První světová válka – třetí a čtvrtá etapa války (1917 – 1918)

Třetí válečný rok 1917

Stručný souhrn

Rok 1917 znamenal obrat ve válce, neboť právě tento rok se Východní fronta zhroutila a Německo zapojilo téměř všechny své divize do bojů na západě. Vzhledem k dlouhotrvající nespokojenosti s carskou vládou a těžkým ztrátám ruské armády na bojištích vypukla během února v Rusku revoluce. Car Mikuláš II. z rodu Romanovců, který vládl v Rusku od roku 1613, se vzdal 27. února 1917 vlády a moc se postupně ocitala v rukou Prozatimního výboru Dumy, pak v rukou Prozatimní vlády knížete Lvova až se po jejím pádu dne sedmého července 1917 dostala do rukou Kerenského vlády v jejíž čele stál A. Kerenský. Tato vláda chtěla dál pokračovat ve válce s Německem, Rakousko-Uherskem a Osmanskou říší. Na její pokyn ruská vojska podnikla Kerenského ofenzívu, kterou ani přes počáteční úspěch nedokázala dotáhnout do vítězného konce, protože ruskou armádu v té době už velmi poškozovala demoralizace a dezerce. Rusko sice po většinu roku ještě pokračovalo ve válce, ale nebylo schopno útoků strategického charakteru. Především Německá armáda, ale i Rakousko -Uherská armáda reagovaly na tuto změnu situace přesunem mnoha divizí z Východní fronty na jiná bojiště, zejména na Západní frontu, kde se chystal poslední německý pokus porazit Francouze a Brity, ale i na Italskou frontu, kde se jejich činnost způsobila Italům drtivou porážku u Caporetta.

Druhou velkou změnou byl vstup USA do války na straně Trojdohody. V USA byla velice silně podporována politika Izolacionismu, která v podstatě hlásala udržení USA mimo konflikt, ale šestého dubna 1917 USA válku vyhlásily Německu a sedmého prosince téhož roku Rakousko-Uhersku.Tím se na stranu Trojdohody přidala budoucí světová velmoc s válkou nedotčeným lidským potenciálem a obrovskou průmyslovou základnou. Vojenská síla USA se nejprve projevila na moři, kde válečné lodě Amerického námořnictva (US Navy) zasáhly do boje s německými ponorkami, jež v té době vážně ohrožovaly zásobování Velké Británie. Zásobovací situace států Trojspolku však byla ještě horší, protože námořní blokáda byla velmi účinná. Na Západní frontě byla americká přítomnost znatelnější až v roce 1918, protože trvalo dlouho než Američané zmobilizovali, vycvičili a vystrojili dostatečné množství vojáků, aby je pak poslali loděmi přes Atlantský oceán až na Západní frontu. Poměr sil se během roku 1917 dále měnil v neprospěch Trojskpolku, neboť 27. června mu vyhlásilo válku Řecko a 26. října Brazílie.

Změny proběhly i v bojové taktice válčících stran. Masové bodákové útoky proti zakopanému nepříteli, jehož pozice obehnané ostnatým drátem a kryté děly a kulomety byly téměř nedobytné, stály všechny bojující armády tolik živé síly, že již na konci prvního válečného roku musely být početní stavy mužů v jednotkách redukovány. Obě strany přišly s vlastními řešeními. Britové a Francouzi vsadili na konstrukci a masové nasazení tanků. Německým receptem na pat zákopové války bylo vytvoření speciálních útočných oddílů. Tyto oddíly byly speciálně vycvičeny a vyzbrojeny plamenomety a minomety k proražení díry do nepřátelských linií a touto dírou měly pak proniknout další jednotky a postupovat dál, přičemž těžce opevněné body nepřítele měly být obcházeny.

Změna nastala i na rakousko-uherském trůně, neboť císař František Josef I. zemřel 21. listopadu 1916 a císařem se stal Karel I. Tento panovník rychle rozpoznal, že porážka Trojspolku je již jen otázkou času a začal různými cestami usilovat o mír s Trojdohodou. Jeho snahy o mír vždy narazily na neochotu Německa, ale ani Francie nebyla míru příliš nakloněna. Nástup Karla I. na rakousko-uherský trůn znamenal změnu politického kursu a obnovení parlamentarismu.

Západní fronta

Po více jak dvou letech válčení na západě, kdy se fronta téměř nehýbala se napříč Francií táhl pruh spálené země, který začínal v severozápadní Belgii a končil u hranic Švýcarska. Na tomto několik desítek kilometrů širokém a několik set kilometrů dlouhém území byla vlivem dělostřeleckého bombardování vytvořena krajina podobná té na měsíci. Na tomto území byly některé vesnice zcela vymazány z mapy, nerostly tam žádné stromy a nežila zvířata. Takový byl obraz západní Francie na počátku roku 1917.

Dne 31. ledna 1917 se Německo rozhodlo pro vyhlášení neomezené ponorkové války, což znamenalo, že německé ponorky  budou ve svých operačních oblastech potápět bez výstrahy válečné i obchodní lodě nejen mocností Trojdohody, ale i neutrálních zemí. Toto rozhodnutí mělo brzy své následky, neboť o tři dny později přerušila vláda USA diplomatické styky s Německem a dne šestého dubna 1917 vyhlásila vláda USA válku Německu. Do války vstoupil  obrovský lidský a zbrojní potenciál, ale Amerika potřebovala čas na zmobilizování a přesunutí své vojenské síly do Evropy a právě tento čas považovali němečtí stratégové za příliš dlouhý na to, aby USA mohly výrazně ovlivnit boje na Západní frontě. První větší americký kontingent vojsk pod velením generála J. Perschinga  přistál ve Francii dne 24. června a do konce roku bylo do Francie přepraveno 180 000 amerických vojáků.

Dne 23. února 1917 zahájily německé armády strategický ústup na téměř celé Západní frontě. Tento manévr zavedl německé armády do předem připravené linie obranných postavení, kterou Němci pojmenovali Hindenburgova linie.  Dne devátého dubna zahájila britská armáda ofenzívu v oblasti Arrasu, která byla ukončena až v květnu 1917. Britové sice svých cílů nedosáhli a navíc ještě utrpěli ztráty cca 150 000 mužů zabitých, zraněných nebo zajatých, ale podařilo se jim odvrátit německou pozornost od francouzské části fronty. Francouzi udeřili v Champagni o sedm dní později než Britové, ale i přes počáteční úspěch utrpěli obrovské ztráty, které do 20. dubna přesáhly 100 000 mužů a do ukončení ofenzívy dne 15. května dosáhly 187 000 mužů. Den po zahájeni této ofenzívy vypukla ve francouzské armádě vzpoura, která začala u francouzského 108. pluku, jehož vojáci prostě opustili tváří tvář nepříteli své bojové pozice. Tato vzpoura se v krátké době rozšířila do celkem 112 francouzských divizí a zapojilo se do ní aktivně cca 35 000 francouzských vojáků, kteří odmítali útočit na nepřítele. Tyto události velmi podlomily bojeschopnost francouzské armády po celý zbytek roku 1917 a  jejich důsledkem byla změna ve francouzském vojenském vedení, neboť strůjce poslední francouzské  ofenzívy generál R. Nivelle byl dne 15. května 1917 nahrazen generálem H-P. Pétainem. Pétainovi se během několika měsíců podařilo obnovit bojeschopnost francouzské armády.

Dne 7. června 1917 v jihozápadní Belgii přešli do útoku Britové a jejich cílem byla vyvýšenina hřbetu Messines, kterou se jim podařilo dobýt, ale ztratili v boji 17 000 mužů, nicméně ztráty německé dosáhly 25 000 z boje vyřazených mužů a z toho 7 500 bylo zajato. Tato čísla ukazují první náznaky obratu na západní frontě, protože německé armádě již začínal docházet dech. Tento prostorově a časově omezený útok však byl pouze přípravou na britskou ofenzívu, která začala koncem července a vyvrcholila třetí bitvou u Yprů. I přes pečlivou dělostřeleckou přípravu, která trvala několik dní postoupili Britové jen málo a následné německé protiútoky je zatlačily zpět do pozic, odkud vyšli. Celá ofenzíva stála Velkou Británii 310 000 mužů a Německo přišlo o 260 000 mužů. Dne 20. listopadu zaútočili Britové u Cambrai. Na čele útoku jelo 476 tanků a britské velení doufalo, že tato nová zbraň překoná německé linie. Zpočátku byli Němci překvapeni a britské tanky postoupily již první den do hloubky 9 – 12 km. V dalších dnech se ale britský postup zastavil, neboť tanky trpěly častými technickými poruchami, zapadaly do kráterů po dělostřeleckých granátech a koordinace jejich činnosti s britskou pěchotou nebyla dostatečná. Dne 30. listopadu převzali iniciativu Němci, zaútočili na Brity u Cambrai a zatlačili je do původních pozic. Výsledkem prvního hromadného nasazení tanků v dějinách byly pouze veliké ztráty a malé územní zisky.

Německé ponorky byly obávanými útočníky (na obrázku SM U-9 , která potopila 18 převážně britských lodí)

Německé ponorky byly obávanými útočníky (na obrázku SM U-9 , která potopila 18 převážně britských lodí)

Na moři bojovaly celý rok 1917 hlavně německé ponorky, jejichž útoky vážně ohrožovaly námořní dopravu do Anglie. Vysoké ztráty obchodních lodí donutily Brity k zavedení konvojového systému, takže od 10. května 1917 již většina obchodních lodí Trojdohody plula přes Atlantský oceán zařazená do konvojů a pod ochranou válečných lodí. Konvojový systém se osvědčil, ztráty obchodních lodí poklesly a ztráty německých ponorek stouply.

Východní fronta

Východní fronta začátkem roku 1917 neskýtala podobný obraz jako západní bojiště. Vzhledem k většímu pohybu znepřátelených armád se zde nevytvořil mnohasetkilometrový pás spálené země.Východní frontou v roce 1917 hýbaly především politické události v Rusku, které pak měly přímý vliv na rozklad ruské armády a vystoupení Ruska z 1. světové války.

Ruská revoluce začala dne 8. března 1917 v Moskvě, kde vypukly masové demonstrace proti nedostatku potravin, paliva a autokratickému stylu carské vlády. Policie použila proti demonstrantům zbraně, ale nepokoje neustaly a stávek se do 10. března zúčastnilo vice jak 20 000 dělníků. Mikuláš II. povolal armádu k potlačení nepokojů, ale vyslané armádní jednotky odmítly do stávkujících střílet. Dne desátého března vypuklo v Petrohradu (do roku 1914 S. Petersburg) povstání zdejší vojenské posádky. O den později odmítl car Mikuláš II. politické reformy, jež mu navrhnul předseda Dumy a reagoval nařízením, jež ruský parlament rozpustilo. Duma však pokračovala v činnosti a události se daly nezadržitelně do pohybu. Dne 12. března byl založen Petrohradský sovět. Tento orgán vytvořili dělníci, levicoví politici, agitátoři a stávkoví vůdci; sovět neuznával carskou ani Prozatimní vládu. Petrohradský sovět se v krátkém čase usnesl na Příkazu č. 1. Tento příkaz zbavoval ruské důstojníky hodnosti a práva velet vojákům, namísto důstojníků měly velet Vojenské sověty. Tyto orgány byly pak hromadně zakládány v mnoha jednotkách ruské armády a uzurpovaly si autoritu důstojníků. Toto velmi přispělo k rozkladu ruské armády, která již tak trpěla častými dezercemi. Dne 14. března jmenovala Duma novou ruskou vládu v jejímž čele stál kníže G. Lvov. O den později Mikuláš II. abdikoval a na trůn měl podle jeho představ usednout jeho bratr Michail, ale ten již následujícího dne abdikoval a předal moc Prozatimní vládě v jejímž čele stál kníže G. Lvov.

Dne 3. dubna 1917 se po letech strávených v exilu vrací do Petrohradu V. I. Uljanov, který si dal přezdívku Lenin. Jeho návrat organizovala a sponzorovala německá vláda, která doufala, že odhodlaný revolucionář dokáže podlomit ruskou bojeschopnost. Němci převezli Lenina v zaplombovaném vagonu ze Švýcarska až na hranice Ruska a dále podporovali jeho aktivity. Lenin byl vůdcem bolševické strany, která byl jednou z mnoha ruských socialistických stran, které v té době tvořily Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska. Ideologie těchto stran byla postavena na tezích K. Marxe a celé učení je známé jako marximus. Lenin měl v plánu svrhnout Prozatimní vládu a ukončit ruské angažmá v 1. světové válce.

Dne 18. dubna ohlásil ruský ministr zahraničí P. Miljukov, že Rusko bude pokračovat ve válce. Následovaly veliké demonstrace a vláda byla nucena změnit své složení. V nové vládě poprvé zasedli ve větším množství zástupci ruských socialistických stran konkrétně Eseři a Menševici a funkci ministra války získal A. Kerenský. Na jeho příkaz započali Rusové na středním úseku Východní fronty s přípravou další ofenzivy, která vstoupí do dějin jako Kerenského ofenzíva. Velením ruských vojsk byl pověřen generál A. Brusilov, který vedl úspěšnou Brusilovu ofenzívu minulý rok. Dne prvního července 1917 zahájil generál A. Brusilov poslední ruskou ofenzívu za První světové války. Zpočátku se podařilo armády Trojspolku překvapit a Rusové postupovali rychle vpřed. Ruská armáda však již byla v rozkladu a nepodařilo se tempo postupu udržet, takže již 16. července byli Rusové zastaveni a protiútok Trojspolku, který začal o tři dny později, je vytlačil z většiny dobytého území a způsobil jim veliké ztráty. O den později se A. Kerenský stal hlavou Prozatimní vlády, ale ani tuto vládu neuznávaly mnohé proudy ruské sociální demokracie, přestože v ní zasedali zástupci Eserů i Menševiků. Chaos v Rusku neušel pozornosti Němců, kteří prvního září zahájili na severním úseku východní fronty ofenzívu s cílem ovládnout Pobaltí. Němci zde poprvé vyzkoušeli speciální úderné oddíly, které s úspěchem prolomily ruské linie a umožnily následný postup na Rigu. Dne 9.  září zahájil nový ruský vrchní velitel L. Kornilov útok na Petrohrad, který měl zničit Petrohradský sovět, ale dělníci vedení bolševiky se odhodlaně postavili na odpor a útok do 14. září odrazili.

Ve dnech šestého a sedmého listopadu 1917 provedli bolševičtí revolucionáři vedení V. I. Leninem a L. D. Trockým v Petrohradě převrat, podařilo se jim svrhnout Prozatimní vládu a převzít moc do svých rukou. Již třetího prosince 1917 bylo uzavřeno příměří a v Brest Litevsku začala mírová jednání mezi Německem a Ruskem. Zatímco ruská delegace se snažila jednání prodloužit, Němci se snažili rychle uzavřít mír. Tyto rozdílné snahy vygradovaly v ukončení příměří a obnovení německého postupu v Pobaltí v následujícím roce, čímž si Němci vynutili rychlý podpis mírové smlouvy. Tato jednání měla ještě jeden efekt a tím bylo uzavření příměří mezi Rumunskum a státy Trojspolku dne devátého prosince 1917. Rumunská armáda byla totiž převážně vytlačena ze svého území a bez ruské pomoci nemohla pokračovat v boji.

Italská fronta

Italská fronta počátkem roku 1917 probíhala na téměř stejných místech jako začátkem války. Specifikem zdejšího bojiště byl horský terén, který zabíral většinu území na kterém se boje odehrávaly a velmi zvýhodňoval obránce, což byl jeden z hlavních důvodů italských neúspěchů v předchozích letech na tomto bojišti. Italské vrchní velení se však nevzdávalo svého cíle, kterým byl přístav Terst (italsky Trieste) a tak dne 12. května 1917 po mohutné dělostřelecké přípravě začala 10. bitva na řece Soči. Boje trvaly až do 8. června 1917 a Italové při nich ztratili 160 000 vojáků, kteří padli, byli nezvěstní, zranění nebo zajatí. Rakousko-uherské ztráty dosáhly výše 75 000 vojáků, ale postup byl minimální.

Němečtí vojáci u Caporetta

Němečtí vojáci u Caporetta způsobili italům těžké ztráty

Již 18. srpna 1917 udeřila italská armáda znovu silou 52 divizí, které podporovalo 5000 děl, ale opět se nepodařilo rakousko-uherské linie prolomit. Ztráty v 11. bitvě na řece Soči dosáhly 166 000 vojáků italských a 85 000 vojáků rakousko-uherských. I přes toto vítězství muselo rakousko-uherské velení konstatovat, že jeho síly na této frontě jsou bez záloh a vyčerpány, takže požádali německou armádu o pomoc, kterou jim Němci nejen okamžitě přislíbili, ale také poslali. Tato pomoc sestávala z několika pěších divizí, ale hlavně sem Němci poslali svoje speciální úderné jednotky, které se tak osvědčily na Východní frontě. Dne 24. října 1917 ohlásily 12. bitvu na řece Soči výbuchy tříštivých a plynových granátů, ale tentokrát byli cílem ofenzívy Italové. Německým a rakousko-uherským jednotkám se podařilo Italy překvapit. Italové byli překvapeni náhlostí útoky, ale také zjištěním, že jejich plynové masky jsou proti nepřátelskému plynu neúčinné. Německé speciální útočné oddíly prolomily italskou obrannou linii a otevřely pěším divizím cestu do hloubky italské obrany, přičemž silně opevněné pozice nepřítele byly obcházeny. Již druhý den ofenzívy postoupili útočníci o 24 kilometrů a přinutili italské vrchní velení pomýšlet na ústup na řeku Tagliamento, ale chaos u Italů byl takový, že rozkaz k ústupu byl vydán až 27. října 1917, takže italské jednotky začaly budovat své nové obranné pozice dost pozdě. Tohoto zpoždění využily armády Trojspolku, které druhého listopadu 1917 zahájily útok, kterému italská obrana neodolala a Italové byli nuceni ustoupit až na obrannou linii na řece Piavě. Boje trvaly až do 12 listopadu 1917 a italská armáda v nich ztratila 30 000 mrtvých a zraněných, ale 270 000 italských vojáků bylo zajato, takže 12. bitva na řece Soci známá též jako bitva u Caporetta byla pro Itálii skutečnou katastrofou. Ztráty Trojspolku během této ofenzívy činily 20 000 vojáků, což je minimum v porovnání s nepřítelem.

Ofenzíva Trojspolku na Italské frontě se zastavila před řekou Piavou a to kvůli vzrůstající italské obranně a také z důvodu příliš dlouhých zásobovacích linií Trojspolku. Postup armád Trojspolku o 96 kilometrů ohrozil celou severní Itálii. Italská vláda se rozhodla vyměnit vrchního velitele a tak byl generál L. Cadorna, který naplánoval a vedl všechny předchozí operace na Italské frontě, nahrazen generálem A. Diazem. Britové a Francouzi poslali Italům na pomoc několik divizí a hlavně byl pátého listopadu 1917 vytvořen Vrchní válečný výbor. Tento orgán byl tvořen vůdci nebo reprezentanty Británie, Francie, Itálie a Spojených států amerických a jeho cílem bylo koordinovat válečné úsilí států Trojdohody. Bojovalo se i na Jadranském moři, kde se dne 15. května 1917 rakousko-uherské loďstvo pokusilo prorazit námořní blokádu.Výsledkem tohoto úsilí byla bitva v Otrantské úžině, která se stala největším námořním střetnutím na Jadranu za První světové války, přestože se jí zúčastnilo pouze několik lehkých křižníků a torpédoborců.

Řecká fronta

Tato fronta vznikla již v roce 1916, tedy ještě před vstupem Řecka do války. Po vytlačení srbské armády z území Srbska a její evakuaci na ostrov Korfu začaly v jižním Řecku přistávat jednotky Trojdohody a po konsolidaci pozic tam byla přesunuta i srbská armáda. Počátkem května 1917 se velitel vojsk Trojdohody francouzský generál M. Sarrail již cítil dostatečně silný k útoku a tak 9. května jeho armáda čítající cca 600 000 srbských a francouzských vojáků zaútočila do Makedonie, kterou okupovala bulharská armáda. Ofenzíva byla ukončena již 14. května, protože útočící divize již přišly o 14 000 vojáků a nebylo dosaženo téměř žádného postupu. Dne 12. června 1917 byl řecký král Konstantin I., který byl bratrancem německého císaře Viléma II., donucen k abdikaci a na řecký trůn nastoupil jeho druhý syn Alexander. Nový řecký král choval sympatie k Trojdohodě, takže již krátce po korunovaci dovolil jednotkám Trojdohody postoupit do Thessaly v severním Řecku. Dne 27. června 1917 vyhlásilo Řecko válku státům Trojspolku. Dne 20. července vyslovila srbská vláda souhlas s Paktem z Korfu čímž položila základ budoucímu Království Srbů Chorvatů a Slovinců. Stát měl být koncipován jako monarchie a vládnout měla srbská královská rodina.

Turecké fronty

Po krachu Dardanelské operace změnili Britové a Francouzi válečnou strategii a pokusili se Turecko porazit nepřímou cestou. K srdci Turecka postupovaly dvě armády. První armádou byla britská armáda v Egyptě pod velením generála sira A. Murrayho, která již 8. ledna 1917 zahájila útok na Sinajský poloostrov a zvítězila nad Turky v bitvě u Magrunsteinu, čímž si otevřela cestu do Palestiny. Nejbližším strategickým cílem této armády byl Jeruzalem. Dne 26. března 1917 zahájili Britové postup do Palestiny a pokusili se prorazit opevněnou linii Gaza – Beršaba. Tento útok, kterého se účastnilo cca 16 000 britských vojáků však musel být brzy zastaven, protože byl špatně naplánován, spolupráce mezi britskou pěchotou a dělostřelectvem nefungovala dostatečně a Britové trpěli nedostatkem vody, takže po ztrátě 4 000 mužů generál sir A. Murray útok zastavil. Další britský pokus prolomit do Palestiny přišel dne 17. dubna a trval dva dny. V těchto čtyřech dnech ztratili Britové 6 500 mužů a nedosáhli téměř ničeho. Obě střetnutí jsou známé jako první a druhá bitva u Gazy a měly vliv na britskou velitelskou strukturu v oblasti, neboť 29. června 1917 byl generál sir A. Murray nahrazen ve funkci generálem E. Allenbym. Nový britský velitel okamžitě zahájil přípravy na další útok, který 31. října provedl a střetutí je známé jako třetí bitva u Gazy. Allenbymu se však díky lepší taktice podařilo dobýt Beršabu, čímž se celá turecká obranná linie zhroutila a turecké divize byly nuceny ustupovat na sever. Allenby dlouho nečekal a již 13. listopadu pokračoval v postupu, který ho 11. prosince přivedl do Jeruzaléma.

Dalším tureckým válčištěm byla Mezopotámie, kde se Britové pokoušeli postoupit na Bagdád. Dne 22. února 1971 zahájil velitel britských vojsk v Mezopotámii generál sir F. Maude útok na turecké jednotky u místa známého jako Kut-el-Amara. Během několika dnů se Britům, především díky lepší taktice, podařilo prolomit turecké linie. Již 11. března pokračoval britský postup, který po třech dnech bojů přivedl Brity do Bagdádu. Iniciativní generál sir F. Maude chtěl pokračovat v postupu, ale příchod letního počasí s vysokými teplotami jakýkoliv postup větších jednotek téměř vylučoval. Oživení nastalo na této frontě až dne 27. září, kdy postupující Britové svedli s Turky vítěznou bitvu u Ramadi, čímž vytlačili tureckou armádu ze střední Mezopotámie. Dalším strategickým cílem britské armády na tomto válčišti byl Mosul, neboť se tam těžila ropa, která už v té době měla velký význam. Velkou ztrátou pro Trojdohodu na tomto válčišti byl generál sir F. Maude, který zemřel dne 18. listopadu na choleru. Novým velitelem britských vojsk se stal generál sir W. Marshall.

 

Poslední válečný rok 1918

Stručný souhrn

V tomto posledním válečném roce podniklo Německo poslední pokus definitivně zvítězit, protože již nemohlo déle pokračovat ve válce. Konečné vítězství mělo být dosaženo soustředěným úderem téměř celé německé armády na západě, neboť již od podzimu minulého roku probíhala mírová jednání s novými vládci Ruska. Bolševici sice mírová jednání protahovali, ale ruská armáda už byla v takovém stupni rozvratu, že nebyla schopná ofenzivní akce, takže Němci stahovali své divize ještě před podpisem mírové smlouvy. Mír byl nakonec uzavřen dne 3. března 1918 v Brestu Litevském. Tímto mírem se bolševici vzdali kontroly nad Ukrajinou, Finskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Polskem, Kavkazem a oblastmi, které kontrolovali Bělogvardějci. Přestože Rusko podpisem Brestlitevského míru vystoupilo z První světové války, zbraně na východě Evropy hřměly dál. Již bolševickým převratem ve dnech 6. a 7. listopadu 1917 začala Ruská občanská válka, která byla ukončena až roku 1920 vítězstvím bolševiků a nastolením jejich vlády téměř na celém území bývalého carského Ruska. Odpůrci bolševiků zvaní Bělogvardějci nebo Bílí Rusové i s jejich zahraničními podporovateli byli vojensky poraženi a museli ze země odejít.

Na západní frontě soustředili Němci většinu své armády a zástupce náčelníka generálního štábu německé armády E. Ludendorff naplánoval na rok 1918 sérii ofenzív, které měly zničit britskou a francouzskou armádu dříve než ve větším počtu dorazí americké posily. Série ofenzív však neměla očekávaný účinek a když ztráty Němců přesáhly 500 000 vojáků, byl E. Ludendorff nucen svoje útoky zastavit. V druhé půli roku 1918 převzali iniciativu Britové, Francouzi a Američané a jejich společná ofenzíva zatlačila Němce z téměř všech dobytých území, takže na podzim 1918 se fronta začala přibližovat k hranicím Německa.

Zbylí členové a spojenci Trojspolku na tom počátkem roku 1918 byli ještě hůře než Německo, které sice utrpělo velké lidské ztráty a díky blokádě byla zásobovací situace v samotném Německu dosti napjatá, ale stále si uchovávalo bojeschopnost a hlavně víru ve vítězství. Hlavní spojenec Německa Rakousko-Uhersko bylo velmi vyčerpáno hospodářsky, ale hlavním problémem byl morální rozklad armády Rakouska-Uherska, který byl způsoben nejen válečnými ztrátami, ale hlavně neochotou vojáků některých národů Rakousko-uherské říše dále bojovat za rod Habsburků.V květnu 1918 byla uzavřena smlouva ve Spa (v Belgii), která připravila Rakousko-Uhersko o většinu jeho státní suverenity, takže se stalo pouhým vazalem Německa. Rakousko-uherská armáda sice podnikla pokus překročit řeku Piavu, ale Italové ho úspěšně odrazili a spojený útok italských, britských a francouzských jednotek, který přišel o několik měsíců později, znamenal pro tohoto člena Trojspolku katastrofu, ze které se již jeho armáda nevzpamatovala. Osmanská říše, která na počátku války měla v plánu dobýt Suez a pak obnovit svou bývalou velikost, byla počátkem roku 1918 u konce svých sil. Britské armády postupovaly v Sýrii i Mezopotámií a turecká armáda již měla sil jen ke zpomalování tohoto postupu. Vzhledem k uzavření příměří a pak míru s Ruskem mohli Turci odvolat mnoho jednotek z Arménie a zpomalovat britský postup. Posledním spojencem Trojspolku bylo Bulharsko, jehož armády pomohly zničit Srbsko a stály na hranicích Řecka. Nový velitel spojených sil Trojdohody v Řecku zahájil na hranicích této země útok a na bulharské armády a podařilo se mu je na hlavu porazit, takže Bulharsko začalo jednat o míru.

Woodrow Wilson (prezidentem USA v letech 1913-1921)

Woodrow Wilson (prezidentem USA v letech 1913-1921)

Iniciativa ukončit válku mírovým způsobem vzešla od prezidenta Spojených států amerických W. Wilsona, který 8. ledna 1918 v projevu k americkému Kongresu vyhlásil svůj 14 bodový program jehož základem byly principy kolektivní bezpečnosti, národního sebeurčení a řešení sporů mezi státy vyjednáváním. Příměří byla uzavírána postupně. Nejprve dne 30. září uzavřelo příměří Bulharsko po něm následovalo dne 30. října 1918 příměří s Osmanskou říší, 4. listopadu 1918 podepsalo příměří Rakousko-Uhersko a konečně 11. listopadu 1918 podepsalo příměří Německo, které již v tu dobu nebylo císařstvím, neboť Vilem II. dne devátého listopadu 1918 abdikoval.

 

Západní fronta

Počátkem roku 1918 byla fronta na západě klidná a téměř nic nenasvědčovalo tomu, že již za pár měsíců zde dojde k těžkým bojům, protože německé jednotky byly již dosti vyčerpány a především se pomalu rozmáhala demoralizace, která byla způsobena hrůzami zákopové války. Němci však od podzimu 1917 přisunovaly posily z východu, které tvořili zkušení válečníci. Zástupce náčelníka generálního štábu německé armády E. Ludendorff vypracoval plán operace Michael, která měla zničit síly Trojdohody ve Francii. Dne 21. března 1918 začal německý útok na frontě široké 80 km od Arrasu až ke St. Quentinu a La Fere a byl ohlášen palbou z více jak 6000 děl. Tento úsek fronty bránily britské síly Páté armády a Třetí armády. Překvapující německý útok prolomil britské pozice a zcela zničil britskou Pátou armádu. O dva dny později začali Němci ostřelovat Paříž z děl ráže 210 mm, která pro tento účel vyrobili a přestože toto ostřelování Paříže nemělo příliš velký vojenský význam, zemřelo při něm 256 lidí a 620 bylo zraněno. Ostřelování trvalo až do 9. srpna 1918. Situace začínala být pro vojska Trojdohody kritická, takže se sešel Vrchní válečný výbor a velitelem všech vojsk Trojdohody na západě byl jmenován francouzský generál F. Foch. Generálu Fochovi se během pár dní podařilo zastavit německý postup a stabilizovat frontu, ale německá armáda postoupila zhruba o 64 km do nitra Francie. Další německý útok přišel 9. dubna 1918 a byl opět veden proti Britům, ale tentokrát na severním úseku poblíže hranic s Belgií u řeky Lys. Němcům se opět podařilo prolomit britské linie a situace začínala být opět kritická, ale britský velitel polní maršál sir D. Haigh dokázal zastavit britský ústup a tím získat několik cenných dní, aby mohly dorazit posily. Dne 17. dubna zastavily britské a francouzské jednotky německý postup v této oblasti a přestože se zde bojovalo až do konce měsíce a ztráty každé z válčících stran dosáhly 100 000 vojáků, nebyl již v tomto sektoru německý postup obnoven.

Třetí německá ofenzíva na západě v roce 1918 začala dne 27. května a jejím cílem byly francouzské jednotky u řeky Aisny. Němcům se opět podařilo prolomit nepřátelské pozice a postoupit až k řece Marně, ale byli 30. května zastaveni spojenými francouzskými a americkými jednotkami. Dne 4. června 1918 Němci tento útok zastavili. Ztráty každé ze stran byly 125 000 vojáků a německá vojska dobyla území do hloubky 32 kilometrů a v šířce 48 kilometrů. V pořadí čtvrtá německá ofenzíva na západě v tomto roce začala dne 9. června útokem na francouzské jednotky podél řeky Metzy, která je přítokem řeky Oisy. Francouzi však o připravovanéím útoku dobře věděli, protože byli informováni od německých dezertérů a tak francouzský generál G. Humbert nařídil svému dělostřelectvu zahájit palbu těsně před útokem do německé první linie, kde se soustřeďovali členové speciálních úderných oddílů. Ani toto opatření však nezabránilo Němcům prolomit francouzské linie a postupovat. Němci byli zastaveni o čtyři dny později francouzskými a americkými protiútoky.

Začínalo být jasné, že ani koncentrovaná síla celé německé armády nemá šanci vyhrát do konce roku válku, ale zástupce náčelníka generálního štábu německé armády E. Ludendorff se ještě nevzdával naděje a naplánoval pátou německou ofenzívu tohoto roku. Tento útok začal dne 15. července 1918 a směřoval na francouzské jednotky v Champagni. Němcům se opět nepodařilo nepřítele překvapit, neboť Francouzi měli informace od leteckého průzkumu a také od německých dezertérů a tak francouzská děla opět zahájila palbu těsně před útokem do shromážděných německých speciálních úderných oddílů. Německá ofenzíva byla zastavena již 17. července 1918 a E. Ludendorff byl nucen přiznat porážku a stáhnout svoje poničené divize do obranných postavení, aby zkrátil frontu, neboť se očekávala ofenzíva Trojdohody. Ta začala 18. července 1918 v Champagni, spojené síly Trojdohody svedly s Němci druhou bitvu na Marně a donutily je k ústupu. Větší válečné operace v tomto prostoru utichly 6. srpna 1918 a německou armádu stála tato bitva 168 000 mužů. Dne 8. srpna 1918 začali Britové společně s Francouzi ofenzívu u Amiensu, kterou podporovalo cca 400 tanků. Počáteční útok byl velmi úspěšný a Němci byli vrženi 16 kilometrů zpět. Boje pokračovaly až do 12. srpna a německá armáda při nich ztratila 75 000 vojáků, z nichž se polovina vzdala. Již 21. srpna obnovila Trojdohoda útok v tomto sektoru fronty a po několika dnech bojů donutila Němce ke generálnímu ústupu na Hindenburgovu linii, odkud svoje ofenzívy v březnu 1918 začali.

Dne 26. září 1918 zaútočila první armáda Amerických expedičních sil pod velením generála J. Perschinga společně s francouzskou Čtvrtou armádou na německé oddíly severně od Verdunu, čímž Američané začali ofenzívu Trojdohody nazvanou Mása-Ardeny. Němci byli dobře zakopáni ve třech liniích obrany, ale silám Trojdohody se do 3. října 1918 podařilo dobýt dvě z těchto opevnněných linií, čímž udělali hluboký vlom do Hindenburgovi linie. Dne 27. září 1918 zaútočily dvě britské armády čítající 42 divizí na Cambrai a St Quentin, podařilo se jim prolomit německé linie a postoupit až na předměstí Cambrai. O den později se k ofenzívě připojila Flanderská armádní skupina pod velením belgického krále Alberta a zaútočila v okolí města Ypry. I tento útok byl úspěšný a spojené belgické, britské a francouzské jednotky postupovaly. Dne 29. září se k ofenzívě ještě připojila britská Čtvrtá armáda a francouzská První armáda; s podporou několika amerických divizí se těmto silám podařilo dobýt Hindenburgovu linii a zatlačit Němce až na řeku Sellu.

V důsledku postupu armád Trojdohody kontaktoval dne 6. října 1918 německý kancléř M. Bádenský amerického prezidenta W. Wilsona a požádal jej o příměří, které by bylo založeno na Wilsonových 14 bodech z 8. ledna 1918. Dne 14. října 1918 zahájily spojené armády Francie a Spojených států amerických druhou fázi ofenzívy Mása-Ardeny, podařilo se jim dosáhnout vytyčených cílů a zdolat německou obranu. O tři dny později přešli do útoku Britové na řece Selle a do konce měsíce října vytlačili německé jednotky až za řeku Šeldu a získaly 20 000 zajatců. K útoku se připojila i Flanderská skupina vojsk pod velením belgického krále Alberta. Dne 29. října 1918 vypuklo v německé námořní základně Kiel povstání námořníků, kterého se zúčasnilo cca 40 000 německých námořníků a nepokoje se začaly šířit v celém Německu. Důvodem k této rebelii byl plán nového velitele německého loďstva admirála F. von Hipppera, který chtěl podniknout sebevražedný výpad proti anglickému pobřeží. Dne 1. listopadu 1918 začala třetí a poslední fáze ofenzívy Mása-Ardeny. Útočícím Američanům i Francouzům se průlom do nepřátelské obrany podařil a plynule postupovali vpřed, ale 11. listopadu musela být ofenzíva ukončena, protože bylo podepsáno příměří. Jednání o příměří mezi Německem a Trojdohodou začala 7. listopadu 1918 . Na těchto jednáních bylo Německo zastoupeno delegací pod vedením M. Erzbergera a za Trojdohodu mluvil maršál F. Foch. Podmínky příměří byly nekompromisní. Německá armáda se musela co nejrychleji stáhnout ze všech dobytých území včetně Alsaska-Lotrinska a západního břehu Rýna. Němci museli odevzdat vítězům své vojenské zásoby, mezi nimiž bylo i 5000 děl a 25 000 kulometů a také internovat svoje válečné loďstvo a hlavně ponorky v přístavech Trojdohody. Německý císař Vilém II. abdikoval dne 9. listopadu a spěšně odjel do exilu v Holandsku. Dne 11. listopadu v 11 hodin bylo v železničním vagonu v Compiégne podepsáno příměří a zbraně na Západní frontě na více jak 20 let utichly.

Východní fronta

Počátkem roku 1918 panovalo na Východní frontě příměří, které bylo vyhlášeno již 3. prosince 1917 v Brestu Litevském, kde jednali delegace Německa a Ruska o mírové smlouvě. Bolševici vedení L. D. Trockým tato jednání záměrně protahovali až německé delegaci došla dne 18. února 1918 trpělivost, příměří bylo ukončeno a německé armády pokračovaly v postupu na Ukrajinu a Petohrad. Bolševici neměli v té době srovnatelnou vojenskou sílu, protože Rudá armáda byla v plenkách a tak jim nezbylo nic jiného než uzavřít mírovou smlouvu, která byla podepsána dne 3. března 1918 v Brestu Litevském.

Boje na východě tím však zdaleka nekončily, protože kromě Ruské občanské války se začalo bojovat i ve Finsku, které v listopadu roku 1917 vyhlásilo nezávislost. Dne 28. ledna 1918 provedli finští sociální demokraté pomocí svých milic, které byly známé jako „rudé gardy“ státní převrat a prohlásili Finsko za socialistickou dělnickou republiku. Hlava dosavadního finského státu P. Svinhufund uprchl do Vaasy v západním Finsku, kde měl situaci pod kontrolou generál K. Von Mannerheim, pod jehož velením se seskupily tzv. „bílé gardy“ neboli odpůrci finských socialistů. P. Svinhufund požádal o pomoc Německo, kterou mu Němci poskytli a tak dne 3. dubna 1918 přistála ve Finsku německá Baltická divize, zapojila se do boje proti rudým gardám a dne 13. dubna 1918 dobyla finské hlavní město Helsinky. Ve dnech 28. a 29. dubna 1918 dosáhly bílé gardy pod vedením K. von Manneheima přesvědčivého vítězství nad rudými gardami u Vyborgu, čímž definitivně zlomily moc finské sociální demokracie a 15. května 1918 byla finská občanská válka ukončena. Dne 7. května 1918 podepsali zástupci Německa a Rumunska Bukurešťskou dohodu, která ukončila válečný stav mezi oběma zeměmi, ale tento mír vydržel jen do 10. října 1918, kdy se Rumunsko opět postavilo na stranu Trojdohody.

Boje v Rusku pokračovaly dále a zapojily se do nich státy Trojdohody, které poskytovaly meteriální, ale i vojensou podporu Bělogvardějcům. V rámci této pomoci okupovali dne 23. června 1918 Britové a Francouzi přístav Murmaňsk a Američané o měsíc později přístavy Archangelsk a Vladivostok. I Osmanská říše se pokusila urvat kus z rozpadajícího se impéria, takže po zhroucení ruské fronty v Arménii Turci rychle postoupili a 14. září 1918 jejich oddíly obsadily Baku, které mělo důležitý ekonomický význam, protože se tam těžila ropa. Velkou kapitolu do dějin Ruské občanské války napsali i Čechoslováci. V Rusku bylo po uzavření příměří cca 40 000 bývalých vojáků Rakousko-Uherska, z nichž někteří se již zúčastnili bojů proti armádám Trojspolku a byli organizováni v československých legiích. Tito vojáci po uzavření příměří a pak i míru mezi Ruskem a Německem nemohli pokračovat v boji a jejich přáním bylo vrátit se domů. Nemohli však zvolit západní cestu, protože po překročení ruských hranic by byli zatčeni a souzeni za dezerci. Rozhodli se tedy odjet přes Vladivostok do Francie, kde byla organizována další část československé exilové armády. Bolševici se však rozhodli československé legie nepropustit, ale naopak je rozpustit a začlenit do Rudé armády. Po několika měsících komunistické agitace se jim však podařilo přesvědčit jen minimum legionářů a když se pokusili rozpustit legie silou, legionáři odzbrojili místní ruské jednotky a rozhodli se vynutit si cestu bojem. Vladivostok leží až na pobřeží Pacifiku, takže jim nezbývalo než přejet celé Rusko a jediná cesta, kterou bylo možno v dohledné době přesunout desetitisíce můžu i se zbraněmi, byla Transsibiřská magistrála. Československé legie ovládly Transsibiřskou magistrálu a pronásledovány Rudou armádou se probily až do Vladivostoku, kde byly naloděny a odsunuty do Francie.

Italská fronta

Na počátku roku 1918 probíhala tato fronta úplně jiným územím než předcházející roky. V důsledku drtivé porážky italských vojsk u Caporetta postoupily armády Rakouska-Uherska až k řece Piavě. I touto frontou však již začínala hýbat politika, která způsobila morální rozklad armády Rakousko-Uherska. 1. února 1918 vypuklo povstání námořníků na hlavní základně Rakousko-uherského loďstva v Kotoru. Rebélie byla nakonec potlačena, ale byl to jasný signál, že morálka rakousko-uherského vojáka je otřesena. Dne 9. června se námořnictvo Rakouska-Uherska pokusilo prolomit námořní blokádu, ale nepodařilo se mu to a ještě utrpělo těžké ztráty. Dne 15. června 1918 zahájila rakousko-uherská armáda svoji poslední ofenzívu s cílem překročit řeku Piavu a postoupit dále na města Verona a Padova. Ofenzíva trvala týden a útočící jednotky se pak stáhly zpět, aniž dosáhly nějakých územních zisků, ale na bojišti zanechaly 150 000 vojáků z nichž 24 000 se vzdalo. Nový italský velitel A. Diaz se rozhodl nepronásledovat ustupujícího nepřítele a raději pokračoval ve shromažďování vojsk a zásob na vlastní ofenzívu.

Dne 23. října 1918 zaútočily síly Trojspolku na Italské frontě a brzy se jim podařilo překročit řeku Piavu a postupovat na východ. Vojenská situace Rakouska-Uherska byla katastrofální a Karel I. zrušil dne 26. října spojeneckou smlouvu s Německem. Zlomovou událostí ofenzívy bylo italské vítězství u Vittoria Veneta dne 30. října. Ofenzíva oficiálně skončila 3. listopadu 1918 a Rakousko-Uhersko v ní ztratilo cca 300 000 vojáků, z nichž se 38 000 vzdalo. Tyto dvě vojenské katastrofy byly rozsudkem smrti pro armádu i celé Rakousko-Uhersko a již třetího listopadu požádala vláda Rakouska-Uherska Andrássyho nótou  o příměří, které bylo podepsáno 4. listopadu 1918. O týden později se císař Karel I. vzdal trůnu a tak již nic nestálo v cestě vlně nacionalismu, která rozdělila bývalé Rakousko-Uhersko na několik menších států. Ještě před abdikací Karla I. dne 28. října vyhlásilo samostatnost Československo, o den později Chorvatský sněm zrušil veškeré svazky s Uherským královstvím a 31. října se v Uhrách chopil moci hrabě Karoly, takže Karel I. podepisoval příměří za již fakticky neexistující stát.

Řecká fronta

Na této frontě soustřeďovala Trojdohoda svoje síly k útoku, aby odčinila neúspěch z minulého roku. V červenci byl velitele vojsk Trojdohody jmenován francouzský generál F. d´Esperey, který již 15. září zahájil ofenzívu vojsk Trojdohody na tomto válčišti. V čele útoku stály srbská První a Druhá armáda, které byly po evakuaci na ostrov Korfu přepraveny do Řecka. Proti mnohonárodnostním silám Trojdohody stála na hranicích Řecka bulharská armáda. Počáteční útok byl úspěšný, bulharská obrana byla prolomena a když dne 29. září padlo Skopje, zhroutila se bulharská armáda úplně. Hned příští den bylo uzavřeno příměří a Bulharsko vystoupilo z války.

Turecké fronty

Pro Osmanskou říši nezačal rok 1918 z vojenského hlediska moc dobře, protože jediné dvě moderní lodě, které mělo k dispozici – německý bitevní křižník Goeben a taktéž německý lehký křižník Breslau – vjely dne 20. ledna do ruského minového pole, přičemž se Breslau potopil a Goeben byl vyřazen z bojů do konce války. Vzhledem ke zhroucení ruské armády postupovaly turecké jednotky rychle Arménií a došly až do ropného střediska Baku. Dne 19. září 1918 obnovil generál sir E. Allenby britský postup v Palestině a v bitvě u Megida Turky na hlavu porazil. Britská armáda měla v té době nad tureckou armádou převahu ve všech důležitých aspektech a navíc za tureckými liniemi působili Arabové pod vedením britského styčného důstojníka T. E Lawrence, kteří útočili na železnici, po které Turci přepravovali zásoby. Turecké linie byly rychle prolomeny a Pouštní jízdní sbor postoupil během tří dnů o 112 kilometrů a 1. října 1918 stáli Britové před Damaškem. K jejich velkému překvapení je však nevítala turecká palba, ale arabští partyzáni, kteří pod vedením britského styčného důstojníka T. E Lawrence Damašek dobyli. Další den následoval pád Bejrůtu a 25. října dobyli Britové Aleppo vzdálené 320 kilometrů. Již 14. října rezignoval Výbor pro jednotu a pokrok, jehož členové byli spíše známí jako Mladoturci a Osmanská říše začala hledat cestu k příměří, které bylo vyhlášeno 30. října 1918.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht