Josef Václav Radecký z Radče

Josef Václav Radecký z Radče je bezesporu jeden z nejvýznamnějších vojenských velitelů historie, ale je také současně i poněkud kontroverzní postavou naší minulosti. Když v lednu roku 1858 zemřel, byl v Praze na Malostranském náměstí již v listopadu téhož roku vztyčen jeho pomník. Po vyhlášení samostatného Československa byl však, tento věrný sluha monarchie a císaře, mnohým protimonarchisticky naladěným osobám proti srsti, a tak byl jeho pomník zahalen a v květnu roku 1919 dokonce odstraněn (dnes je umístěn v Lapidáriu Národního muzea). Starého maršála tak dodnes připomíná zejména slavný Pochod Radeckého z pera Johanna Strausse staršího (jehož premiéra zazněla v září roku 1849 v průběhu přehlídky vídeňské posádky), a který patří k nejhranějším skladbám vůbec.

Erb šlechtické rodiny Radeckých z Radče (původně sídlili v tvrzi Radeč severně od Nového Bydžova)

Erb šlechtické rodiny Radeckých z Radče (původně sídlili v tvrzi Radeč severně od Nového Bydžova)

Josef Václav Radecký pochází ze starobylého českého šlechtického rodu, jenž svůj přídomek získal podle tvrze Radeč v severovýchodních Čechách. Ještě před třicetiletou válkou však rod o svůj majetek přišel. Jiný příslušník tohoto poměrně rozvětveného rodu, Jan Jiří, který si zvolil vojenskou kariéru, však již na sklonku třicetileté války založil základy nového panství ve středních Čechách na Sedlčansku, kde v rozmezí let 1646-1664 postupně zakoupil panství Uhřice, Třebnice a Tvořešovice. Za svou věrnost císaři byl v roce 1684 povýšen do panského stavu. Jeho vnuk Václav Leopold Jan (1704-1781) byl roku 1764 povýšen do stavu říšských hrabat. Václav Leopold po sobě zanechal tři dcery a dva syny, z nichž starší Petr Eusebius (1732-1776) rovněž dle rodové tradice sloužil ve vojsku. První manželství Petra Eusebia se sestřenicí Barborou však skončilo velmi záhy, když jeho žena zemřela po porodu dcery Františky Anny Josefy (1763-1824). Druhé manželství uzavřel Petr Eusebius v květnu 1765 a za manželku pojal Marii Venancii Bechyňskou z Lažan a již následujícího roku, dne 2. listopadu 1766 se na zámku v Třebnici narodil jeho syn, který při křtu dostal jméno Jan Josef Václav Antonín František Karel.

Josef Václav (tyto dvě křestní jména byla nejužívanější a jsou dodnes nejvíce v povědomí ve spojitosti s touto osobností) byl od mládí spíše slabší tělesné konstituce a již v raném dětství ztratil oba rodiče. Otec zemřel roku 1776, kdy chlapci nebylo ani deset let. Celkem zvláštní je rozpor, co se týče smrti matky. Sám Radecký ve svých vzpomínkách klade její skon do doby po jeho porodu, jiné zdroje uvádějí rok 1772, kdy chlapci bylo téměř šest let. Josef Václav vyrůstal od svých šesti let v hlavním městě Českého království, v Praze, v domě svého dědečka Václava Leopolda, kde se mu dostalo prvního vzdělání na piaristické škole. Již ve dvanácti letech poprvé usiloval o přijetí na prestižní Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídni. Ze zdravotních důvodů nebyl přijat. Pro mladého chlapce však byla vojenská kariéra vysněným cílem a nehodlal se nechat odradit. S dalšími komplikacemi se musel potýkat po smrti svého dědečka v druhé polovině roku 1781, kdy sám ještě nedosáhl plnoletosti. Majetek tak přešel na jeho strýce, otcova bratra, setníka v císařské armádě, který však neměl příliš vloh pro hospodaření a podařilo se mu promrhat značné finanční částky z Josefova dědictví.

Mladý Radecký mezitím získal stipendijní místo na prestižní brněnské šlechtické akademii, a když byla tato instituce v roce 1782 sloučena C. k. šlechtickou akademií ve Vídni (Theresianem), přestěhoval se s ostatními studenty do hlavního města monarchie. Studentský život však netrval dlouho, neboť již následujícího roku byla akademie v rámci josefínský reforem zrušena. Radecký se již definitivně rozhodl pro vojenskou kariéru a znovu požádal o přijetí do armády. Tentokrát byla jeho snaha úspěšná a byl přijat jako kadet na zkoušku ke kyrysnickému pluku, jehož vojákem se stal v srpnu roku 1784 (tedy téměř dva měsíce před dosažením 18 let). Je vskutku zajímavé, že po předchozích nezdarech, kdy byl odmítnut pro nedostatečnou tělesnou konstituci, byl přijat právě k pluku těžkého jezdectva. O tom, že se Radecký s těžkostmi vojenského života vypořádal, svědčí fakt, že byl již v únoru roku 1786 jmenován poručíkem, a v listopadu následujícího roku nadporučíkem. Prvního vojenského tažení se účastnil mladý nadporučík proti dlouholetému tradičnímu nepříteli habsburské monarchie, Osmanské říši. Když vypukla válka mezi Ruskem a Osmanskou říší, nezbylo císaři Josefovi II. nic jiného, než jako smluvní spojenec Ruska, vyhlásit v únoru 1788 Vysoké Portě válku. Během úspěšného tažení se císařským vojákům podařilo dobýt i Bělehrad, který se však po podpisu mírové smlouvy v srpnu 1791 vrátil pod tureckou správu. O činech mladého nadporučíka Radeckého během tažení není příliš zpráv, je však známo, že si jej povšiml i polní maršálek Gideon Laudon.

Po uzavření míru si však armáda příliš neodpočinula, neboť již brzy byla nucena obrátit svou pozornost na západ k revolučnímu kvasu, který zachvátil Francii. Radecký sám se brzy ocitnul v jižním Nizozemí, kde byl v bitvě u Fleurus (dnešní Belgie) 26. června 1794 zraněn. Bitva skončila vítězstvím Francouzů. Za své chování v boji byl Radecký povýšen na rytmistra a potvrdil tak svou dobrou pověst, kterou v armádě měl. To bylo i důvodem, proč si jej polní zbrojmistr generál Beaulieu po svém převelení do Itálie vyžádal do svého štábu. Tak se Radecký v únoru roku 1796 poprvé objevil v místech, která byla později tak úzce spjata s jeho kariérou i životem. Velmi záhy byl povýšen na majora, ale pro císařské se situace zde nevyvíjela příliš dobře, neboť měli velmi silného soupeře v podobě velmi ctižádostivého mladého generála Napoleona Bonaparta. Ten donutil císařské k ústupu do Korutan a záhy k podpisu míru v Campo-Formio (17. října 1797), který znamenal pro monarchii značné územní ztráty.

Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (1766-1858) (obrázek ca. 1815)

Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (1766-1858) (obrázek ca. 1815)

Rok 1797 byl pro Radeckého významný i z osobního hlediska. Dne 9. listopadu si vzal za manželku Františku Romanu hraběnku Strassoldo-Grafenbergovou (1779-1854). Válka proti revoluční Francii však pokračovala a Radecký, účastnící se dalších bojů v severní Itálii, se dočkal dalšího povýšení v červnu roku 1799 na podplukovníka. Jen pár měsíců poté, v prosinci, dokonce obdržel plukovnický patent. Dalšího významného vyznamenání se Radeckému dostalo, když mu byl na základě usnesení z 18. srpna 1801 propůjčen rytířský kříž vojenského Řádu Marie Terezie. Mír uzavřený 9. února 1801 v Lunéville přinesl monarchii období krátkého míru. Během této doby zmizel z historie několik století přetrvávající státní útvar Svatá říše římská (6. srpna 1806 císař František II. složil korunu) a habsburská monarchie se již 11. srpna roku 1804 stala Rakouským císařstvím. Mír však neměl dlouhého trvání a již roku 1805 vypukly boje znovu. Radecký, který byl stejného roku povýšen na generálmajora, se tak znovu ocitl ve středu dění, a to nikde jinde než v severní Itálii. Úspěchy Rakušanů v Itálii však zastínilo obsazení Vídně, bitva u Slavkova a následný mír (prosinec 1805) znamenající další územní ztráty. V době, kdy se Francouzi potýkali s problémy ve Španělsku, rozhodli se ve Vídni k další konfrontaci s Napoleonem, a to i přes špatnou finanční situaci a značně oslabenou armádu. V dubnu roku 1809 tak rakouská armáda, pod vedením arcivévody Karla (Radecký velel lehké jezdecké brigádě), zahájila útok do Bavorska, tehdy spojence Francie. Krátká konfrontace pak vyústila v bitvu u Wagramu  (5.-6. června 1809), která znamenalo porážku rakouských sil. Následná mírová smlouva v Schönbrunnu ze 14. října 1809 přinesla jen další pokoření a ztráty. Radeckému se ještě před rozhodující bitvou dostalo 27. května povýšení na polního podmaršálka a následujícího roku mu byl propůjčen komandérský kříž Řádu Marie Terezie. Obrat zahraniční politiky, který následoval po nástupu hraběte Metternicha na post ministra zahraničí (1810 kancléř, 1813 kníže), dovolil rakouské armádě oddech a možnost reorganizace. Na té se výrazně podílel právě Radecký, který působil na postu hlavního ubytovatele generálního štábu a dvorního vojenského rady. Po Napoleonově porážce v Rusku v roce 1812 se začala rychle utvářet poslední koalice v rámci dlouholetých válek s Francií, Rakousko dlouho lavírovalo, než k ní v srpnu 1813 přistoupilo a podařilo se jí prosadit, že v čele spojeneckých armád stál rakouský maršál Karel Schwarzenberg, který si jako náčelníka generálního štábu vybral Radeckého. I když spojenci utrpěli porážku u Drážďan (26.-27.8. 1813), rozhodující bitva se odehrála až o necelé dva měsíce později u Lipska. V této tzv. bitvě národů (16.-19. 10. 1813) zúročili spojenci svou velkou převahu a donutili Napoleona stáhnout se za Rýn. Hlavním stratégem bitvy na spojenecké straně byl polní podmaršálek Radecký, kterému byl jako uznání od císaře propůjčen velkokříž Leopoldova řádu (18.10.1813). Na základě propůjčení tohoto řádu pak byl jmenován skutečným tajným radou.

Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (1766-1858) (obrázek cca 1850)

Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (1766-1858) (obrázek cca 1850)

V únoru roku 1829 byl Radecký povýšen do hodnosti generála jezdectva a v listopadu téhož roku se stal velitelem pevnosti Olomouc. Pro tehdy již 63letého Radeckého se to zdálo být poklidné místo na závěr kariéry. Nicméně události z následujících let, opět vtáhly Radeckého do centra dění. Poté, co Evropou proběhla v roce 1830 revoluční vlna, která se projevila i v Itálii vzrůstem národního hnutí, byl po obavách Vídně na místo vrchního velitele rakouské armády v Lombardsku a Benátsku v prosinci roku 1831 jmenován právě Radecký. Zde si starý voják vysloužil obdiv a respekt vojska (prý se dokázal domluvit se všemi vojáky jejich rodnou řečí a to je za situace, kdy pocházeli z 11 různých národů jistě obdivuhodný výkon). Při příležitosti korunovace Ferdinanda I. českým králem 17. 9. 1836 se Radeckému dostalo povýšení do hodnosti polního maršála. Když Evropu zasáhla další revoluční vlna roku 1848, ocitl se Radecký opět v centru dění. Italští nacionalisté usilující o vytvoření národního státu a snažící se vytlačit Rakušany ze severní Itálie, se spojili se silami sardinského krále a zaútočili na rakouskou armádu. Rakousko bylo zmítáno nepokoji a Vídeň čelící ozbrojené revoluci v Uhrách, bylo po jistou dobu ochotna souhlasit s britským plánem na odstoupení Lombardie sardinskému království a poskytnutí autonomie Benátsku. Nicméně starý polní maršál Radecký udělal diplomatům rázný škrt přes rozpočet. Svými vítězstvími donutil sardinského krále Karla Alberta vyklidit Lombardii. Další porážky pak vedly k uzavření míru v srpnu roku 1849 a obnovení statu quo. Starý maršál tak prozatím zachránil rakouské pozice v severní Itálii.

Ve své funkci zůstal až do prosince roku 1856, kdy sám na žádost císaře Františka Josefa I., požádal již tehdy devadesátiletý maršál o propuštění. Císař mu vyhověl 28. února 1857 a Radecký tak po více jak 70ti letech opustil řady rakouské armády. Zůstal i nadále v Itálii, kde také 5. ledna 1858 zemřel. Ostatky byly zaslány do Vídně, kde nechal císař zesnulému uspořádat pohřební průvod spolu s přehlídkou vídeňské posádky. I když vyjádřil císař přání, aby byl Radecký pohřben ve Vídni, dokonce v kapucínské kryptě určené pro členy panovnické rodiny, byly nakonec ostatky dopraveny do Kleinwetzdorfu. Zde byly pohřbeny na místě zvané Heldenberg, které měl v držení armádní dodavatel, svobodný zednář a údajný syn císaře Josefa II. a mladé židovky, Josef Parkfrieder. Ten nabídl Radeckému zaplacení veškerých jeho dluhů, pokud se zde nechá pohřbít a maršál, který se celý život potýkal s nemalými finančními potížemi (nebyl příliš zdatný hospodář a i jeho rodina, zejména manželka utrácela značné finanční částky), ochotně na tuto transakci přistoupil. Císař usiloval o odkoupení místa a nakonec došlo k dohodě, kdy Parkfrieder císaři Heldenberg věnoval a místo je tak dnes majetkem Rakouské republiky. Kromě Radeckého a samotného Parkfriedera, jsou zde ještě pohřbeni maršál svobodný pán Wimpffen a generál polní zbrojmistr a Radeckého podřízený Konstantin d´Aspre, jehož ostatky sem nechal přemístit arcivévoda Albrecht v roce 1866 z Verony.

 

Literatura k danému tématu:

HAVEL, Pavel, ROMAŇÁK, Andrej, Maršál Radecký. Vojevůdce pěti císařů, Praha-Litomyšl 2000

HERRE, Franz, Radecký. Nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno 1997

TARABA, Luboš, Italské patálie maršála Radeckého. První válka za sjednocení Itálie 1848-1849, Praha 2013

VÁLKA, Zbyněk, Maršál Radecký a Olomouc, 2008

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht