Rakouská monarchie v druhé polovině 19. století
Revoluční události let 1848–1849 měly pro další vývoj Rakouska obrovský význam i přesto, že samotné revoluce byly vojskem potlačeny. Právě zde se razantně přihlásila o slovo národní hnutí uvnitř monarchie. V dalších letech se mnohonárodnostní stát, který nejdříve sveřepě odmítal jakoukoli formu národní politické emancipace, proměnil v kolbiště jednotlivých emancipačních hnutí. Toto dění přispělo k politické destabilizaci a vzhledem k tomu, že nebylo nalezeno žádné uspokojivé řešení, mělo nemalý vliv i na zánik monarchie.
Roku 1849, konkrétně 4. března, po potlačení povstání v Praze, Vídni (generál Alfred Windischgrätz) a v severní Itálii (maršál Radecký) a po rozehnání Kroměřížského sněmu, který připravoval (relativně) liberální ústavu, byla vládou Felixe Schwarzenberga vydána tzv. „oktrojovaná ústava“. Ta ovšem nevešla v platnost. Roku 1851 vešly v platnost 3 silvestrovské patenty, základní kámen pro následující období neoabsolutismu (Bachův absolutismus – ministrem vnitra byl Alexandr Bach). Patenty ale na druhou stranu potvrzovaly zrušení poddanství a roboty, zaručovaly ochranu státem uznaným náboženským vyznáním (konfesím) a zaručovaly i některá základní občanská práva. Kromě toho položily základ i nové územní organizaci státní správy (místodržitelství, zemská prezidia, kraje, obce, později nové soudní a politické okresy atd.). Tvůrcem neoabsolutismu však nebyl jen Bach, ale také císař František Josef I. a Felix Schwarzenberg. Již v srpnu 1851 byli ministři včetně Felixe Schwarzenberga podřízeni přímo panovníkovi.
František Josef I. se v době Bachova absolutismu snažil za pomoci zástupů byrokratů a množství reforem, vytvářených loajálními aristokraty ve vládě (tedy s vyloučením veřejnosti), modernizovat monarchii. V době Krymské války byla praktikována politika „velkého nevděku“ vůči Rusku, tradičnímu spojenci Rakouska, které bylo navíc dlužníkem Ruska za pomoc s potlačení revoluce 1849 v Maďarsku. Rakousko odmítlo Rusku pomoci a tímto způsobem bylo spojenectví definitivně rozbito.
Mezi klady neoabsolutismu řadíme hospodářský rozvoj a rozvoj obchodu, vznik obchodní a živnostenské komory. 26. března 1850 byly zřízeny Obchodní a živnostenské komory, 20. prosince 1859 byl vydán tzv. „živnostenský řád“, který umožňoval svobodné podnikání. Jeho nevýhodou bylo, že po zaplacení určitého poplatku směl podnikat naprosto každý, i bez potřebného vzdělání. Byly též odstraňovány cechy (cechovní správa byla příliš zastaralá a představovala brzdu pro rozvoj kapitalismu). Nejprůmyslovějšími oblastmi Rakouska byly Čechy a Dolní Rakousy. Absolutismus tohoto období měl vliv mimo jiné i na kulturu. Politická izolace obyvatelstva vedla ke vzniku nového uměleckého směru – biedermeieru.
Roku 1855 (18. srpna.) byl uzavřen konkordát s církví (spojení oltáře a trůnu), který ji zbavil státního dohledu (zaveden v době Josefa II.), církev měla znovu vliv ve školství a v kultuře. 30. června 1870 byl pak vypovězen, již předtím ale došlo k jeho revizím díky velkému odporu veřejnosti.
Roku 1859 Rakousko prohrálo válku se sardinsko-francouzskou koalicí (bitva u Magenty, bitva u Solferina) – byl odvolán Bach (tzn. konec absolutistického období) a panovník přichází na potřebu přetvořit svou říši. Svolal tedy rozšířenou říšskou radu a v říjnu 1860 vydal říjnový diplom, v němž slibuje ústavu (říjnový diplom tedy znamená přechod od absolutismu ke konstitucionalizmu; v jeho rámci byla odmítnuta koncepce jednotného, centralizovaného státu). Tu také v únoru následujícího roku (26. února) vydává (nazývána únorová nebo také Schmerlingova ústava). Byla to centralistická ústava, která vyhovovala zájmům rakouských Němců, ale zájmy ostatních národů přehlížela. Proto byla uherskými i českými liberály odmítnuta. V rámci ústavy byly znovu obnoveny zemské sněmy. Nově byla zřízena dvoukomorová říšská rada, která se skládala z panské komory a poslanecké sněmovny. Členy panské komory doživotně jmenoval císař, do poslanecké sněmovny se volilo na základě volebního censu, voliči byli rozděleni do tří majetkových kurií (velkostatkářská, příslušníci živnostenské a obchodní komory dohromady s městy, venkovská). Lidé byli rozděleni do jednotlivých kurií podle majetku a výše daní, které platili. Volit mohla jen omezená skupina lidí. Hlasy jednotlivých kurií si nebyly rovny, např. jeden hlas z velkostatkářské kurie měl podstatně větší váhu, než z kurie venkovské. Říšská rada se nově scházela buď jako širší – pro záležitosti celé monarchie včetně Uher, nebo jako užší, bez uherských delegátů.
Po pádu absolutismu dochází k rozvoji kultury a společenského života, roku 1861 začaly vycházet Národní listy (František Ladislav Rieger, František Palacký, bratři Grégrové). V letech 1859–1874 vycházel Riegerův slovník naučný. V 60. letech vznikaly různé spolky: Sokol – M. Tyrš, J. Fiegner (heslo: Tužme se!); Hlahol (pěvecký spolek) – B. Smetana; Umělecká beseda (*1863); Americký klub českých dam (* 1865), jehož úkolem bylo vzdělat ženy. Roku 1864 vzniklo Prozatímní divadlo.
Palacký, František Ladislav Rieger a další v 60. letech intenzivně zabývali modifikací národního programu českých zemí. Pod vlivem událostí předchozích let i dění v Uhrách byl opuštěn federalismus na národnostním základu. Nahrazen byl snahou o federalismus na základu historických zemí. Česká politika roku 1863 zahájila „pasivní rezistenci“ = neúčastnila se zasedání říšské rady a sněmů (kvůli únorové ústavě). V 60. letech dochází k polarizaci české politiky (zastánci pasivní rezistence = staročeši (Palacký, Rieger) reprezentovali liberálně konzervativní síly × mladočeši (Grégr, Sladkovský) reprezentovali radikálně demokratické síly). Roku 1865 vychází Palackého spis „Idea státu rakouského“, v němž Palacký prohlašuje, že Rakousko má perspektivu jedině tehdy, bude-li federalizované. Jinak podle Palackého zanikne (ztratí oprávněnost k existenci). Zde zmíněný federalismus byl již historickoprávní.
Roku 1866 bylo Rakousko poraženo Pruskem u Sadové (u Hradce Králové) – v čele rakouské armády stál Ludvík Benedek. Tohoto oslabení využili Maďaři k prosazení rakousko-uherského vyrovnání (1867).
Rakousko-uherské vyrovnání (1867)
- vznikl dualismus (dvojstátí)
- společného mají panovníka, zahraniční politiku, finance a armádu
- byla stanovena hranice (říčka Litava), která rozdělovala RU na Předlitavsko a Zalitavsko
- Uhry měly svoji ústavu, vládu a sněm
V prosinci 1867 vydal panovník ústavu pro Předlitavsko, v níž definuje Rakousko jako parlamentní monarchii, zaručuje občanská práva a svobody (svoboda podnikání, ochrana soukromého majetku). Byl zrušen církevní dohled nad školami, zavedena povinná osmiletá školní docházka. Rakousko a Uhersko se lišily v politickém zřízení (Rakousko bylo liberálnější a svobodnější, Uhry centralistické – maďarizace). Lišily se také v hospodářství (Předlitavsko na tom bylo lépe). Mimo ústavy byly v roce 1867 přijaty i další zákony, např. shromažďovací, zákon o občanských právech apod. Došlo i k posílení zákonodárné moci (ministři se zodpovídali i parlamentu, zákony podepisoval císař a příslušný ministr, ne jen panovník sám…).
Po roce 1867 Češi nesouhlasili s dualismem (považovali to za opomenutí českých práv). Po oficiálním vyslovení nesouhlasu byl český zemský sněm rozpuštěn a v nových volbách vláda protlačila k vítězství ústavověrnou část velkostatkářské kurie (ta se dělila na část ústavověrné šlechty a historické šlechty, ústavověrná byla provládní). Češi přešli do totální rezistence, vůči radě i zemskému sněmu. Vznikaly tábory lidu (na Řípu,…). Roku 1867 byly převezeny české korunovační klenoty z Vídně do Prahy; císař souhlasil, že se nechá korunovat na českého krále (nestalo se tak). Byl oživován panslavismus (Palacký a Rieger se účastnili Národopisné výstavy v Moskvě – tzv. „pouť do Moskvy“). Roku 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. Česká politika usiluje o česko – rakouské vyrovnání (1870 podán návrh – tzv. fundamentální články). Roku 1871 tento návrh němečtí liberálové odmítli a panovník pod jejich tlakem ustoupil.
Na jaře 1873 byla přijata dubnová ústava, která reformovala volební systém. Do říšské rady se začalo volit přímo (do té doby se tak dělo prostřednictvím zemských sněmů). Počet kurií byl zvýšen na 4 (kurie obchodních a živnostenských komor se oddělila od městské). Počet poslanců se zvětšil z 203 na 353.
Roku 1874 byla v Neudörflu založena celorakouská sociální demokracie (dále jen soc. dem.). Strana brzy zanikla a byla obnovena až 1888 – 1889 na sjezdu v Hainfeldu (v čele Viktor Adler). V Čechách vznikly svépomocné spolky dělníků a družstva (např. Včela). Vznikaly též spořitelny pro malé drobné podnikatele („kampelička“ – podle Cyrila Kampelíka, zakladatele). Roku 1878 byla v Praze v Břevnově v hostinci u Kaštanu založena Českoslovanská sociálně demokratická strana. V 80. letech došlo k rozpadu dělnické jednoty, ke znovusjednocení došlo na sjezdu v Heifeldu (1888) – Josef Hybeš.
V 70. letech česká politika pokračuje v politice pasivní opozice (čeští politici nemají žádný vliv v politice, tato politika však nepřináší žádné výsledky; mnozí politikové pasivní opozici odmítají). Roku 1874 se od staročechů (Národní strana) oddělili mladočeši a založili vlastní politickou stranu (Národní stranu svobodomyslnou (Karel Sladkovský, Julius a Eduard Grégrovi)). V rámci společného tzv. státoprávního klubu vstoupily obě strany 1878 na český zemský sněm a o rok později se navrátily i do říšské rady. Vstoupily s projevem státoprávního Ohrazení, čímž naznačili, že se svých nároků nevzdají. Na říšské radě fungoval společný český klub za účasti některých šlechticů (např. Jaroslav J. Clam-Martinic, hrabě Edberg Belcredi a další). V aktivní politice podporoval vládu (pravicová vláda, „železný kruh pravice“) – v čele s Eduardem Taaffem. Za to očekával drobné ústupky = „drobečková politika“ (1880 Stremayerova jazyková nařízení – při jednání s úřady lze užívat vedle němčiny i češtinu, vnitřní jazyk byl však jen německý). Koncem 80. let ale roste kririka této politiky ze strany mladočechů. Roku 1882 byla rozdělena pražská Karlo-Ferdinandova universita na českou a německou (v české části působí mladá generace vědců – Masaryk, Gebauer, Goll, Lindner). Ti začali také vydávat časopis Athenaeum, kde uveřejňovali své články. Kolem Masaryka a Josefa Kaizla roste tzv. realistická skupina.
Roku 1890 staročeši na výzvu Taaffeho začali jednat s německými liberály bez účasti mladočechů o národnostním vyrovnání (návrh punktace – rozdělení našeho území na jazykové oblasti české a německé). Tento návrh však vyvolal velký odpor u mladočechů i široké veřejnosti a společně s jeho nepřijetím končí též staročeši. Roku 1891 staročeši u voleb propadli.
V devadesátých letech probíhal boj za volební právo (hlavní roli zde hrála sociálně demokratická strana.) V letech 1896–1897 byla přijata volební reforma (rozšíření volebního práva; zavedena pátá kurie = nemajetní). Ve volbách roku 1897 získala sociální demokracie třetinu hlasů v Čechách. Byla tedy zastoupena v říšské radě (11 zástupců – pět Čechů a šest Němců). Sociální demokraté vstoupili do říšské rady s tzv. „protistátoprávním prohlášením“, ve kterém se říkalo, že národnostní otázku může řešit až socialismus. Sociální demokracie vydávala deník Právo lidu, vznikla z její iniciativy tzv. „dělnická akademie“ (vzdělávací instituce pro dělnictvo; spoluzakladatelem byl Tomáš Masaryk).
V roce 1897 vzniklo OSČ (Odborové sdružení českoslovanské). Téhož roku ve volbách zvítězili mladočeši (o jejich přízeň se snažil ministerský předseda Kazimír Badeni (polský hrabě), který plánoval vydat tzv. „Badeniho jazyková nařízení“ => v Čechách byla za vnitřní jazyk uznána němčina i čeština). To by ale byla nevýhoda pro německé úředníky, kteří by se museli učit česky a složit zkoušku z českého jazyka. Proti tomuto návrhu se tedy zvedla nevole a Badeniho nařízení nebyla přijata (zvětšuje se tím konflikt mezi Čechy a Němci; Badeni byl nakonec v listopadu 1897 donucen odstoupit).
Diferenciace politického života v 90. letech 19. století
V roce 1878 vznikla sociálně demokratická strana (soc. dem.).
V devadesátých letech 19. století vzniklo několik stran:
- agrární strana (Alfons Šťastný, Ant. Švehla)
- křesťansko – sociální strana (J. Šrámek; založení vycházelo z
papežské encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891) - národně-socialistická strana (učitel Václav Klofáč)
- realistická strana (T. G. Masaryk)
- hnutí „Omladina“ (1894 konstruovaný proces s tímto hnutím, 67 lidí odsouzeno do vězení)
Přelom 19. a 20. století je spjat s bojem za všeobecné volební právo, v letech 1905–1907 boj zesílil pod vlivem zpráv o ruské revoluci. V roce 1907 byla přijata volební reforma (zavedeno rovné volební právo – ne však všeobecné (to až 1918)). Poměry před první světovou válkou byly nestabilní. Od roku 1894 do 1914 byla patnáctkrát vyměněna vláda, problémem byla nevyřešená národnostní otázka.
Rakousko se orientovalo na zahraniční politiku, kde se stávalo stále více závislé na Německu. Rakousko se chtělo uplatnit na Balkáně; roku 1878 z rozhodnutí Berlínského kongresu začalo s okupací Bosny a Hercegoviny (roku 1908 byla Bosna a Hercegovina anektována).
Doporučená literatura
- Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997.
- Kontler, L.: Dějiny Maďarska. 2. vydání. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008.
- Křen, J.: Dvě století střední Evropy. Argo, Praha 2005.
- Pernes, J.: František Josef I. Nikdy nekorunovaný český král. Nakladatelství Brána, Praha 2005.
- Pernes, J.: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. 2. vydání. Nakladatelství Brána, Praha 2006.
- Taylor, A. J. P.: Poslední století habsburské monarchie. Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809–1918. Barrister & Principal, Brno 1998.
- Urban, O.: České a slovenské dějiny do roku 1918. Nakladatelství Svoboda, Praha 1991.
- Wagner, W. J.: Habsburská monarchie. Dějiny Rakouska-Uherska slovem i obrazem. Universum, Praha 2012.