Česko za Protektorátu
Obsah kapitoly
Důležité události vedoucí k Protektorátu Čechy a Morava:
- 29. – 30. září 1938 – konference čtyř mocností v Mnichově
- 30. září 1938 – československý prezident a vláda přijímají mnichovskou dohodu
- 30. listopadu 1938 – Emil Hácha zvolen prezidentem republiky
- 14. března 1939 – vyhlášení samostatnosti Slovenska, vytvoření Slovenské rep.
- 15. března 1939 – okupace Čech a Moravy německými vojsky
- 16. března 1939 – vydán výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava
Mapa rozdělení Česka v letech 1938 – 1939
Vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) Hitler ukázal, jakým směrem se v ovládání Česka bude ubírat – nastolil tak kolonialistickou formu diktatury. Podle Hitlerova výnosu měla být vláda v zemi vykonávána v souladu s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.
Byly vytvořeny říšskoněmecké orgány moci, které měly rozhodující slovo:
- v čele stál říšský protektor Reichsprotektor přímo zastupující osobu Vůdce – až do září 1941 tuto funkci vykonával Konstantin von Neurath
- státní tajemník Staatssekretär (zástupce protektora) – Karl Hermann Frank
- dvanáct úřadů Oberlandräte nadřazené českým úřadům
- tajná policie – Gestapo (Geheime Staatspolizei)
- bezpečnostní služba říšského vůdce SS – SD (Sicherheitsdienst)
Protektorátní orgány měly na rozdíl od říšskoněmeckých orgánů víceméně pouze formální moc. Protektorát neměl svoji zahraniční politiku ani nesměl mít vlastní armádu. Parlament byl rozpuštěn a představiteli protektorátní správy byl státní prezident dr. Emil Hácha a protektorátní vláda. V jejím čele stál nejprve Rudolf Beran, od dubna 1939 generál Alois Eliáš, dále dr. Jaroslav Krejčí a na konci války tuto funkci zastával Richard Bienert.
Protektorát nebyl německým velením vnímán jako trvalý, nýbrž jakožto dočasný stav – provizorium. Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu a především sám ministr Karl Hermann Frank (od 1942) vypracoval návrh na „konečné řešení české otázky“, kterýžto byl založen na germanizaci obyvatel a likvidaci zbytku českého národa. Realizace tohoto plánu byla naštěstí pro Česko odložena až na dobu po německém vítězství v probíhající válce.
Rychlejším tempem byly uplatňovány další prvky nacistického státu – byly zavedeny Norimberské zákony oddělující židovské obyvatelstvo od lidí ostatních ras a zavádějící árijskou a nordickou „superrasu“. Židům byl nejprve zabaven jejich majetek (arizace), byl zakázán sňatek Židů a árijců, Židé nesměli volně cestovat, chodit do jiných než základních škol, měli zakázán vstup do veřejných místností a dopravních prostředků, museli viditelně nosit žlutou Davidovu hvězdu s nápisem JUDE a vůbec byli všelijakým způsobem diskriminováni a perzekuováni. Na podzim 1941 začaly transporty židovského obyvatelstva nejprve do Terezína a později do vyhlazovacích koncentračních táborů, především pak do Osvětimi.
Masivně byla zaváděna němčina – všichni žáci se ji povinně učili již na základních školách. Němčina byla zavedena jako souběžný jazyk do veškerého úředního styku a měla mít výsadní postavení. Od roku 1942 musel každý veřejný zaměstnanec složit zkoušku z německého jazyka.
Hospodářství
Prvořadým úkolem okupačních orgánů bylo využití hospodářských možností českých zemí stejně jako využití českých pracovních sil pro účely německé Třetí říše. Od roku 1942 byli nasazováni především mladí obyvatelé Protektorátu na práci do Německa, Rakouska a na území Sudet. Celkový počet totálně nasazených obyvatel odhadujeme až na 600 tisíc lidí.
Továrny a podniky, které zůstaly na území Protektorátu (asi 40% z nich bylo připojeno přímo ke Třetí říši po Mnichovu) musely přizpůsobit své výrobní programy potřebám Říše. Do průmyslových podniků byli dosazeni němečtí důvěrníci. Do rukou německého kapitálu se dostaly též banky. Byl uměle vytvořen nevýhodný kurz koruna : marka, kde koruna byla podhodnocena.
