Dějiny pravěku

Doba kamenná

Paleolit (2,5 mil. – 10 tis. před Kristem)

(řecky palaios = starý; lithos = kámen)

Pale­o­lit dělíme na něko­lik období – nej­starší, starý, střední, mladý a pozdní. V nej­star­ším pale­o­litu (2,5 mil. – 1 mil. let před Kris­tem) lidé pou­ží­vali první kamenné nástroje, uzpů­so­bo­vali si je ští­pá­ním nebo otlou­ká­ním. Ve starém pale­o­litu (1 mil. – 300 tisíc let před Kris­tem) již pou­ží­vali více slo­žité ští­pané kamenné nástroje a pěstní klín. Ve střed­ním pale­o­litu (300 – 40 tis. let před Kris­tem) zde žila chlad­no­milná mamu­tová fauna, lidé pou­ží­vali spe­ci­a­li­zo­vané kamenné nástroje jako nože nebo škra­badla, zpra­co­vá­vali kůži, kosti a dřevo. Od mla­dého pale­o­litu (40 – 10 tis. let před Kris­tem) zde již žil homo sapi­ens sapi­ens, který vedle spe­ci­a­li­zo­va­ných kamen­ných nástrojů pou­ží­val kos­těné čepe­lové tech­niky, lovil koně, bizony i mamuty. Do sou­vis­losti s ritu­á­lem či nábo­žen­stvím bývají dávány jes­kynní malby, rytiny na zví­ře­cích kos­tech či tvorba venuší a sošek (z kosti, hlíny). V tomto období byla na našem území značně roz­ší­řena kul­tura gra­vet­ti­enu. Máme již dokonce arche­o­lo­gicky dolo­žená obydlí z kostí, dřeva a kůže. Pozdní pale­o­lit (epi­pa­le­o­lit, 10 000 – 8000 před Kris­tem) spadá do období defi­ni­tiv­ního ústupu ledovce, čímž se uvol­nily dosud neo­byd­lené seve­ro­ev­rop­ské pro­story, v nichž vznikla řada epi­pa­le­o­li­tic­kých kultur.

Nálezy: východní a jižní Afrika; Evropa – jiho­zá­padní Fran­cie (Cro-Mag­non, Las­caux), Špa­něl­sko (jes­kyně Alta­mira), Německo (Willen­dorf); u nás – Koně­prusy, Dolní Věs­to­nice, Před­mostí u Pře­rova, Brno – Strán­ská skála aj.

Mezolit (8 – 6 tis. před Kristem)

(řecky mesos = střední)

Mezo­lit je obdo­bím geo­lo­gické pří­tom­nosti (mladší čtvr­to­hory), je to doba pole­dová. Z Evropy ustu­pují ledovce, dochází ke změně kli­matu, vymi­zejí velká zví­řata (vymření mamutů), obživu zajiš­ťuje lov drobné zvěře (pomocí luků a šípů). Člo­věk v této době již pou­ží­val drobné kom­bi­no­vané nářadí (vyu­žití tzv. mik­ro­litů – drob­ných před­mětů vyro­be­ných ští­pá­ním kamene). Lovil též ryby za pomocí har­pun a udic vyro­be­ných z kostí a parohu (stále ještě při­svo­jo­vací hospodářství).

Neolit (mladší Doba kamenná) (6. tis. – 3,5 tis. let před Kristem)

(řecky neos = mladý)

V neo­litu při­svo­jo­vací hos­po­dář­ství pře­chází v pro­duk­tivní (výrobní) hos­po­dář­ství. V země­děl­ství dochází k první spo­le­čen­ské dělbě práce (k při­ro­zené dělbě práce mezi mužem a ženou, mla­dými a sta­rými). Dochází zde k neo­li­tické revo­luci. Zákla­dem obživy se stává země­děl­ství, lidé pro­vádí žďá­ření lesů (pře­mě­ňují lesy v pole), čímž zvy­šují úrod­nost půdy. Země­dělci již kypří půdu nástroji vyro­be­nými z kamene a dřeva uzpů­so­be­nými země­děl­ské čin­nosti. Poprvé dochází k výrobě kera­miky, brou­šení a vrtaní kamenné industrie a výrobě textilu.

Nej­starší neo­li­tic­kou kul­tu­rou je kul­tura lidu s line­ární kera­mi­kou. Ve střed­ním neo­litu je na našem území roz­ší­řena kul­tura vypí­chaná. V závěru neo­litu nastu­puje kul­tura len­gyel­ského [lenďel­ského] kul­tur­ního okruhu s malo­va­nou kera­mi­kou. Arche­o­lo­gicky pozná­váme kul­tury z pohře­bišť i sídlišť.

Důsledky neo­li­tické revoluce:

Mění se dří­vější kočovný způ­sob života v usedlý.  Lidé si staví trvalá obydlí (tzv. neo­li­tické dlouhé domy), začí­nají zaklá­dat ves­nice, začí­nají s řeme­sl­nou výro­bou v hrn­číř­ství (výroba nádob z dlou­hých válečků hli­něné hmoty), v tkal­cov­ství (látky, oděvy), začí­nají s výro­bou doko­na­lej­ších nástrojů (hla­zené, vrtané, kombinované). 

Lidé osidlují oblasti s pří­z­ni­vými kli­ma­tic­kými pod­mín­kami. Usa­zují se v na náhor­ních plo­ši­nách a v pod­hůří v přední Asii, postupně se šíří do povodí vel­kých řek (Eufrat, Tigris, Nil, Indus) a k pobřeží moře. Upev­nilo se rodové zří­zení (mat­ri­ar­chát). Roz­ho­du­jící posta­vení v rodině měla matka jako zacho­va­telka rodu, rostl počet oby­va­tel, kteří postupně osa­zo­vali roz­sáhlá území. Vzni­kaly nové ves­nice, domy v nich sta­věné byly asi 5 m široké a 40 m dlouhé. Když byla ves­nice pře­lid­něná, tak část lidí ode­šla a zalo­žila novou vesnici.

Již v této době se obje­vují důkazy uctí­vání něja­kého bož­stva nebo boha. Teh­dejší lidé bohům při­pi­so­vali jevy, které si neu­měli vysvět­lit – pře­vážně pří­rod­ního cha­rak­teru. Dochá­zelo též k per­so­ni­fi­kaci bohů. V umění se obje­vo­valy sošky žen. Podle výzdoby nádob se určují arche­o­lo­gické kul­tury (také podle způ­sobu pohřbívání).

Eneolit (3,5 – 2 tis. let před Kristem; v Orientu1 dříve)

V ene­o­litu se nadále roz­víjí země­děl­ství, pou­žívá se dře­věné oradlo tažené dobyt­kem, pokra­čuje vývoj brou­šené a vrtané industrie. Roz­víjí se tex­til, hrn­číř­ství a hor­nic­tví a začíná kovo­vý­roba. Dochází k roz­voji obchodu (směnný cha­rak­ter), a to pře­de­vším dál­ko­vého obchodu (obchod s jan­ta­rem, mědí, solí, kože­ši­nami, obi­lím a dobyt­kem). Na základě hli­ně­ných modelů vozů se před­po­kládá exis­tence čtyř­ko­lo­vého vozu. Změny pro­žívá rov­něž spo­leč­nost, a to růs­tem významu muže, zave­de­ním patri­ar­chátu a vzni­kem samo­stat­ných rodin. Roz­ši­řují se také roz­broje mezi jed­not­li­vými kmeny.

Ve střední Evropě nastu­puje na počátku ene­o­litu kul­tura nálev­ko­vi­tých pohárů (nálev­ko­vitě ote­vřené poháry a hrnce). Násle­dují další kul­tury jako např. s kane­lo­va­nou kera­mi­kou (obje­vují se první měděné před­měty) a kul­tura kulo­vi­tých amfor. V mlad­ším ene­o­litu se jedná o kul­turu se šňůro­vou kera­mi­kou a kul­turu zvon­co­vi­tých pohárů (nádoby při­po­mí­nají tvar obrá­ce­ného zvonu).

Na před­ním východě se toto období nazývá chal­ko­lit (doba měděná) – sou­visí s obje­vem kovů a následně metalurgie. 

Megalitické stavby

Půso­bi­vými pozůstatky po neo­litu a ene­o­litu nám zůstaly četné mega­li­tické stavby (řecky megas = velký; lithos = kámen). Tyto struk­tury nachá­zíme pře­de­vším v oblasti severní a západní Fran­cie, sever­ního Špa­něl­ska, Por­tu­gal­ska, Malty a samo­zřejmě také západní Ang­lie a Irska. Podle nej­no­věj­ších teo­rií se tra­dice sta­vění těchto monu­men­tál­ních pamá­tek šířila čas­tým sty­kem mezi růz­nými oblastmi západní Evropy. Slou­žit mohly jako ast­ro­no­mické observa­toře či k nábo­žen­ským úče­lům. Z nej­zná­měj­ších jme­nujme ale­spoň slavné Sto­ne­henge nachá­ze­jící se severně od Salisbury v Ang­lii, které tvoří 100 kamenů a které je ori­en­to­vané k bodu, kde vychází Slunce za let­ního slu­no­vratu (21. června).

Tyto stavby se vysky­tují také v Česku (Klo­buky, Libe­nice, Dra­ho­myšl, Klu­ček, aj.).

Doba bronzová (2000 – 750 před Kristem; v Orientu1 4.–1. tisíciletí před Kristem)

V této době dochází ke zlomu ve vývoji pra­věku, vedle kamene se ve velké míře obje­vuje bronz – sli­tina mědi a cínu. Dochází také ke druhé spo­le­čen­ské dělbě práce (oddě­luje se řemeslo jako samo­statná čin­nost, spe­ci­a­li­zují se jed­not­livá řemesla – napří­klad hut­nic­tví, kovo­li­tec­tví nebo kovo­te­pec­tví). S počát­kem zpra­co­vání mědi a poz­ději bronzu se setká­váme v Asii. Zna­lost zpra­co­vání kovů se postupně šíří přes Bál­kán dále do Evropy.

Ve starší době bron­zové se setká­váme ve střední Evropě s kul­tu­rou úně­tic­kou (podle pohře­biště Úně­tice u Prahy), na Slo­ven­sku s oto­man­skoumaďa­rov­skou kulturou.

Kul­turu úně­tic­kou datu­jeme zhruba do období od 2300 do 1700 před Kris­tem. Lidé této kul­tury měli roz­vi­nuté země­děl­ství, dová­želi měď z Alp a cín, pou­ží­vali kom­bi­no­vané zbraně a nástroje (bronz, kámen, kosti), zdo­bili se jemně pro­pra­co­va­nými šperky a pou­ží­vali per­fektně vypra­co­va­nou keramiku.

Střední dobu bron­zo­vou před­sta­vuje kul­tura stře­do­du­naj­ská mohy­lová, která je dato­vána zhruba 1600 do 1200 před Kris­tem. Název mohy­lová kul­tura pochází od jejich způ­sobu pohřbí­vání (pod navr­šené mohyly). Z této doby pochází nové druhy zbraní – dlouhé bron­zové meče či dýky.

Lidé popel­ni­co­vých polí (ca 1200 – 750 před Kris­tem) byli pře­vážně země­dělci, pou­ží­vali žárové pohřbí­vání mrtvých, popel pak uklá­dali do kera­mic­kých nádob (popel­nice – odtud lidé popel­ni­co­vých polí). Větší hus­tota lidí vedla prav­dě­po­dobně také ke vzniku vět­ších opev­ně­ných osad a válek mezi nimi (nachá­zíme také roz­sáhlá pohře­biště). Lidé pou­ží­vali i další bron­zové zbraně a nástroje (bron­zové meče, bron­zové štíty, přilby, ale také bron­zové nádoby či šperky, země­děl­ské nástroje jako srpy atd.).

V době bron­zové dochází k dife­ren­ci­aci spo­leč­nosti (důka­zem mohou být nálezy bohatě vyba­ve­ných hrobů náčel­níků; naproti tomu chudě vyba­ve­ných hrobů oby­čej­ných lidí).

Doba železná (750 před Kristem – přelom letopočtu)

V době železné byla obje­vena železná ruda, začalo se zpra­co­vá­vat železo, čímž došlo k základní změně ve vývoji spo­leč­nosti a pře­de­vším k jeho urych­lení, což vedlo k roz­kladu rodové spo­leč­nosti. Častá nale­ziště železné rudy umož­ňo­vala vyrá­bět ze železa více výrobků (hlavně doko­na­lejší a odol­nější nástroje).

Tak tedy dochází ke vzniku pře­bytku, a záro­veň s tím ke směně, majet­ko­vým roz­dí­lům a k roz­dě­lení spo­leč­nosti na majetné a nema­jetné, vlivné a nevlivné.

Dobu želez­nou čle­níme na starší a mladší. Starší doba železná se nazývá hal­štat­ská (podle pohře­biště v Hall­stattu v Rakousku, 750 – 400 př. n. l.), zatímco mladší (400 před Kris­tem – pře­lom leto­počtu) nazý­váme  doba latén­ská (podle arche­o­lo­gic­kého nale­ziště La Téne ve Švýcarsku).

Na počátku doby hal­štat­ské lidé stále pou­ží­vali hlavně bronz; železo se však postupně roz­ši­řo­valo. Nalé­záme pozůstatky po čtyř­ko­lo­vých vozech taže­ných prav­dě­po­dobně hově­zím dobyt­kem, koní se vyu­ží­valo méně často. Na pře­lomu 6. a 5. sto­letí k nám od jiho­vý­chodu pro­ni­kají kočov­níci z Čer­no­moří (Sky­thové), od západu pak Kel­tové, kteří v Evropě pře­vlá­dají v době laténské.

V mladší době železné sílí vliv a kon­takty antické kul­tury do střední Evropy. Dále se roz­ši­řují oblasti pod vli­vem Keltů (smě­rem na jih přes Alpy do severní Itá­lie, na sever do Čech, Moravy, Slo­ven­ska a na seve­ro­vý­chod do Podu­nají, na Bal­kán a do Malé Asie).

Keltové

Střední a západní Evropu osidlo­vali Kel­tové, kteří úto­čili na oblasti řím­ského impé­ria. Kelt­ští váleč­níci byli znalí mnoha řeme­sel, znali již hrn­číř­ský kruh i sklo; kera­miku polé­vali emai­lem, z železa vyrá­běli rad­lice, kosy, mlýnky na obilí; pou­ží­vali dokonce i peníze; budo­vali opev­něná hra­diště (oppida), kde žili velmožové.

Oppida byla vět­ši­nou sta­věna na vyvý­še­ných mís­tech a byla opev­něná nej­čas­těji palisádou

Oppi­dum bylo stře­disko řeme­sel; nej­zná­mější jsou Závist u Prahy (u Zbraslavi) a Stra­do­nice u Berouna. Tato oppida jsou dopo­sud zaha­lena mnoha nejas­nostmi. Jedna z nich je napří­klad jejich umís­tění. Vět­šina stojí stra­nou úrodné půdy i stra­nou od hus­těji osíd­le­ných oblastí. I jejich stavba byla neob­vyklá, pro­tože (snad jen kromě Závisti u Prahy) se všechna sta­věla tzv. na zelené louce, tj. na dříve neo­byd­le­ném území. Domní­váme se, že jejich loka­lita je nějak spo­jena s výsky­tem nerost­ných suro­vin, nebo že tvo­řila cen­tra na obchod­ních cestách. Oppida byla na svoji dobu neob­vykle velká (kolem 200 hek­tarů), byd­lelo v nich něko­lik tisíc oby­va­tel. Byla obehnána hradbami (pali­sády) se vstup­ními bra­nami, vnitřní pro­stor byl roz­dě­len na různé čtvrti (řeme­sl­nické, obchodní, správní, obytné), a ulice. Také neznáme pří­činu jejich zániku (resp. vylid­nění). Jen málo z nich se totiž dočkalo pří­chodu Ger­mánů (např. v seve­ro­zá­pad­ních Čechách); naproti tomu např. na Moravě dlí mezi „zmi­ze­ním“ Keltů a pří­cho­dem Ger­mánů větší časová mezera, o níž zatím nevíme nic.

Kelt­ská spo­leč­nost byla tvo­řena něko­lika vrst­vami oby­va­tel – vlad­nou­cími váleč­níky, rodo­vou aris­to­kra­cií, kně­žími (tzv. dru­i­dové) a řeme­sl­níky a rolníky.

Majo­ritní podíl kelt­ských kmenů žijí­cích na našem území tvo­řil kmen Bójů (Bohémi), a proto se naší zemi říkalo Boi­o­hé­mum (nyní různé obdoby, např. Bohe­mia). První písem­nou zprávu o Kel­tech známe od řec­kého autora Heka­taioa z Milétu (6. – 5. sto­letí před Kristem).

Příchod Germánů

Na pře­lomu prv­ního sto­letí před Kris­tem dochází k postup­nému zániku kelt­ské kul­tury spo­lečně s pře­su­nem ger­mán­ských kmenů, kteří na naše území při­chá­zejí ve dru­hém sto­letí po Kristu. V Čechách se tedy usíd­lil ger­mán­ský kmen Mar­ko­manů, na Slo­ven­sku Kvá­dové. V prů­běhu doby řím­ské (pře­lom leto­počtu – 4. st. n. l.) dochází k čas­tým kon­tak­tům mezi ger­mán­ským oby­va­tel­stvem a Řím­skou říší. Pomy­sl­nou hra­nici obou světů tvo­řil tzv. Limes Roma­nus (sys­tém opev­nění a valů). Dochází k roz­voji hut­nic­tví, kovář­ství a kovo­li­je­ství. Typická jsou roz­sáhlá žárová pohře­biště, kdy popel byl ulo­žen v nádobě. Ger­mán­ské nábo­žen­ství bylo poly­te­is­tické. V prů­běhu 4. až 6. sto­letí po Kristu dochází ke Stě­ho­vání národů (375 – 568), které bylo způ­so­beno vpá­dem Hunů z Asie (více viz zde). Vět­šina ger­mán­ských kmenů se vydává smě­rem na západ ze svých původ­ních domo­vin. Po uklid­nění situ­ace v 5. a 6. st. n. l. vzniká něko­lik ger­mán­ských („bar­bar­ských“) států.


1 ve vyspě­lých oblas­tech (Sta­ro­o­ri­en­tální státy)

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht
Exit mobile version