Mezinárodní situace na přelomu 19. a 20. století

Spojené státy americké a Monreova doktrína

James Monroe (1758 - 1831), pátý prezident USA a autor tzv. Monroeovy doktríny

James Monroe (1758 – 1831), pátý prezident USA a autor tzv. Monroeovy doktríny

Na přelomu 19. a 20. století byla mezinárodní situace značně napjatá a to nejen v Evropě, protože o místo mezi velmocemi s hlásily Spojené státy americké a hlavně Japonsko. Strategickou koncepci Spojených států amerických jasně definoval dne druhého prosince 1823 ve svém poselství ke Kongresu prezident J. Monroe, na jeho památku byla pojmenována jako Monreova doktrína a je dodnes platnou strategickou koncepcí Spojených států amerických. Monreova doktrína spočívá v nezpochybnitelném právu Spojených států amerických dominovat na americkém světadílu a jakékoliv neamerické vměšování může být považováno za ohrožení míru a bezpečnosti USA. Že nešlo o obranou strategií ukázala příští desetiletí, neboť roku 1845 USA anektovaly Texas, roku 1846 Oregon, v letech 1846 až 1848 válčily s Mexikem a roku 1893 okupovaly Havajské ostrovy. Následovala Americko-španělská válka Španělskem v roce 1898 v které námořnictvo USA porazilo španělské námořnictvo v bitvách Karibiku i ve vodách Filipínského  souostroví. Několikaměsíční válka přinesla USA kontrolu nad Karibikem a Filipínami.

Expanze Japonska

V polovině 19. století bylo Japonsko zaostalou feudální zemí, která lákala ke kolonizaci svojí nejednotností, zaostalostí a izolovaností. Naštěstí pro Japonce však na jejich ostrovech neležela žádná strategická surovina nebo obchodní artikl o který by kolonizátoři měli velký zájem, takže Japonsko zůstalo poněkud stranou od hlavního proudu kolonizace. Konec japonské izolace přišel dne osmého července roku 1853, kdy v dnešní Tokijské zátoce zakotvila americká eskadra. které  velel komodor M. C Perry a pod hrozbou děl donutila Japonsko otevřít přístavy evropskému obchodu. Roku 1869 začaly v zemi reformy Meidži, které zahrnovaly modernizaci země podle západních vzorů a sjednocení země pod vládou císaře Meidžiho, který zvolil za své hlavní město Edo a přejmenoval ho na Tokyo. Tyto reformy zmodernizovaly japonský stát, společnost i ozbrojené síly a byly základem velmocenského vzestupu Japonska.

Japonsko se v letech 1894 až 1895 střetlo s Čínou v První čínsko-japonské válce a v letech 1904 až 1905 s Ruskem v Rusko-japonské válce. Předmětem sporu se stala v obou případech Korea, kterou chtěli rivalové ovládnout. Tyto souboje, které při pohledu na mapu mohly připomínat souboj obra s trpaslíkem však dopadly nečekaně. Japonské ozbrojené síly agresívně zaútočily na moři i na pevnině a podařilo se jim dosáhnout značných úspěchů. V sérii pozemních střetnutí vytlačily japonské oddíly čínskou armádu z Koreje a když japonské námořnictvo porazilo čínskou flotilu dne 17. září 1894 v bitvě na řece Jalu, musela Čína rok po té uzavřít mír a přenechat korejské záležitosti Japonsku. Mír v Tichomoří vydržel pouze šest let, protože v noci z osmého na devátého února 1904 zaútočili Japonci překvapivě a bez vyhlášení války na hlavní ruskou námořní základnu v oblasti Port Arthur. Následovalo vylodění japonských vojsk a obléhání Port Arthuru, který se Japoncům podařilo obklíčit, takže jejich pozemní dělostřelectvo začalo ohrožovat ruské válečné lodě v přístavu. Ruský pokus o prolomení obklíčení a záchranu flotily dne 10. srpna 1904 skončil prohranou bitvou ve Žlutém moři, takže se hlavní část ruské eskadry vrátila do přístavu Port Arthur. Dne 3. ledna 1905 ruská posádka Port Arthuru složila zbraně. Posledním zoufalým ruským pokusem jak zvrátit situaci bylo vyslání flotily z baltských přístavů do Tichomoří. Většina lodí ruské flotily obeplula Afriku a přes Indický oceán doplula dne 27. května 1905 do Korejského průlivu, který se nachází mezi Japonskem a ostrovem Cušima, kde již na ně čekalo japonské loďstvo. V následující bitvě se japonskému admirálovi H. Tógó podařilo téměř zničit celou ruskou flotilu. Touto bitvou získalo Japonsko námořní nadvládu v celé oblasti a přestože mělo Rusko k dispozici ještě početné pozemní armády, bylo jasné, že válku prohrálo. Příměří bylo uzavřeno dne 1. září 1905 a mír 25. prosince téhož roku.

Evropa

Mezinárodní situace v Evropě na přelomu 19. a 20. století byla značně napjatá. Závody ve zbrojení mezi evropskými velmocemi nabraly dosud nevídaných obrátek a vývoj zbraní šel mílovými kroky vpřed. Kořeny této situace sahají do druhé poloviny 19. století a jednou z hlavních příčin byl mocenský vzestup Pruska. Prusko byl militantně založený stát, jehož mocenský vzestup, založený na úspěšném válčení, začal již na počátku 18. století a ve století 19. směřovalo Prusko ke sjednocení Německa. Prvním mezníkem bylo ovládnutí a zrušení Německého spolku, který Prusové přetvořili na Severoněmecký spolek. V tomto svém úsilí Pruské království narazilo na odpor Rakouského císařství, takže v roce 1866 vypukla válka mezi těmito zeměmi a jejich spojenci. Ještě téhož roku dne 3. července byla svedena bitva u Hradce Králové (známá také jako bitva u Sádové), v níž byla rakouská armáda drtivě poražena a Rakouské císařství přenechalo dominanci v téměř všech  německých zemích Pruskému království. Pro Rakouské císařství měla tato prohra ještě vnitropolitický dopad, který se projevil navenek již roku 1867, kdy se jeho název změnil na Rakousko-Uhersko.

Sjednocení Německa však vyžadovalo porazit i Francii, protože ta nemohla nečinně přihlížet, jak jí na západních hranicích roste velmoc, která pro ni znamenala konkurenci. Dne 19. července 1870 vypukla Prusko-francouzská válka. Pruská armáda byla početně silnější a takticky vyspělejší, takže postupovala rychle do nitra Francie a cestou porážela francouzská vojska, která se jí postavila do cesty. Dne 1. září 1870 byla francouzská armáda poražena v bitvě u Sedanu a císař Napoleon III. byl zajat. Tato vojenská katastrofa rozhodla s konečnou platností o vítězi války, takže bylo 28. ledna 1871 podepsáno příměří a 10. května téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem mír. Tímto mírem přišla Francie o možnost zabránit sjednocení Německa, které bylo vyhlášeno ještě před podepsáním příměří 1871 a ještě musela Německu odstoupit Alsasko a Lotrinsko. Odstoupení Alsaska a Lotrinska byla pro hrdé Francouze hořká pilulka a bylo jasné, že se je budou snažit získat zpět, takže se německý kancléř Otto von Bismarck snažil udržet Francii v mezinárodní izolaci. Výsledkem tohoto úsilí byl již roku roku 1873 spolek tří císařů (Rakousko-Uhersko, Rusko, Německo).

Dne dne 7. října 1879 podepsána spojenecká smlouva s Rakousko-Uherským mocnářstvím, čímž vznikl Dvojspolek. K tomuto mocenskému uskupení se dne 20. května 1882 připojila Itálie a světlo světa spatřil Trojspolek. Takto diplomaticky zajištěno se Německo pod vládou císaře Viléma I. začalo poohlížet po dalších územích, které by mohlo získat a vzhledem k tomu, že v Evropě to zatím bylo nad jeho síly, upřelo svůj zrak do zámoří s cílem získat kolonie.

Vzhledem k tomu, že většina Zeměkoule byla již rozdělena na zájmové sféry, podařilo se Německu zabrat jen relativně malá území, jejichž hospodářský výnos byl minimální a byly dobré hlavně jako strategické základny nebo k posílení mezinárodní prestiže Německa. Jednalo se o území ve východní části Afriky zahrnující oblast Tanganiky, Rwanda a Burundi, které Němci zabrali roku 1885 a pojmenovali Německá východní Afrika. V západní části Afriky zbyla na Německo oblast Namibie, kterou zabralo roku 1884 a pojmenovalo Německá jihozápadní Afrika. Dále mělo Německo kolonie v Kamerunu, Togu a jižní Keni. V Tichomoří zabrali Němci  severní  část Papuy-Nové Guineje, Bismarckovo souostroví, část Šalamounových ostrovů, Mariany, Marshallovy ostrovy, Palau, Karolíny a Nauru a celou oblast pojmenovali Německá Nová Guinea. Německé císařství vlastnilo také malou kolonii Kiau-čiau, které leželo na území Číny. Všech zmiňovaných území se Německo zmocnilo do roku 1899.

Téhož roku začalo Německo ústy císaře Viléma II. mluvit o nespravedlivém dělení kolonií a o nutnosti přerozdělení koloniálního panství. Tyto myšlenky však tvrdě narazily u tradičních koloniálních velmocí a zejména Velká Británie a Francie byly zásadně proti, protože by velmi pravděpodobně o nějaké kolonie přišly.  Na přelomu 19. a 20. století však již vojenská síla Německa byla takové, že  tradiční koloniální mocnosti raději odložily své spory (Anglie a Francie o Horní Nil, Anglie a Nizozemí o jižní Afriku, apod.) a začali hledat společný postup proti německému nebezpečí. Výsledkem těchto snah byla dne 8. dubna 1904 tzv. „Srdečná dohoda“ mezi Velkou Británií a Francií, podle které se tyto mocnosti dohodly na dělení kolonií, takže Francie získala Maroko a Alžírsko a Velká Británie Egypt a Súdán. Tato dohoda ukončila soupeření mezi Francií a Velkou Británií a položila základ budoucího spojenectví. Na Srdečnou dohodu navázala dne 31. srpna 1907 dohoda mezi Velkou Británií a Ruskem čímž byla dotvořena Trojdohoda.

Trojspolek

Německo (1879)

Rakousko-Uhersko (1879)

Itálie (1882)

Trojdohoda

Francie (1891–93)

Rusko (1891–93)

Velká Británie (1907)

Balkánský poloostrov („sud střelného prachu“)

Nejvýbušnějším místem Evropy byl koncem 19. a počátkem století Balkánský poloostrov, protože právě tam žilo na relativně malém území mnoho národností a etnik, které kromě jazykových a kulturních bariér rozdělovalo též náboženství. Velká část Balkánu byla pod kontrolou Osmanské říše, která byla již jen stínem své někdejší slávy  a síly, mluvilo se o ní jako o „nemocném muži na Bosporu“ a její velké území lákalo sousedy – zejména Rusko, které vyhlásilo Osmanské říši roku 1877 válku.

Rusové využili faktu, že mají podobný jazyk a stejné náboženství jako někteří obyvatelé Balkánu a zdůvodnili svoji invazi ochranou východních křesťanů. Ruská armáda rychle postupovala a vypadalo to, že v dohledné době obsadí Istanbul. Aby předešli zhroucení a obsazení Osmanské říše, rozhodly se Francie a Velká Británie vyhlásit Rusku válku a poslaly svoje flotily do Dardanelské úžiny. Tato demonstrace síly byla dostatečná a již roku 1878 došlo k uzavření mírové smlouvy  San Stefanu. Sanstefanská mírová smlouva  sice zachránila Osmanskou říši před ruskou okupací, ale znamenala začátek konce její vlády na Balkánském poloostrově, neboť musela uznat nezávislost Černé hory, Srbska a Rumunska.Výtvorem Sanstefanské mírové smlouvy bylo tzv. Velké Bulharsko, které bylo zřízeno jako knížectví pod patronátem Ruska. Proti takovému míru se ale ostře postavilo Německo a  ještě roku 1878 zorganizoval kancléř Otto von Bismarck Berlínský kongres, na němž zamezil Ruskému vměšování na Balkáně. Berlínský kongres revidoval  Sanstefanskou mírovou smlouvu hlavně v tom smyslu, že zrušil nedávno ustanovené Velké Bulharsko a rozdělil ho na menší části pod různou správou a umožnil Rakousku-Uhersku okupovat Bosnu a Hercegovinu, které ji roku 1908 anektovalo, čímž nepotěšilo Srbsko, protože mu zabránilo přístupu k moři.

Klid na Balkáně vydržel zhruba 30 let až do roku 1908, kdy vyhlásilo nezávislost Bulharské carství, čímž opět vzplanul oheň nacionalismu, který doutnal na Turky obsazených územích. Dne 29.  února 1912 podepsalo Srbské království a Bulharské carství tzv. Smlouvu o přátelství, která byla namířena proti Osmanské říši a tím položili základ Balkánského svazu. V květnu téhož roku se připojilo Řecké království a o něco později Černohorské království. Již v září téhož roku Bulharské carství ultimativně požadovalo po Osmanské říši území odňatá Berlínským kongresem, Osmanská říše odpověděla vyhlášením války a První balkánská válka mohla začít. Armády Balkánského svazu osvobodily rozsáhlé oblasti Balkánu a když byl bulharský vpád do nitra Osmanské říše odražen, bylo dne 20. listopadu 1912 podepsáno příměří a 16. prosince téhož roku začaly rozhovory v Londýně, které měly vyústit v uzavření mírové smlouvy, čímž by První balkánská válka skončila.

Bulharští vojáci a mrtví Turci u pevnosti Awaz Baba blízko Edirne (březen 1913)

Bulharští vojáci a mrtví Turci u pevnosti Awaz Baba blízko Edirne (březen 1913)

Dne 10. ledna 1913 se v tureckém hlavním městě Cařihradě uskutečnil převrat v jehož čele stál Mahmud Šeftempaša. Ten odmítl respektovat výsledky jednání a příměří z minulého roku bylo zrušeno. Osmanská vojska přešla do útoku s cílem získat ztracená území zpět, ale vojska Balkánského svazu je v krátké době porazila, takže již 14. dubna 1913 žádala Osmanská říše o mír znovu. Mír byl nakonec uzavřen 30. května 1913 a Osmanská říše v něm ztratila většinu svých evropských území. Po porážce Osmanů se jednotlivé státy Balkánského svazu pokusily dohodnout na rozdělení získaného území. Představy byly navzájem dost odlišné, takže se brzy vytvořily dvě strany. Na straně jedné osamocené Bulharské carství a na straně druhé ostatní země kdysi jednotného Balkánského svazu. Vyjednávání nevedla k ničemu a tak bulharský car Ferdinand I. dal dne 29. června 1913 bulharské armádě pokyn k útoku. Bulharská ofenzíva měla zpočátku úspěch. ale po několika vítězných bitvách byla bulharská armáda zastavena a Srbové, Řekové a Černohorci přešli do protiútoku. Dne 10. července vyhlásilo válku Bulharskému carství Rumunské království a o tři dny později Osmanská říše. Takové převaze nemohlo Bulharské království dlouho odolávat a tak bylo dne 31. července 1913 podepsáno příměří a dne 10. srpna v Bukurešti mírová smlouva, čímž Druhá balkánská válka skončila.

Afrika

I přes geografickou blízkost odolávala Afrika mnohá staletí evropským snahám o kolonizaci, neboť nehostinné přírodní podmínky, nemoci a veliké vzdálenosti byly až do konce 19. století dostatečnou ochranou proti vnější expanzi. Evropané ovládali v polovině 19. století pouze několik námořních základen a obchodních stanic na pobřeží a střed Afriky byl neprobádaný a zcela neznámý. Mezi nejznámější objevitele patří Britové D. Livingstone,  H. M. Stanley nebo Čech E. Holub. Za nimi přicházeli do Afriky misionáři, obchodníci, vojáci a úředníci evropských mocností a zakládali obchodní stanice.

Po svém sjednocení se Německo velmi brzy začalo ohlížet po územích, která by mohlo kolonizovat a z mnoha důvodů padla volba i na Afriku. Německý kancléř O. von Bismarck svolal v roce 1884 Berlínskou konferenci, které se kromě zástupců Francie, Německa, Portugalska, USA, Velké Británie zúčastnilo celkem 15 států. Výsledkem Berlínské konference bylo rozparcelování Afriky mezi Belgii, Francii, Itálii, Německo, Portugalsko, Španělsko a Velkou Británii. Při dělení Afriky nebyl brán zřetel na místní podmínky a zvyklosti, takže byla rozdělena území, která po stovky let tvořila jeden celek, což byl počátek pozdější nestability. Nespokojeni s novými poměry v Africe byli nejen původní domorodí Afričané, ale také bílí osadníci, kteří v Africe již zdomácněli. Napětí vygradovalo v Jižní Africe, kde vedle sebe žily kmeny Křováků, Khoinů a provincie osadníků, kteří byli potomky původních nizozemských kolonistů. Tito osadníci se nazývali Búrové a v jihoafrickém vnitrozemí vytvořili státním útvarům podobná území Transvaal (roku 1836) a Svobodný stát Oranžsko (roku 1837). Na britský pokus anektovat Transavaal reagovali Búrové vyhlášením války Britskému impériu a v bitvě na hoře Majuba dne 27. února porazili britskou armádu. Důsledkem tohoto vítězství byla mírová smlouva podepsaná dne 23. března 1881 v níž Velká Británie uznala nezávislost Transvaalu a Svobodného státu Oranžsko. Roku 1886 byl na jihu Afriky založen Johannesburg ležící v kraji Transvaal z důvodů objevení zlata v této oblasti. Do konce 19. století zabraly evropské velmoci téměř všechna dohodnutá teritoria a začaly s vykořisťováním dobytých území.

 

Afrika na konci 19. století

Afrika na konci 19. století

Britské kolonie

  • Egypt, Anglo-egyptský Súdán, Britská západní Afrika, která zahrnovala Gambii, Sierru Leone, Zlatonosné pobřeží (dnešní Ghana), Nigérii a Svatou Helenu.
  • Britská východní Afrika, která zahrnovala Keňu, Ugandu, Zanzibar, Britské Somálsko, Sokotru, Seychely a Mauricius
  • Britská jižní Afrika, která zahrnovala Bečuánsko (dnešní Botswana), Basutsko (dnešní Lesotho), Svazijsko, Severní Rhodesii (dnešní Zambie), Jižní Rhodesii (dnešní Zimbabwe) a Njasko (Malawi) a roku 1910 vytvořenou Jihoafrickou unii.

Britové ve svých koloniích uplatňovali zásadu nepřímé vlády, takže kolonie byly pod britskou korunou, ale nebyly přímo součástí britského státu a měly vlastní samosprávu. Naopak protektoráty samosprávu neměly a britský panovník byl zastupován protektorem.

Francouzské kolonie

  • Francouzská rovníková Afrika, která zahrnovala Čad, Ubangi-Šari (dnešní Středoafrická republika), Střední Kongo (dnešní Konžská republika) a Gabon,
  • Francouzská západní Afrika, která zahrnovala Senegal, Francouzskou Guineu (dnešní Guinea), Pobřeží slonoviny, Dahome (dnešní Benin), Niger, Horní Volta (dnes Burkina Faso), Francouzský Súdán (dnešní Mali) a Mauritánii.
  • Francouzské Somálsko (dnešní Džibutsko) a taktéž Maroko, Alžírsko, Tunisko, Madagaskar, Komory a Réunion,

Francouzi narozdíl od Britů vládli přímo, takže kolonie byly přímou součástí území Francie jako tzv. zámořské departmenty a byly podřízeny kontrole pařížského ministerstva pro kolonie, jemuž byli přímo odpovědni generální guvernéři v jednotlivých zemích.

Německé kolonie

  • Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie),
  • Německá východní Afrika, která zahrnovala,Tanganiku a Ruanda – Urundi
  • Kamerun a Togo.

Německé kolonie se vyznačovaly pořádkem a často tvrdým postupem vůči domorodcům na jedné straně a dobrým hospodářstvím a vzornou správou (výstavba silnic a železnic) na straně druhé. Výkladní skříní Německa v Africe bylo Togo.

Portugalské kolonie

  • Kapverdy, Portugalská Guinea (dnešní Guinea – Bissau),
  • Svatý Tomáš, Princův ostrov,Angola a Mosambik.

Španělské kolonie

  • Španělské Maroko,
  • Španělská Sahara (dnešní Západní Sahara), která zahrnovala Río de Oro a Sakíja al Hamra,
  • Španělská Guinea (dnešní Rovníková Guinea).

Italské kolonie

  • Libye,Eritrea a Italské Somálsko.

Belgické kolonie

  • Svobodný konžský stát (později Belgické Kongo, dnešní Konžská demokratická republika).

V letech 1899 – 1902 probíhala na jihu Afriky Druhá búrská válka,  což byl opět lokální konflikt mezi Brity a Búry  . Válka byla vyústěním konfliktu o naleziště diamantů v oblasti Transwaalu a Oranžska. Britové zpočátku těžko odolávali partyzánskému způsobu boje domorodých Búrů, kteří oblasti válečných operací dobře znali a měli velkou podporu obyvatelstva. Armádě Velké Británie pak nezbylo jiné řešení než použít taktiku spálené země a civilní obyvatelstvo soustředit v koncentračních táborech. V roce 1902  Britové zvítězili a Transwaal a Oranžsko připojili ke svému území, ale poraženým Búrům byl přislíben podíl na vedení samosprávy. Dne 31. května Roku 1910 byly všechny jihoafrické provincie sloučeny a vznikla zde  Jihoafrická unie, která dostala status britského dominia.

Asie

Na Čínský trh se snažily proniknout všechny evropské velmoci a v poslední čtvrtině devatenáctého století i Japonsko a Spojené státy americké. Základem cizího vlivu v Číně byla Nankingská smlouva, kterou Velká Británie a Čína uzavřeli již v roce 1842 a podle níž získali mocnosti velké obchodní výhody v Číně a jejich státní příslušníci nepodléhali čínské jurisdikci. Mocnosti postupně obsazovali důležité obchodní a mocenské pozice v Číně neberouc ohled na místní obyvatelstvo, takže výsledkem bylo dne 20. června roku 1900 vypuknutí lidového povstání s nádechem nacionalismu proti všem cizincům v zemi, které je známé jako Boxerské povstání. Toto povstání bylo potlačeno dne 14. srpna 1900 spojenými expedičními silami Spojených států, Velké Británie, Francie, Ruska, Německa a Japonska a Čína musela zaplatit válečné reparace. Dne 11. října 1911 byla Čína prohlášena republikou a jejím prozatimním prezidentem byl jmenován Sunjatsen.

Persii si Rusko a Velká Británie rozdělili na zájmové sféry a ani  Perská revoluce, která proběhla v letech 1905 až 1911 na tom mnoho nezměnila. Zmíněné mocnosti na sebe narazili i v  Afghánistánu, kde však britský vliv převládl, ale ani tak ne Afghánistán nikdy nestal klasickým ovládaným územím. 

V na Indickém subkontinentu  vládli již dlouhou dobu fakticky Britové zastupovaní Britskou východoindickou společností, takže vznik Britské Indie (zahrnovala území Indie, Bangladéže, Pakistánu a Barmy) dne prvního listopadu 1858 byl vlastně pouhou formalitou. Jedinou faktickou změnou změnou se stal přechod vlastnických práv z Britské východoindické společnosti na britskou korunu, kterou v tu dobu zosobňovala královna Viktorie. Ta byla roku 1877 prohlášena Indickou císařovnou, čímž se Indie stala součástí Britského impéria.

Počátek 20. století

V roce 1899 proběhla první mezinárodní konference o odzbrojení v Haagu na které se sice nepodařilo zastavit závody ve zbrojení, ale  byl zde byl přijat zákaz používání bojových otravných látek a podařilo se ustanovit Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který se měl zabývat řešením mezinárodních konfliktů mírovými prostředky.V roce 1907 byla uspořádána druhá konference Haagská mírová konference a roku 1910 mírový kongres ve Stockholmu, ale ani tato jednání neměla velký úspěch, Evropa spěla nezadržitelně k válce a bylo jen otázkou času kdy a kde válečný plamen vzplane.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht