Sovětský svaz v době stalinismu

Josif Vissarionovič Stalin (Džugašvili) (1878 - 1953), generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu

Josif Vissa­ri­o­no­vič Sta­lin (Džu­ga­švili) (1878 – 1953), gene­rální tajem­ník Komu­nis­tické strany Sovět­ského svazu (pro­pa­gační leták)

Ke konci 20. let Sovět­ský svaz začal postupně opouš­tět NEP[1]. Tento odklon urych­lila tzv. obilní krize, která pro­pukla v roce 1927 a pokra­čo­vala i v násle­du­jí­cím roce. Pod­sta­tou krize byla sku­teč­nost, že rol­níci odmí­tali pro­dá­vat obilí do výkup­ních stře­di­sek za nízké státní ceny a raději je zkr­mo­vali, pro­tože pro­dej masa, mléka a tech­nic­kých plo­din byl pro ně výhod­nější. Aby tuto krizi vyře­šili, byli do jed­not­li­vých oblastí SSSR posláni vedoucí funk­ci­o­náři, na Sibiři se řešení obil­ního pro­blému ujal dokonce sám J. V. Sta­lin. Zavedl domovní pro­hlídky, zaba­vo­vání obilí, pokuty, zatý­kání a věz­nění. Rol­níci na tento postup odpo­vě­děli vzpou­rami (r. 1929 jich bylo kolem 1300), ty však vedly jen k novým repre­sím, a zemi hro­zila kromě hos­po­dář­ské krize i krize politická.

V polit­byru VKS se vytvo­řila opo­zice v čele s N. I. Bucha­ri­nem, která kri­ti­zo­vala admi­nis­tra­tivně byro­kra­tické metody, chtěla pokra­čo­vat v NEP, zpo­ma­lit tempo industri­a­li­zace a za uvol­něné pro­středky nakou­pit obilí v zahra­ničí. To však odmítl Sta­lin. Bucha­ri­nova sku­pina byla ostře kri­ti­zo­vána za pra­vou úchylku (Bucha­ri­nova sku­pina poža­do­vala svo­bodný obchod a konec regu­lace ze strany státu jeli­kož brzdí růst a roz­voj obchodu. Pravá úchylka tedy rozu­měj kapi­ta­lis­tické metody ve vedení státu) a její čle­nové byli zba­veni řady vyko­ná­va­ných funkcí. V dubnu 1929 byl na vše­sva­zové stra­nické kon­fe­renci schvá­len první pěti­letý plán, na jehož vypra­co­vání se podí­leli Bucha­rin a Rykov, kteří pro­sa­dili posí­lení inves­tic do země­děl­ství. Kon­fe­rence při­jala i krát­kou rezo­luci o jed­notě strany, podle které se musela Sta­li­nova a Bucha­ri­nova sku­pina dohod­nout. To nako­nec končí donu­ce­ním Bucha­ri­novy sku­piny ode­jít z polit­byra; z poli­tic­kého života ode­šli také Kři­ža­nov­skij a Luna­čar­skij. V sou­vis­losti s 50. naro­ze­ni­nami J. V. Sta­lina také začalo pěs­to­vání kultu jeho osobnosti.

Klí­čo­vým pro­blé­mem země byla industri­a­li­zace. Do začátku první pěti­letky sovět­ský prů­mysl sice pře­ko­nal před­vá­leč­nou úro­veň o 32%, ale i přesto Sovět­ský svaz zůstá­val agrární zemí, ve které žila vět­šina (80%) oby­va­tel na ven­kově. Industri­a­li­zace se stala nut­ností, ale lišily se pří­stupy k ní. Troc­kého stou­penci pro­sa­zo­vali ve 20. letech super­i­n­dustri­a­li­zaci na úkor země­děl­ství, stou­penci Bucha­rina také pod­po­ro­vali urych­lení industri­a­li­zace, ale bez naru­šení eko­no­mic­kých potřeb země­děl­ství. J. V. Sta­lin na konci dva­cá­tých let pro­sa­dil rychlý roz­voj těž­kého prů­myslu s pomocí pro­středků z leh­kého prů­myslu a ze země­děl­ství. Zvý­šil proto úkoly první pěti­letky a žádal nere­álné – aby byla pěti­letka spl­něna za čtyři roky, v někte­rých odvět­vích dokonce ještě dříve.

Stej­ným způ­so­bem byly sta­no­veny i nere­a­li­zo­va­telné úkoly pro dru­hou a třetí pěti­letku. Ty totiž vyža­do­valy obrov­ské finanční a mate­ri­ální pro­středky a SSSR se mohl spo­lé­hat jen na mobi­li­zaci vnitř­ních zdrojů. Nezbytné pro­středky byly opat­řo­vány novou daňo­vou poli­ti­kou posti­hu­jící pře­de­vším rol­níky. Dále pro­střed­nic­tvím cenové poli­tiky stát odčer­pá­val pro­středky z leh­kého prů­myslu a vyu­žil i finanč­ních úspor oby­va­tel. Často sahal také ke zvý­šení obě­živa. To vše mělo za násle­dek pokles hod­noty rublu a násle­du­jící růst cen.

Zvláštní for­mou byly tzv. vnitřní půjčky od oby­va­tel­stva, které se stá­valy poli­tic­kými akcemi. Industri­a­li­zace se pro­je­vila rych­lým růs­tem děl­nické třídy. Během sovět­ských pěti­le­tek se 2,7‑krát zvý­šil počet děl­níků. V sovět­ském prů­myslu pra­co­valo přes osm mili­onů děl­níků, z nichž vět­šina byla dříve rol­níky. Nové pra­covní síly z ven­kova byly lev­nější a zpo­čátku bylo možno šet­řit i na soci­ál­ních opatřeních.

I když výsledky pěti­le­tek byly J. V. Sta­li­nem záměrně zve­li­čo­vány, je pravda, že polo­žily základ industri­a­li­zace země. V prů­běhu let 1928 – 1940 bylo vybu­do­váno nebo zre­kon­stru­o­váno asi 9 000 vel­kých prů­mys­lo­vých závodů, změ­nila se cel­ková struk­tura sovět­ského prů­myslu a Sovět­ský svaz se osvo­bo­zo­val ze závis­losti na zahra­nič­ním trhu.

Kolek­ti­vi­zace úplně změ­nila sovět­skou ves­nici. V jejím prů­běhu se vytvo­řily dva nové typy země­děl­ských pod­niků, a to sovchoz jako státní forma země­děl­ského hos­po­dář­ství, která měla slou­žit jako vzor uplat­ňo­vání vědec­ko­tech­nic­kých zna­lostí pro kolek­tivní formu – kol­choz. V obou pří­pa­dech šlo o velké země­děl­ské pod­niky, ve kte­rých pra­co­valo oby­va­tel­stvo jedné i více ves­nic (s výbě­rem jedné jako stře­dis­kové), v prů­měru kolem 200 – 300 rodin, které vlastní obživu zís­ká­valy z malých domá­cích hos­po­dář­ství. Sovchozy a kol­chozy byly budo­vány jako soběstačná spo­le­čen­ství s vlastní ško­lou, lékař­skými a soci­ál­ními stře­disky, obchody, sklady apod. Mecha­ni­zaci země­děl­ské výroby zajiš­ťo­vala strojně trak­to­rová stře­diska. Každý kol­choz a sovchoz měl vlastní agro­nomy, zoo­tech­niky, mecha­ni­zá­tory, vete­ri­náře a jiné spe­ci­a­listy. Nová orga­ni­zace země­děl­ské výroby při­ná­šela své výsledky postupně, jak se roz­ví­jela ostatní odvětví národ­ního hos­po­dář­ství. Počátky kolek­ti­vi­zace vedly ke znač­nému sní­žení země­děl­ské pro­dukce, v letech 1929 – 1935 musel být dokonce zave­den pří­dě­lový sys­tém a v někte­rých oblas­tech se obje­vil i hlad. Teprve kon­cem 30. let počala země­děl­ská výroba poně­kud stou­pat. V té době bylo kolek­ti­vi­zo­váno již 98 % všech rol­nic­kých hos­po­dář­ství. Zaklá­dání kol­chozů se neo­be­šlo bez hrubého nátlaku a násilí. Nezá­konně bylo posti­ženo asi 20% rol­níků odmí­ta­jí­cích vstup do kol­chozů. Tito rol­níci byli vystě­ho­váni do jiných oblastí a řada z nich poslána do pra­cov­ních táborů.

Admi­nis­tra­tivně byro­kra­tický sys­tém brzy vytvo­řil vlastní struk­turu v čele s poli­tic­kým vede­ním, apa­rá­tem a bez­pro­střed­ními vyko­na­va­teli pokynů a pří­kazů. Jed­no­směrný tlak shora vedl k for­mál­nímu hlá­šení spl­ně­ných úkolů, a tak těsně před 2. svě­to­vou vál­kou před 70% okres­ních tajem­níků, 40% kraj­ských a oblast­ních, kteří měli pouze základní vzdě­lání, se ome­zo­valo na plnění instrukcí shora. Cel­ková kul­turní úro­veň oby­va­tel byla nízká, v té době bylo v SSSR asi 20% oby­va­tel negra­mot­ných. Pře­žitky a iluze, nedo­sta­tek veřejné kon­t­roly a pro­pa­ganda, to vše pomá­halo upev­ňo­vat moc sta­lin­ského byro­kra­tic­kého apa­rátu a umož­ňo­valo mu vypo­řá­dat se tvrdě s kaž­dým odporem.

Represe se postupně roz­růs­taly a posti­ho­valy celé sku­piny spe­ci­a­listů tzv. staré školy – inže­nýrů, agro­nomů, eko­nomů aj. Do začátku 30. let byly represe vedeny pod pra­po­rem boje proti tříd­nímu nepří­teli – proti kula­kům, stou­pen­cům NEP a bur­žo­az­ním spe­ci­a­lis­tům. Od roku 1934 dostá­valy represe masový cha­rak­ter a v daleko větší míře se týkaly i samotné strany. K roz­pou­tání této vlny represí vedlo bez­pro­střední zavraž­dění Ser­geje Miro­no­viče Kirova, člena polit­byra a tajem­níka ústřed­ního výboru, který se ve sku­teč­nosti stal obětí sta­lin­ského teroru. Poli­cie byla reor­ga­ni­zo­vána a pro­cedura trest­ního řízení zjed­no­du­šena. Roz­sudky byly vět­ši­nou pře­dem při­pra­veny. Represe zasáhla i nej­vyšší funk­ci­o­náře strany a nako­nec i samotné náčel­níky tajné poli­cie G. G. Jagodu a N. I. Ježova. Z pat­nácti členů první sovět­ské vlády kromě Lenina a Sta­lina pouze tři zemřeli při­ro­ze­nou smrtí. Ostatní byli pro­hlá­šeni za nepřá­tele lidu a odsou­zeni k smrti.

Sovět­ská spo­leč­nost dostala dvojí tvář: tra­gic­kou, s mili­ony lidí v pra­cov­ních tábo­rech, a budo­va­tel­skou, s mili­ony lidí pře­tvá­ře­jí­cích sovět­skou spo­leč­nost. Výra­zem tohoto vel­kého para­doxu byla ústava z roku 1936. Ústava pro­kla­mo­vala občan­ská práva a svo­body, vyhla­šo­vala nedo­tknu­tel­nost osobní svo­body, nepří­pust­nost trestů bez soudů, zaka­zo­vala tajné seznamy aj. Měla pro­hlou­bit demo­kra­tický cha­rak­ter sovět­ské spo­leč­nosti. Obno­vo­vala sys­tém vše­o­bec­ných, přímých a taj­ných voleb, rušila ome­zení práv občanů z tříd­ních důvodů, zakot­vila soci­ální a hos­po­dář­ská práva. Na pří­pravě a vydání ústavy z roku 1936 se podí­lela řada před­ních odbor­níků, mezi nimi i Bucha­rin. Práce osobně řídil Sta­lin, který na jedné straně for­málně sou­hla­sil s demo­kra­ti­zací spo­leč­nosti, na straně druhé sou­časně roz­ví­jel tezi o zost­řo­vání tříd­ního boje a nepřá­te­lích ve straně.

V letech 1935 – 1938 se konala v SSSR řada poli­tic­kých pro­cesů, v nichž se Sta­lin zba­vil svých pro­tiv­níků, mezi nimi i Bucha­rina a jeho stou­penců. Proti byro­kra­tic­kému cen­t­ra­lismu spo­je­nému s výraz­ným poru­šo­vá­ním lid­ských práv vzni­kal ve straně i ve spo­leč­nosti stále větší odpor. Už na XVII. sjezdu VKS v roce 1934 hla­so­valo proti Sta­li­novi kolem 300 dele­gátů, opo­zice však byla roz­tříš­těná, neor­ga­ni­zo­vaná, což pomá­halo Sta­li­novi udr­žet se u moci.


[1] NEP = Nová Eko­no­mická Politika

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht