené rodiny, které se v 15. stol. sdru­žo­valy v rodové občiny cal­pulli. Občiny obdě­lá­valy při­dě­lené pozemky, měly však i poli­tický význam. Shro­máž­dění měst­ského státu tvo­řili tla­to­ani, mluvčí dva­ceti cal­pulli. Ti volili čtyři hlavní hod­nos­táře, kteří vybí­rali dva nej­vyšší vůdce:  náčel­níka „domů zbraní“, který velel v bojích a vedl diplo­ma­tická jed­nání, a spo­lu­vládce, cihu­a­có­atla, který řídil vnitřní zále­ži­tosti a nábo­žen­ské obřady. V době pří­chodu Śpa­nělů byl náčel­ní­kem Mon­te­zuma II., vlád­noucí s pod­po­rou aris­to­kra­cie, kte­rou tvo­řili významní váleč­níci, kněží, obchod­níci a úřed­níci. Nej­po­čet­nější sku­pi­nou oby­va­tel však byli svo­bodní lidé.   Níže stáli nevol­níci vázaní na půdu, z které odvá­děli část úrody. Do otroc­tví upa­dali za trest samotní Azté­kové, válečné zajatce čekal osud ritu­ál­ních obětí. V době vlády Mon­te­zumy II. narůs­taly vnitřní roz­broje, čehož vyu­žil Her­nando  Cor­tés při dobytí říše 1519 – 21.  Azté­kové při­jali Špa­něly přá­tel­sky, oče­ká­vali totiž pří­chod bílých bohů, takže Cor­téze pova­žo­vali zpo­čátku za boha. Špa­něl­ští doby­va­telé však tou­žili jen po zlatě. Mon­te­zuma byl za svoji spo­lu­práci se Špa­něly zba­ven moci, novým panov­ní­kem se stal jeho bratr Cuitla­huac. Pod jeho vede­ním Azté­kové Špa­něly nej­prve vyhnali, ale nako­nec byli pora­ženi, sám Cuitla­huac pod­lehl během bojů nákaze nešto­vic. Cor­téz se zde poz­ději stal mís­to­dr­ži­te­lem a země byla nazý­vána Novým Španělskem.

Aztécké umění ovliv­nila kul­tura mix­técko-pue­bel­ská. Pozo­ru­hodné jsou aztécké stavby (docho­vané v Tena­y­uce, Mali­nalku), sochař­ství, dře­vo­řezba, tkané látky a kamenné a péřové mozaiky. Velmi roz­vi­nutá byla ast­ro­no­mie s ast­ro­lo­gií, vypra­co­ván byl slo­žitý ritu­ální kalen­dář. Roz­sáhlé písem­nic­tví v pik­to­gra­fic­kých a ide­o­gra­fic­kých zázna­mech zahr­nuje anály, gene­a­lo­gie, mapy, nábo­žen­ské knihy. Neo­by­čejně bohatá bás­nická tvorba byla zachy­cena latin­kou po dobytí Španěly. 

Pád říše Inků

Zná­zor­nění veli­kosti incké říše
v roce 1527

Inkové, pří­sluš­níci staré kul­tury Peru, vytvo­řili nej­větší stát v Jižní Ame­rice,  tzv. Tahu­an­tin­suyu (Čtyři části světa), jenž v 15. – 16. stol. ovlá­dal vět­šinu dneš­ního Peru, Ekvá­doru, Bolí­vie, seve­ro­zá­padní Argen­tinu a severní oblasti Chile. Inkové, původně etni­kum žijící  kolem polo­viny 13. sto­letí  1250 v oblasti Cuzca, zalo­žili dynastii inků, tj. vládců a jejich pokrev­ních pří­buz­ných. Inka Pacha­cuti († 1471)  začal s pře­stav­bou  Cuzca( Cuzco leželo ve výšce 3300 m n.m., mělo pra­vi­delný půdo­rys, velký chrám, žilo zde i 100 000 obyvatel)a zahá­jil doby­vačná tažení v jeho okolí , zejména v oblasti Titi­caca.  Od roku 1463 pokra­čo­val v expanzi v Peru se synem Tupa­kem inkou, za jehož vlády (1471 – 93) byly dobyty pra­lesy východní Bolí­vie a jiho­vý­chod­ního Peru a jižní území až po řeku Maule v Chile. Za inky Hua­yna Capaca (1493 – 1527) byl dobyt Ekvá­dor; incký stát dosáhl v té době nej­větší roz­lohy a upev­nění cen­t­ra­li­zo­vané správy. V letech 1531 – 35 při­šli do říše Inků špa­něl­ští doby­va­telé (conquis­ta­doři) Fran­ce­sco PizarroDiego Almagro. V té době v říši Inků zrovna pro­bí­hala občan­ská válka. Inku Huas­cara (vládl 1527 – 32) sesa­dil  jeho bratr Atahualpa. 

Špa­nělé při­pluli  z Panamy podél pobřeží. Pouhé dvě stovky mužů vstou­pily do Incké  říše, cesta pro­bí­hala bez pro­blémů – Inkové si jich nevší­mali a nechali je dojít až do měs­tečka, kde pobý­val Ata­hu­alpa. Inkové Špa­něly pod­ce­nili, nepo­va­žo­vali je za nebez­pečí. Inka Ata­hu­alpa při­jal pozvání od Pizarra na hos­tinu, šla s ním i šlechta (3000 – 4000 Indi­ánů), při cestě byl inkův dopro­vod pobit, inka byl zajat. Nabí­zel výkupné, a to takové, že celou míst­nost o roz­loze 34 metrů čtve­reč­ních pokryje zla­tem do výšky své postavy, tj. téměř dva metry. Slib do dvou měsíců spl­nil. Přesto s ním byl veden pro­ces za zradu a za man­žel­ství s vlastní sestrou; byl odsou­zen k smrti uškrcením(1533). Poté se Špa­nělé vydali do hlav­ního města Cuzca. Roku 1533 Cuzco vydran­co­vali a usíd­lili se zde. O dva roky poz­ději Cuzco opus­tili a zalo­žili na pobřeží město králů (Lima), které bylo síd­lem špa­něl­ské vlády v  jižní Ame­rice po 200 let.

Celé Peru tedy padlo Špa­ně­lům do rukou. Dále pro­nikli i do Chile, kde zalo­žili San­ti­ago,  do Kolum­bie, kte­rou pova­žo­vali za bájné Eldo­rádo. Nako­nec byl Almagro popra­ven Pizarrem a Pizarro zavraž­děn Almag­ro­vými přívrženci.

Do polo­viny 16. sto­letí Špa­nělé pro­zkou­mali a dobyli vět­šinu jižní Ame­riky (kromě Bra­zí­lie), tato území byla ve špa­něl­ských rukou do počátku 19. století.

Inkové roz­vi­nuli poli­tic­kou orga­ni­zaci s ofi­ci­ál­ním kečuj­ským jazy­kem a nábo­žen­stvím, s vyspě­lým vojen­stvím a diplo­ma­cií. Inten­zívní země­děl­ství závi­selo na slo­ži­tých zavod­ňo­va­cích sys­té­mech. Na tera­so­vi­tých polích, která hni­jili pta­čím tru­sem, pěs­to­vali kromě kuku­řice také bram­bory a pše­nici.  Cho­vali lamy, alpaky, mor­čata, kachny. Znali léčivé účinky chi­ninu, který zís­ká­vali z kůry chi­nov­níku a koka­inu, který zís­ká­vali z listů koky pravé.Občané byli vázáni  tri­bu­tem zva­ným mitta, tj. museli odvá­dět veřejné práce na stav­bách, v dolech, slou­žit ve voj­sku. Výnosy z půdy byly důsledně roz­dě­lo­vány mezi vládu, kněží a bohy a obecný lid. Aby se pře­de­šlo vzpou­rám, byla část pod­ma­ně­ných oby­va­tel pře­síd­lo­vána mezi loa­jální inky a nao­pak. Základní spo­le­čen­skou jed­not­kou byly tzv. ayllu – hos­po­dář­ské a sídelní jed­notky kla­no­vého typu. V čele stál inka, bož­ský vládce, syn boha Slunce, který uaví­ral sňa­tek se svou sestrou. Vyšší šlechtu tvo­řili potomci inků (z vla­dař­ských ayllu), kteží zastá­vali místa hlav­ních úřed­níků a velek­něží; nižší šlechtu tvo­řili čle­nové nepa­nov­nic­kých ayllu Cuzca a okolí a dále tzv. kura­kové, náčel­níci doby­tých spo­le­čen­ství. Správu jed­not­li­vých území (pro­po­je­ných pří­mo­ča­rými sil­ni­cemi s visu­tými mosty) řídili mís­to­dr­ži­telé z řad nej­vyšší šlechty, jimž kura­kové pod­lé­hali. Nej­po­čet­nější sku­pi­nou byl obecný lid, rol­níci vázaní tri­bu­tem; nejníže stáli nevol­níci nucení pra­co­vat na cizí půdě. Řeme­sl­níci a umělci svá­žení do měst vynikli ve zpra­co­vání kovů (zlato, stří­bro), tex­tilu (vlna, bavlna), v kame­nic­tví (spo­jo­vání kamen­ných bloků na sucho).

Inkové byli  též výborní ast­ro­no­mové, vytvo­řili kalen­dář a spo­čí­tali, že rok má 365 a jednu čtvr­tinu dne.  K pře­nosu infor­mací pou­ží­vali  dosud ne zcela pro­zkou­maný sys­tém, uzlové písmo kipu.

Důsledky objevných plaveb

  1. roz­voj dál­ko­vého obchodu mezi Evro­pou a koloniemi
    Do Evropy se dová­žely drahé kovy, dra­ho­kamy, perly, tabák; z Indické oblasti koření a bavlna; z Číny hed­vábí a por­ce­lán; z Afriky zlato, slo­no­vina a otroci. Z Evropy se vyvá­žely pře­vážně potra­viny, pivo a látky. Vytvo­ře­nému sys­tému říkáme „obchod do troj­ú­hel­níku“ – obchod mezi Evro­pou, Afri­kou a Amerikou.
  2. pře­sun obchod­ních stře­di­sek ze Stře­do­moří na pobřeží Atlantiku
    Dochází k pozvol­nému úpadku seve­ro­i­tal­ských pří­stavů, na druhé straně roste význam pří­stavů na pobřeží nebo v blíz­kosti pobřeží Atlant­ského oce­ánu – por­tu­gal­ský Lisa­bon, špa­něl­ské pří­stavy Cadiz, Sevilla, či nizo­zem­ské Antverpy. Postupně též roste význam hanzy.
  3. roz­voj evrop­ské vzdělanosti
    Byl obno­ven a potvr­zen původně antický názor, že Země je kulatá – roku 1492 navrhl Mar­tin Behaim první glo­bus, byly též hojně vytvá­řeny a zdo­ko­na­lo­vány mapy.
  4. inflace
  5. migrace plo­din
    Do Evropy se dostaly dnes zcela běžné, ale dříve neznámé plo­diny jako napří­klad raj­ská jablíčka, bram­bory, kuku­řice, kakao či bavlna.
  6. migrace cho­rob
    Z Ame­riky do Evropy byla pře­ne­sena syfi­lis, která se zde léčila rtutí. Opač­ným smě­rem se v Ame­rice octla chřipka, spal­ničky a nešto­vice, na které imu­nitní sys­tém míst­ního oby­va­tel­stva nebyl při­způ­so­ben, a tak tyto nemoci způ­so­bily smrt mnoha domorodců.
  7. důsledky pro domo­rodé obyvatele
    Velmi nevy­bí­ra­vým způ­so­bem byli z Afriky vyvá­ženi otroci – obec­ným názo­rem byla nad­řa­ze­nost Evro­panů nad ostat­ními národy. V někte­rých mís­tech byli domo­rodci úplně vyhu­beni nebo zde­ci­mo­váni. Byly zni­čeny říše Inků a Aztéků. S náh­lým pří­cho­dem odlišné kul­tury a jejím vnu­co­vá­ním, někdy též spja­tým  s násil­nou chris­ti­a­ni­zací, se velké množ­ství domo­ro­dých oby­va­tel jen těžko vyrovnávalo.

[1] Matouš 10:5–42; Marek 16:15–20; Lukáš 9:1–6

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version