Agrese fašistického Japonska
Japonsko bývá často házeno do jednoho pytle a označováno za fašistický režim díky jeho spojencům z OSY. Většina (západních) badatelů ho však za fašistické nepovažuje. Japonští badatelé a to nejen marxisté interpretují tento fašismus jako fašismus seshora. Politolog a historik Robert O. Paxton jej dokonce nazývá „systémový císařský fašismus“.
V polovině 20. let 20. stol zaznamenala tato nezralá demokracie náznak lepších časů, když bylo všem dospělým mužům uděleno volební právo, a však tato světlá chvíle byla zatlačena do země dopady velké hospodářské krize, které již v září 1931 využili japonští vojevůdci. Využili zbídačený japonský venkov jako záminku pro invazi do Manžuska, kde se nacházely zásoby uhlí a dřeva; byla zde rozvinutá zemědělská výroba. Japonci zde vytvořili loutkový režim v čele s bývalým čínským císařem. V roce 1933 si Japonci otevřeli cestu k nekontrolovatelnému zbrojení vystoupením ze Společnosti Národů (SN).
Ambice vzpurných důstojníků vyvrcholily 26. února 1936 obsazením centra Tokia a vraždou ministra financí a dalších státních úředníků. V roce 1936 se dokončuje sbližování Japonska s Německem – v listopadu 1936 byl v Berlíně podepsán Pakt proti kominterně (za Třetí říši podepsal ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, za Japonsko velvyslanec Mušanokoji Kintomo).
Ruský útok u Chalchyn Golu (vpravo tank BT‑7)
V červenci roku 1937 japonská armáda vyvolala incident v Číně, který vedl k osmi letům pevninské války a kde se Kuo–min–tang spojil s Komunistickou stranou (KS) Číny. Roku 1939 se Japonci střetli se SSSR u Mongolských hranic (u Chalchyn – golu). Japonci zde byli zastaveni a ponechali si jen dobytá pobřežní města (např. Šanghaj).
Kapitulace Japonska byla oznámena 15. 8. 1945 v rozhlasovém projevu, ve kterém císař Hirohito řekl: „Je potřebné vydláždit cestu všeobecnému míru pro všechny generace, které přijdou“. Na to následovalo 2. 9. 1945 podepsání bezpodmínečné kapitulace na palubě amerického křižníku Misuri, a tím skončila ozbrojená fáze druhé světové války.
Specifika japonského fašismu spočívala v tom, že režim usiloval o paralyzování veškeré politické aktivity, a to třebaže to zní paradoxně, i aktivity fašistického hnutí samotnho(!). Zatímco německý národ byl mobilizován a stimulován k uvědomělé službě a podpoře režimu, v Japonsku diktatura převzala monarchii a na jejím základě donutila japonský národ k tupé poslušnosti. Mezi evropským a japonským fašismem došlo sice k sblížení v oblasti zahraniční politiky, jež bylo vyjádřeno paktem proti Kominterně a spojenectvím Osy, avšak na úseku vnitřní politiky vzájemné ovlivňování, přejímání zkušeností, či koordinaci opatření nelze téměř pozorovat.
