95 tezí Martina Luthera

Česky

  1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kris­tus řekl: „Čiňte pokání,“ chtěl, aby celý život věří­cího byl pokáním.
  2. Těmto slo­vům nelze rozu­mět tak, že zna­me­nala pokání svá­tostné, tj. vyznání (zpo­věď) a odpuš­tění udí­lené kněžími.
  3. Avšak nezna­me­nají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez růz­ného vněj­šího umrt­vení těla.
  4. A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nená­vist k sobě (to je sku­tečné vnitřní pokání), a pokra­čuje až do našeho vstupu do nebes­kého království.
  5. Papež nemá v úmyslu odpus­tit a nemůže odpus­tit žádné jiné tresty než ty, které udě­lil ze své vlastní auto­rity nebo na základě kano­nic­kého práva.
  6. Papež nemůže odpus­tit žád­nou vinu. Může jen vysvět­lo­vat a uka­zo­vat, že bylo Bohem odpuš­těno. Může samo­zřejmě odpouš­tět vinu v pří­pa­dech týka­jí­cích se jeho posou­zení. Pokud by někdo pohr­dal odpuš­tě­ním v těchto pří­pa­dech, zůstala by vina celá neodpuštěna.
  7. Bůh neod­pouští vinu nikomu, kdo se sou­časně ve všech věcech nepo­koří před kně­zem, Jeho zástupcem.
  8. Cír­kevní usta­no­vení o pokání jsou vlo­žena jen na živé. Nic podle nich nelze uklá­dat umírajícímu.
  9. Duch svatý v papeži je k nám vlídný, pro­tože vždy dělá ve svých dekre­tech výjimku v pří­padě smrti a nutnosti.
  10. Z nevě­do­mosti a špat­nosti jed­nají ti kněží, kteří pro umí­ra­jící pone­chá­vají cír­kevní tresty v očistci.
  11. Názor, že cír­kevní tresty mohou být pře­mě­něny na tresty v očistci, je oči­vidně kou­kol, který byl zaset, když bis­ku­pové spali.
  12. V dří­věj­ších dobách byly cír­kevní tresty udí­leny před a ne po roz­hře­šení k pro­ká­zání oprav­do­vosti pokání.
  13. Umí­ra­jící jsou smrtí osvo­bo­zeni od všech trestů, neboť již zemřeli cír­kev­ním před­pi­sům a dosáhli zproš­tění z jejich pravomoci.
  14. Nedo­sta­tečné zdraví ducha, tj. nedo­sta­tek lásky, s sebou nutně při­náší strach, který je tím větší, čím menší je láska.
  15. Tento strach a hrůza jsou dosta­tečné samy o sobě – nemluvě o jiných věcech – aby repre­zen­to­valy trest očistce, pro­tože to je velmi blízko hrůze zoufalství.
  16. Peklo, očis­tec a nebe lze roz­li­šit podobně jako zou­fal­ství, téměř zou­fal­ství a jis­totu bezpečí.
  17. Zdá se, že u duší v očistci se sni­žuje hrůza a roste láska.
  18. Zdá se, že nelze doká­zat ani rozu­mem ani Pís­mem, že duše v očistci nemají mož­nost zís­kat zásluhy, tj. růst v lásce.
  19. Rov­něž se zdá být nepro­ká­zané, že duše v očistci, nebo všechny z nich, jsou si jisté vlastní spá­sou, i když my si jisti jsme.
  20. Pokud tedy papež vyhla­šuje „úplné odpuš­tění trestů“, nemyslí odpuš­tění všech trestů, ale jen těch, které sám udělil.
  21. Hla­sa­telé odpustků tedy bloudí, pokud tvrdí, že papež­ské odpustky osvo­bo­zují a zachra­ňují člo­věka ode všech trestů.
  22. Papež tedy neod­pouští duším v očistci žádné tresty, které si měly podle cír­kev­ních usta­no­vení odpy­kat v tomto životě.
  23. Bylo-li by úplné odpuš­tění trestů vůbec možné udě­lit, pak pouze těm nej­do­ko­na­lej­ším lidem, tj. velmi malému počtu.
  24. To nutně zna­mená, že vět­šina lidí je kla­mána úpl­ným a vychlou­bač­ným sli­bem odpuš­tění všech trestů.
  25. Moc, kte­rou má obecně papež nad očist­cem, je stejná jako moc, kte­rou má bis­kup nebo kněz ve své diecézi nebo farnosti.
  26. Papež koná správně, pokud vyhla­šuje odpuš­tění duším v očistci, ne však mocí klíčů, kte­rou ani nemá, ale na způ­sob přímluvy za ně.
  27. Pouze lid­ské učení hlá­sají ti, kteří pro­hla­šují, že když cinkne peníz o dno truh­lice, vyletí duše z očistce.
  28. Je jisté, že když cinkne peníz o dno poklad­nice, vzroste lakota a žádosti­vost, ale výsle­dek přímluvné mod­litby církve je jen v rukou Božích.
  29. Kdo ví, zda všechny duše v očistci chtějí být vykou­peny tak, jak známe z vyprá­vění o sva­tých Seve­ri­novi a Paschalovi.
  30. Nikdo si nemůže být jistý pra­vostí své lítosti, natož pak odpuš­tě­ním všech trestů.
  31. Tak vzácné jako opravdu kající se člo­věk jsou pří­pady těch, kdo si opravdu kupují odpustky, tj. výji­mečně vzácné.
  32. Ti, kteří si jsou jisti vlastní spá­sou na základě odpust­ko­vých listů, budou spolu se svými uči­teli navěky zavrženi.
  33. Je nutné mít se na pozoru před těmi, kteří hlá­sají, že papež­ské odpustky jsou darem Božím, který lidem umož­ňuje usmí­ření s Ním.
  34. Neboť tyto odpust­kové listy se týkají výhradně svá­tost­ného pokání usta­no­ve­ného lidmi.
  35. Ti, kteří hlá­sají, že lítost není nutná u těch, kteří chtějí vykou­pit duši z očistce či zís­kat zpo­vědní výhodu, kážou nekřes­ťan­skou nauku.
  36. Každý opravdu kající se křes­ťan má nárok na úplné odpuš­tění trestů, a to i bez odpust­ko­vého listu.
  37. Každý oprav­dový křes­ťan, živý i mrtvý, má Bohem daný podíl na všech požeh­ná­ních a milosti Krista a církve, a to i bez odpust­ko­vého listu.
  38. Nicméně odpuš­tění a požeh­nání papeže nemají být v žád­ném pří­padě pře­hlí­žena a v opo­vr­žení, pro­tože jsou, jak jsem již řekl, vyhlá­še­ním Božího odpuštění.
  39. I pro nej­vzdě­la­nější teo­logy je obtížně vychva­lo­vat lidem spousty odpustků a sou­časně kázat potřebu oprav­dové lítosti.
  40. Sku­tečná lítost vyhle­dává a miluje tresty za hří­chy, avšak množ­ství odpustků tyto tresty zvol­ňuje a vede lidi k nená­visti k nim – nebo ale­spoň vytváří pod­mínky k tomu, aby je nenáviděli.
  41. O papež­ských odpust­cích je třeba kázat velmi obe­zřetně, aby lid neměl nesprávně za to, že je správné dávat jim před­nost před ostat­ními dob­rými skutky lásky.
  42. Křes­ťany je třeba učit, že papež v žád­ném pří­padě nemá v úmyslu při­rov­ná­vat kupo­vání odpustků ke skut­kům milosti.
  43. Křes­ťany je třeba učit, že ten, kdo dává chudému nebo půj­čuje potřeb­nému, koná lepší sku­tek než je kupo­vání odpustků.
  44. Pro­tože láska roste skutky lásky a člo­věk se stává lep­ším, avšak kupo­vá­ním odpustků se člo­věk nestává lep­ším, ale pouze se čás­tečně osvo­bo­zuje od trestů.
  45. Křes­ťany je třeba učit, že když někdo bez povšim­nutí mine někoho v nouzi a pak věnuje své peníze na nákup odpuš­tění, neku­puje si odpustky od papeže, ale roz­hoř­čení od Boha.
  46. Křes­ťany je třeba učit, že pokud nemají více peněz, než potře­bují pro své rodiny, nemají mrhat penězi na odpustky.
  47. Křes­ťany je třeba učit, že kupo­vání odpustků je otázka svo­bodné vůle a ne přikázání.
  48. Křes­ťany je třeba učit, že papež potře­buje mno­hem více jejich mod­litby než peníze. Udílí-li tedy odpustky, žádá spíše o hor­livé mod­litby než peníze.
  49. Křes­ťany je třeba učit, že odpustky jsou uži­tečné pouze tehdy, když do nich nevklá­dají svoji důvěru, ale velmi škod­livé, pokud jejich vli­vem ztrá­cejí bázeň z Boha.
  50. Křes­ťany je třeba učit, že kdyby papež věděl o vydě­rač­ství kaza­telů odpustků, radši by při­pus­til, aby se bazi­lika sv. Petra roz­padla v prach, než aby byla vybu­do­vána z kůže, masa a kostí jeho ovcí.
  51. Křes­ťany je třeba učit, že by bylo pape­žovo přání a povin­nost pro­dat bazi­liku sv. Petra, aby dal peníze těm, ze kte­rých je pou­liční pro­da­vači odpustků vymámili.
  52. Je marné sta­vět svoji spásu na odpust­cích, i kdyby jejich pro­dejci ba i papež sám ručili svou duší.
  53. Exis­tují nepřá­telé Boha a papeže, kteří v někte­rých kos­te­lech zaka­zují kázat slovo Boží, aby se v jiných mohlo kázat o odpustcích.
  54. Je páchána křivda Božímu slovu, pokud je v kázání stejná nebo dokonce větší část než jemu věno­vána odpustkům.
  55. Je jistě zámě­rem papeže, že pokud jsou odpustky, které jsou nedů­le­ži­tou věcí, osla­vo­vány jed­ním zvo­nem, pro­ce­sím či mší, pak by Evan­ge­lium, které je jistě nej­větší věcí, bylo kázáno stov­kami zvonů, stov­kami pro­cesí a stov­kami mší.
  56. „Poklady církve“, ze kte­rých papež udě­luje odpustky, nejsou mezi lidmi dosta­tečně známé ani vysvětlené.
  57. To, že odpustky nejsou pokla­dem čas­ným, je zřejmé, neboť mnoho jejich pro­dejců je dále nedis­tri­bu­uje, ale shro­maž­ďuje je.
  58. „Poklady církve“, ze kte­rých papež odpustky udílí, nejsou ani zásluhy Krista a ani zásluhy sva­tých, pro­tože ty stále i bez papeže působí vnitř­nímu člo­věku milost a člo­věku vněj­šímu kříž, smrt a peklo.
  59. Svatý Vavři­nec říkal, že pokla­dem církve jsou její chudí, ale mlu­vil v sou­ladu s tím, jak bylo Slovo pou­ží­váno v jeho době.
  60. Bez unáh­lení říkáme, že klíče církve, dané díky záslu­hám Krista, jsou tím pokladem.
  61. Pro­tože je jasné, že pape­žova moc je sama o sobě dosta­tečná k odpuš­tění v jemu vyhra­ze­ných případech.
  62. Sku­teč­ným pokla­dem církve je nej­svě­tější Evan­ge­lium slávy a milosti Boží.
  63. Avšak tento poklad je při­ro­zeně nej­od­por­nější, pro­tože první dělá posledními.
  64. Poklad odpustků je na dru­hou stranu maxi­málně při­ja­telný, pro­tože poslední dělá prvními.
  65. Takže poklady evan­ge­lia jsou sítě, do kte­rých se dříve lovili vlast­níci bohatství.
  66. Poklady odpustků jsou sítě, do kte­rých se nyní loví bohat­ství vlastníků.
  67. Odpustky, které jejich kaza­telé ozna­čují za nej­větší milost, jsou jí opravdu, dokud při­ná­šejí zisk.
  68. Ve sku­teč­nosti jsou však nejmenší milostí, jsou-li porov­nány s milostí Boží a zbož­ností kříže.
  69. Bis­ku­pové a kněží jsou povinni při­jí­mat s veš­ke­rou úctou pro­dejce papež­ských odpustků.
  70. Ale jsou ještě více povinni napí­nat uši a oči, aby tito muži neká­zali své vlastní sny místo toho, čím byli pově­řeni papežem.
  71. Nechť je pro­klet ten, kdo mluví proti pravdě o papež­ských odpustcích.
  72. Nechť je ale požeh­nán ten, kdo chrání před chti­vostí a zvůlí pro­da­vačů odpustků.
  73. Stejně jako papež spra­ved­livě hřímá proti kaž­dému, kdo škodí pro­deji odpustků.
  74. Mno­hem více bude hří­mat proti kaž­dému, kdo pou­žívá odpustky jako záminku, aby uško­dil svaté lásce a pravdě.
  75. Domní­vat se, že odpustky jsou nato­lik mocné, že by při­nesly odpuš­tění i tomu, kdo by spáchal nemožné a posk­vr­nil matku Boží, je bláznovství.
  76. My nao­pak říkáme, že papež­ské odpustky nejsou s to odstra­nit vinu ani za lehké hříchy.
  77. Říkat, že i kdyby sám svatý Petr byl dnes pape­žem, nemohl by udě­lit větší milosti, je rou­hání proti sva­tému Petru i papeži.
  78. My nao­pak říkáme, že dnešní i jaký­koli jiný papež má k dis­po­zici mno­hem větší milosti: Evan­ge­lium, duchovní síly, dar uzdra­vo­vání atd., jak je psáno.
  79. Říkat, že kříž ozdo­bený papež­ským erbem, který je pou­ží­ván pro­dejci odpustků, je co do hod­noty stejný jako Kris­tův kříž, je rouhání.
  80. Bis­ku­pové, kněží a teo­lo­gové, kteří dovolí, aby se taková věc šířila mezi lidmi, budou se z toho muset zodpovídat.
  81. Takové nespou­tané kázání odpuš­tění dělá i pro učené muže obtíž­ným uchrá­nit posvát­nou úctu, která náleží papeži, před pošpi­ně­ním a opráv­ně­nými dotazy laiků.
  82. Jako je: „Proč papež nevy­prázdní pro sva­tou lásku a zou­fa­lou potřebu duší očis­tec, když osvo­bo­zuje neko­nečné množ­ství duší kvůli mizer­ným penězům, za které staví kos­tel?“ První důvod by byl nanej­výš spra­ved­livý, druhý je pak nanej­výš banální.
  83. A dále: „Proč se mají konat pohřební mše a mše při výročí úmrtí kvůli mrt­vým a proč neu­volní peníze ulo­žené na tento účel, pokud je to špatné mod­lit se za vykoupené?“
  84. Nebo: „A co je to za nový pohled na zbož­nost Boha a papeže, že za peníze umožní bezbož­ným a svým nepřá­te­lům vykou­pit z očistce zbožné duše a přá­tele Boží a neo­svo­bodí radši tyto zbožné a milo­vané na základě čisté lásky?“
  85. Nebo: „Proč jsou již dávno anu­lo­vané, dávno mrtvé a nepo­u­ží­vané před­pisy o kajíc­nosti nyní uspo­ko­jo­vány odpustky, jako by nadále byly živé a v platnosti?“
  86. Nebo: „Proč papež, který je dnes bohatší než nej­bo­hatší z rodiny Crassů, nefi­nan­cuje výstavbu bazi­liky sv. Petra sám místo toho, aby pou­ží­val peníze nej­chud­ších věřících?“
  87. Nebo: „Co papež udě­luje těm, kteří mají díky své doko­nalé lítosti právo na úplné odpuš­tění a požehnání?“
  88. Nebo: „O kolik větší požeh­nání by při­šlo do církve, kdyby papež dělal sto­krát denně to, co dělá jen jed­nou, a udě­lo­val odpuš­tění všem věřícím?“
  89. „Vzhle­dem k tomu, že papež svými odpustky sle­duje spásu věří­cích spíš než peníze, proč zru­šil plat­nost již udě­le­ných odpustků a odpuš­tění, když měly stejný efekt?“
  90. Potla­čit tyto velmi trefné otázky laiků silou místo vysvět­lo­vání zna­mená vysta­vit cír­kev i papeže výsmě­chu jejich nepřá­tel a udě­lat křes­ťany nešťastnými.
  91. Kdyby byly odpustky hlá­sány v sou­ladu s duchem a vůlí papeže, bylo by snadné všechny uve­dené námitky snadno vyvrá­tit, nebo by vůbec neexistovaly.
  92. Pryč tedy se všemi těmi pro­roky, kteří lidu Krista říkají „mír, mír“ a při­tom žádný mír není!
  93. Ať jsou požeh­náni všichni ti pro­roci, kteří lidu Krista řikají „kříž, kříž“ a při­tom žádný kříž není!
  94. Křes­ťané mají být povzbu­zo­váni, aby násle­do­vali Krista, svoji hlavu, skrze tresty, smrt a peklo.
  95. A tak vchá­zeli do nebe pro­střed­nic­tvím mnoha trá­pení a nespo­lé­hali na falešný mír.

Latinsky

  1. Domi­nus et Magis­ter nos­ter Iesus Chris­tus, dicendo poeni­ten­tiam agite etc. omnem vitam fide­lium poeni­ten­tiam esse voluit.
  2. Quod ver­bum de poeni­ten­tia sacra­men­tali (.i. con­fes­si­o­nis et satis­facti­o­nis, quae sacer­do­tum minis­te­rio cele­bra­tur) non potest intelligi.
  3. Non tamen solam inten­dit inte­ri­o­rem, immo inte­rior nulla est, nisi foris ope­re­tur varias car­nis mortificationes.
  4. Manet ita­que poena, donec manet odium sui (.i. poeni­ten­tia vera intus), sci­li­cet usque ad intro­i­tum regni caelorum.
  5. Papa non vult nec potest ullas poenas remit­tere: pra­e­ter eas, quas arbit­rio vel suo vel cano­num imposuit.
  6. Papa non potest remit­tere ullam cul­pam, nisi dec­la­rando et appro­bando remissam a deo. Aut certe remit­tendo casus reserva­tos sibi, qui­bus con­temptis culpa pror­sus remaneret.
  7. Nulli pro­rus remit­tit deus cul­pam, quin simul eum subii­ciat humi­li­a­tum in omni­bus sacer­doti suo vicario.
  8. Cano­nes poeni­ten­ti­a­les solum viven­ti­bus sunt impositi: nihi­lque mori­tu­ris, secun­dum eosdem debet imponi.
  9. Inde bene nobis facit spi­ri­tussanctus in Papa: exci­pi­endo in suis decre­tis semper articu­lum mor­tis et necessitatis.
  10. Indocte et male faciunt sacer­do­tes ii, qui mori­tu­ris poeni­ten­tias cano­ni­cas in pur­ga­to­rium reservant.
  11. Ziza­nia illa de mutanda poena Cano­nica in poenam pur­ga­to­rii, viden­tur certe dor­mi­en­ti­bus Epis­co­pis seminata.
  12. Olim poenae cano­ni­cae non post, sed ante abso­lu­ti­o­nem impo­ne­ban­tur, tanquam ten­ta­menta verae contritionis.
  13. Mori­turi, per mor­tem omnia sol­vunt, et legi­bus cano­num mor­tui iam sunt, haben­tes iure earum relaxationem.
  14. Imper­fecta sani­tas seu cha­ri­tas mori­turi, necessa­rio secum fert mag­num timo­rem, tan­toque mai­o­rem, quanto minor fue­rit ipsa.
  15. Hic timor et horror, satis est, se solo (ut alia taceam) facere poenam pur­ga­to­rii, cum sit pro­xi­mus despe­rati­o­nis horrori.
  16. Viden­tur infer­nus, pur­ga­tu­rium, cae­lum dif­ferre: sicut despe­ratio, prope despe­ratio, secu­ri­tas differunt.
  17. Necessa­rium videtur ani­ma­bus in pur­ga­to­rio sicut minui horro­rem, ita augeri charitatem.
  18. Nec pro­ba­tum videtur ullis, aut rati­o­ni­bus, aut scrip­tu­ris, quod sint extra sta­tum meriti seu augen­dae charitatis.
  19. Nec hoc pro­ba­tum esse videtur, quod sint de sua bea­ti­tu­dine cer­tae et secu­rae, sal­tem omnes, licet nos cer­tis­simi simus.
  20. Igi­tur Papa per remis­si­o­nem ple­na­riam omnium poena­rum, non sim­pli­ci­ter omnium intel­li­git, sed a seipso tan­tum­modo impositarum.
  21. Errant ita­que indul­gen­ti­a­rum pra­e­di­ca­to­res ii, qui dicunt per Papae indul­gen­tias, homi­nem ab omni poena solvi et salvari.
  22. Quin nullam remit­tit ani­ma­bus in pur­ga­to­rio, quam in hac vita debu­is­sent secun­dum Cano­nes solvere.
  23. Si remis­sio ulla omnium omnino poena­rum potest alicui dari; cer­tum est eam non nisi per­fectissi­mis .i. pau­cis­si­mis, dari.
  24. Falli ob id necesse est, mai­o­rem par­tem populi: per indi­f­fe­ren­tem illam et mag­ni­fi­cam poenae solu­tae promissionem.
  25. Qua­lem potes­ta­tem habet Papa in pur­ga­to­rium gene­ra­li­ter talem habet qui­li­bet Epis­co­pus et cura­tus in sua dio­cesi, et paro­chia specialiter.
  26. Optime facit Papa, quod non potes­tate cla­vis (quam nullam habet) sed per modum suffragii, dat ani­ma­bus remissionem.
  27. Homi­nem pra­e­di­cant, qui sta­tim, ut iactus num­mus in cis­tam tin­nie­rit, evo­lare dicunt animam.
  28. Cer­tum est, nummo in cis­tam tin­ni­ente, augeri qua­estum et ava­ri­ciam posse: suffragium autem eccle­siae est in arbit­rio dei solius.
  29. Quis scit si omnes ani­mae in pur­ga­to­rio velint redimi, sicut de sancto Seve­rino et paschali factum narratur.
  30. Nullus secu­rus est de veri­tate suae con­tri­ti­o­nis, multo minus de con­secu­ti­one ple­na­rie remissionis.
  31. Quam rarus est vere peni­tens, tam rarus est vere indul­gen­tias redi­mens, i. e. rarissimus.
  32. Dam­na­bun­tur ine­ter­num cum suis magis­tris, qui per lite­ras veni­a­rum secu­ros sese cre­dunt de sua salute.
  33. Cavendi sunt nimis, qui dicunt venias illas Pape donum esse illud dei ine­sti­ma­bile, quo recon­ci­li­a­tur homo deo.
  34. Gra­tie enim ille veni­a­les tan­tum respi­ciunt penas satis­facti­o­nis sacra­men­ta­lis ab homine constitutas.
  35. Non chris­ti­ana pre­di­cant, qui docent, quod redemp­tu­ris ani­mas vel con­fes­si­o­na­lia non sit necessa­ria contritio.
  36. Qui­li­bet chris­ti­a­nus vere com­punctus habet remis­si­o­nem ple­na­riam a pena et culpa etiam sine lite­ris veni­a­rum sibi debitam.
  37. Qui­li­bet ver­sus chris­ti­a­nus, sive vivus sive mor­tuus, habet par­ti­ci­pati­o­nem omnium bono­rum Christi et Eccle­sie etiam sine lite­ris veni­a­rum a deo sibi datam.
  38. Remis­sio tamen et par­ti­ci­patio Pape nullo modo est con­tem­nenda, quia (ut dixi) est dec­la­ratio remis­si­o­nis divine.
  39. Dif­fi­cil­li­mum est etiam doctissi­mis The­o­lo­gis simul extollere veni­a­rum lar­gi­ta­tem et con­tri­ti­o­nis veri­ta­tem coram populo.
  40. Con­tri­ti­o­nis veri­tas penas que­rit et amat, Veni­a­rum autem lar­gi­tas rela­xat et odisse facit, sal­tem occasione.
  41. Caute sunt venie apo­sto­lice pre­di­cande, ne popu­lus false intel­li­gat eas pre­ferri cete­ris bonis ope­ri­bus charitatis.
  42. Docendi sunt chris­ti­ani, quod Pape mens non est, redempti­o­nem veni­a­rum ulla ex parte com­pa­ran­dam esse ope­ri­bus misericordie.
  43. Docendi sunt chris­ti­ani, quod dans pau­peri aut mutu­ans egenti melius facit quam si venias redimeret.
  44. Quia per opus cha­ri­ta­tis cre­s­cit cha­ri­tas et fit homo melior, sed per venias non fit melior sed tan­tum­modo a pena liberior.
  45. Docendi sunt chris­ti­ani, quod, qui videt ege­num et neglecto eo dat pro veniis, non idul­gen­tias Pape sed indig­nati­o­nem dei sibi vendicat.
  46. Docendi sunt chris­ti­ani, quod nisi super­fluis abun­dent necessa­ria tenen­tur domui sue reti­nere et nequa­quam pro­pter venias effundere.
  47. Docendi sunt chris­ti­ani, quod redemptio veni­a­rum est libera, non precepta.
  48. Docendi sunt chris­ti­ani, quod Papa sicut magis eget ita magis optat in veniis dan­dis pro se devo­tam orati­o­nem quam promptam pecuniam.
  49. Docendi sunt chris­ti­ani, quod venie Pape sunt uti­les, si non in eas con­fi­dant, Sed nocen­tis­sime, si timo­rem dei per eas amittant.
  50. Docendi sunt chris­ti­ani, quod si Papa nos­set exacti­o­nes veni­a­lium pre­di­ca­to­rum, mallet Basi­li­cam s. Petri in cine­res ire quam edi­fi­cari cute, carne et ossi­bus ovium suarum.
  51. Docendi sunt chris­ti­ani, quod Papa sicut debet ita vellet, etiam ven­dita (si opus sit) Basi­li­cam s. Petri, de suis pecuniis dare illis, a quo­rum plu­ri­mis qui­dam con­ci­o­na­to­res veni­a­rum pecuniam eliciunt.
  52. Vana est fidu­cia salu­tis per lite­ras veni­a­rum, etiam si Com­missa­rius, immo Papa ipse suam ani­mam pro illis impigneraret.
  53. Hos­tes Christi et Pape sunt ii, qui pro­pter venias pre­di­can­das ver­bum dei in aliis eccle­siis peni­tus silere iubent.
  54. Iniu­ria fit verbo dei, dum in eodem ser­mone equale vel lon­gius tem­pus impen­di­tur veniis quam illi.
  55. Mens Pape necessa­rio est, quod, si venie (quod mini­mum est) una cam­pana, unis pompis et cere­mo­niis cele­bran­tur, Euan­ge­lium (quod maxi­mum est) cen­tum cam­pa­nis, cen­tum pompis, cen­tum cere­mo­niis predicetur.
  56. Thesauri eccle­sie, unde Pape dat indul­gen­tias, neque satis nomi­nati sunt neque cogniti apud popu­lum Christi.
  57. Tem­po­ra­les certe non esse patet, quod non tam facile eos pro­fun­dunt, sed tan­tum­modo col­li­gunt multi concionatorum.
  58. Nec sunt merita Christi et sanc­to­rum, quia hec semper sine Papa ope­ran­tur gra­tiam homi­nis inte­ri­o­ris et cru­cem, mor­tem infer­numque exterioris.
  59. Thesau­ros eccle­sie s. Lau­ren­tius dixit esse pau­peres eccle­sie, sed locu­tus est usu voca­buli suo tempore.
  60. Sine teme­ri­tate dici­mus cla­ves eccle­sie (merito Christi dona­tas) esse thesau­rum istum.
  61. Cla­rum est enim, quod ad remis­si­o­nem pena­rum et casuum sola suf­fi­cit potes­tas Pape.
  62. Verus thesau­rus eccle­sie est sacro­sanctum euan­ge­lium glo­rie et gra­tie dei.
  63. Hic autem est merito odi­o­sis­si­mus, quia ex pri­mis facit novissimos.
  64. Thesau­rus autem indul­gen­ti­a­rum merito est gra­tis­si­mus, quia ex novis­si­mis facit primos.
  65. Igi­tur thesauri Euan­ge­lici rhe­tia sunt, qui­bus olim pis­ca­ban­tur viros divitiarum.
  66. Thesauri indul­gen­ti­a­rum rhe­tia sunt, qui­bus nunc pis­can­tur divi­tias virorum.
  67. Indul­gen­tie, quas con­ci­o­na­to­res voci­fe­ran­tur maxi­mas gra­tias, intel­li­gun­tur vere tales quoad questum promovendum.
  68. Sunt tamen re vera minime ad gra­tiam dei et cru­cis pie­ta­tem comparate.
  69. Tenen­tur Epis­copi et Curati veni­a­rum apo­sto­li­ca­rum Com­missa­rios cum omni reve­ren­tia admittere.
  70. Sed magis tenen­tur omni­bus ocu­lis inten­dere, omni­bus auri­bus adver­tere, ne pro com­mis­si­one Pape sua illi somnia predicent.
  71. Con­tra veni­a­rum apo­sto­li­ca­rum veri­ta­tem qui loqui­tur, sit ille anathema et maledictus.
  72. Qui vero, con­tra libi­di­nem ac licen­tiam ver­bo­rum Con­ci­o­na­to­ris veni­a­rum curam agit, sit ille benedictus.
  73. Sicut Papa iuste ful­mi­nat eos, qui in frau­dem nego­cii veni­a­rum qua­cunque arte machinantur,
  74. Mul­to­mag­nis ful­mi­nare inten­dit eos, qui per veni­a­rum pre­tex­tum in frau­dem sancte cha­ri­ta­tis et veri­ta­tis machinantur,
  75. Opi­nari venias papa­les tan­tas esse, ut sol­vere possint homi­nem, etiam si quis per impossi­bile dei geni­t­ri­cem vio­las­set, Est insanire.
  76. Dici­mus con­tra, quod venie papa­les nec mini­mum veni­a­lium pec­ca­to­rum tollere possint quo ad culpam.
  77. Quod dici­tur, nec si s. Petrus modo Papa esset mai­o­res gra­tias donare posset, est blasphe­mia in sanctum Petrum et Papam.
  78. Dici­mus con­tra, quod etiam iste et qui­li­bet papa mai­o­res habet, sci­li­cet Euan­ge­lium, vir­tu­tes, gra­tias, curati­o­num &c. ut Co. XII.
  79. Dicere, Cru­cem armis papa­li­bus insig­ni­ter erectam cruci Christi equi­va­lere, blasphe­mia est.
  80. Rati­o­nem red­dent Epis­copi, Curati et The­o­logi, Qui tales ser­mo­nes in popu­lum licere sinunt.
  81. Facit hec licen­ti­osa veni­a­rum pre­di­catio, ut nec reve­ren­tiam Pape facile sit etiam doctis viris redi­mere a calum­niis aut certe argu­tis ques­ti­o­ni­bus laicorm.
  82. Sci­li­cet. Cur Papa non eva­cuat pur­ga­to­rium pro­pter sanctissi­mam cha­ri­ta­tem et sum­mam ani­ma­rum neces­si­ta­tem ut causam omnium ius­tis­si­mam, Si infi­ni­tas ani­mas redi­mit pro­pter pecuniam fune­stis­si­mam ad structu­ram Basi­lice ut causam levissimam?
  83. Item. Cur per­ma­nent exequie et anni­ver­sa­ria defunc­to­rum et non red­dit aut recipi per­mit­tit bene­fi­cia pro illis insti­tuta, cum iam sit iniu­ria pro redemptis orare?
  84. Item. Que illa nova pie­tas Dei et Pape, quod impio et ini­mico pro­pter pecuniam con­ce­dunt ani­mam piam et ami­cam dei redi­mere, Et tamen pro­pter neces­si­ta­tem ipsius met pie et dilecte anime non redimunt eam gra­tu­ita charitate?
  85. Item. Cur Cano­nes peni­ten­ti­a­les re ipsa et non usu iam diu in semet abro­gati et mor­tui adhuc tamen pecuniis redimu­n­tur per con­ces­si­o­nem indul­gen­ti­a­rum tanquam vivacissimi?
  86. Item. Cur Papa, cuius opes hodie sunt opu­len­tis­si­mis Cras­sis cras­si­o­res, non de suis pecuniis magis quam pau­perum fide­lium struit unam tan­tum­modo Basi­li­cam sancti Petri?
  87. Item. Quid remit­tit aut par­ti­ci­pat Papa iis, qui per con­tri­ti­o­nem per­fectam ius habent ple­na­rie remis­si­o­nis et participationis?
  88. Item. Quid adde­re­tur eccle­sie boni mai­o­ris, Si Papa, sicut semel facit, ita cen­ties in die cui­li­bet fide­lium has remis­si­o­nes et par­ti­ci­pati­o­nes tribueret?
  89. Ex quo Papa salu­tem que­rit ani­ma­rum per venias magis quam pecunias, Cur suspen­dit lite­ras et venias iam olim con­cessas, cum sint eque efficaces?
  90. Hec scru­pu­lo­sis­sima lai­co­rum argu­menta sola potes­tate com­pescere nec red­dita rati­one dilu­ere, Est eccle­siam et Papam hos­ti­bus riden­dos expo­nere et infe­li­ces chris­ti­a­nos facere.
  91. Si ergo venie secun­dum spi­ri­tum et men­tem Pape pre­di­ca­ren­tur, facile illa omnia sol­ve­ren­tur, immo non essent.
  92. Vale­ant ita­que omnes illi pro­phete, qui dicunt populo Christi ‚Pax pax,‘ et non est pax.
  93. Bene agant omnes illi pro­phete, qui dicunt populo Christi ‚Crux crux,‘ et non est crux.
  94. Exhortandi sunt Chris­ti­ani, ut caput suum Chris­tum per penas, mor­tes infer­nosque sequi studeant,
  95. Ac sic magis per mul­tas tri­bu­lati­o­nes intrare celum quam per secu­ri­ta­tem pacis confidant.
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht