Vývoj lidské řeči

Pokud se zabý­váme his­to­rií, jsme odká­záni na vyhle­dá­vání his­to­ric­kých pra­menů, zejména lite­rár­ních. Od dob, kdy se lidé nau­čili zazna­me­ná­vat své zku­še­nosti a myš­lenky s dosta­teč­nou přes­ností, aby mohly být pře­dá­vány dal­ším gene­ra­cím, máme  o ději­nách člo­věka rela­tivně dobré infor­mace. Jaký byl  život člo­věka před vyná­le­zem písma můžeme spolu s poznatky arche­o­lo­gie a jiných pří­rod­ních vět pouze spe­ku­lo­vat.  S vědo­mím toho, že nic nelze s napros­tou přes­ností dolo­žit se můžeme poku­sit najít něko­lik základ­ních fakt, které pro­vá­zely vývoj řeči.

Řeč,  jako schop­nost vyjá­d­řit čle­ně­nými zvuky obsah vědomí (Hartl, 2000), je jedna z důle­ži­tých schop­ností, která nás činí lid­skými. Je nástro­jem pro pou­ží­vání jazykasys­tému vyja­d­řo­va­cích pro­středků (Hartl, 2000) – který lidem umož­nil sdí­le­ním zku­še­ností nesmírně urych­lit vývoj lid­ského myš­lení a zachá­zení se světem.

Kde se vzala řeč?

Exis­tuje  něko­lik nezbyt­ných pod­mí­nek, které se musely v urči­tou dobu spo­jit, aby  daly vznik­nout této spe­ci­ficky lid­ské schop­nosti. Při­bližně před dvěma mili­ony let se člo­věk vzpří­mil, což způ­so­bilo potřebné změny v pro­por­cích těla – pro schop­nost řeči je důle­žitá změna posta­vení a funkce arti­ku­lač­ního ústrojí. Pro­tože řeč je úzce pro­vá­zána se schop­ností myš­lení, důle­ži­tým důsled­kem vzpří­mení člo­věka je také zvět­šení kapa­city mozku na sou­čas­nou míru.  Nezbyt­nou pod­mín­kou řeči jsou dosta­tečně funkční hla­sové i slu­chové orgány. U člo­věka došlo při­bližně před 600 lety (Havel, 2002) k zvět­šení vní­ma­vosti pro změny tónů (frek­vence) při  men­ším roz­sahu (Jechort, 2001). A v nepo­slední řadě musely být dosta­tečně vyvi­nuté důle­žité par­tie mozku pro arti­ku­laci řeči (Bro­covo cen­t­rum) a  potřebné kogni­tivní schop­nosti – jako sym­bo­lické myš­lení, pojmová paměť, inten­ci­o­na­lita apod. K tomu došlo při­bližně před 100 – 150 tisíci lety (Havel, 2002). Můžeme tedy před­po­klá­dat, že někdy v té době začal člo­věk pou­ží­vat řeč ke komu­ni­kaci s dru­hými lidmi.

Všechny tyto změny jsou sou­částí pro­cesu homi­ni­zace (polid­štění), které vedly ke vzniku sou­čas­ného člo­věka (homo sapi­ens sapi­ens – cca před 40 tisíci lety).  Bio­log Lewin je toho názoru, že vznik této schop­nosti nás odsu­zuje k závis­losti na kul­tuře (Lewin, 1978). Schop­nost řeči je zákla­dem soci­ál­ního cha­rak­teru lid­ského života.

Vývoj mlu­vené řeči

Řečí  můžeme nazvat již posunky, near­ti­ku­lo­vané zvuky nebo sym­boly (úprava zevnějšku, vlast­nic­tví zbraní, zářezy a značky na před­mě­tech apod.), které lidé pou­ží­vali k zjed­no­du­šení  a struk­tu­ro­vání kaž­do­den­ních čin­ností a vztahů. Komu­ni­kace vázaná na spe­ci­fický objekt ale nebyla pří­liš prak­tická. Zvuky pou­ží­vané pro určité lidi, před­měty či zví­řata začaly usnad­ňo­vat lov a přežití.

Pravá pří­čina toho, že se všechny pod­mínky nutné pro vznik řeči setkaly a lidé začali pou­ží­vat arti­ku­lo­vané spe­ci­a­li­zo­vané zvuky, je zřejmě kul­turní povahy. Různé teo­rie míní, že pri­már­ním popu­dem byly napří­klad: potřeba instrukce při výrobě nástrojů, sdí­lení emocí, orga­ni­zo­vaný lov, potřeba kme­nové souná­le­ži­tosti nebo orga­ni­zace dět­ských her. Je také možné, že vývoj řeči byl potřebný jako před­po­klad slo­ži­těj­šího uva­žo­vání o světě. S roz­růs­ta­jící se sku­pi­nou lidí byla potřeba vytvo­řit a sdě­lo­vat slo­ži­tější pra­vi­dla. Tím se dostá­vám k zají­mavé a slo­žité sou­vis­losti řeči a myšlení.

Myš­lení a řeč

Teo­rie uva­žují v tomto smyslu tři možné způ­soby vztahu myš­lení a řeči. První teo­rie říká, že myš­lenka je totéž co slovo. Myš­lenka je pouze řeč bez zvuku. Druhá teo­rie říká, že myš­lení a řeč se roz­ví­její naprosto oddě­leně. Myš­lenka a slovo jsou dvě naprosto oddě­lené věci a výsledky odliš­ných pro­cesů a schop­ností. Spo­ju­jící a pře­vrat­nou teo­rií je názor Vygot­ského (1934). Ten tvrdí, že při­bližně do dru­hého roku věku člo­věka se vyvíjí myš­lení a řeč oddě­leně. Řeč jako vývoj ana­to­micko-neu­ro­lo­gic­kých pod­mí­nek k jejich funkci při řeči. Myš­lení jako zpra­co­vání zku­še­ností se svě­tem. Pak se tyto dvě funkce pro­po­jují a ve vzá­jem­ném pro­po­jení urych­lují svůj vývoj (řeč se inte­lek­tu­a­li­zuje – stává se výstiž­nější –  a myš­lení ver­ba­li­zuje – vnitřní řeč usnad­ňuje pře­mýš­lení).  To vysvět­luje, proč si tak těžko před­sta­víme řeč bez myš­lení a myš­lení bez řeči.

Podobně jako se řeč vyvíjí u dítěte, mohla se řeč vyví­jet u lid­ského rodu obecně. Od kon­krét­ního ozna­čení pří­tom­ných objektů, přes pojmy, díky kte­rým si sdě­lu­jeme i aktu­álně nepří­tomné, až k abs­trakt­ním vyjá­d­ření slo­ži­tých myš­le­nek, které je druhý scho­pen naprosto přesně pocho­pit.    Prvotní potře­bou byl pře­nos významu. Vvý­znam = myš­lení + řeč + zobec­nění + sdě­lo­vání (Vygot­skij, 1934).

Vývoj psané řeči

Podobný prin­cip vývoje – od kon­krét­ního, fyzicky blíz­kého, k abs­trakt­nímu a záro­veň jed­no­značně sro­zu­mi­tel­nému sdě­lení – můžeme nako­nec sle­do­vat i u vývoje řeči psané (viz stručně tabulku).

Je nesporné, že jaké­ko­liv zachá­zení s řečí významně usnad­ňuje a urych­luje naše myš­lení (a v pod­statě i nao­pak).  Za vývoj kva­lity lid­ského života tak vdě­číme geni­ální sou­čin­nosti řeči a myš­lení. S vyná­le­zem knih­tisku a nako­nec  dnes i s roz­vo­jem inter­netu a jiných médií se stává sdí­lení a vzá­jemné obo­ha­co­vání zku­še­ností a myš­le­nek. Napadá mne ale také otázka, zda množ­ství sdí­lené řeči vede vždy k zpřes­nění a obo­ha­cení. Co se týče tohoto tématu, je tady his­to­rie pro mne pou­če­ním a varo­vá­ním, že řeč musí být vždy v sou­čin­nosti s myš­le­ním, aby vývoj urych­lo­vala a nejen komplikovala.

Auto­rem tohoto textu je Mgr. Mar­kéta Bosá­ková, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2010. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

Pou­žité zdroje: 

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version