Téměř okamžitě po vypuknutí války v září 1939 silně pocítili hospodářské potíže způsobené německými zásahy všichni obyvatelé Protektorátu – byly zavedeny přídělové lístky na potraviny. V prosinci 1939 byly zavedeny také na textil a obuv.
Společně se zavedením přídělového systému, podobně jako za první světové války, vznikl také černý trh, kde se sice dalo zboží sehnat i bez potřebných lístků, avšak za několikanásobně vyšší ceny. To si zvláště obyčejní lidé nemohli dovolit, a tak nedostatkové zboží často nahrazovali tím, co dostupné bylo. Tak například místo kávy pili cikorku, místo másla mazali margarin a místo na benzín se jezdilo na dřevoplyn.
Německým potřebám bylo podřízeno také zemědělství. Rolníci museli odvádět povinné dávky. V některých případech byla zemědělská půda využita jako vojenské cvičiště (např. na Benešovsku).
Kultura a vzdělanost
Kultura stejně jako veškeré formy vzdělání za Protektorátu podléhala cenzuře, proto převládaly tendence na její odpolizitování. Odpor, který vůči okupantům cítila většina národa, byl vyjadřován nejčastěji návraty k české kulturní minulosti. Zpívaly se hodně národní a vlastenecké písně, četli se čeští autoři a divadla hrála českou klasiku. Typicky českým prvkem kultury za doby okupace byl humor a anekdoty. Lavinovitě se také šiřila šeptaná propaganda namířená proti oficiální propagandě. Nejčastějším zdrojem šeptand byla zahraniční rádia – především Londýn. Ta byla ovšem přísně zakázána a za poslech cizí stanice byl trest smrti.
Okupační nacistická moc se snažila na lid působit pomocí své propagandy. Na mládež mělo v duchu nacismu za úkol působit Kuratorium pro výchovu mládeže zřízený protektorátním ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem. Nacistický vliv na školství znamenal uzavření téměř poloviny škol a nacisté přímo ovlivňovali osnovy a nařizovali, co a jak děti ve školách učit. Bylo zakázáno učit o Marasykovi i o Benešovi a zapovězena byla i další témata z historie a kultury.
Odboj
- nevzniká ze zoufalství (kdo pracuje pro Německo, má relativně klid)
- snaha využít český potenciál pro potřeby Říše
- vzniká z vlastenectví, z pocitu národního sebeuvědomění
- nesouhlas s okupací tu byl již od počátku (vedl k drobným konfliktům s Němci, sudetskými Němci)
- snahy o oživení českého nacionalismu – návrat k tradicím, k minulosti, zejména vyzdvihovány oslavy Cyrila a Metoděje, Jana Husa
- velká demonstrace také při převozu ostatků Karla Hynka Máchy do Prahy
- vydávání Obrazů z dějin národa českého (Vladislav Vančura)
- doba TGM měla být zapomenuta (na protest proti tomu se nosily čepice „Masaryčky“)
- domněnka, že válka brzy skončí a hlavní je přežít
- drobné sabotáže, poškozování strojů, heslo: „Pracuj pomalu!“
Organizovaný odboj
Domácí (občanský (demokratický), komunistický) s
- cílem obnovit samostatnost ČSR.
Zahraniční s rozdílnými názory na to, jaké bude poválečné Československo. Všichni ale chtěli změnu (ne kopii „první“ republiky). V zahraničí vzniklo několik organizací:
- PÚ (Politické Ústředí)
- zabývalo se politickými otázkami (vzniklo z hradního křídla, udržovali radiové spojení s Anglií, vypracovali plán poválečného ČSR)
- PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“) – míněno Masarykovi a jeho ideálům
- ON (Obrana Národa)
- bývalí vojáci, spolupracoval s nimi i předseda protektorátní rady Eliáš
- důstojníci
- cílem bylo v ilegalitě zformovat armádu, která měla vystupovat proti Nacistům v závěru války, podílet se na osvobození
- zpravodajské oddělení udržovalo kontakty s Londýnem
- SOKOLSKÁ REVOLUČNÍ RADA
- ZPRAVODAJSKÁ SKUPINA (* 1940)
- „Tři králové“ (Balabán, Mašín, Morávek)
Zahraniční odboj se orientoval na západ (Londýn), vydával ilegální noviny s cílem působit na vědomí Čechů (snaha čelit nacistické propagandě).
Komunistický odboj
- od roku 1938 KSČ zakázána, v ilegalitě (komunisté žít „v podzemí“ zvyklí)
- v čele ústředního výboru (ÚV) několik lidí, existovala celá síť místních organizací, hlavní úlohu hrála disciplína
- informace o odboji nám jsou známé z fašistických záznamů
- vydávali RP (Rudé Právo) i jiné tiskoviny, orientují se hlavně na sabotáže, na Moskvu, SSSR, vedení komunistického odboje v zahraničí (Klement Gottwald)
- program: vytvořit odboj na základě národní fronty
- na podzim 1939 protestní akce (studentské demonstrace)
- 28. října srážky demonstrantů s nacisty, zabit dělník Otakar Sedláček, zraněn student medicíny Jan Opletal, ten na následky zranění zemřel
- pohřeb Jana Opletala (15. 11. 1939) se stal další demonstrací, fašistům posloužil jako záminka k útoku proti české inteligenci
- v noci z 16. na 17. listopadu 1939 nacisté provedli Sonderaktion: Prag (speciální akce: Praha)
- asi 1200 studentů bylo zajato, devět představitelů zastřeleno, odvezeni do koncentračního tábora v Sochsenhausenu
- uzavření všech vysokých škol „na tři roky“ (ale až do konce války)
- dne 17. 11. 1942 vyhlášen Mezinárodní den studentstva
- 1946 – vznikl mezinárodní svaz studentstva se sídlem v Praze
- 1940 – občanský odboj se spojil pod jednotné vedení „Úvod“ (Ústřední Vedení Odboje Domácího)
Zahraniční odboj
Od jara 1939 odcházejí hlavně mladí lidé do emigrace (nejdříve do Polska, pak bojují proti Německu s Polskem), po dobytí Polska odcházejí buď do SSSR (Ludvík Svoboda) nebo přes jih Evropy do Francie (a po pádu Francie do Anglie).
17. října 1939 v Paříži vzniká Československý národní výbor
- reprezentant české emigrace
- v čele stojí Edvard Beneš
- cílem bylo bojovat po boku západu za osvobození ČSR, organizovat československé ozbrojené síly na západě (nejprve ve Francii – v Adge – 1000 letců, 10 000 mužů v pozemním vojsku; přicházeli sem také interbrigadisté)
Edvard Beneš se společně s Národním Výborem snažil, aby západ neuznal Mnichov. Po pádu Francie se Národní Výbor přesunul do Anglie, tam vzniklo československé prozatímní státní zřízení, které obsahovalo několik institucí:
- Edvard Beneš (prezident)
- vláda (v čele s Msgre. Janem Šrámkem)
- státní rada (prozatímní parlament)
Tyto instituce se snažily, aby svět uznal prozatímní zřízení (tak se stalo roku 1941 po vstupu SSSR do války) – 18. 7. 1941 byla uzavřena smlouva se SSSR (následně byla československá vláda uznána i Francií a Anglií).
Československé jednotky v zahraničí
Českoslovenští letci součástí RAF (Royal Air Force), základem byly skvadrony (perutě)
- slavné československé perutě: 310., 312. stíhací peruť, 311. bombardovací
- účastnili se i invaze ve Francii (1944)
Na území SSSR československé jednotky vznikly na základě smlouvy z července 1941
- československé jednotky se formovaly v Buzuluku
- v roce 1943 vznikl první československý armádní sbor v čele s Ludvíkem Svobodou (vstupují do něj i Slováci, Volyňští Češi)
V březnu 1943 se v bitvě u Sokolova vyznamenal Otakar Jaroš – vyznamenán in memoriam (účastnil se také bitvy o Kyjev).
