Světová hospodářská krize

Dav shromažďujících se lidí na Wall Street v průběhu černého čtvrtka 1929

Dav shromažďujících se lidí na Wall Street v průběhu černého čtvrtka 1929

Druhá polovina dvacátých let 20. století se nesla ve znamení celosvětového hospodářského rozmachu. Nelze tvrdit, že nějaké problémy se tu a tam nevyskytly, avšak ve světle růstu a dobré situace se jim nepřikládalo většího významu. Toto období konjunktury však končí nenadále ve čtvrtek 24. října 1929, kdy došlo ke krachu obchodu s akciemi a cennými listinami na newyorské burze (tzv. černý čtvrtek). Jedním z důvodů velké hospodářské krize byl například nepoměr mezi poptávkou a nabídkou – nabídka několikrát převyšovala poptávku, proto o světové hospodářské krizi můžeme mluvit zároveň jako o krizi z nadvýroby. Nedosahuje-li nabídka poptávky, je pro udržení stávající výroby nutné zajistit finanční zdroje, a ty podniky našly v bankách. Další příčinou krize byl všudypřítomný optimismus. Burza byla v té době ve znamení tzv. býčího (stoupajícího) trhu, kdy prakticky ráno investor investoval své peníze a ten samý den večer již viděl s jistotou svůj zisk. Toto vedlo k tomu, že na burzu přicházelo čím dál více „amatérských“ investorů, kteří si na své investice půjčovali od bank, což vedlo k nadhodnocení firem a růstu akcií nad jejich reálnou hodnotu. Ekonomickou situaci nestabilizovalo ani zrušení zlatého standardu, které dopomohlo většímu objemu peněz k obchodování. Vyrábělo se tedy na dluh, který však musel být splácen, a to samozřejmě nešlo bez zvýšení poptávky po nadbytečně vyráběném zboží. Z toho je tedy patrné, že krize byla beze změny situace nevyhnutelná.

Světová hospodářská krize tedy začala v roce 1929[1]. Trvala až do roku 1932, kdy dosáhla svého vrcholu. Roku 1934 se propad definitivně zastavil a nastal opětovný růst hospodářství. Krize postihla všechna odvětví – začala jako finanční, projevila se ale také v průmyslu, zemědělství i v mezinárodním obchodě (došlo k devalvaci měn). Pokles výroby se samozřejmě projevil na růstu nezaměstnanosti, a to v celém spektru na trhu práce. Kvůli krizi přišlo o zaměstnání 30 až 40 milionů pracovníků.

Krize ovšem také ukázala, jak slabé demokracie byly – docházelo k nástupům či posílení autoritativních režimů a růstu zájmu o politické směry z kraje politického spektra (ať už krajní pravice – fašisté – či krajní levice – komunisté). Demokracie byly vnitřně slabé a nedokázaly proti tomu účinně zasáhnout.

Projevy krize

  • pokles průmyslové výroby o 37% (USA o 46%, Německo, Polsko, ČSR, Kanada o 40%) – nadbytečné zboží se hromadilo ve skladech
  • krize v zemědělství – nadbytečné zboží se znehodnocovalo (např. v USA se pálila pšenice)
  • zhroucení světového obchodu (znovu se prosazuje protekcionismus – ochrana za pomoci nasazení cel)
  • prudký růst nezaměstnanosti (30 – 40 milionů lidí)
    • USA 12 – 14 milionů, Německo 5 – 6 milionů; Velká Británie 3 miliony
    • ČSR až jeden milion lidí
    • zaváděna též tzv. polozaměstnanost (do práce se chodilo jen pár dní v týdnu)
  • pokles mezd
    • na to navázaly sociální nepokoje, demonstrace, stávky

Hledání řešení krize

Existovaly dva odlišné přístupy, jak z krize ven. První, jehož zástupcem byl například ekonom F. A. Hayek, sázel bezvýhradně na tzv. všemocnou ruku trhu.

Druhý přístup, jehož zastáncem byl britský ekonom J. M. Keynes, byl postaven na dvou základech:

  • posílení státních zásahů do hospodářství (včetně pokusů o plánování v oblasti měny)
  • protekcionismus (chránění proti dovozu cly)

John M. Keynes

  • kritik liberalismu – volného trhu (jeho oponentem byl von Hayek)
  • měl vliv v době hospodářské krize v USA, v Americe vliv na prezidenta Roosevelta – ten šel roku 1932 do volební kampaně s heslem New Deal a volby vyhrál (1937 druhý New Deal)
  • keynesiánství založeno na státních zásazích do ekonomiky
  • cíl: zastavit krizi a oživit výrobu; pod kontrolu státu se dostal bankovní systém a finance vůbec
  • regulace zemědělské výroby
    • výkup do státních zásob
    • farmáři dostávali odměny za to, že omezovali produkci (snižovat oseté plochy, stavy dobytka)
  • přijat zákon o obnově průmyslu
  • dohoda podnikatelů o cenách a výrobě
  • financování veřejných prací z federálních zdrojů – budování silnic, letišť, přehrad
  • starost o sociální postavení dělníků a zaměstnanců
    • stanoveny minimální mzdy, aby byla kupní síla
    • stát zaručoval postavení odborů (zástupců dělnictva)
      • budou vyjednávat se zaměstnavateli
      • mají právo na stávku
      • žluté odbory „žluťáci“ – vznikly pod patronací a kontrolou zaměstnavatelů

Friedrich August von Hayek

  • zastánce klasického liberalismu a představitel tzn. Rakouské školy ekonomie, nositel Nobelovy ceny za ekonomii
  • odmítal centrální plánování a zásahy do soukromého vlastnictví
  • základní principy Hayekovy ekonomie:
    • volný trh
    • neomezená konkurence
    • kapitalismus
    • žádné intervence ze strany státu
    • žádné monopoly

Nutno podotknout, že právě tento přístup vynesl do výsluní jeho názorového rivala J. M. Keynese, jelikož jeho pojetí ekonomiky bylo pro tehdejší politiky přípustnější.

USA

Jak už bylo řečeno, ve Spojených státech bylo ukončení krize spjato s prezidentem Rooseveltem a keynesiánským programem nazvaným New Deal. Franklin D. Roosevelt díky tomuto programu vyhrál volby a  4. března 1933 po složení přísahy nastoupil ve funkci prezidenta do Bílého domu. V rámci New Dealu se zavedl státní dozor nad bankovnictvím, devalvoval se dolar (tím vzrostl vývoz) a byli podporováni farmáři, kteří se během krize zadlužili a hrozilo jim hromadné zabavování jejich majetků. Byly přijaty zákony na ochranu trhu, konkurence a také posílena role odborů (trade unions). Systematičnost a důslednost zavádění politiky New Deal se projevily nejen v zastavení propadu v rámci světové krize, ale v opětovném hospodářském růstu, takže Spojené státy dosáhly v roce 1937 v hospodářství stejného stavu, v jakém byly před začátkem krize.

Evropa

Evropská politika v době hospodářské krize měla několik tendencí. Francie chtěla udržet status quo v Evropě podle Versailleské smlouvy (to bylo nereálné); francouzský ministr Briand navrhl vytvoření Evropské federální unie „Panevropa“ – myšlenka společného trhu v Evropě; měla zajistit kolektivní bezpečnost. Proti tomuto bylo hlavně Německo, které mělo jinou představu, totiž plán na vytvoření Mitteleurope (Německé střední Evropy). Proto roku 1931 navrhují Německo – Rakouskou celní unii s cílem dostat střední a jihovýchodní Evropu pod svůj vliv. Francouzský ministr zahraničí Tardien po konzultaci se zástupci pěti středoevropských a balkánských států zaslal vládám Velké Británie a Itálie notu. Roku 1932 byl podán návrh na hospodářské sblížení těchto států na principu hospodářských výhod (Tardierův plán), podle kterého měly tyto státy jednat nejprve mezi sebou, potom s velmocemi. Francouzská vláda byla ochotna jim poskytnout finanční pomoc (proti tomu se postavilo Německo, Itálie a Velká Británie). Francie se snažila udržet si po válce vliv v menších zemích.

Roku 1935 Itálie a Francie navrhly uzavření garanční smlouvy s Rakouskem a jeho sousedy (Dunajský pakt). Ten se neuskutečnil kvůli rozporům uvnitř Malé dohody a mezi velmocemi.

Roku 1936 zvítězily ve Francii spojené levicové strany (tzv. Lidová fronta) v čele s Léonem Blumem. Jeho vláda zavedla ve Francii například čtyřicetihodinovou pracovní dobu, delší placenou dovolenou, zvýšila vliv odborů, či zestátnila železnice a letecký průmysl, tím však došlo ještě ke zvýšení výrobních nákladů a dalšímu prohloubení krize. Z té Francii nedostal ani Blumův nástupce, radikál Eduard Daladier, který do funkce premiéra nastoupil v roce 1938.

Za úspěšnější model lze považovat tzv. „švédskou cestu“ z hospodářské krize. Švédská vláda zavedla systém výhodných úvěrů a rozsáhlý program veřejných prací. To nakonec pomohlo Švédsku z krize a nastolilo hospodářský růst.


[1] Protože se krize začala projevovat až v pátek 25. října 1929, je možné v některých zdrojích číst též o tzv. černém pátku.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht