Idea státu rakouského

I. Národ č. 96, 9. 4. 1865.

Komu pře­mýš­leti jest o ději­nách i osu­dech státu Rakous­kého, tomu nebude lze na dlouho vyhnouti se otázce: má-li stát ten svůj zvláštní účel, své zvláštní určení a povo­lání, ježto by jej činilo jed­no­tou a cel­kem a sta­no­vilo také hned s předu a povšechně jak obor tak i ústrojí jeho? a tudíž je-li to nějaký orga­nis­mus živý, jenž potře­buje k živo­bytí svému jisté míry hmoty a moci a jejího uspo­řá­dání vnitř­ního? – aneb je-li to pouhý kon­glo­me­rat zemí a náro­dův beze vnitř­ního ladu a skladu, jehož tvůrce byla náhoda, zdar mečový aneb (dle zná­mého poře­ka­dla) šťastné snoub­cův úmluvy, a jejž toliko meč drží dohro­mady? Jinými slovy: je-li stát Rakouský, jak v minu­losti, tak i za naší doby, nosi­te­lem a zástup­cem jisté idey, ježto uklá­da­jíc mu zvlášt­ní­po­vin­nost, činí se spolu záru­kou jeho trvání, aneb visí-li toto také jen od náhody, od štěd­rosti pří­rody při nadání ducha jeho panov­ní­kův a vla­da­řův, od měnivé přízně bohyně Bellony a od nestá­lých chou­tek náro­dův domá­cích i zahraničných?

Na otázku tako­vou, pokud mně vědomo, dávána posa­vad odpo­věď jen více méně mystická, od jis­tého rodu pochleb­ní­kův, jimžto jak poloha země kní­žet­ství Rakous­kého, tak i krev dynastie Habsbur­ské zdály se míti do sebe jakési zvlášt­nosti výtečné, zvoucí a opráv­ňu­jící je ku pano­vání nad svě­tem. Nebudu se zaměst­ná­vati vyvra­co­vá­ním domnění tako­vého; znaje se pomě­kud v ději­nách zemí těchto, nepo­zo­ro­val jsem nikdy, že by někdejší „deserta Bojo­rum“ byla sama v sobě jevila tajem­nou jakousi moc při­ta­ha­vou, aneb žeby slavný rod Habsbur­ský byl měl již ku př. ve XIV. sto­letí jakou čáku k tomu, co mu při­neslo teprv sto­letí XVI. Ovšem že rod ten, jako i jiní, veden byl pro­zře­tel­ností bož­skou ku pano­vání nad zeměmi a národy roz­lič­nými; to však dálo se ces­tou při­ro­ze­nou, a nikoli půso­be­ním něja­kým snad polouzá­zrač­ným. Jest to téměř obecná vada vědouc­nosti nyněj­šího poko­lení, že při uva­žo­vání poli­tic­kých útvo­rův doby naší obrací zře­tel svůj vždy jen k západu a zapo­míná pří­liš, jak ohromné bylo někdy půso­bení východu v ději­nách jak člověčenstva,tak i Europy zvláště. Vždyť veliké pře­vraty svě­tové při­šly nám všecky od východu, z Asie, počna od veli­kého stě­ho­vání se náro­dův až do usa­zení se vlády asi­at­ské v zemích Řec­kých, v kolébce naší civi­li­sace. Pováží-li se, jak hrů­zo­plodná bývala někdy pověstná onano „vagina gen­tium“, o níž za našeho věku již ani sle­chu není, musí se uznati, že náro­dové byd­lící na východu Europy, vět­ším dílem Slo­vané, měli neméně veli­kou úlohu před sebou, nežli Romani a Ger­mani a že pro­vedli neméně důle­ži­tou missí civi­li­sační, pře­mo­hše v boji více než tisí­ci­le­tém konečně všecky ony, osvětě křes­ťan­sko-evro­pej­ské od jak­živa odporné, ba nepřá­tel­ské živly, a uči­ni­vše je navždy neškod­nými. Však o této věci šířiti se nebylo by zde na místě; chtěl jsem jen pou­ká­zati k tomu, že i útvor státu Rakous­kého bral původ svůj, aspoň pro­stře­dečně, z veli­kého ruchu, pochá­ze­všího také z Asie, totiž z násil­ného vtí­rání se národu a pan­ství Turec­kého do Evropy.

Koneč­ným pádem Kon­stan­ti­no­pole r. 1453 nastala byla Europě nut­nost, posta­viti proti Turecké povodni hráz novou a pev­nější, nežli se uká­zala býti říše Byzan­tin­ská, od dávna mravně zprách­ni­vělá. Toť byla první a hlavní pří­čina ku povstání říše Rakouské (kte­ráž ovšem tohoto jmena ne hned uží­vala). Kdyby se bylo poda­řilo buďto Řekům cařihradským,buď mla­dému teh­dáž Duša­novu car­ství Srb­skému, buď konečně Mati­ášově Kor­vi­nově říši Uher­ské, vyhnati Turky z Europy zase: jsemť jist, že by náro­dové trojí dynastie, uher­ské, české a rakouské, buďto byli nikdy dob­ro­volně nespo­jili se, aneb aspoň žeby spo­jení jejich bylo nemělo trvání stoletého.

Vím, jak mnohé okol­nosti a pří­hody, jak roz­ma­nité chtíče sta­vily se na odpor utvo­ření a ustá­lení nové té říše: vím ale také, že za konečný zdar a vítěz­ství děko­vati bylo ne tak záslu­hám jed­not­li­vých osob (jichž já ovšem popí­rati nechci), jako raději tomu, co věk novější nazý­vati zvykl silou věcí (la force des cho­ses), čili potřebě nutné. Však i kdo nepřáli domu Habsbur­skému, při­či­ňo­vali se často ku pomoci jeho, jakožto náčel­níka v boji proti spo­leč­nému nepří­teli, hro­zi­všímu záhu­bou veš­ke­rému životu duchovním,u náro­dův západ­ních; a když v kos­te­lích křes­ťan­ských celé téměř Europy vzná­šely se prosby k bohu o požeh­nání a zdar zbraní domu Habsbur­ského, bojo­va­vších pod zna­me­ním sva­tého kříže proti půl­mě­síci, nabyly tím jak dynastie panu­jící, tak i spo­lek zemí jí pod­da­ných, zasvě­cení svého na dlouhé věky.

Ochrana proti Tur­kům bylo tedy první spo­lečné inte­resse i povo­lání, ježto pou­talo národy a panov­níky říše Rakouské na vzá­jem. K němu měly popředně smě­řo­vati snahy spol­kustát­ního, dle něho mělo co nej­více možné zří­zeno býti ústrojí jeho vnitřní; v něm zra­čila se, ať tak dím, první idea vzni­ka­jí­cího státu Rakous­kého. Za více než dvou­sto­le­tého trvání jeho zapus­tilo spo­jení pod jed­nou dynastií tak hlu­boké kořeny do života náro­dův růz­no­ro­dých, že odo­lati mohlo neho­dám časo­vým, i když onano idea počala tra­titi moc a půso­bení své, an věk nový nové vždy při­vo­dil inte­ressy a potřeby. Mezi moc­nostmi západní Europy bývali pape­žové Římští vždy nej­věr­něj­šími spo­jenci a pomoc­níky domu Rakous­kého v boji proti hro­zící od Tur­kův pohromě. Pří­čin a okol­ností vyklá­dati netřeba, jsouť na snadě pro kaž­dého. Ale poměr tento, neméně nežli špa­niel­ské vycho­vání panov­ní­kův Rakous­kých, dal k tomu pod­nět, že moc­náři obojí, císa­řové totiž i pape­žové, stáli věrně k sobě, i když nastalo roz­tr­žení církve křes­ťan­ské západní; ono pak nastalo, pro­tože pape­žové zása­dou auto­rity javše se vymě­řo­vati čáru, kam a pokud vědouc­nost a vůle lid­ská krá­četi by měla, usi­lo­vali udr­žeti, zasta­viti a tak říkaje zamra­ziti je na tom stupni vývoje, kte­ré­hož dosáhly byly v XV. sto­letí; naproti čemuž valná křes­ťan­stva část odhod­lala se krá­četi návo­dem rozumu svo­bodně dále, tře­bas ani nevě­dělo se, kam cesta dovede. Proto když násle­do­valy půtky o nábo­žen­ství, jimižto západní Europa v XVI. aXVII. sto­letí zmí­tána byla, panov­níci rodu Habsbur­ského stali se hlav­ními háji­teli zásad z Říma hlásaných.

Takto záhy počala se dvo­jiti úloha státu Rakous­kého: s jedné strany bylo mu hájiti křes­ťan­stvo před náva­lem maho­me­dán­ství, s druhé zame­zo­vati pokrok tak zvané refor­mace cír­kevní. Soli­dár­nost zásady auto­ritní v oboru jak cír­kev­ním, tak i stát­ním, ba i vědec­kém, nesla to s sebou, že Rakousko po celá sto­letí (vyjí­maje krát­kou dobu Jose­fin­skou) uza­my­kalo a ohra­žo­valo se proti pokro­kům ducha novo­vě­kého, jak v církvi a ve vládě civilní, tak i ve vzdě­la­nosti a osvětě vůbec; auto­ri­tou vymě­řo­valo se náro­dům, pokud a co věřiti a jak každý smýš­leti a cho­vati se měli; cen­sura i poli­cie sta­rala se o to, aby rozum i vůle lid­ská nikde nevy­ši­nuly se z kolejí pře­de­psa­ných. Pod­stata i hlavní známka sys­temu tako­vého byla pouhá negace: aby duch nezbuj­něl snad nebez­pečně, držán jest ve všem přísně na uzdě; stromu vědouc­nosti a působ­nosti lid­ské nedáno vyví­jeti se a růsti dle pří­rody, ale jako někdy v zahra­dách fran­couz­ských, jen pokud dovo­lo­valy zahrad­ní­kovy pro­vázky a kleště. Takto nadlouho sví­rán jsa duch, musel konečně buďto zakrsati a hynouti, aneb mocí svou vnitřní pro­trh­nouti vazby, vyma­niti se a nastou­piti dráhu pokroku. Kterak pře­vrat takový udál se v Rakousku veli­ký­mi­bou­řemi roku 1848, jest ještě u všech vrs­tev­ní­kův našich v živé paměti. Od té doby pře­stala onano negace a reakce býti hlav­ním pra­vi­dlem i vodít­kem vlády Rakouské, ačkoli za minis­tra Bacha zdálo se některý čas, jakoby tato chtěla vrá­titi se k ní zase; neboť vedle zásady auto­rity (kte­réž ovšem v každé jaké­koli spo­leč­nosti lid­ské vždy a naprosto bývá potřebí), uvol­něno bylo již zásadě rozumu a vůle lid­ské v té míře, a vliv i půso­bení ducha novo­věké osvěty stalo se bylo tak moh­út­ným, že návrat do minu­losti nemohl býti nežli zdán­livý a dočasný toliko.

Když tedy říše Rakouská pře­stala býti ští­tem ochran­ným jak proti Osman­stvu v sobě zakrsa­lému a jem nesvor­ností vlád křes­ťan­ských podnes v bytu zacho­va­nému, tak i proti duchu a zása­dám osvěty novo­eu­ro­pej­ské, líče­ným a zamí­ta­ným v lis­tině na slovo vzaté doby nej­no­vější: pře­stalo-li také a ztra­tilo-li se i zvláštní jeho povo­lání, jeho idea i účel, ježto ve sku­tek uvesti a vypl­niti nynější Rakousko má, i jen ono samo­je­diné vypl­niti může? či nastala již ta doba, kde růz­no­rodí náro­dové Rakouští, nema­jíce spo­leč­ného inte­resse ani spo­leč­ného účele, mají a budou sta­rati se jen každý sám o sebe, a zůstá­vati po spolu jen pokud křeh­kou železa mocí pohro­madě udr­žo­váni budou?

Odpo­vědi na otázku tuto za našeho věkudá­vají se, ač ne vždy na hlas, roz­ličné. Mnozí, přemnozí, zvláště cizo­zemci, zapí­rají naprosto jaké­koli zvláštní povo­lání státu neboli říše Rakouské co jed­not­ného celku: a poně­vadž Rakousko po tak dlouhé časy oká­zalo se býti jen ští­tem reakce v Europě, proho zdá se jim, žeby dobře bylo, kdyby celek ten roz­padl se zase v původní své částky. Jiní při­zná­vají sice státu Rakous­kému jisté zvláštní účely a povo­lání, ale různí se v usta­no­vo­vání a pojme­no­vání jejich: jed­něm má Rakousko býti mocí ochran­nou kato­li­cismu jak vůbec, tak zvláště na východu Europy, kdežto jiní poža­dují od něho uznání rov­no­práv­nosti všech řád­ných nábo­žen­ských kon­fessí; jedni dávají mu za úlohu, šířiti moc a kul­turu němec­kou na východ, jiní uklá­dají za povin­nost v nynější době, kte­ráž nene­vhodně sluje dobou národ­ností pro­bu­ze­ných, usku­teč­niti v lůně svém zásadu rov­no­práv­nosti všech náro­dův. Konečně jest i strana, nyní sice mlčící avšak neod­ří­ka­jící se, která pova­žu­jíc vše, co teprv od roku 1848 se dálo, za nešťastné poblou­zení, touží a oče­kává návratu do sta­rých kolejí abso­lu­tismu zase, aby obno­vily se blahé doby víry a poslu­šen­ství, kdež­toby dopřáno bylo tu hie­rar­chii, tu vysoké aris­to­kra­tii, tu vojen­ským náčel­ní­kům, tu bureaukra­tii, pro­vo­diti vůli svou pod ští­tem a jme­nem panov­ní­ko­vým. Rakousko mělo by státi se něja­kým Eldo­ra­dem těchto tříd,ježto trpíce v jiných zemích čím dále tím větší ujmy, upí­rají k němu zraky své, co [ku] posled­nímu útočišti.

Skou­mejme nej­prv, jaké vyhlídky do budouc­nosti má strana posledně jme­no­vaná. Nelze zapí­rati, že jak nyní věci stojí, její tužby a naděje daly by se usku­teč­niti na čas; nebylo by k tomu tuším více potřebí, nežli pou­hého kom­manda shůry. Nicméně nevě­řím, žeby našel se mezi stát­níky našeho věku, kdo by radil ku pokusu tako­vému. Nemys­lím sice (nehledě ani na svaté stá­to­právní závazky), žeby radě takové ve Vídni odpo­vě­dělo se tak, jako v Paříži odpo­vě­dělo se radě Polig­na­cově; jsem pře­svěd­čen, že ví se i ve Vídni dobře, kterak ku pro­ve­dení a udr­žení toho skutku pře­de­vším potřebí bylo by zná­mého Mon­tecu­cul­ského ner­vus rerum geren­da­rum, který při stát­ním dluhu tří­mil­li­ar­do­vém, při napnu­tých do výše již téměř nesne­si­telné daních a poplat­cích, a při roč­ním defi­citu 50 až 100millionovém nesnadně dal by se zjed­nati. Avšak i bez ohledu na moud­rost neb nemoud­rost stát­nic­kou dá se tvr­diti, že starý onen patri­ar­chální abso­lu­tis­mus, též jako feu­da­lis­mus, již se pře­žili a stali se v Europě novo­věké naprosto nemož­nými, any usy­chají čím dále tím val­něji všecky kořeny v životě náro­dův, jimiž nabý­vali síly životní. Ve veřej­ném mínění veš­ke­rého vzdě­la­ného světa stal se za naší doby pokrok nepo­pí­ra­telný k lep­šímu. Ačkoli důle­žitý a pod­statný roz­díl mezi „svo­bo­dou“ a „pano­vá­ním“ nezdá se ještě býti dosti na snadě mno­hým nejen oso­bám, ale i celým­ná­ro­dům, předce již uml­kají co den více onino filo­so­fové, kte­říž učili, že jako ponětí dne, světla i tepla jen za pro­ti­vou noci, tmy a chladu nabý­vají významu a obsahu svého, tak že ani svo­body nemůže býti tam, kde není poroby co pro­tivy její, a že otroc­tví jed­něch jest i musí býti při­ro­ze­ným pod­kla­dem a pod­mín­kou svo­body dru­hých. Ba chvála bohu! důsto­jen­ství člo­věka nabylo za naší doby již tak vše­o­bec­ného uznání, že již ku př. ve spo­leč­nosti vzdě­lan­cův nikdo netrou­fal by si tvr­diti oprav­dově in thesi, žeby člo­věk jaký­koli rodil se co pouhá věc a co maje­tek někoho jiného; ježto hordy ony bělo­chův, kte­réž zastá­valy řeči takové in praxi mečem v rukou, dodě­lá­vají právě nyní v již­ných kra­ji­nách Ame­ric­kého sou­státí. Pravda ta, že lidé všickni, bez roz­dílu ple­men, vyznání a sta­vův, jsou synové jed­noho otce na nebe­sích, jest jedna z nej­ušlech­ti­lej­ších zná­mek a strá­nek nauky křes­ťan­ské; i ačkoli ona při­jmu­tím do lůna církve náro­dův zpup­ných, lou­pež­ných a výboj­ných bez odřek­nutí se chtí­čův pohan­ských, utr­pěla zatem­nění více než tisí­ci­leté v myslech valné vět­šiny křes­ťan­stva, předce nedala se nikdy udu­siti a umo­řiti cele, alejako každé símě živé nepře­stá­vala domá­hati se zrůstu vždy moc­něj­šího, někdy i pod­po­rou vše­li­kých sekt kacíř­ských, až jí posléze filo­so­fie fran­couz­ská XVIII. sto­letí nej­plat­něji dopo­mohla ku koneč­nému sku­teč­nému vítěz­ství. Vše­o­becné pano­vání té pravdy, že v celém poko­lení lid­ském není pod­stat­ného roz­dílu jiného, nežli co do stupně vyvi­nutí dušev­ních jeho sil, a že člo­věk nikde není aniž může býti pou­hým nábyt­kem, dobyt­kem nebo majet­kem jiného, ale že všude jest oso­bou, obda­ře­nou od boha rozu­mem a vůlí a odpo­věd­nou mravně za všecko své chtění a činění – pano­vání této pravdy, pra­vím, nabylo v posled­ních těchto létech důle­žité sankce také na východu Europy, vyma­ně­ním a osvo­bo­ze­ním rus­kých muží­kův, i uve­de­ním jiných veli­kých reform ve smyslu novo­věké osvěty do říše carovy, takže před­ví­dati jest bez­po­chyby, že než jedna gene­race, národ Ruský, posud téměř jen pas­sivný, vystoupí co moc­nost aktivná na dějiště svě­tové, a to ve smyslu sta­ro­slo­van­ské demo­kra­tie. Do podrob­ného této věci odů­vod­nění nemohu se zde pus­titi, ano by mne vedlo pří­liš od cíle. Chtěl jsem jen doká­zati, že těm, kdo ještě kochají se nadějí na návrat doby starého abso­lu­tismu a feu­da­lismu, tratí pod nohama půda čím dále tím val­něji, a že formy tyto vládní stá­vají se čím dále tím urči­těji pou­hým anachronismem,nenalezajícím více ni pod­pory ni života v duchu věku našeho. Chtěl jsem dáti na sra­zu­mě­nou, že marná jest vše­liká naděje na trvalý opět pro­spěch starého abso­lu­tismu, při zje­vení a zmá­hání se ducha novo­vě­kého i křes­ťan­ského pospolu; že abso­lu­tis­mus onen jen tam dařiti se může, kde panuje víra o člo­vě­čen­stvu věčně nedo­spě­lém na rozumu a vůli a potře­bu­jí­cím poruč­ní­kův s hůry: že ale víra tato hyne vůčihledě ve všech světa kon­či­nách, a že pro víru zemře­lou mezi lidmi nebývá více z mrtvých vstání. Proto však ještě nejis­tím, žeby uve­dení abso­lu­tismu jiného spů­sobu a ve for­mách posa­vad neví­da­ných také již nemož­ným se bylo stalo: ale další roz­jí­mání této věci bylo by zde nemístné a ještě bez prak­tické potřeby. Jak nyní věci stojí, jsemť aspoň pře­svěd­čen, že nena­jde se ve Vídni stát­ník tak „geni­alní“, jenžto by se poku­sil o vytrh­nutí let 1848 až 1865 z života náro­dův rakous­kých a o při­vští­pení tohoto k roku 1847 zase v bývalé jeho pod­statě a formě. Tím ale kle­sají spolu také vyhlídky neboli chance těch, kteří rádi by uklá­dali státu Rakous­kému za úkol pano­vání strany jedné nad dru­hými v ohledu cír­kev­ním a národ­ním, t. j. pan­ství církve kato­lické a národ­nosti německé. Jakož není pána, kde není slu­žeb­níka, tak i pano­vání jed­noho živlu cír­kev­ního neb národ­ního dalo by se usku­teč­niti jen násil­ným­podro­be­ním ve službu živlův ostat­ních. Jestliže ale násilné podro­bo­vání jed­not­li­vých osob fysic­kých příčí se proti citu spra­ved­li­vosti, ovlá­da­jí­címu veřejné mínění nového věku, muselo by podobné naklá­dání s oso­bami mrav­ními, totižto spolky nábo­žen­skými a národy celými, urá­žeti tím více ducha huma­nity a pra­vého křes­ťan­ství, a dalo by se pro­vesti jen tam a potud, kde a pokud osoby ty vedly by život duchavně tak otu­pělý, že by ani ku pově­domí při­ro­ze­ného práva svého vznésti se neu­měly. Jináče potřebí bylo by k udr­žení pro­střed­kův násil­ných pře­de­vším opět onoho ner­vus rerum geren­da­rum, o kte­rémž víme, že se ho státu našemu více nežli čeho­koli jiného nedostává.

Ale pomina zásady rov­no­práv­nosti cír­kevní, kte­réž i v jiných stá­tech mimo Rakousko ve stejné míře se upo­tře­buje, i v Rakousku samém nevalný odpor se klade, obrá­tím se již k rov­no­práv­nosti národní, ježto dotýká se státu našeho u větší míře, než kte­ré­ho­koli jiného, a stává se také pří­či­nou a před­mě­tem spo­rův živěj­ších a rozsáhlejších.

II. Národ č. 99, 12. 4. 1865.

Zásada rov­no­práv­nosti náro­dův jest rovně tak stará, jako nauka při­ro­ze­ného práva vůbec; pra­men obo­jího jest ono vrcho­viště, z něhož ply­nou i mrav­nost i právo, při­ká­zání totiž do srdce lid­ského hlu­boce vští­pené: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“. Stá­loť to arci zápasy kruté a mno­ho­věké, nežli bož­ská tato jis­kra v duši člo­věka vzkří­sila i rozní­tila se v té míře, že mohla posta­viti se v rov­no­váhu a odo­lati při­ro­zené také v lid­stvu hovad­nosti, t. j. ego­ismu suro­vému a vše­po­ží­ra­jí­címu. Proto také stalo se, že právo sou­kromé, čili bych tak řekl, mezi­o­sobní, došlo dříve uznání a plat­nosti vše­o­becné, nežli právo mezi­ná­rodní, ano pouhé hmotné násilí roz­ho­do­valo po věky a roz­ho­duje s vět­šího dílu až podnes mezi národy. V pokroku civi­li­sace utvo­řily seo­všem i v tom oboru zásady práva, ježto došly za našeho věku vše­o­bec­ného uznání: ale dějinný ten sku­tek, že původně národ každý míval svou zvláštní vládu pro sebe a byl tudíž stát­ním cel­kem zvlášt­ním, měl to za násle­dek, že právo mezi­státní a mezi­ná­rodní pova­žo­váno po celá sto­letí a pova­žuje se s vět­šího dílu až podnes za iden­tické, za jedno a totéž. Avšak pokroky cen­t­ra­li­sace i decen­t­ra­li­sace svě­tové spů­so­bily to již dávno, že ponětí „stát“ a „národ“ pře­staly býti jedno a totéž, pře­staly dopa­dati jedno na druhé a krýti se na vzá­jem; neb neje­deu národ roz­dě­lil se na více stá­tův, a neje­den stát zahr­nul do sebe více náro­dův. Také feu­dalní smysl slova „národ“, zna­či­vší někdy jen poli­ticky opráv­něné oby­va­tel­stva třídy a vylu­ču­jící z něho lid obecný (v Uhřích) a chlopy (v Pol­sku), stal se ana­chro­nis­mem od té doby, co v celé již tuším Europě zru­šen sta­vov­ský sche­ma­tis­mus a polo­žen mezi starobylosti.

Nej­no­věji pak počal slo­vům „národ“ a „národ­nost“ (nation et nati­o­na­lité) pod­klá­dati se smysl ještě jiný, zvláště na západu Evropy, kdežto „náro­dem“ sluje onen živel ve státu, který někdy, pokud pano­vali Lud­ví­kové XIV. s hes­lem „l’état c’est moi“, nazý­ván byl oby­čejně jen „věr­nými pod­da­nými“; „národ­ností“ pak značí se snaha oněch pod­da­ných, nabyti a poží­vati práv politických.Ve smyslu tomto berou se ona slova také ve zná­mých lis­ti­nách nedávno pro­šlých v Paříži a v Římě (8, pros. 1864). Netřeba však mnoho důka­zův, že to zma­tek jest ve poně­tích, udr­žo­vaný ovšem na jis­tých mís­tech zou­mysla, o němž ale přáti jest, aby pomi­nul aspoň v oboru vědec­kém. U nás užívá se pra­věji slov těch ve smyslu jejich gene­tic­kém a původ­ním, hlavně ohle­dem na roz­díly jazykové.

Že cit, pově­domí a plat­nost zásady národ­nosti, ve smyslu dotče­ném, za našeho věku zmáhá se a roste ve všech kon­cích a kra­jích vzdě­la­ného světa, to jest pravda, kte­réž již nepo­pí­rají ani přá­telé, ani nepřá­telé. Pokroky v mecha­nice a che­mii zjed­ná­vají duchu lid­skému vždy vět­šího vítěz­ství a větší vlády nad pří­ro­dou. Zvláště paro­chody a tele­grafy, pře­má­ha­jíce při­ro­zené pře­kážky pro­story spů­so­bem téměř zázrač­ným, sbli­žují všecky národy, všecky vlády, všecky vyni­ka­jící duchy celého vzdě­la­ného světa k sobě vespo­lek, a usnad­ňují jejich mezi sebou obco­vání, téměř jakoby pospolu byli a pohro­madě, takže vzdě­lan­stvo veš­ke­rého oboru zem­ského stalo se již jako jedno jediné pub­li­kum, a že city a myš­lenky pro­je­vené na jed­nom konci světa pro­lí­tají co nevi­dět všecky roz­lič­ných kra­jin pro­story, a nale­zají oka­mži­kem ohlas a sou­cit aneb odpor u všech náro­dův i všech vrs­tevspo­le­čen­ských. Jest to zjev oné veliké cen­t­ra­li­sace svě­tové, o níž mně již často naho­dilo se mlu­viti veřejně. Ale nestihly onen duch, jenž ulo­žil světu zákony věčné, pojal mezi ně také zákon pola­rity, aby udr­žela se v něm rov­no­váha a směr jed­no­stranný aby nevy­vrá­til ho z kolejí pře­de­psa­ných. Proto čím více všecko sou­rodé se pojí, tím více růz­no­rodé se odstr­kuje; čím více náro­dové dohro­mady se stý­kají, tím více spat­řují, poci­ťují a uzná­vají také při­ro­zené roz­díly své, a čím val­něji působí s jedné strany moc jed­no­tící, tím ráz­něji budí se na druhé straně odpor proti ní. Směle dá se říci, že uni­forma vše­ho­míra nebyla i nebude nikdy při­ká­zá­ním božím. Pro­tož i zásada národ­nosti má i při­drží úlohu svou v oeko­no­mii světa na věky, a všecko lid­ské hor­lení i bro­jení proti ní bude vždy jen jako fou­ká­ním proti větru; může sfouk­nouti tu i tam drobty nepa­trné, ale proti spoustám vět­ším ukáže se vždy a všude býti málo­moc­ným. Zásada ta jest ještě jen v počát­cích val­ného svého půso­bení, a konce jejího nelze před­ví­dati oku smrtelnému.

Neníť to planá otázka, zdali národ­nost ve smyslu dotče­ném (pokud totiž roz­díl jest mezi náro­dem a stá­tem), má do sebe sku­teč­nou rea­litu, aneb je-li pou­hým toliko pomys­lem, jalo­vou abs­trakcí? A když, jakož dou­fám, nikdo zapí­rati nebude rea­lity její, slu­šíptáti se dále: je-li každý národ, co do celku svého, jakousi mravní a právní oso­bou, čili není? Za to mám, že aspoň mezi mys­li­teli nebude ani o tom odporu. Náro­dové jako ku př. Čechové, Poláci, Madaři, Němci atd. jsou sku­tečné rea­lity, jsou cel­kové zvláštní a živí, mající každý své pově­domí, své chtění, své spo­lečné inte­ressy, a tudíž i povin­nosti a práva: jsou tedy sku­tečné osoby mravní a právní. A nikdo nebude zapí­rati, že ku př. Němci, žijící ve stá­tech Rakous­kém, Prus­kém, Rus­kém i Fran­couz­ském, mají své spo­lečné inte­ressy národní, o nichž trvati mohou v oupl­ném a přá­tel­ském sou­hlasu, tře­bas by vlády jejich, a tedy stá­tové jme­no­vaní, hádali a sápali se mezi sebou až do krveprolití.

Že pak nauka o právu mezi­ná­rod­ním ve smyslu tomto kme­no­vém ještě není vzdě­lána, při­pi­so­vati sluší okol­nosti té, že dosa­vadní vzdě­la­va­telé její, Ang­li­čané, Fran­couzi, Holand­čané, Ita­li­ani a Němci, živi byli v zemích, kde ponětí národu a státu splý­vala více méně v jedno, že v Rakousku duch ini­ci­a­tivy oboru nauč­ném před r. 1848 neje­vil se leda ve filo­lo­gii slo­van­ské a poně­kud i v tak řeče­ných sciences exac­tes, a konečně že zásada národ­nosti ve smyslu našem obje­vila se teprv za naší doby co živá moc­nost, povzbu­zena byvši poprvé valně v boji náro­dův proti Napo­le­o­novi I. a vystou­pi­vši na dějiště svě­ta­si­lou pře­vlá­da­jící teprv r. 1848. Takéť, pokud mně vědomo, sjezd Slo­van­ský v Praze téhož roku byl první veřejný sbor vzdě­lan­cův, který pojed­ná­val o ní, a zvláště o zásadě rov­no­práv­nosti všech náro­dův ex pro­fesso, a uznal i vyznal spolu veřejně, že stát Rakouský za naší doby má povo­lání, slou­žiti jí za hlavní jeviště a za vzor.

Také již toho léta počalo se jed­nati o pravdě té v zemích Rakous­kých dosti hlu­ěně, a ku př. ministr Bach byl mezi prv­ními, kteří na sněmu říš­ském ve Vídni krásná o té rov­no­práv­nosti pro­ná­šeli slova, ačkoli k vyko­ná­vání před­pi­sův jejích jen na mále byl ocho­ten. Nicméně zásada ta dle smyslu a učení našeho při­jata byla teh­dáž do pro­gramu minis­ter­ského, z něhož pak vytra­tila se pomalu záro­veň s jinými zása­dami libe­ral­ními, když za potřeb­nou poklá­dána zase vláda více méně absolutní.

V době tak řečené Bachov­ské zásada rov­no­práv­nosti národní neza­přena sice nikdy výslovně s hůry, ale zásada jiná, s ní neshodná, ba přímo jí odporná, nabý­vala jak v the­o­rii tak i ve praxi vždy val­nější plat­nosti: bylať to zásada o šíření německé kul­tury na východ. Kdyby se jí rozu­mělo bylo upřímně, a kdyby hla­sa­telé nauky této podo­bali se byli apoš­to­lům, při­ja­vším ducha sva­tého s hůry, aby­hlá­sali evan­ge­lium všem náro­dům jazyky jejich při­ro­ze­nými (viz Skutky apoš­tolské v kap. 2), nebylo by hrubě co namí­tati proti počí­nání jejich, ba mohlo by tytýž i se vděč­ností při­jí­máno býti: ale zpo­zo­ro­valy to hned i děti, že to byl pouhý eufe­mis­mus, zakrý­va­jící snahu, pový­šiti národ­nost němec­kou na to místo, kdežto by nejen pano­vala národ­nos­tem ostat­ním v Rakousku, ale málo po málu i podrý­vala je a při­pra­vila konečně o život jejich. Mělať zajisté veš­kera kul­tura, t. j. veš­kero duchovní vzdě­lání, a tudíž i veš­ke­ren národní život, při­vá­zán býti výhradně k jazyku němec­kému, po čemž násle­do­vala by ces­tou při­ro­ze­nou dříve nebo poz­děj i smrt národ­ností jiných. To mohlo nezdáti se křiv­dou a bez­prá­vím, pokud náro­dové někteří neměli do sebe vědomí a života národ­ního, pokud nepo­klá­dali národní byt­nost svou za něco milého a žádou­cího, pokud nemí­nili zacho­vá­vati a brá­niti jí: ale za našeho věku, kde pro­ci­tují jeden po dru­hém náro­dové sebe zane­dba­nější a ospa­lejší, jakmile kou­zelný prut novo­věké osvěty jich se dotýká, trýz­nění a vražda národ­ností stává se hří­chem neméně do nebe vola­jí­cím, nežli trýz­nění a vražda kte­ré­ho­koli rozum­ného útvoru božího.

Či snad náro­dové nemají při­ro­ze­ného práva k zacho­vání sebe? Vždyť mají povin­nost vzdě­lá­vati se, to jest kří­siti a roz­ně­co­vati jis­kru­bož­skou v sobě; a od té povin­nosti nikdo na světě nemá moci dispen­so­vati jich. Vzdě­lání mysli bez vzdě­lání řeči jest holý nesmysl, a ušlech­tění jazyka jest pod­mín­kou ušlech­ti­lej­šího života duchov­ního. I poně­vadž povin­nost bývá spolu mat­kou práva (viz Vat­tel, Droit des gens, Préli­mi­naires, § 3), tedy my, majíce povin­nost, vzdě­lá­vati jazyk svůj, kte­réž povin­nosti nikdo nás zpro­s­titi nemůže, máme i právo, činiti tak, a nikdo nemá pro­ti­viti se tomu, ani klásti nám v tom pře­kážky. Zacho­vání a vzdě­lá­vání národ­nosti jest při­ká­zání a zákon mravní, kte­ré­muž nemůže dero­go­vati nižádné při­ká­zání positivné.

Kon­flikt práva i povin­nosti, který ve právě sou­kro­mém čili mezi­o­sob­ním a právě stát­ním nasky­tuje se sku­tečně, je-li možný také ve právě mezi­ná­rod­ním? Osoba fysická ku př. má povin­nost i právo, šet­řiti a zacho­vati život svůj, a předce ukládá se jí někdy zase povin­nost, jíti do boje a obě­to­vati tam život svůj za vlast, za obecné dobré: může-li podobně žádati se, aby národ některý zapřel se sám a obě­to­val se za jiné národy? Ať roz­hod­nou otázku tu náro­dové dle pra­vi­dla: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň,“ odpo­věd jejich nebude pochybna. Však ještě nena­šel se ten filo­sof, kte­rýž by byl tvr­dil, že národ ten neb onen, z lásky neb z úcty k národu jinému, povi­nen byl oddati se na smrt. Nyní polo­žíme-li násle­du­jící praemissy:

ve státu Rakous­kém pano­vati má právo a zákon (t. j. vůle veš­ke­ren­stva stát­ního), a nikoli hmotné násilí aneb libo­vůle jed­něch nad druhými;
stát Rakouský skládá se z náro­dův různorodých;
žádný národ nemá práva nad náro­dem jiným, aniž má neb může uží­vati tohoto co pro­středku k ouče­lům svým zvláštním:
tedy nevi­dím, kterak by z nich bez maka­vého para­lo­gismu, vyvo­diti se dalo co jiného, nežli zásada rov­no­práv­nosti náro­dův v Rakousku. Kdo staví se zásadě té na odpor a popírá ji i the­o­re­ticky (jakož činili Uhři r. 1848, dříve nežli, nedlouho před kata­stro­fou u Vilá­goše, při­znali se k ní v Sege­dině v čer­venci 1849), musí vyvrá­titi pře­de­vším prae­missy tyto buďto všecky, nebo kte­rou­koli z nich; aniž na tom záleží, ve kte­rém pořádku ony se kla­dou. Kdo ale uznává zásadu v the­o­rii, a pro­tiví se pro­ve­dení jejímu ve praxi: jakým jme­nem má nazý­ván býti mudřec takový?

Nesmíme bohu­žel tajiti se tím, že odpor proti zásadě rov­no­práv­nosti ve praxi nepo­chází jediné od oučast­ní­kův vlády říš­ské i zem­ské v Rakousku, ale že jeví se ještě kru­těji v duchu a smýš­lení někte­rých náro­dův proti dru­hým: potká­váme se s tako­vým dosti valně zvláště u Něm­cův a Maďa­rův, a poně­kud také u Polá­kův a Ita­li­a­nův. Poně­vadž půso­be­nídvou posled­ních v ohledu tom méně mocné jest a obme­zené u Ita­li­a­nův na pří­moří Adri­a­tické, u Polá­kův na částku Haliče toliko, nebudu na tomto místě obí­rati se s nimi zvláště. Ke všem těmto náro­dům dá se obrá­titi záro­veň slavně známá prů­po­věď: „Blá­hoví? chcete svo­bodě, a nechcete právu a spravedlnosti!“

Neza­pí­rám, že Uhři mají právo těšiti a chlu­biti se téměř tisí­ci­le­tým trvá­ním ústavy zemí svých a zasa­zo­vati se o další její zacho­vání, ač v okol­nos­tech a for­mách časem poně­kud změ­ně­ných: ale ani neo­hlédaje se k otázce, byla-li ústava uher­ská hned od počátku původu maďar­ského nebo-li slo­van­ského, přál bych aspoň, aby v Uhřích neza­po­mí­nalo se až pří­liš na dvě věci významu velmi důle­ži­tého: nej­prv na nesmírné oběti, při­ná­šené ze zemí koruny České po celá dvě sto­letí (XVI. a XVII.) na obranu koruny Uhen­ské, když koní chvosty pano­valy na hradě Budín­ském, – teh­dáž jeden ze sně­mov­ní­kův čes­kých ptal se, ovšem blá­hově, stálo-li celé to krá­lov­ství Uher­ské za tolik, co jen z Čech na zacho­vání jeho vyna­lo­ženo bylo; – a druhé, že zásada rov­no­práv­nosti národní nena­chá­zela v niža­dné zemi doko­na­lejší plat­nosti a garan­tie, nežli právě v Uhřích po všecka ta sto­letí, pokud pano­vala v nich stará ústava i pokud jazyk latin­ský byl jim jazy­kem­di­plo­ma­tic­kým, úřed­ním a škol­ním; sku­tečné nebez­pečí zastihlo ústavu tu teprv od té doby, co jí odjata základní tato její pod­pora. Věru málo kdo bude zapí­rati, že by neblahé udá­losti v zemích koruny Uher­ské r. 1848 byly se pře­de­šly dekre­tem Sege­dín­ským, ode mne již dotče­ným, kdyby on jen před oným rokem byl nalezl své neto­liko pro­hlá­šení ale i sku­tečné pro­ve­dení; neb vyšed teprv jakoby post festum a k tomu ještě tak říkaje in par­ti­bus infi­de­lium, nemohl míti vlivu a půso­bení žád­ného. Takéť po vydání diplomu říj­no­vého 1860, když vrá­cena Uhrům aspoň částka dávné jejich auto­no­mie, nespo­me­nuto si na neplatné ony dekrety, a zave­deno nejen do ouřa­dův a škol, ale i do veš­ke­rého ústrojí stát­ního zase výhradné pano­vání samo­spa­si­telné maďar­činy. Jaká od té doby nucení, jaké zpup­nosti a křivdy se dějí ku př. Slo­vá­kům, neto­liko v úřa­dech, ale i v životě spo­le­čen­ském, zvláště od národ­ních rene­ga­tův někte­rých, nepo­třebí zde r vyklá­dati, ano jest dosti obecně známo. Zou­my­slná i strojná tato maďa­ri­sace jest v těle říše Rakouské vřed bolavý a velmi pováž­livý: nebude-li brzy ulé­čen, uvede zdraví a život celého tělesa v nebez­pečí. Nejsem já i nebyl jsem nikdy nepří­te­lem Maďa­rův; ztrá­viv mnohá léta svého mládí v důvěr­ném s nimi obco­vání, spří­z­nil jsem se s mno­hými z nich a poznal i hlubší pří­činy, které co do národ­nos­tik tou­hám a sna­hám výstřed­ním je pudí a počí­nání jejich jestli ne ospra­ve­dl­niti, aspoň omlu­viti by měly. Cítíť oni bolestně osa­mo­ce­nost svou u pro­střed náro­dův euro­pej­ských; od té doby, co slavný Her­der před­po­ví­dal jim, že uto­nou časem svým v moři náro­dův těchto, a co císař Josef II. jal se aneb aspoň zdál se při­spí­šo­vati dobu tu, pro­citli jako k novému životu, a při­ro­ze­nou svou ener­gií jali se při­pra­vo­vati vše­liké pro­středky ochranné proti takové pohromě; pobá­daly je k tomu také poznámky a počty sta­tis­ti­kův někte­rých, tvr­dí­cích, že man­žel­ství maďar­ská od pří­rody méně plodná bývají, nežli ku př. slo­ven­ská i rumun­ská, i násled­kem toho že musí národu jejich vždy více ubý­vati, jiných pak při­bý­vati. Tím vším utvo­řily a roz­ší­řily se mezi nimi, v poměru k náro­dům jiným, obava jakási a popud, jichž snad ani sami sobě dosti pově­domi nejsou, ale kte­réž nad jiné moc­něji působí v citu a mysli jejich, a vymě­řiti se dají forumlí (pro­sím za odpuš­tění slovu suro­vému, ale tref­nému) „nese­žeru-li já tebe, seže­reš ty mne.“ Proto krá­čejí odhod­laně a srd­natě (ač tytýž ne bez hry­zení svě­domí) na dráze nastou­pené ku poma­ďa­ření neboli „seží­rání“ jiných národ­ností v zemi své. Vím, že umějí zastí­rati počí­nání své také jinými potře­bami stát­ními a huma­nit­ními, ale vím také, že řečmi jejich žádný člo­věk rozumný zasle­piti se nedá.Strach bývá špatný rádce, a oni pro pojiš­tění své budouc­nosti měli by bez meškání nastou­piti na dráhu jinou. Neb dejme tomu, že se jim podaří okles­titi neb ohlo­dati tu i tam valný štěp slo­van­ský; ba dejme tomu (posito sed non con­cesso), že poma­ďaří konečně všecky Slo­vany v zemi své: pak budou i potom ještě slabší nežli pro­tiv­níci jejich, a tito, podráž­děni jsouce tako­vou dlou­ho­vě­kou praxí seží­rání národ­ností cizích, pozdvih­nou se opět proti nim spo­je­nými silami, a oni již nebu­dou moci pro­tes­to­vati proti právu odvetu. Kdo sla­bým se cítíš, nehle­dej úto­čiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany brou­šený, ale hleď spo­jiti se s tím, co jest nej­moc­něj­ším na světě, abys jím nabý­val vždy nové síly: jest to právo a spra­ved­li­vost, kte­réžto, ač nási­lím často a dlouho dušené, po dočas­ném pádu zdvi­hají se vždy v ros­toucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odo­lají konečně všem bra­nám pekel­ným! Takž i Madaři jistě lépe pojistí budouc­nost svou, když s obvyklou svou ener­gií hájiti se jmou zásady „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“, nežli když se pustí do „bellum omnium con­tra omnes.“ Kterak zásada rov­no­práv­nosti národní ve vlasti jejich usku­teč­niti by se měla, to ač jest úlo­hou nesnad­nou, jim přcdce nestane se nemož­nou, jestliže jen tolik upřímné dobré vůle k vyří­zení jejímu při­ne­sou, kolik rozumu mají.

O cho­vání se Něm­cův, zvláště Rakous­kých, k zásadě rov­no­práv­nosti národní nechci se zde šířiti: musel bych vyná­šeti věci mně i jim pří­liš nemilé, aniž by mně méně příkro bylo mlu­viti je nežli jim sly­šeti; musel bych opa­ko­vati, co již jiní přede mnou vylí­čili živěji a ráz­něji, nežli by mně se poda­řilo. Nehledě na nesčí­slné články v novi­nách slo­van­ských kte­ré­ho­koli nářečí, ve kte­rýchž o smýš­lení Něm­cův ohle­dem na Slo­vany řeč bývá, při­po­mí­nám jen spis již r. 1849 v Ber­líně pod titu­lem „Die deut­s­chen Hege­mo­nen“ vyšlý a od Karla Havlíčka v Nárad­ních Novi­nách téhož roku česky vyklá­daný. Ačkoli ne vše chvá­lím, co tam známý Pol­ský spi­so­va­tel zvláště o Rakousku vynesl, nelze předce zapí­rati, že tisí­ci­leté sobecké snahy Něm­cův, šířiti pano­vání své nad Slo­vany pod záclo­nou nej­prv víry křes­ťan­ské, potom nauk a civi­li­sace vůbec, nedo­šly nikde jinde vylí­čení živěj­šího a důkladnějšího.

III. Národ č. 103, 16. 4. 1865.

Byloby tuším zby­tečné, chtíti doka­zo­vati, že, co do národ­nosti, slo­žení čili sesta­vení říše Rakouské liší se pod­statně ode všech jiných říší na světě. Ovšem že ku př. ohromné Rusko počítá v lůně svém ještě mno­hem více náro­dův, nežli Rakousko: ale hlavní v něm kmen, rus­ko­slo­van­ský, činí tam neméně nežli 84 pro­cen­tův oby­va­tel­stva veš­ke­rého. V jiných zemích, jako ve Fran­cii, Ang­licku, Prusku atd., jest poměr ten kmenu hlav­nímu ještě tuším pří­z­ni­vější. V Rakousku naproti tomu počítá se Něm­cův jen asi 23, Maďa­rův asi 14, Ita­li­a­nův a Roma­nův dohro­mady asi 17, Slo­va­nův asi 45 pro­cen­tův; Slo­vané pak, tvo­říce rela­tivní vět­šinu, roz­pa­dají se opět v něko­li­kero jak náře­čím tak i his­to­ric­kou a lite­rarní tra­dicí roz­díl­ných větví, že sotva za jeden­ná­rod pova­žo­vati se mohou. Veliké stě­ho­vání se náro­dův, poča­vší před pat­nácti sto­le­tími, dobou­řilo na půdě nyněj­šího státu Rakous­kého, vtrhmu­tím Maďa­rův do nyněj­ších Uher před nepl­ným tisí­ci­le­tím; vtrh­nutí to stalo se pro Slo­vany hlavní pře­káž­kou, ustro­jiti se v běhu věkův, za pří­kla­dem němec­kých svých sou­se­dův, v jeden orga­nický státní a národní celek.

Že utvo­ře­ním říše Rakouské před více než třemi sto­le­tími, a sice ces­tou dob­ro­vol­ných umluv, náro­dové tak růz­no­rodí spo­jili se v jeden celek státní, to já pova­žuji za nemalé dob­ro­diní od pro­zře­tel­nosti bož­ské pro ně pro všecky. Dejme tomu, že by se tak bylo nestalo a že by každý ten národ podr­žel byl pro sebe plné právo suve­re­nity: v koli­ke­rých a jak krva­vých půt­kách byli by od té doby octli se mezi sebou! snad i neje­den byl by v nich již dokonce zahy­nul. Ovšem že spo­jení takové nepo­sky­to­valo dosti zvůle pro cti­žá­dost a pano­vač­nost neboli pan­stvíchti­vost jed­not­liv­cův mezi nimi: ale ubylo-li proto pří­le­ži­tosti ke ctnému půso­bení občan­skému? Vždyť lichá čest ze pro­vo­zo­vání násilí jaké­ho­koli neliší se pod­statně ode cti nebo-li raději hanby lou­pež­nické, leda veli­kostí své míry. Řekne-li pak kdo, že ono (spo­jení) nevy­da­řilo se vždy ku pro­spě­chu a blahu jed­not­li­vých čás­tek celku, nebudu zapí­rati, že stalo se dosti mnoho, co státi se nemělo, a že vše­li­cos mohloi mělo vedeno býti lépe: ale spra­ved­livý soud o minu­losti náleží již pánu bohu a his­to­rii, úvahy pak poli­tické mají sice z minu­losti bráti pou­čení, ale zře­tel svůj mají obra­ceti jen k nynějšku a k budouc­nosti, aby aspoň odstra­něno bylo z ústrojí stát­ního, co v minu­losti uká­zalo se býti závad­ným a škodným.

Uzná­vaje pravdy tyto již citem více méuě jas­ným, když dne 11. dubna 1848 psal jsem známé své osvěd­čení sboru Frank­furt­skému, pro­nesl sem byl poprvé slova: „kdyby státu Rakous­kého nebylo, musili bychom v pro­spěch Europy, ba huma­nity samé při­či­niti se co nejdříve, aby se utvo­řil.“ Výpo­věď tuto uči­nil takořka svě­tozná­mou světlý bán Jela­čič, napsav ji na pra­pory, kte­rými hájiti jal se, v době nej­po­váž­li­vější, jed­noty a samo­stat­nosti říše Rakouské; (mámť o tom svě­dec­tví z úst jeho teh­dej­šího sekre­táře). Nerad se chlubím, ale mohu říci v pravdě, že jsem teh­dáž při­spěl k zacho­vání celist­vosti říše; proto tuším byl jsem r. 1848 i dva­krát (8. máje a 2. září) volán do minis­ter­stva, do něhož nevstou­pil jsem pokaždé jen pro ušet­ření vlády samé, abych jí oso­bou a jme­nem svým nepři­mno­žil nesnází, kte­rýchž jí mimo to bylo zakou­šeti hojně od Něm­cův i od Maďa­rův. Ale když minuli dnové nebez­pečí a lidé tiskli se k veslu zase, kte­rýmž vše zdá se býti nešle­chet­ným, co jest nešlech­tic­kého aSlo­van­ského, upadl jsem i já v klatbu obec­nou, a našli se ve Vídni brzy spi­so­va­telé, ježto zna­jíce tuším mé smýš­lení lépe, nežli já sám, a nevi­děvše ve mně než pros­tého revo­lu­ci­o­náře, psali o mně, že div prý nepukám žlučí sám nad sebou, že se mi kdy událo prone­sti slova onano. Já pak ubez­pe­čiti mohu, že jak­živ ani na oka­mžení neza­přel sem pravdy těch slov, a tudíž jako vždy, tak i dnes ještě k nim se hlá­sím a hlá­siti budu bohdá do svého sko­nání. A poně­vadž stal jsem se za ně odpo­věd­ným světu i potom­stvu, cítím povin­nost svou a mám tudíž i právo, dáti širší výklad o tom, kterak ona míněna byla od počátku až podnes. Výklad ten právě jest před­mě­tem i obsa­hem těchto mých člán­kův, pře­de­šlých i násle­du­jí­cích; osvěd­čují se, kterak od jak­živa jsem si přál a přeji až podnes, aby Rakousko spo­řá­dáno bylo ve vnitř­ním svém ústrojí.

Netřeba mi bohdá odvo­lá­vati se na spisy, které v udá­los­tech r. 1848 mnou slo­žené vyšly na světlo jme­nem vše­li­kých kor­po­rací; samo bed­li­vější čtení mého psaní Frank­furt­ského může a mělo by pře­svěd­čiti kaž­dého, že již v něm leží dosti patrně, ať tak dím, záro­dek všech oněch zásad poli­tic­kých, které urči­těji a podrob­něji hlá­sány a hájeny byly ode mne v létech poz­děj­ších. Pravda-li jest, že poli­tická moud­rost záleží v tom, aby člo­věk dle změn okol­ností měnil pokaždé také zásady apře­svěd­čení své, tedy vyznám se, že chvály takové nikterakž neza­slu­huji. Já ve věcech méně pod­stat­ných neb důle­ži­tých podro­buji se často zdání cizímu, jakž toho poža­duje i potřeba žádaucí svor­nosti, i pra­vi­dlo kon­sti­tuční majo­rity: ale co se dotýče základ­ních pravd a zásad, od jejichžto pro­ve­dení visí, dle pře­svěd­čení mého, nynější i budoucí blaho mého národu, jsem a budu vždy stá­lým a neob­lom­ným, pokud­koli poží­vati budu rozumu. Násled­kem toho nemohu ani vyhnouti se, abych i v řečech svých neo­pa­ko­val se často; základní zajisté a bohem dané čili při­ro­zené poměry státu našeho nemění se vždy s poměry fak­tic­kými, kte­réž uvo­zuje do něho vůle lidská.

Aby ale smysl slov nahoře dotče­ných, kterak jsem jim už r. 1848 rozu­měl, vystou­pil na jevo s oupl­nou zřej­mostí, budiž mi dovo­leno při­po­me­nouti his­to­rické fak­tum posud tuším neznámé, ač není bez důle­ži­tosti. Netřeba mi líčiti všech neshod a potr­žek pano­va­vších v měsíci září anoho léta mezi vlá­dou a národy, zejména pak mezi Maďary a Němci s jedné, a Slo­vany vůbec i Chor­vaty zvláště s druhé strany. Minis­te­rium teh­dejší při­zná­valo se k zása­dám hlá­sa­ným od Slo­va­nův (své teh­dáž ne-li jediné, ale­spoň hlavní pod­pory ve sněmu), a zejmena k zásadě rov­no­práv­nosti náro­dův, čili což bylo totéž, keman­ci­paci Slo­va­nův a Rumu­nův z pod Maďa­rův a Něm­cův: ale skutky hle­dělo vyho­věti stra­nám oběma, i pod­po­ro­valo pod­tají obou. Posla­loť hra­běte Lam­berka do Uher co koman­du­jí­cího; kte­rýž aby doká­zal, v jakém duchu hod­lal jed­nati, dal císař­skému voj­sku stří­leti do těch samých dob­ro­vol­ní­kův slo­ven­ských, kteří málo před tím opat­řeni byli zbraní od samého minis­tra hra­běte Latoura. Když pak i bán Jela­čič měl s voj­skem svým pod­ni­kati roz­kazy Lam­ber­kovy, jako dříve roz­kazy Bathia­ny­iho, a jeho agent ve Vídni, baron Kul­mer, potomní ministr, vedl na „per­fi­dii“ tako­vou stíž­nost u mne i u sně­mov­ních přá­tel mých: já ura­div se s těmito a vzav s sebou pp. Rie­gra i Tro­jana za svědky, šel jsem ozná­mit minis­tru Bachovi a skrze něho celé vládě úmysl náš asi v tato slova: „že jsme my Slo­vané, ačkoli počtem nej­hoj­nější, nežá­dali nikdy pro sebe pano­vání v Rakousku, aniž ho ještě žádáme, ale také dřev­ním posta­ve­ním národ­nosti své ve státu, ano bylo slu­žebné a takořka bez­právné, že spo­ko­jiti se nemů­žeme a nechceme; že co do práva národ­nosti žádali jsme a žádáme vždy státi ouplně na rovni s jinými národy, nic méně a nic více; v instrukci však a v moci hra­běti Lam­ber­kovi dané i v jiných skut­cích (jichž tuto nepři­po­mí­nám) že pozná­váme úmysl vlády a minis­ter­stva, přes všecky jejich krásné sliby, udr­žeti nás i dáleve stavu národ­ního helo­tismu; rov­no­práv­nost naše národní že jest spra­ved­li­vostí před bohem i před lidmi; nemůže-li aneb nechce-li Rakousko nám jí dopřáti a pojis­titi, pak že nám na zacho­vání jeho nic nezá­leží, neb nespra­ve­dl­nosti že se nám dostane i kromě Rakouska dosti, a to gra­tis. Pro­tož naše mno­ho­ná­sobné sho­ví­vání a zapí­rání sebe, pro ušet­ření vlády a minis­ter­stva, že došlo svého konce; my že umí­nili jsme krá­četi napo­tom svou ces­tou bez ohledu na ně, staň se pak co staň.“ Sli­bové zase opa­ko­vaní nedo­chá­zeli již víry: ale takořka v zápětí za námi při­šlá neza­dálá i ohro­mu­jící novina o zavraž­dění hra­běte Lam­berka na mostě Pešťan­ském sklo­nila přece vládu, že usta­no­vila napo­tom Jela­čiče bána za kom­man­du­jí­cího v Uhřích. Con­tre­coup toho, revo­luce Vídeň­ská 6. října i jiné následky, jsou vše­o­becně známy.

Uvedl jsem pří­běh ten jen na důkaz (snad i zby­tečný, jeli­kož rozumí se tuším samo sebou), že přál-li jsem sobě od jak­živa exis­tenci státu Rakous­kého, míval jsem vždy na mysli Rakousko všem svým náro­dům spra­ved­livé, a vládu, kte­ráž by jim všem stejně doka­zo­vala se býti mat­kou a nikte­rému z nich mace­chou. Slovy jinými vyslo­ven ten­týž poža­da­vek již nesčí­sl­ně­krát, že vláda Rakouská nemá býti ani němec­kou, ani maďar­skou, ani slo­van­skou, ani roman­skou, ale rakous­kou vesmyslu vyš­ším a povšech­ném, t. j. všem svým domá­cím stejně spravedlivou.

Jest ovšem ve spo­le­čen­skýeh pomě­rech lid­ských jistý spů­sob spra­ved­li­vosti, kte­ré­hož my sobě nikoli nepře­jeme, ano­brž proti němu právě vší svou mocí roz­hodně pro­tes­tu­jeme. Když pán domácí povolá své dítky, přá­tely a hosty k tabuli, a káže čeledi obslu­ho­vati je a spo­ko­jiti se tře­bas jen drobty a odpadky s tabule své, nedo­pouští se jistě nižádné nespra­ved­li­vosti, pro­tože poměr takový zakládá se na slu­žební smlouvě. Poža­do­vati ale nápo­dobně, aby výho­dami, které k vyvi­nutí ducha národ­ního posky­tuje stát veliký, žičil se vždy jen ten neb onen vyvo­lený národ, ostatní pak, tře­bas i při­spí­vali více ku pro­spě­chu a moci celku, aby spo­ko­jili se tím, co kdy uráčí se udě­liti jim jen z milosti a snad i s dolo­že­ním, že více nepo­tře­bují, aneb že se to pro ně ani nehodí, – poža­do­vání takové, pra­vím, jest nejen zjevné rušení záko­nův práva i spra­ve­dl­nosti, ale rov­na­jíc se výpo­vědi „my jsme páni a vy slu­hové“, stává se i uráž­kou pro ty, kte­rým křivdu činiti se neostýchá.

A neméně uráž­livé jest sofisma jiného druhu, kte­réž i nám Čechům jako jiným Slo­va­nům a Rumu­nům vůbec, často jest slý­chati: „vy jste národ ještě málo vzdě­laný a vyš­šího vzdě­lání nelze vám dojíti, nežli skrze nás Němce neb Maďary; vy pro svůj vlast­ní­pro­spěch učíte se a musíte se učiti jazy­kům našim, vědouce, že bez jejich zná­mosti ani úřed­ními písaři ani kap­rály státi se nemů­žete; vaši jazy­kové nevy­brou­šení a chudí ani nehodí se do kru­hův vyšší vzdě­la­nosti: nač tedy mno­žiti sobě práci a náklady, a obí­rati se šlech­tě­ním řeči, bez kte­réž dobře můžete obe­jíti se?“ Jest to zvláštní illustrace ku pří­sloví němec­kému, že kdo utr­pěl škodu, neu­jde ani posmě­chu. Krásný to syllo­gis­mus, nej­prv ode­příti někomu zákon­nou mož­nost, aby došel v duchu národ­ním osvěty vyšší a pak vytý­kati mu, že jí nedo­šel! Aspoň ti, kdo tak mlu­ví­vají, varujte se vychlou­bati se ještě vyšší osvě­tou a svo­bo­do­my­sl­ností; nedo­sto­jíť ani spros­tému židov­skému poře­ka­dlu „leben und leben las­sen.“ Ba konejte, páni, jen spra­ved­li­vost; a nedáte-li hned kaž­dému, čeho snad ani nežádá neb nepo­tře­buje, neod­pí­rejte aspoň těm, kdo žádají a potře­bují, a počtem obětí, jež při­ná­šejí k obec­nému dob­rému, dávno toho zaslou­žili. Pak nebu­diž vám péče o to, co kdo činiti má dále, aby došel žádou­cího pro­spě­chu v ouřa­dech, ve voj­ště neb v obchodu: buda ces­tou při­ro­ze­nou dosta­tečně vzdě­lán, dovtípí se toho každý pro sebe sám.

Plýtvati fra­semi mod­ního libe­ra­lismu, chvastati se vyšší osvě­tou a kon­sti­tuč­ním smýš­le­ním, mlu­viti krásně o spra­ved­li­vosti a huma­nitě, a při tom držeti se zuby nehty všech­nad­práví a výhod mate­ri­al­ních, naby­tých někdy jen prá­vem libo­vůle a násilí, i vypí­nati se hrdou myslí nad těmi, kte­rým posud křivda se děje: věru takové poli­tické fari­sej­ství jest jeden z nej­ne­u­tě­še­něj­ších jevův nyněj­šího života rakous­kého, k jehožto spra­ved­li­vému vylí­čení potřebí bylo by péra mno­hem bys­třej­šího i obrat­něj­šího, nežli mně pro­půj­čeno s hůry.

IV. Národ č. 106, 20. 4. 1865.

Nelze zapí­rati, že veliká roz­díl­nost náro­dův Rakous­kých co do původu, jazyka, his­to­rické tra­dice, vyznání a vzdě­lání, mra­vův a oby­čejův, při­ro­ze­ných náklon­ností a zaměst­nání, hodí se sice výborně pro pověst­nou, maximu „divide et impera“, ale vládě upřímně kon­sti­tuční nasky­tuje mnohé i těžké závady a nesnáze. Nej­větší mezi nimi jest snad i beze snadu roz­lič­nost řečí, tak že otázka jazy­ková pro Rakousko, mimo všecky jiné státy na světě, stává se váž­něj­ším a důle­ži­těj­ším momen­tem poli­tic­kým. I abso­lutní panov­níci a despo­tové sami, pře­sta­vše již od drahně sto­letí vlád­nouti pouze mečem a palicí, domá­hali a domá­hají se poslu­šen­ství u pod­da­ných svých také půso­be­ním na rozum a vůli jejich, což neji­nak díti se může, nežli pou­čo­vá­níma uží­vá­ním řečí jim sro­zu­mi­tel­ných: tím pak více poža­dují toho pokro­čilá nov­ro­věká osvěta i zásada kon­sti­tuční svo­body. Pod­stata kon­sti­tuč­ního zří­zení záleží v tom, že záko­nové v něm uklá­dají se ne vůlí panov­ní­ko­vou toliko, ale vůlí veš­ke­ren­stva stát­ního, t. j. vůlí panov­ní­kův i náro­dův pospolu. Náro­dové vyslo­vují svou vůli skrze zří­zené své poslance do shro­máž­dění sně­mov­ních; sně­mové tedy, pro­ná­še­jící neto­liko touhy, přání a zdání, ale vůli náro­dův sku­teč­nou a plat­nou, jsou pod­stat­ným základ­ním poža­dav­kem i spolu znám­kou kon­sti­tuč­ního zří­zení. Aby z porad a jed­nání jejich, přes všecka sobě odporná mnění a chtění stran vše­li­kých, vyšla na jevo vůle národu celého, aneb aspoň roz­hodné jeho vět­šiny, vždy pravá i nepod­str­čená, o to sta­rati se jest zvlášt­ním voleb­ním a jed­na­cím řádům sně­mov­ním. O těch já zde pro­za­tím poml­čím, obrátě pozor svůj předně k jazy­kové při sněmích otázce.

Aby poslan­cové všech náro­dův Rakous­kých, schá­ze­jíce se dohro­mady, uží­vali v pora­dách a jed­ná­ních každý při­ro­ze­ného jazyka svého, a pro­tož aby ve sně­movně rakouské ozý­vali se jazy­kové německý, český, pol­ský, rusin­ský, maďar­ský, rumun­ský, jiho­slo­van­ský, slo­vin­ský a ita­li­an­ský pospolu, jest jakož každý člo­věk uzná, hoto­vou a holou nemož­ností; byl by to pravý nějaký Babel, vedou­cíne ke sro­zu­mění a sjed­no­cení, ale k růz­nění a roz­ptý­lení. Netřeba doka­zo­vati, že ne každý tře­bas sebe vzdě­la­nější člo­věk může státi se něja­kým Mithri­da­tem anzb Mez­zo­fan­tim, aby v devíti neb více jazy­cích smlou­vati se mohl. Bez veliké nesnáze dá se ovšem sně­mo­vati ve dvou, někdy a někde také ve třech jazy­cích, ale nikoli více. Proto-li ale mělo by zavesti se pra­vi­dlo z libo­vůle, a dáti se jed­nomu z těch jazy­kův pri­vi­le­gium, nebo tře­bas dvěma nebo třem, aby v nich jedi­ných vyři­zo­valy se všecky potřeby veřejné i sou­kromé náro­dův ostat­ních, a tito aby tudíž zkra­co­váni byli ve právu národ­nosti své?

Na roz­hod­nutí a odbytí otázky a úlohy této nad míru těžké i vážné podá­vají se návrhy vše­liké. Nej­prostší a nej­su­már­nější byl by ovšem ten, kte­ré­muž nej­ra­ději by chtěla strana ode mne již na počátku nazna­čená, ježto „nyní sice mlčí ale neod­říká se“: totiž aby raději nebylo sněmův ani kon­sti­tuce vůbec, a potřeby roz­lič­ných náro­dův všecky aby opat­řo­váuy byly patri­ar­chal­ními naří­ze­ními s hůry. Poně­vadž ale tužby a plány této strany, ač daly by se usku­teč­niti na chvíli, neměly by dlou­hého trvání a uvedly by stát ve zma­tek ještě horší a snad i nena­pra­vi­telný, nebudu s návrhem tako­vým na tomto místě obí­rati se podrob­něji. Pomina také jiných nene­mož­ných návrhův více, při­stou­pím již kuva­žo­vání těch, které činily a činí se ve sku­teč­nosti, a kte­rýchž roz­díly i chance roz­jí­mají a debat­tují se ústy i péry všech těch, kdo zabý­vají se oprav­dově ústavní otáz­kou Rakouskou.

A však i tu musím pře­de­slati ještě některé poznámky obsahu povšech­ného. Kon­sti­tuční zří­zení nevzrostlo a nevy­vi­nulo se v Rakousku tak jako v Ang­licku na půdě his­to­rické, pocho­dem zne­náh­lým a při­ro­ze­ným, aniž jako ve Fran­cii dobyto bylo a ustro­jeno mno­ho­le­tými zápasy celé intel­li­gence národní, ale zasa­zeno jest tu co hotový štěp cizí najed­nou a vští­peno na saze­nice domácí roz­ma­nité. Nasky­tuje se tu při­ro­zeně otázka, hodí-li se ono také do sadu našeho, do pomě­rův našich, v té ceié spů­sobě, jak se uspů­so­bilo za hra­ni­cemi? Uni­forma oblí­bená u stá­tův jed­no­ro­dých bude-li také slu­šeti stát­nímu tělesu sklá­da­jí­címu se z růz­no­ro­dých čás­tek? Roz­váž­livý člo­věk sezná každý, že to aspoň věc jest na pomyš­le­nou. Nicméně pozo­ru­jeme na všaký den, kterak poli­tičtí mudrci v Rakousku, nej­více pak němečtí a Vídeňští, rozu­mují o vnitř­ních pomě­rech a potře­bách našich, jako­bychom živi byli ve Fran­cii aneb v Něm­cích, jakoby jazy­kové otázky pro nás ani nebylo; ba četli jsme celou knihu důmy­slně psa­nou o při­ro­ze­ných pod­mín­kách par­la­men­ta­rismu v Ang­lii a u nás, kdežto téměř ani slo­vem neza­va­dilo se orůz­nost národ­ností rakous­kých. Za to mám, že někteří tak činí ze sku­tečné pouhé nevě­do­mosti a nedo­jípky, jeli­kož buďto neces­to­vali naprosto nikdy po roz­lič­ných kon­či­nách Rakouska, aneb aspoň ne s pově­do­mím a citem, že kdo­koli žijeme u vnitř hra­nic státu, jsme všickni „svoji“, a nespo­mí­nají na větu: „Aus­tri­a­cus sum, Aus­tri­aci nihil a me ali­e­num puto“; takž nezna­jíce ze života než jednu národ­nost v Rakousku, nesta­rají se a nepře­mýš­lejí o jiných. Jsou však, a to vět­ši­nou, i takoví. kteří zou­mysla spat­řují jen jednu neb dru­hou národ­nost a zapí­rají všecky ostatní. Spů­sobu toho byl ku př. pan Košut Lajoš, jeden z nej­zu­ři­věj­ších odpad­lí­kův rodu slo­van­ského, jenž pro­hlá­sil, jak známo, veřejně, že v Uhřích neznal a neu­zná­val než jediný národ (nem­zet, t. Maďary), ostatní všichni že jsou prý jen pouhá ple­mena (fajta či faj­zat?), a pohří­chu košu­tuje tím spů­so­bem až podnes mnoho tisíc lidí. Také mimo Uhry najde se na tisíce Něm­cův, kteří nápo­dob­ným spů­so­bem smýš­lejí o národu svém naproti náro­dům jiným, ačkoli tytýž ostý­chají se, vyslo­viti to stej­nou hru­bostí. S jiné strany nachází se množ­ství poli­tic­kých mudr­cův, u nichžto svo­bo­do­my­sl­nost a kon­sti­tuční zásady neply­nou ze srdce a z citu, ale jen z hlavy a rozumu jejich, pokud totiž nau­čili se jim od cizo­zem­cův, nej­více Fran­couzův a Něm­cův; oni neschop­nijsou pojmouti myslí a před­sta­viti sobě kon­sti­tuční orga­nis­mus státní v jiné spů­sobě, nežli dle šab­lony před­březnavé fran­couz­ské a bel­gické, i dle oplesku jejího jejž posta­vili jim před oči páni Rot­teck a Wel­ker; cokoli těmto nepo­dobá se na vlas, není dle zdání jejich kon­sti­tuč­ním ani svo­bo­do­my­sl­ným; nepře­sta­nou naří­kati a kři­četi na zpá­teč­nic­tví, pokud­koli v libe­ral­ném katechismu jejich jen jaký pun­tík nad i schá­zeti bude. A poně­vadž v oblí­bené oné šab­loně otázka jazy­ková nemá nija­kého místa, nechtějí ani v Rakouské kon­sti­tuci o ní sly­šeti; geni­ru­jeť jich, nevědí, co s ní si počíti; pro­tož ji, pokud nej­více možná, igno­rují aneb naprosto zapí­rají, a mudru­jíce výtečně ve smyslu Rot­teko-Wel­ke­rov­ském, ani se nedovti­pují, že moud­rost jejich nemá u nás často ani půdy, ve které by se ujmouti, kvésti a ovoce při­ná­šeti mohla. Všickni ti, kteří nesná­zem jazy­ko­vým vyhnouti se chtějí pou­hým zaml­če­ním a nedbá­ním jich, upo­mí­nají velice na zná­mou chyt­rost pštro­so­vou, ana donnnívá se, že nijaké nehody není obá­vati se, když jen oči před ní se zavrou.

Dru­hou úvahu vymáhá otázka násle­du­jící: když nelze naprosto, aby náro­dové Rakouští všickni schá­ze­jíce se dohro­mady mlu­ví­vali k sobě každý jazy­kem svým při­ro­ze­ným, nedalo-li by nehodě té vyho­věti se spů­so­bem jiným, nežli uráž­li­vým pri­vi­le­go­vá­ním jed­něch­na­proti dru­hým? potřebí-li, aby oni na gene­rál­ních svých sněmích brá­vali na pře­třes všecky roz­ma­nité potřeby života veřej­ného i sou­kro­mého, a mlu­ví­vali tu, jak se říká, de omni re sci­bili et qui­busdam aliis? nebylo-li by záhodno, aby činily se roz­díly ve před­mě­tech roko­vání jejich a odmí­sily se zále­ži­tosti spo­lečné, bez kte­rýchž jed­nota státu nemožná jest, a kte­réž tedy nutně jen spo­leč­nou vůlí roz­ho­do­vati se musejí, od těch, které jed­not­ného a spo­leč­ného vyří­zení nepo­tře­bují, ba snad ani nesne­sou? Pro zále­ži­tosti ony, ovšem důle­žité ale počtem nehojné, dal by se tuším najíti spů­sob vyři­zo­vání méně pří­korný citům jed­not­liv­cův, když by viděli, že právo jejich při­ro­zené uznává se za platné a má všude prů­chod, kde­koli to možné jest. Samy potřeby náro­dův bývají, dle roz­díl­ného stupně jejich vzdě­lání, his­to­rické tra­dice, mra­vův a zaměst­nání, ba i polohy a pod­nebí tak roz­dílné, že jed­no­tvárné o nich roz­ho­do­vání bylo by až i nevhodné a škodné. Jsouť také náro­dové vždy kon­serva­tiv­nější, nežli se býti zdají, a nechtějí náh­lému přestro­jo­vání života svého dle the­o­rie. Tedy ať sně­mov­níci a záko­no­dárci hoj­ných náro­dův Rakous­kých schá­zejí se a rokují roz­dílně ve sku­pe­ních čili grup­pách více méně stej­no­ro­dých, i ať sně­mují spolu tře­bas ve třech jazy­cích, ku př. v zemích Sed­mi­hratl­ských maďar­sky, německy aru­mun­sky, v Jiho­slo­van­ských slo­van­sky, německy a ital­sky, v Čes­ko­slo­van­ských česky, a německy, v Haliči pol­sky a rusin­sky atd. Tak vyhoví sami roz­ma­ni­tým potře­bám svým mno­hem lépe, nežli kdyby tyto v jed­nom vše­o­bec­ném shro­máž­dení vždy jako na jedno brdo tkány byly.

Otví­ráť se tu ovšem pole nových kon­tro­versí: jaková i která mají býti sku­pení ona in con­creto? co má jim slou­žiti za základ, jazyk-li či his­to­rie, země­pisná poloha i sou­sed­ství, či shoda potřeb duchov­ních i mate­ri­al­ních? a jsou-li his­to­ricko-poli­tické indi­vi­du­a­lity, jako ku př. Slez­sko, Buko­vina, Sal­cbur­sko atd. dosta­tečny, aby tvo­řily taková sku­pení samy pro sebe?

Já když ku prosbě neb. Karla Havlíčka na konci roku 1849 podal jsem do Národ­ních Novin člá­nek svůj „O cen­t­ra­li­saci a rov­no­práv­nosti národní v Rakou­sích“, kte­rýž spů­so­bil někdy dosti hluku, odvá­žil jsem se sta­viti ona sku­pení na základě čistě ethno­gra­fic­kém. Jak teh­dáž věci stály, zdál se mi spů­sob ten poměrně s men­šími nesná­zemi spo­jen býti a také pří­měji vésti k upo­ko­jení real­ných potřeb národ­ních, nežli kte­rý­koli jiný. Však jsme od té doby dosta­tečně zku­sili a zakou­šíme i podnes, kterak ku př. na nyněj­ším sněmu čes­kém každý návrh váží se pře­de­vším dle pro­spě­chu, jejž při­náší aneb sli­bu­jeté neb oné národ­nosti, a dle toho nej­více buďto při­jímá neb zavr­huje se; nebylo-li by žádoucí, aby tato pře­kážka obec­ného blaha i pokroku odstra­něna byla? Nebyla-li by to veliká i pro celek státní výhoda, kdyby náro­dové, nema­jíce tako­vých závad v lůně svém a nejsouce haceni jeden dru­hým, sna­žili se jako o závod všemi silami svými každý o zve­le­bení své sám v sobě? Urá­žíť to arci, jak se praví, his­to­rický cit náro­dův, když by ku př. Čechy neb Uhry pře­staly sně­mo­vati co krá­lov­ství České neb Uher­ské: a však my, aspoň v Čechách, u němec­kých spo­lu­ob­ča­nův svých bohu­žel jen na mále pozo­ru­jeme onen his­to­rický cit pro krá­lov­ství České, a neníť vůbec tajno, že neje­den z našich sou­se­dův neroz­mýš­lel by se ani na oka­ma­žení pro­dati Prahu za Vídeň nebo za Frank­furt. Uhři pak upa­dají ne bez pří­činy v pode­zření, že hlavně proto hájí his­to­ricko-poli­tické indi­vi­du­a­lity své, aby neu­tr­pělo ujmy pano­vání živlu maďar­ského. Návrh můj právě byl důka­zem, že my Slo­vané neba­žíme po pan­ství nad jinými národy, ani po utis­ko­vání jich. O mně jakožto his­to­riku mnozí lidé ani dovtí­piti se neu­měli, kterak já mohl v takové míře zapříti his­to­rické zásady, a při­mlou­vati se za stroj patrně revo­luční, jakový bylo roz­tří­dění říše Rakouské dle národ­ností. Ovšem že návrh můj sou­vi­sel s revo­lucí a stal se mož­ným jen­pře­de­šlými ohrom­nými bou­řemi, které byly otřásly a roz­ryly všecky základy monar­chie Rakouské až do dna; já skutku toho nespů­so­bil, ale hle­děl jen užiti jeho a obrá­titi ku pro­spě­chu obec­nému. Revo­luč­ních, aneb aspoň his­to­rické právo vyvra­cu­jí­cích pomě­rův a návrhův, naskytlo i udr­želo se od té doby mno­hem více, proti kte­rým mnozí ani sebe kon­serva­tiv­nější páni nerep­tají, ku př. pod­ří­zení sněmu Čes­kého pod říš­skou radu, ježto Čechy, co svět, svě­tem stojí, poží­valy s krá­lem svým, co do záko­no­dár­ství, vždy ouplné samo­stat­nosti, o kte­rou nepři­pra­vil jich ani Fer­di­nand II. Však já uzná­vám, že od té doby, co kon­so­li­do­valy se opět geo­gra­ficko-his­to­rické základy říše naší, a co the­o­rie barona Eötvöse o his­to­ricko-poli­tic­kých indi­vi­du­a­li­tách došla oblí­bení jak u vlády tak i u vět­šiny náro­dův, návrh ode mne činěný stal se již neto­liko nevhod­ným, ale i nemož­ným; nejsemť při vší své dok­tri­nár­nosti nikoli tak urput­ným ide­o­lo­gem, abych poli­tický plán sebe spa­si­te­nější pro­vésti hle­děl proti tak říkaje 98 pro­cen­tům veřej­ného mínění. Ale zásada rov­no­práv­nosti národní potká se proto v prak­tic­kém pro­ve­dení svém s nesná­zemi ještě mno­hem vět­šími, nežli prvé: a předce na pro­ve­dení jejím visí, ať tak dím, bytí a nebytí Rakouska, co jed­notné a moh­útné říše.

Mámeť tedy nyní trojí poli­tic­kou soustavu,o které v Rakou­sích spory se vedou: cen­t­ra­lis­tic­kou, dua­lis­tic­kou a fede­ra­lis­tic­kou; první pro­půj­čuje hege­mo­nii jedi­nému národu Němec­kému, druhá podě­luje o ni Němce a Maďary, třetí bere za heslo rovné právo všech náro­dův. Při­stu­pu­jíc konečně k roz­jí­mání a uva­žo­vání jejich podrob­nému, kochám se nadějí, že nepo­tkám se s podob­nými pře­káž­kami, jako na konci r. 1849. Na Hrad­ča­nech našich aspoň nepa­nuje a nehrozí mi více soud vojenský.

V. Národ č. 119, 26. 4. 1865.

Jak­koli hojné staly se pro­měny ve veřej­ném a stát­ním životě Rakouska od r. 1848, z nichžto každá zdála se ve své době roz­hod­nou býti pro věky budoucí: nelze přece neu­znati, že vyhlá­šení diplomu dne 20. října 1860 důle­ži­tostí svou pře­vý­šilo je všecky vysoko daleko, a že vnitřní svou váhou rovná se známé prag­ma­tické sankci z roku 1723–24. Veliký a pravý jeho význam leží ale více v obsahu jeho, čili v duchu a v zása­dách jež pro­hla­šuje, nežli ve formě, t. ve slo­vech a para­gra­fech, kte­rý­miž se to stalo. Duch ten jeví se pře­de­vším ve skutku, že vzne­šený panov­ník domu Rakous­kého, a s ním spolu celý pře­jasný dům jeho, dob­ro­volně sice, ale spů­so­bem co možná nej­slav­něj­ším a doko­nale zavazujícím,odřekl a vzdal se nároku na pano­vání abso­lu­tis­tické v zet­ních svých, a že tudíž abso­lu­tis­mus onen stal se od té doby v Rakousku na věky právně nemož­ným. Stalo se to pod jedi­nou výmin­kou, ku kte­réž císař pán dotčené prag­ma­tické sankce opráv­něn byl: aby totiž tím neu­tr­pěla jed­nota i moc stát­ního celku. O tom ale, kterak tuto jed­notu a moc státní srov­nati lze se svo­bo­dou náro­dův, roz­ho­do­vati mají napo­tom náro­dové sami ve spolku a v doro­zu­mění s panov­ní­kem svým. Význam tako­vého skutku zvý­šuje se okol­ností, že stal se pouze za pří­či­nou vnitřní, spra­ved­li­vým totiž uvá­že­ním všech potřeb stát­ních i uzná­ním a „plně­ním panov­ničí povin­nosti“, a nikoli zevnitř­ním jakým­koli donucením.

Z povšech­ného ducha onoho skutku ply­nou při­ro­zeně dvě hlavní zásady: 1. že záko­no­dárná moc napo­tom roz­dě­lena jest mezi panov­níka i národy tak, že jí ani panov­ník sám bez vůle náro­dův, ani náro­dové bez vůle panov­ní­kovy pro­vo­zo­vati nemají a nemo­hou; 2. že při pro­vo­zo­vání moci záko­no­dárné má se pilně ohled bráti jak s jedné strany na pro­středky, kte­rý­miž udr­žuje se jed­nota i moc stát­ního celku, tak i s druhé strany na roz­dílné povahy, his­to­rické tra­dice a potřeby národní, čili jinými slovy, že na sněmích v Rakousku má se sta­ráno býti jak o roz­ma­ni­téži­votní otázky všech růz­ných náro­dův, tak i o jed­notu a celek říše.

Takový jest tedy výtečný duch a smysl diplomu říj­no­vého, kte­rýž jakož od nikoho nemůže dáván býti v pochyb­nost, tak i vše­o­bec­ného dochází uznání. Co se ale týče normy čili tex­to­vání jeho, nelze nezpo­zo­ro­vati, že ono nese na sobě známky neto­liko jaké­hosi, nepra­vím unáh­lení, ale­spoň spě­chu nepro­spěš­ného, nýbrž tuším i vlivu nejed­no­my­sl­ného, ať nedím sobě odpo­ru­ého. Na důkaz toho uvo­dím osudné Ali­nea v § 3, počí­na­jící slovy „Nach­dem jedoch,“ jímž panov­ník zůsta­vil sobě vůli, dáti radě říš­ské tytýž vyjed­ná­vati také o věcech záko­no­dár­ství se týka­jí­cích, kte­réž nepa­dají do výhradní její kom­pe­tence. Ali­nea to mohlo i mělo sty­li­so­váno býti zře­tel­něji a urči­těji, aby vylou­čilo ze sebe všecky neshodné, ba i sobě odporné smysly. Panov­ník, uzná­va­jící právo náro­dův ke spo­lu­pů­so­bení při záko­no­dár­ství, a chtě­jící, aby práva jejich his­to­rická, pokud nepříčí se jed­notě a moci říš­ské, došla svého uznání a plat­nosti, neměl jistě a nemohl míti oumyslu, zvěč­niti ku př. stranný cen­t­ra­li­sační a nivellu­jící směr někdejší nejv. kan­ce­láře dvor­ské, nesho­do­va­vší se nikdy ani s přá­ním čes­kého národu, ani se zří­ze­ním a prá­vem zem­ským, ani se ste­ra­ná­sob­nými zápisy a reversy a s pří­sa­hami všech koru­no­va­ných krá­lůvČes­kých až do posa­vad žijí­cího Fer­di­nanda V., ba ani s pra­vým a stá­lým pro­spě­chem říše. Hodno jest také povšim­nutí a uvá­žení, že diplom, mluvě o mimo­řád­ných pádech tako­vých, užívá vždy jen slova „vyjed­ná­vání“ (Behan­dlung), nikoli také „vyří­zení“ neb „roz­hod­nutí“ (Erle­di­gung, Ent­s­chei­dung), tak že po vyjed­ná­vání na jed­nom místě, mohlo i mělo konečně tako­vých věcí vyři­zo­vání a roz­ho­do­vání díti se na mís­tech jiných (t. na sněmích zem­ských). A tako­výto výklad onoho Ali­nea nemá v sobě nic závad­ného ani ve smyslu auto­no­mis­tův, jeli­kož dobře se dají před­ví­dati pády, kdežto spo­lečné doro­zu­mění se náro­dův může státi se žádou­cím i ve věcech nedo­tý­ka­jí­cích se jed­noty a moci říše. Ale v kru­zích bureaukra­tie Vídeň­ské (neu­mě­jí­cích odříci se myš­lenky, že spása Rakouska záleží ve věč­ném poru­ču­í­ko­vání jejich nad národy) nepře­stal pře­vlá­dati duch a směr opačný, jehožto půso­be­ním a vli­vem moc a právo pouze fakul­ta­tivní obrá­tilo se poz­ději v impe­ra­tiv kate­go­rický, a naři­zo­váno, že kromě zemí koruny Uher­ské mají a musejí všecky dotčené poli­tické potřeby zemí a náro­dův jiných vyjed­ná­vati a vyři­zo­vati se spo­lečně (v užší říš­ské radě). Jistě uzná každý nestranný a nepřed­po­jatý soudce, že nedo­sti určitá a tudíž vadná jest každá výpo­věd, do které smysly neto­liko roz­dílné ale i soběod­porné vklá­dati se dají. A předce doklá­dají se jak diplomu vůbec, tak i dotče­ného Ali­nea zvláště, všecky tři mezi sebou neshodné poli­tické sou­stavy a strany, cen­t­ra­lis­tická, dua­lis­tická i fede­ra­lis­tická. Důkaz pro první jest ten, že pravý základ její, patent 26. února 1861, praví se býti jen pro­ve­de­ním diplomu říj­no­vého; pro dru­hou, že již i diplom dotýká se roz­dílu mezi záko­no­dár­stvím v zemích koruny Uher­ské a jiných; pro třetí, že ona domáhá se sku­teč­ného pro­ve­dení diplomu ve smyslu jeho původ­ním, nepo­chyb­ném a zdravém.

Že i přední stát­níci Rakouští nevšickni uměli hned vpra­viti se dosta­tečně do ducha nové epo­chy, zalo­žené diplo­mem říj­no­vým, to doká­zali cho­vá­ním svým hned na počátku sami dva dosa­vadní minis­trové státní, hrabě Golu­chowski a rytíř Schmer­ling. První zdál se nemíti ani poli­tic­kého smyslu, když téměř sou­časně s diplo­mem říj­no­vým, zaru­ču­jí­cím výslovně rov­nost všech tříd oby­va­vel­stva před záko­nem, jal se vyhla­šo­vati pro­vin­ci­alní sta­tuty, sesta­vené již pod jeho před­chůd­cem minis­trem Bachem, a zaklá­dané na feu­dalní zásadě roz­dílů sta­vov­ských. Zdá se však, že i rytíř Schmer­ling, veda ku pro­hlá­šení úno­ro­vého patentu, nepo­cho­pil aneb aspoň neu­vá­žil ducha diplomu říj­no­vého, jak nále­želo. Když již moc­nář dob­ro­volně a co nej­slav­něji odřekla vzdal se byl práva, uklá­dati pod­da­ným svým zákony jed­no­stranně mimo jejich svo­lení, nemělo-li pře­de­vším mezi ním a jími státi se ně jaké usjed­no­cení o zákonu nad zákony, čili o spů­sobu, kte­rým napo­tom záko­nové státní uklá­dati a vyři­zo­vati se měli, t. j. o chartě konn­sti­tuční? Vím já, že spů­so­bem, který zvo­len byl, chtěly se pře­de­jíti a uva­ro­vati vše­liké spory a hádky jak nemilé, tak i nevy­hnu­telné při kaž­dém tako­vém jed­nání: ale poda­řil-li se úmysl takový na cestě nastou­pené? O tom his­to­rie posled­ních čtyr let dává hla­sité a neo­bo­jetné svě­dec­tví. Nějaký korrek­tiv chyby této, ať tak dím, poli­ticko-logické, zdál se posky­to­ván býti para­gra­fem 14 úno­ro­vého patentu, v němžto výslovná řeč jest o zákonné mož­nosti změn a oprav ve všech jeho část­kách; pro­tož my Čechové, po nedlou­hých roz­pa­cích, neod­po­ro­vali ale při­znali jsme a účast­nili se v zave­de­ném běhu poli­tic­kých roko­vání, vždy jsouce té naděje, že para­graf dotčený dokáže se býti prav­dou. Potvr­zo­valy nás v té naději r. 1861 neto­liko mnohé řeči sou­kromé mužův vlád­ních, ale i polo­úřadní aneb aspoň offi­ci­osní jejich teh­dáž orgány, osvěd­či­vší veřejně, že nezdálo se, aby konečné doro­zu­mění a usjed­no­cení se vlády s námi a s poža­davky ve pro­gramu našem vyslo­ve­nými, potkati se mělo s pod­stat­nými nesná­zemi. A však jak mar­nou zje­vila se býti naděje ta,dokazují všecky posled­ních let dějiny; zvláště bolest­nou a nezho­ji­tel­nou ránu zasa­dila jí zku­še­nost naše na sněmu čes­kém dne 10. března 1863. Rytíř Schmer­ling jakož vůbec známo a uznáno jest, i naproti Uhrům a Chor­va­tům pode jme­nem trans­akce a sjed­no­cení zdá se rozu­měti vždy jejich před­běžné a bez­vý­mi­nečné podro­bení se pod jeho poža­davky; tím více a tím bez­o­hled­něji žádal téhož vždy na nás, kteří nepo­sta­vili jsme se nikdy v oprav­dový odpor proti vládě, a kte­rýmž i před­chůd­cové jeho již ode drahně let zvykli byli nepři­čí­tati důle­žité váhy politické.

Vylo­žiti pokud možná důkladně a upřímně, proč nám slo­van­ským Čechům, i při nej­o­chot­nější vůli, aspoň dle mého zdání, mravně a tudíž i poli­ticky nemožné jest vyho­věti před­pi­sům a podro­biti se bez výminky poža­dav­kům tako­vým, jest přední oučel těchto mých řád­kův. I u nás na bře­zích Vltavy a Labe, platí pro­slulé „Non possu­mus“. Jdeť nám tu, abych jed­ním slo­vem řekl všecko, o zacho­vání života našeho národ­ního; poža­duje se na nás to, co v sobě nese impli­cite pode­psání ortele smrti nad národ­ností naší, čili národní samo­vražda; chce se, abychom my samo­volně pod­dali se a nastou­pili na cestu, kte­ráž zne­náhla sice a pro krát­ko­zraké lidi nevi­domě, ale tím jis­těji a neo­do­la­tel­něji vede tam, odkudž není návratu ani z mrtvých vstání více.Pokud já znám úmysly ohromné vět­šiny kra­ja­nův svých, mohu říci, že dob­ro­volně oni tam nikdy nepů­jdou; a byť by se i stalo tak od někte­rých lidí, nemělo by [to], co nemravný záva­zek, nižádné plat­nosti. My již od půl­dru­ha­ti­síce let, od té doby, co poprvé slovo české roz­lé­halo se po posvát­ném Řípu a Vyše­hradu, trváme v usta­vič­ném zápasu o zacho­vání národ­ního bytu svého: setr­váme v něm i dále do vůle boží. Však my proto nepro­ti­víme se záko­nům jakým­koli, ať Bachov­ským, ať Schmer­lin­gov­ským, mají­cím sku­teč­nou plat­nost ve vlasti naší: ale pokud poží­váme svo­body, nemů­žeme a nebu­deme schva­lo­vati nežli ty, které uznáme za spra­ved­livé. On peut subir le droit du plus fort, on ne le recon­nait pas (může­meť pod­ni­kati pod právo někoho sil­něj­šího, a přece neu­zná­vati jeho za právo). Věr­nost a poslu­šen­ství lze vymoci na nás bez nesnáze: ale mravní city musí ten, kdo jich poží­vati chce, zaslu­ho­vati sobě; v celém světě od jak­živa dává se láska jen za lásku, důvěra za důvěru, odda­nost za oddanost.

Nebudu já zde roz­bí­rati podrobně všecky roz­díly a odpory, které nasky­tují se mezi diplo­mem říj­no­vým a úno­ro­vým paten­tem hned na první pohled; uči­nili to již jiní přede mnou dosta­tečně. Opravdu, když diplom dí, že cokoli nená­leží do zejmena vytčené kom­pe­ten­ce­ú­střední rady říš­ské, náleží do područí sněmův zem­ských, a patent naproti tomu, že cokoli nevy­tčeno zejmena v kom­pe­tenci sněmův zem­ských, náleží do područí říš­ské rady, roz­díl a odpor tak pod­statný a důle­žitý musí mocně bíti do všech i sebe slab­ších očí, tře­bas u lidí ani nero­zu­mě­jí­cích pomě­rům poli­tic­kým. Ale nesmím a nemohu zdr­žeti se, abych neob­rá­til pozoru na osudné usta­no­vení ono v úno­ro­vém patentu, kte­rýmž i ti před­mě­tové záko­no­dár­ství, kteří netý­kají se spo­leč­ných zále­ži­tostí říše, čili jed­noty a moci celku stát­ního, při­ka­zují a dělí se mezi ústřední říš­skou radu a mezi sněmy zem­ské, ovšem tak, že lví podíl při­padá radě říš­ské. Kdož pak tu nevidí, že při tako­vém roz­dě­lení mezi dva fak­tory nemůže spo­rům o kom­pe­tenci býti ani počtu, aoi konce, pokud jeden z nich nebude uve­den do stavu tako­vého, ve kte­rém podo­bati se bude pou­hému stínu bez rea­lity, bez života i moci? Však již v prv­ním lustrum působ­nosti ústavy úno­rové bylo nám spat­řiti, kterak činily se pokusy a návrhy ke scen­t­ra­li­so­vání veš­ke­rého depar­te­mentu nejen veřej­ného vyu­čo­vání, ale i spra­ve­dl­nosti a soud­nic­tví, a minis­trové odpí­rali jim jen z pří­čin oppor­tu­nity, nikoli z důvo­dův prin­ci­pi­al­ních. Také aby nebylo pochyby o sku­teč­nosti tako­vého proudu a směru, roz­ho­duje říš­ská rada již nyní o finanční otázce neto­liko v depar­te­men­tech věcí spo­leč­ných aústřed­ních, jí diplo­mem zejmena při­řče­ných, ale i v jiných, kte­réž diplom při­ka­zuje sněmům zem­ským, jakož jsou poli­tické vlády zem­ské, škol­ství vyšší a nižší, soud­nic­tví atd., takže těmto sněmům, s dis­po­sicí nad ner­vus rerum, odjímá se všec­ken roz­hodný vliv na věci tyto již napřed. Ba i to již bylo nám sly­šeti na sněmích zem­ských, že poli­tické otázky vůbec, a neto­liko zahra­ničné zvláště, nená­le­žejí do kom­pe­tence jejich. V tako­vých okol­nos­tech kdo pak může býti tak tupé mysli, aby nepřed­ví­dal, s jako­vým osu­dem musejí potkati se sně­mové zemští v budouc­nosti neda­leké? Kdo může pochy­bo­vati, že život par­la­men­tární, bez kte­ré­hož budoucně žádný národ neto­liko pro­spí­vati ale ani v bytu se udr­žeti nemůže, za nedlouho zmi­zeti musí naprosto ze sně­movny české, ano tu již jen o někte­rých potře­bách míst­ních, o nemoc­ni­cích a špi­tá­lech, o pří­přeži a uby­to­vání voj­ska atp. pojed­ná­vati se bude, jiné pak věci všecky pota­ho­vány budou do Vídně k vyří­zení tam jed­no­tvár­nému a – němec­kému? Že ale živel národní, zba­vený života par­la­men­tár­ního, pad­nouti musí dří­věji poz­ději v oběť živlu s ním se stý­ka­jí­címu a poží­va­jí­címu takové výhody v ouplné míře, to jest pravda, kte­ráž jakož kaž­dému mys­lí­címu člo­věku sama sebou bije do očí, tak nemohla ujíti pozoru ani p. Schmer­lin­gova. Dále o tom mlu­viti nechci, an bych­sotva ubrá­niti se mohl trp­kých reflexí; dolo­žím jen, že co tu vyná­ším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jeli­kož ve smyslu tom­též měl jsem čest již po dva­krát vyslo­viti se veřejně ve sně­movně pan­ské ve Vídni (21. června i 27. srpna 1861), jakož dosvěd­čují zápisky její ste­no­gra­fické. Nevá­žím já sobě výčitky, od pro­tiv­ní­kův tak často činěné, že vždy ohří­vám a opa­kuji tytéž řeči již zasta­ralé. Stáří pravdy sahá nad stáří vše­ho­míra: jen lež zje­vuje se vždy nová, jeli­kož umírá pokaždé v oka­mžení, jak mile poznána bývá.

Také ani do podrobné pole­miky proti cen­t­ra­li­sač­nímu sys­tému v Rakousku nechci se zavo­diti na místě tomto; vedeť se ona již prvé od vše­li­kých oppo­sič­ních žur­ná­lův s důmys­lem a zda­rem ovšem nestej­ným; a bez­pří­kladné množ­ství pokut, do kte­rýchž tito upa­dají, jest důka­zem ost­ra­šu­jí­cím, jak nesnadno bývá při ní neza­va­diti o některý para­graf tis­ko­vého zákona. Dovo­lím sobě, k závěrku tohoto článku, jen jednu otázku: kdo cítí více potřebu cen­t­ra­li­sace admi­nis­tra­tivní, náro­dové-li sami, aneb Vídeň­ská bureaukra­tie? jinými slovy, v čím inte­ressu více uvodí a pro­vo­zuje se ona, v inte­ressu oněch, čili této? A jestli, tuším, nepo­chybné jest, že náro­dové přejí sobě spra­vo­váni býti každý dle svých vlast­ních potřeb roz­díl­ných, a nikoli dle úřední uni­formy: srov­nává-li se to se zása­dami konstitučními,aby náro­dové akko­mo­do­vali se úřa­dům, a nikoli úřa­dové náro­dům? Či snad domýšlí se někdo, že ouřa­dové naši, pře­sta­nouce dýchati vzdu­chem Vídeň­ským, pře­sta­nou býti úřady císařsko-královskými?

VI. Národ č. 119, 3. 5. 1865.

V poslední době slý­chati jest čím dále tím živěji zmá­ha­jící se ode­všad stesky, že ústava říše Rakouské, zalo­žená diplo­mem říj­no­vým na základě novém, a zji­na­čená paten­tem úno­ro­vým značně, nechává se již na čtvrtý rok ležeti takořka ladem, že nedo­sta­vuje a nedo­dě­lává se ani ohle­dem na tak řečená základní práva občan­ská, ani ohle­dem na ústrojí jak celku stát­ního, tak i jed­not­li­vých jeho čás­tek. Stesky takové, ozý­va­jíce se zvláště zvučně ve kru­zích záko­no­dár­ných za Skot­skou bra­nou ve Vídni, obra­cují zření a touhu svou čím dále tím patr­něji k dua­lismu, co k něja­kému spa­si­teli a vyku­pi­teli; a i minis­ter­stvo státní, počí­na­jíc, tuším, pochy­bo­vati o vhod­nosti dal­šího v té věci „čekání“, nedá-li samo uná­šeti se prou­dem a smě­rem tím, aspoň neklade pro­ti­němu odporu tak roz­hod­ného, jako dříve. Takž celá poli­tická kon­stellace v Rakousku v nej­no­věj­ším čase uka­zuje na co den ros­toucí pro­spěch zásady dualistické.

Co jest ten dua­lis­mus a jaký jeho smysl? Snáze dá se odpo­vě­díti, čím on v Rakousku byl a jest, nežli čím budoucně býti má. Bude tomu teprv asi sto let, co stát­níci Vídeňští, cen­t­ra­li­su­jíce a uni­for­mu­jíce čím dále tím smě­leji a roz­hod­něji, počali méně a méně vážiti sobě his­to­ric­kého práva v zemích nyní již jen „Kron­landy“ zva­ných: proti čemuž ačkoli odpor zdvi­hal se všude, pro­ve­den jest však jen v Uhřích důrazně a důsledně, jak při smrti císaře Josefa II., tak i poz­ději za Fran­tiška I.; jen Uhry uhá­jily ústavní život a své­zá­kon­nost svou, přes všecky odporné pokusy a nehody, až do r. 1848, jak co do pod­staty tak i do formy její, kdežto v Čechách a jiných zemích pone­chány sice staré formy s vět­šího dílu, stará jmena i obřady některé, ale bez významu pod­stat­ného. Dua­lis­mus dosa­vadní zna­me­nal tedy vládu roz­díl­nou i dvojí, v jedné polo­vici říše ústavní, v druhé abso­lu­tis­tic­kou; od r. 1848 a zvláště od r. 1860 pro­mě­nily se poměry jen v ten spů­sob, že kde dříve vládlo se abso­lu­tis­ticky, tam nyní (excep­tis exci­pi­en­dis) vládne se dle ústavy, v Uhřích pak od té doby panuje zákon martialní.

Mimo­cho­dem dobré bude pozo­ro­vati apa­ma­to­vati sobě že dua­lis­mus zde líčený nesl na sobě známky původu více méně revo­luč­ního; povstalť zajisté za při­stři­ho­vá­ním a ruše­ním his­to­ric­kých práv ústav­ních; což působí-li se mocí stran­nou, nazývá se vždy a všude půso­be­ním revo­luč­ním, bez roz­dílu, pochází-li s hůry nebo s dola. Naproti tomu sluší co fede­ra­lis­tic­kou nazna­čiti celou starší dobu v ději­nách Rakous­kých, pokud totiž každá země spra­vo­vána byla ještě dle vlastní své právní tradice.

Nový ten dua­lis­mus, který teprv ustro­jiti se má, může dle mého zdání vzíti na se jen jednu z násle­du­jí­cích forem: 1. obě částky říše, jichžto hlavy budou Vídeň a Pešť, budou míti spo­leč­ného sice panov­níka, ale zákony docela roz­dílné, nezá­visné od sebe vespo­lek – pouhá to per­so­nalní unie; 2. Pod spo­leč­ným panov­ní­kem Vídeň a Pešť budou o spo­lečné některé zákony umlou­vati se mimo­řádně jen když naskytne se zvláštní toho potřeba – to p. Deá­kovo pověstné „von Fall zu Fall“; aneb 3. o všech spo­leč­ných zále­ži­tos­tech říš­skýeh (jež vypo­čítá diplom říj­nový v § 2, patent úna­rový v § 10), budou Vídeň i Pešť umlou­vati se řádně a roz­ho­do­vati pod spo­leč­ným panov­ní­kem spo­lečně; o zále­ži­tos­tech ostat­ních roz­ho­dujž obojí strana s volí panov­ní­ko­vou pro sebe sama – to dua­lis­mus ve smyslu hrab. Szé­c­sena i, tuším, p. Kai­ser­s­felda. Forma střední jestjako nějaký kom­pro­miss mezi stra­nami kraj­nými, první tak zva­nou reso­luční, a třetí stra­nou, jak se praví, „mužův říjnových“.

Vídeň, uzná­va­jíc konečně, že cen­t­ra­li­sace naprostá i povšechná, jako­véžby nej­více si přála, potkává se s pře­káž­kami nepře­mo­ži­tel­nými, počíná klo­niti se k formě třetí, a neod­pírá již naprosto podě­liti se s Peští o těžiště říše. Její naděje ve zdar nové úmluvy nabý­vají posily ze slov od p. Deáka nedávno veřejně pro­ne­še­ných, jimiž kla­dena byla váha na zacho­vání jed­noty a moci celé říše. A však, nebyl-li jsem já zle zpra­ven roku 1861, p. Deák již i teh­dáž, aspoň některý čas, naklo­něn byl k vyří­zení věcí dle formy třetí, dříve nežli vyslo­vil své „von Fall zu Fall“. Dal-li se již dříve vésti více smýš­le­ním vět­šiny národu nežli svým vlast­ním, není nepo­dobné, že i budoucně tak učiní.

Mně nepo­třebí vyklá­dati, které z těch forem dal bych před­nost, jeli­kož jsem pře­svěd­čen, že dua­lis­mus v jaké­koli formě pro­káže se neza­dlouho záhub­ným býti pro celou říši, ba ještě záhub­něj­ším, nežli ouplná cen­t­ra­li­sace. Budeť to zajisté dvojí cen­t­ra­li­sace, jedna jako druhá proti pří­rodě i proti právu; a dvojí zlé i dle nej­spros­těj­šího rozumu horší jest, nežli jedno. Však já nemohu ani pře­svěd­čiti se, žeby vláda naše, žeby minis­trové sami sku­tečně k dua­lismu klo­niti se měli; nemohu pomys­li­ti­sobě, žeby titéž stát­níci, kteří ne bez nesnází a obětí vše­li­kých obno­vili ku př. auto­no­mii Sed­mi­hrad­ska, nyní zru­šiti ji měli zase, a mlu­viti ku poslan­cům rumun­ským i sasic­kým: přá­telé! hodni jste byli, že k žádosti naší, nehle­díce na odpor Maďa­rův, při­šli jste sem do Vídně: nyní buďte zase tak hodni, a podro­bíce se dosa­vad­ním pro­tiv­ní­kům svým, jděte také do Pešti! Nepa­cho­pi­telné jest mi, kterak kanc­léř Mažu­ra­nič s tako­vým úsi­lím vábiti mohl by kra­jany své do budovy před Skot­skou bra­nou, kdyby věděl, že jim, pro národní spásu svou, puto­vati bude hlavně do Pešti. Proto nepo­chy­buji, že jen v oby­va­tel­stvu říše Němec­kém a Maďar­ském, a nikoli ve vládě Rakouské, proud dua­lis­tický pře­vlá­dati a pano­vati může: a podává-li se jemu také některý stát­ník, bude to zna­mení, že u něho sym­pathie neb anti­pathie národní vrch berou nad ohledy, kte­rýchž poža­duje udr­žení jed­noty a moci stát­ního celku Rakouského.

A však úmysly a cesty poli­tiky svět­ské bývají často právě tak nevy­zpy­ta­telny a rozu­mem nedo­s­tí­ži­telny, jako cesty bož­ské pro­zře­tel­nosti: tu nelze vždy spo­lé­hati se na zná­mou filo­so­fic­kou zásadu, že co nero­zumné jest, ani bytu míti nemůže. Pro­tož povin­nost jest kaž­dého upřím­ného vlas­tence i občana, vidí-li při­pra­vo­vati se státu jaké nebez­pečí, neml­četi, ale pozdvih­nouti hlasu svého, varo­vati avy­stří­hati; povin­nost zvláště těch, kdo měli čest, voláni býti tam, kde o říši porady se dějí.

Otázka o dua­lismu v Rakousku byla v novi­nách („Národu“) již jed­nou (9. lis­to­padu 1864, pod poznám­kou „Na povšim­nutí dua­lis­tům Vídeň­ským“) před­mě­tem roz­boru důklad­ného a důraz­ného. I ačkoli methoda v něm jiná byla, nežli u mne v oby­čeji, podo­ba­jíc se více nad­šené impro­vi­saci a expek­to­raci; ačkoli člá­nek ten staví v popředí poměr jen národu čes­kého k zamýš­le­nému dua­lismu, na jiné národy jen mimo­cho­dem ohled bera: psán-tě však s tak důmy­sl­ným roz­hle­dem poli­tic­kým, tak živě a úchvatně spolu, a snáší se i s mými náhledy tak úplně, že neu­mím uři­niti nic lep­šího, nežli opa­ko­vati na tomto místě aspoň větší a důle­ži­tější jeho částku. Neško­díť nic, při­vo­diti ku paměti více­krát tytéž věci a tatáž slova, zejmena když i situ­ace trvá tatáž, která dala jim vznik první; a nekaždý můj čte­nář bude míti hned na snadě číslo 275 „Národu“ z roku minu­lého, aby poho­dlně doň nahléd­nouti mohl.

„Hlavní trumf pámův poli­ti­ká­řův Vídeň­ských, když jsou s moud­rostí svou v kon­cích a sobě již rady nevědí, je vždycky dua­lis­mus. Nebu­dete-li vy Čechové nás poslou­chat, povo­líme Maďa­rům, dáme jim východní polo­vici říše do plné moci, a podr­žíce sobě západní sami, scen­t­ra­li­su­jeme ji ještě mno­hem­tu­žeji. Dále pak, to se rozumí, bude se maďa­ri­zo­vati ve východní části, a v západní tím smě­leji germanisovati.“

„My nevíme, má-li poli­tická myš­lenka tato jakého zasta­va­tele i mezi stát­níky rakous­kými; smutné jest ovšem (a věz­tež, že my Slo­vané zapsali jsme si to dobře za ucho), že také lis­tové, ježto platí jinak za offi­ci­osní, otví­rali nám tako­vou vyhlídku! A věru museli jsme se diviti té nedo­spě­losti a nemotor­nosti, ať nedím tupo­sti poli­tické, kte­ráž se domnívá, že klac­kem a zákeř­nic­kými hroz­bami dovede nás Slo­vany zís­kati. Či mys­líte, pánové, že my jako psi líbati můžeme nohu nás šla­pa­jící? Kam to hod­láte při­vésti, budete-li takto trak­to­vati národ, kte­rýž činí vět­šinu celé říše, budete-li mu hned zpředu vyka­zo­vati v budouc­nosti Rakouska roli poli­tic­kého a národ­ního neo­práv­něnce, budete-li ho odsu­zo­vati za helotu, za mate­rial vlády pro jiné dva národy? A mys­líte-li, zasle­penci, žeby Slo­vané rakouští při­jali pokorně roli tako­vou? mys­líte-li, že věci takové dají se pro­vésti tak snadno a bez veli­kých pře­vra­tův? Zapo­mí­náte na zásadu moc­ná­řův Rakous­kých, že jen spra­ved­li­vost může býti trva­lým fun­da­men­tem říše! My Slo­vané jsme pokojní lidé, ale pro všecko radíme vám: nesejte vět­rův, aby jste nekli­dili bouří!“

„A však pová­žíme-li všecko, nemů­že­me­vě­řiti, žeby ve Vídni kdo z rozum­něj­ších poli­ti­kův, leč by byl skry­tým, neb zjev­ným nepří­te­lem Rakouska i panu­jící dynastie, mohl oprav­dově tak smýš­leti a raditi k tako­vým cestám. Mys­líme, že jen někteří nezle­tilí poli­ti­káři pouš­tějí takové draky do povětří leda pro svůj jux a pro postrach lidí pově­reč­ných: a však nemělo by se jim přáti místa k tomu aspoň v lis­tech offi­ci­os­ních. S tak váž­nými věcmi žer­to­vati neradno.“

„Ostatně víme,ze zku­še­nosti, že dotčené zásady nejsou ani nové, aniž cizí mno­hým z těch pánův, kteří teď bla­ho­slaví náš offi­ci­alný libe­ra­lis­mus a kon­sti­tu­ti­o­na­lis­mus: vždyť viděli jsme je v plném díle již roku 1848. Teh­dáž mohlo Rakousko, teh­dáž mohla dynastie poznati, kdo byli a jsou přá­telé Rakouska a jed­noty jeho. Zdaliž teh­dáž nepo­sta­vili dua­lis­mus na korou­hev svou jak poli­ti­kové záli­ta­v­ští tak i vůd­cové mínění Vídeň­ského, i ti, kte­říž se nyní staví býti nej­vět­šími přá­tely dynastie a jedi­nými patri­oty Rakous­kými, kace­řu­jíce nás co sepa­ra­tisty? Či nechtěli teh­dáž zjevně roz­trh­nouti Rakousko na dvě půle, a při­dě­liti jednu k novému státu Němec­kému, o němž se ještě ani nevě­dělo, bude-li repub­li­kou nebo Prus­kým císař­stvím, z druhé pak půle samo­statné krá­lov­ství Uher­ské? Či je komu pochybno, že tito patri­oté Rakouští chys­tali teh­dáž legi­tim­nímu císaři a králi svému ina­šemu, smíme-li tak říci, místo mezi dvěma ses­lemi? A kdo tu bojo­val upřímně i odhod­laně za jed­notu Rakouska? nebyli to jediní Slo­vané? Čechové a poli­tičtí jejich dru­hové na sněmě, Jiho­slo­vané s Jela­či­čem v čele na bojišti u Šve­chatu? Když Čechové vystou­pili z par­la­mentu Vídeň­ského, pro­tes­tu­jíce proti půso­bení jeho, ježto pod­po­ro­valo revo­lucí onu dua­lis­tic­kou, – či nás neob­ža­lo­val před tri­buna­lem revo­luční Europy pověstný Füs­ter pro zacho­vání Rakouska spi­sem svým: „Wer hat die Fre­i­heit verrathen?“ Což je tomu tak dávno, že všecko to již upadlo v zapo­me­nutí? Může-li nyní za spa­si­tel­nou míti se poli­tika, která ještě r. 1848 byla by málem roz­trhla i zma­řila stát Rakouský, kdyby nebylo Slo­va­nův rakous­kých, a při­znejme se, i pomoci i Slo­va­nův mimora­kous­kých? Mělo-li by na zmar býti všecko nau­čení his­to­rie a lidé neměli-li by zmoudřeti již ani vlastní škodou?“

„Však chtěl-li by to někdo s tou poli­ti­kou zku­siti ještě jed­nou, nám se zajisté zdá, žeby ty věci nešly tak hladce, že zave­dení dua­lismu v Rakousku mocí neod­vrat­nou potáhlo by za sebou kon­vulse veliké. Nelzeť zajisté mezi dvěma polo­vi­cemi spů­so­biti abso­lutní rov­no­váhu a tudíž pokoj; vždy jedna váha dru­hou pře­váží, ba i vyvrátí – a leh­čejší, vidouc nezbytí, bude hle­dati pří­važku odji­nud. Boje občan­ské, vmě­šo­vání se cizích­pro­střed­ko­va­te­lův, osud Pol­ské někdy říše; jsou pak vyhlídky naše. Pus­tit od jed­noty říše jest tolik, co pus­titi od její celosti.“

„A kdyby nastaly děje takové, kdo může na ten čas, nyní, změ­řiti jich směr, jich roz­sah, jich konec? Kdyby v ten čas Rakousko zůsta­veno byla samo sobě, a kdyby his­to­rický stát ten cítil v sobě dosti životní síly, pak by jistě v krátce již sama moc pomě­rův a instinkt zacho­vání sebe vedly ho k tomu opět, aby jed­notu leh­ko­my­slně zavr­že­nou poz­novu krví sklí­žil, bajo­nety sbil a utáhl okovy abso­lu­tismu. Ale na jak dlouho může i takové pouto potr­vati? A kdo ví dále, mohlo-li by pak Rakousko nemoc tako­vou vysto­nati samo v sobě? Kdo nevidí, když obklo­peno jest nepřá­tely se všech stran, žeby snad ani spo­jenci neostý­chali se děditi po něm, tře­bas by ještě ani nedomřelo?“

„Kon­vulse, ježto by nastaly v samém těle Rakouska, kdyby jed­nalo se o bytí neb nebytí v něm celých náro­dův, byly by tak mocné, žeby se kom­mu­ni­ko­valy celé Evropě; a v tu chvíli šlo by jistě též o bytí a nebytí samého Rakouska. Nad tím pak jistě celé moře poli­tiky Euro­pej­ské bylo by v bouři veliké a pak by o osu­dech Rakouska tudíž i našeho národu roz­ho­do­vali jiní čini­telé a jiní hla­sové než ti, kte­říž nyní oso­bují sobě moc a právo sou­diti nás a budouc­nost naši. Když byhu­čela bouře tak veliká, pak by asi umlkly ty žáby v moral­ním bahništi žur­na­lis­tiky Vídeň­ské, ježto nyní v zátiší obtě­žují sou­sedy kva­ko­tem svým a napa­rují se, že jich nyní nad jiné sly­šeti. V tako­vých dobách nemluví již toliko žur­na­listé, aniž roz­ho­dují toliko kan­ce­láře, ale náro­dové sami jinak pas­sivní vyslo­vují zře­telně a mocně vůli svou, aniž bývá lze udu­siti aneb nesly­šeti hlasu jejich.“

„My Čechové žádáme sobě jistě upřímně zacho­vání Rakouska i jed­noty jeho: neboť máme za to, že nemo­houce silami svými dou­fati ve zbu­do­vání vlast­ního suve­ren­ního státu, nemů­žeme his­to­ricko-poli­tic­kou indi­vi­du­a­litu, svou zvláštní národ­nost a vzdě­la­nost i život auto­no­mický, nikde a nikterak ubez­pe­čiti lége než v Rakousku – t. j. v Rakousku svo­bod­ném i auto­no­micky a rov­no­právně zří­ze­ném. My nemáme náro­dov­cův ani vyhlí­dek za hra­ni­cemi. Řekne-li nám kdo, že jsme jen z ego­ismu přá­telé Rakouska, při­svěd­číme ochotně: ale poli­ti­kové, kteří nejsou právě naivní, při­znají nám, že právě takoví přá­telé bývají nej­věr­nější a nejspolehlivější.“

„Když pak nastaly by dotčené veliké bouře, v době takové kam polo­žil by národ náš i jiní Slo­vané, kteří sdí­lejí osudy jeho, závaží vůle a síly své? Náš inte­ress táhne nás k tomu, abychom jako r. 1848 vyslo­vili se pro Rakousko celé a jed­notné, pro moc­nář­ství­rov­no­práv­ných zemí a náro­dův. Možná, že v ten čas jen toto heslo, jen toto pře­svěd­čení vedlo by národ náš, a že bychom my Čechové, v osudné době takové, pomocí ostat­ních Slo­va­nův rakous­kých opět zacho­vali Rakousko v jed­notě a dovedli záro­veň zís­kati mu insti­tuce svo­bodné, všem spra­ved­livé i trvalé. Tak si aspoň my Čechové vesměs pře­jeme, tak nám radí objek­tivné uvá­žení věcí a důvodný soud o našich pomě­rech a potřebách.nestálo, žeby je sotva která moc na světě zachovala.“

„A však dou­fejme, že Rakousko bude ucho­váno pře­vra­tův tako­vých, že strážný anděl­dy­nastie, že moud­rost stát­ní­kův rakous­kých (t. j. více rakous­kého než jiného patri­o­tismu mají­cích), odvrátí nebez­pečí takové a nedo­pustí, aby snad vášně neb pano­vač­nost národní, nebo své­hlavné choutky jed­not­liv­cův měly vydati říši naši leh­ko­vážně v expe­ri­menty tak nebez­pečné, jako jest dua­lis­mus, při němž jde o hlavu.“

VII. Národ č. 131, 15. 5. 1865.

Když během roku 1848 počalo se mlu­viti ponej­prv o fede­raci a fede­ra­lismu v Rakousku, slova ta zdála se býti sama nej­větší pře­káž­kou pro­ve­dení poli­tické takové sou­stavy. Pra­vilo se, že fede­race před­po­kládá u těch, kdo do ní vstou­piti mají, posta­vení ouplně neod­vislé, samo­statné a suve­renní; při­vlast­ňo­vá­ním tako­vého posta­vení jed­not­li­vým částkám, z nichž říše Rakouská záleží, že zapírá i zni­čuje se dědičné panov­ní­kovo právo; že říše ta, měníc se v repub­liku, pře­stává tudíž býti moc­nář­stvím atd. Takto při­čí­tána, divem divou­cím, moc stá­to­borná jedi­nému slovu, a to v zemích, kde co do pub­li­cis­tic­kých slov nedo­ro­zu­mě­ných neb zle rozu­mě­ných nebý­valo nikdy nedo­statku. Od té doby ale, ve mno­ho­le­tých hád­kách a půt­kách obsahu poli­tic­kého, veřej­némí­nění došlo již upo­ko­jení; obavy o repub­lice zani­kaly, jak mile vidělo se, že i nej­věr­nější někteří rád­cové koruny a dynastie při­zná­vali se k zása­dám od fede­ra­lis­tův hlá­sa­ným; konečně umlkli hla­sové neu­přímní cele, když vzne­šený panov­ník sám diplo­mem říj­no­vým pro­hlá­sil sou­stavu v pod­statě své fede­ra­lis­tic­kou za budoucí základ říše. Ted již není tajno nižád­ného rozum­ného člo­věka na světě, že fede­ra­lis­mus Rakouský jest fede­ra­lis­mus sui gene­ris, roz­dílný jak od Švej­car­ského a Seve­ro­a­me­ric­kého, tak i od Němec­kého; a já mám za ta, že v něm hlavně zakládá se i spo­čívá moderní „idea státu Rakouského“.

Hlavní znám­kou a spolu pod­sta­tou fede­ra­lis­tic­kého zří­zení jest roz­díl, kte­rýž se činí mezi zále­ži­tostmi říš­skými a zem­skými, a tudíž také mezi jed­not­nou vlá­dou říš­skou a roz­lič­nými zem­skými vlá­dami. Důle­žitý roz­díl takový slouží již diplomu říj­no­vému za základ, a jest v něm určitě vymě­řen; cen­t­ra­lis­tické vlády, ku př. fran­couz­ská, neznají ho naprosto. Úno­rový patent, zaklá­daje se na diplomu, nemohl vyhnouti se, aby neu­či­nil zásadě fede­ra­lis­tické jisté kon­cesse, kte­ráž jináče by byla nele­žela v celku a duchu jeho cen­t­ra­lis­tic­kém; a již jsem vylo­žil, kterak kon­cesse ta, uči­něná ovšem hlavně v the­o­rii, tratí a tra­titi musí ve praxi čím dále tím více půdy, až se konečně ztratí docela. Dua­lis­tický pro­gra­mu­her­ský ve formě třetí ode mne vyčtené činí také kon­cessi zásadě fede­ra­lis­tické, ale nelze před­ví­dati, na jak dlouho, když sesílí se při­ro­zená jeho snaha, pře­vésti těžiště říše a ujed­no­titi je v Pešti. Kon­ces­semi tako­vými cen­t­ra­lis­mus i dua­lis­mus vzdá­vají sice hold jakýsi oné zásadě, nemo­houce ode­příti naprosto uznání její při­mě­ře­nosti a spa­si­tel­nosti pro Rakousko: ale zdá se, žeby ona slou­žiti měla oběma jen jako za dobu pře­chodní, nejsouc koneč­ným jejich cílem.

Pod cen­t­rální vládu říš­skou nále­žejí výhradně, dle zásad fede­ra­lis­tic­kých i dle diplomu, zále­ži­tosti týka­jící se 1) panov­ni­čího domu Rakous­kého, 2) pomě­rův říše zahra­nič­ných, 3) války, a tudíž i vojen­stva i námoř­stva stát­ního, 4) financí a dlu­hův říš­ských, 5) obchodu jak zahra­nič­ného tak i domá­cího mezi­kraj­ného, a tudíž i cel­ních zále­ži­tostí i všech k obchodu tako­vému potřeb­ných pro­střed­kův kom­mu­ni­kač­ních. Pro ústavní jejich vyři­zo­vání bude tedy potřebí jak zvlášt­ních orgá­nův vlád­ních, zejmena minis­te­rií říš­ských, tak i ústřed­ního sněmu říšského.

Ostatní zále­ži­tosti veš­kery, zejmena ku př. poli­tická správa zemí, škol­ství vyšší i nižší, soud­nic­tví veš­kero atd. nále­žejí dle těchže zásad do područí vlád a sněmův zem­ských. Kdož by nevi­děl, že v obo­rech těchto není potřebí ouplné uni­for­mity, ani ve pro­spě­chjed­noty a moci stát­ního celku, ani ve pro­spěch oby­va­tel­stva i náro­dův? kdo by zapí­ral, že domnělá takové uni­for­mity potřeba zdá se pochá­zeti více ze vlá­dych­ti­vosti a pano­vač­nosti někte­rých bureaukra­tův, baží­cích po milos­ti­vém i nemi­los­ti­vém jevení moci své na vše strany, nežli ze při­ro­zené povahy věcí? Vždyť v nauce poli­tické od mužův váž­ných i to někdy v pochyb­nost se brává, zdali ku př. zále­ži­tosti učebné nále­žejí vůbec do úlohy státu a do správy jeho. Zří­zení pak škol má všude se díti ne tak podlé ide­al­ních vzo­rův zahra­nič­ných (ač já jich samých v sobě neza­vr­huji), ale podlé potřeb míst­ních, podlé pří­tom­ného tam všude stupně vyvi­nutí ducha i vzdě­la­nosti, podlé jazyku, mra­vův, kon­fessí a zaměst­nání oby­va­tel­stva; že pak v tom ve všem neko­nečná panuje roz­ma­ni­tost ve všech kon­či­nách Rakous­kých, toho předce nikdo zapí­rati nebude, a jalová byla by odpo­věď, že stej­ným všech zří­ze­ním má právě ubý­vati té roz­ma­ni­tosti, neb násle­dek toho bývá i bude vždy jen ten, že mnohé kra­jiny a národ­nosti, pro kte­réž uni­forma ta se nehodí, zůsta­nou ve vyvi­nutí ducha i vzdě­la­nosti pozadu na věky. Také neplatna bývá omluva, že v ústřední radě zase­dá­vají mužové z roz­lič­ných kra­jin, sta­vův a náro­dův: neb různí jejich hla­sové uto­nou snadno ve proudu ku povšech­nosti, panu­jí­cím v kaž­dém kolle­gium, ačne­zvy­kají-li mužové ti, pod­dá­vati se mu sami napřed. A co platí o škol­ství, platí neméně také o soud­nic­tví; roz­díl­nost při­ro­ze­ných povah, zdě­dě­ných názo­rův, oby­čejův i samých vášní a hříchův, vymá­hají v roz­lič­ných kra­ji­nách roz­lič­nou míru bed­li­vosti a přís­nosti záko­nův i tres­tův atd.

Těžká jest ovšem úloha určiti roz­dě­lení vlád a sněmův zem­ských v Rakousku in con­creto, a ohra­ni­čiti veš­kero půso­bení jejich do podrob­nosti; těžká zvláště pro člo­věka nema­jí­cího ve vla­da­ření zku­še­nosti prak­tické. Však pro­ve­dení její dle mého zdání ani nemůže a nemá se díti z jed­no­stranné vůle číkoli, nýbrž z vůle spo­lečné, čili z urov­nání a z usjed­no­cení se všech stran, jichž se to týká; tak tomu chtějí také nejen duch diplomu říj­no­vého, ale i slova jeho vlastní. Pro­čež i já, nechtěje v tom nikomu pra­eju­di­ko­vati, dovo­lím sobě vyslo­viti jen některé myš­lenky, kte­réž dáti mohou pod­nět k dal­šímu skoumání.

Za to mám, že při zři­zo­vání orga­nismu všech vlád zem­ských v Rakousku bylo by velice pro­spěšné, vzíti sobě sta­ro­žit­nou Uher­skou ústavu za pří­klad; řekl bych za vzor, kdyby časem bylo nevlou­dilo se do ní dosti hojně věcí nevhod­ných, jichž ani v Uhřích obno­vo­vati a chvá­liti, ani jinde nápo­do­biti není radno. Takové jsou ku př. roz­díl z dávna činěný mezi „natio“ a „misera pleb­scon­tri­buens“; takové nynější „diplo­ma­tické“ pano­vání jed­noho ple­mene nad ostat­ními; takové posta­vení pala­ti­novo v posled­ním věku, co mís­to­krále s mocí neod­po­věd­nou; též choutky sto­lič­ních shro­máž­dění někte­rých, pohrá­vati si na suve­renní repub­liky, a pota­ho­vati k sobě vše­li­kými spů­soby moc záko­no­dár­nou, nále­že­jící jedi­nému sněmu zem­skému; též jisté for­ma­lity pro­ces­sův, neho­dící se do věku našeho, i jiných více řádův neb zlo­řá­dův, o kte­rýchž aspoň dá se říci, že abusus non tol­lit usum. Ale nehledě na tako­véto vady, jichžto uva­ro­vati se napo­tom nebude nemož­ným ani nesnad­ným, jest jádro zem­ských insti­tucí uher­ských samo v sobě tak zdravé a zdárné, žeby dle mého soudu zaslou­žilo cho­vánu býti také v jiných zemích; jest v něm živý záro­dek pravé auto­no­mie zem­ské, bez níž svo­boda občan­ská i poli­tická nikde dlouho státi a trvati nemůže; jest i zásada reformy a zdo­ko­na­li­tel­nosti neko­nečné, bez níž všecky lid­ské insti­tuce hynouti a zahy­nouti musejí. Zejmena insti­tuce úřa­dův a shro­máž­dění sto­lič­ních nebo-li žup­ních, zalo­žená na zásadě voli­tel­nosti, doka­zuje se býti pravé palla­dium řádův auto­no­mic­kých. Z toho také pocho­piti a vylo­žiti se dá vše­o­becná Uhrův (neto­liko Maďa­rův) láska ke své con­sti­tu­tio avi­tica, i neo­by­čejná ener­gie k jejímu zacho­vání a hájení; Uhrovi pod bureaukra­tií živu a blahu býti nelze; onv tom ohledu mezi všemi národy na Evrop­ské pev­nině nej­více se liší (abych nejme­no­val domá­cích) ku př. od Fran­couzův, kteří bez rady a pomoci ouřed­ní­kův a poli­cie již tuším ani státi ani hýbati se neu­mějí. I není-liž žádouc­nější a násle­do­vání hod­nější pří­klad oněch, nežli těchto?

Uží­vám pak pří­kladu toho hlavně k tomu cíli, abych objas­nil a poně­kud i usnad­nil nej­těžší při pro­vo­zo­vání zásad fede­ra­lis­tic­kých otázku a úlohu: o područí a vnitř­ním ústrojí vlád i sněmův zem­ských. Stát­ní­kům o ní pra­cu­jí­cím dalo by se vůbec polo­žiti za pra­vi­dlo: čeho zemi Uher­ské, dle vašeho vlast­ního citu a soudu, ode­příti nelze, téhož dopře­jte zemím ostat­ním také, a jakož jim hotovi jste pone­chati poli­tic­kou zprávu zem­skou, škol­ství, soud­nic­tví atd. celé, tak čiňte nápo­dobně i zemím ostat­ním; tím docí­líte také výhody veliké v očích ne tak mých, jako jiných mno­hých lidí, totiž co nej­více možná stejné formy v ústrojí všech zemí Rakous­kých. Ohra­žuji se napřed proti zlo­vol­ným smíškům, kteří slo­vům mým pod­str­ko­vati budou smysl, jako­bych, schva­luje sta­rou­her­ské insti­tuce, radil zavésti snad i Cor­pus juris hun­ga­rici do zemí před­li­tav­ských: každý rozumný a pra­votný čte­nář uzná, že jakož Uhrům přeji a radím, aby zacho­vá­va­jíce zdě­děný poli­tický sta­tus quo, pilni byli při něm oprav, jež­po­krok novo­věký žádá, tak i jiným všem náro­dům přál bych, aby na základě nyněj­ších i budou­cích svých potřeb sami sobě zpra­vo­vali jak vnitřní zří­zení své poli­tické, tak i škol­ství a soud­nic­tví atd. (rozumí se vždy, že s panov­ní­kem společně).

Před­ví­dám a nepo­chy­buji, že proti návrhu mému ozvou se z jis­tých kru­hův hlasy: „nemáme-li se samými Uhry již nesnází dosti, či chcete, abychom si nadě­lali podob­ných ještě více i ve všech zemích?“ Na to ale snadná i krátká jest odpo­věá: „je-li to, co pro Uhry se navr­huje, samo v sobě nespra­ved­livé, škodné a záhubné, nesmíte jeho ani Uhrům povo­lo­vati, ani komu jinému; je-li ale spra­ved­livé a pro říši nezá­vadné, jakým prá­vem ode­přete téhož náro­dům jiným? či snad nechcete spravedlnosti?“

Pří­klad ode mne uve­dený poslouží také ku pou­čení a k seznání, že vlády a sněmy zem­ské v Rakousku všecky, chtějí-li uží­vati těchže práv ústav­ních a tétéž míry auto­no­mie, mají také spů­sobny býti, aby tak jako země Uher­ská mohly každá ve všem posta­čiti sobě samy. Pří­liš malé země však nejsou s to, aby ve škol­ství a soud­nic­tví stály samy o sobě; musíť se jich spol­čiti vždy něko­lik dohro­mady, aby opat­řily sobě všecky druhy škol, nejen ku př. uni­ver­sítu, ale i tak řečené školy odbo­rové čili předmětové(Fachschulen), také aby v nich všecky potřebné instance poli­tické i soudní nale­zaly při­ro­zený a při­mě­řený obor působ­nosti své. Že návrh fede­ra­list­ského zří­zení zemí Rakous­kých, podaný ode mne r. 1848 kon­sti­tuč­nímu výboru sněmu Kro­mě­říž­ského, vyšel z porad jeho hezky zcen­t­ra­li­so­vaný, tomu dalo pří­činu hlavně nevhodné slo­žení onoho výboru, do něhož každá sebe menší země volila ze sebe právě tak po třech oudech, jako Čechy a Halič; malé země, majíce veli­kou ve výboru pře­vahu, a chtě­jíce rov­nati se zemím veli­kým ne tak počtem a koli­kostí obětí, jež by při­ná­šely celku stát­nímu, jako raději výho­dami, jichž by od něho poží­valy, též cítíce, že jim nelze uží­vati s pro­spě­chem takové míry auto­no­mie, jaká hodila i navr­ho­vala se pro země větší, lnuly, až na některé oudy, všecky k cen­t­ra­li­saci (zvláště ana vět­šina těchto pochá­zela z poli­tické školy fran­couz­ské a Rot­teko-Wel­ke­rov­ské). Jest tedy nutný poža­da­vek fede­ra­list­ského zří­zení, aby země Rakouské dělily se v něko­li­kero sku­pení, dle zásad a pomě­rův his­to­ric­kých, geo­gra­fic­kých i ethno­gra­fic­kých pospolu. Určení tako­výchto sku­pení co do zemí někdy koruny České a zemí někdy Pol­ských i Ital­ských nemělo by tuším veli­kých nesnází: ale při zemích koruny Uher­ské vede se již dávno živý spor o to, má-li záko­na­dár­ství sestře­děno býti v Pešti­pro ně pro všecky, aneb mají-li Sed­mi­hrady a krá­lov­ství tak řečené tro­j­je­diné tvo­řiti sku­pení zvláštní; a mním, že i při zemích sta­rora­kous­kých (nále­že­vších r. 1526 domu Rakous­kému dědičně), budou o to hádky, mají-li býti jen jed­ním sku­pe­ním neb něko­li­ke­rým, jeli­kož zejmena kra­jiny Slo­vin­ské mohly by si přáti spo­jení se ve zvláštní krá­lov­ství Illyr­ské zase. Já dle zásad fede­ra­list­ských nemohl bych nikoli schva­lo­vati pří­liš­nou cen­t­ra­li­saci v Pešti, proti níž pla­tily by ty samé důvody, které vedou se proti cen­t­ra­li­saci ve Vídni a proti dua­lismu vůbec. Otázky však tyto nedají se roz­ho­do­vati slušně bez vysly­šení stran. Jisté jest, že i když obno­veni budou někdejší gene­ralní sně­mové zemí koruny České, Čechy a Morava nepře­sta­nou proto mívati také své zvláštní sněmy české i morav­ské, ježto země každá bude chtíti podr­žeti své jmění pro sebe; a podob­ného něco stane se: v jiných sku­pe­ních bez­po­chyby také. Potřebí tedy bude, aby země umlu­vily se a určily do podrob­nosti, co budou míti spo­leč­ného a co zvlášt­ního každá pro sebe. Hlavní ale věc jest, že každé takové sku­pení má míti svého vlast­ního kanc­léře neboli minis­tra při ústřední vládě říš­ské, že záko­no­dár­ství týka­jící se vnitřní zprávy, vyu­čo­vání, práva vedení atd. vyři­zo­vati se bude nejen rych­leji, ale i při­ro­ze­něji a při­mě­ře­něji roz­lič­ným potře­bám­ná­ro­dův, nežli posa­vad se dálo, a konečně že nestane se žádné národ­nosti křivda, jeli­kož každý národ bude při­ro­zeně moci účast­niti se veřej­ného života parlamentarního.

Uhři osvěd­čují se, že jim při otázce o zří­zení státu Rakous­kého nutno jest držeti se pře­de­vším his­to­rické půdy své a zásady o kon­ti­nu­itě práva: neb kdyby jed­nou opus­tili ji, mohlo by se jim prý vésti jako někdy Anta­e­ovi od země odlou­če­nému, žeby jako v povětří konečně poli­ticky udu­šeni a umo­řeni byli: a bohu­žel, že ohle­dem na pokusy z Vídně často činěné nelze jim v tom dáti ovšem za křivdu. Ale sluší tuším pozna­me­nati také, že oni, vynu­ti­vše r. 1848 na vládě kon­cesse neshodné s jed­no­tou a mocí říše a pokro­či­vše ve sporu odtud povsta­lém až k ouplné a naprosté negaci její (v Debre­cíně), počali sami první opouš­těti his­to­ric­kou půdu a rušiti kon­ti­nu­itu práva. Já, stoje na základě práva pří­rody, zapí­rám a zavr­huji tak dobře, jako kdo­koli na světě, pověst­nou „Verwir­kun­gsthe­o­rie“: ale smlouvy mezi­ná­rodní téměř všecky a veliký počet i smluv stá­to­práv­ních stá­vají se vesměs jakýmsi kom­pro­mis­sem mezi prá­vem pří­rody a tak řeče­ným prá­vem sil­něj­šího (jus for­ti­o­ris), kte­réž vlastně jest prá­vem (či raději bez­prá­vím) násilí; i nespat­řuji v tom důsled­nosti ouplné, když kdo, dovo­lá­vaje se tako­vých smluv, chcev nich vždy jen právo pří­rody držeti na zře­teli, a nikoli také dru­hou jejich kon­sti­tu­tiv­nou částku. – A však nechaje chou­los­tivé té úvahy, dovo­lím si polo­žiti dilemma: Uhři, a zejmena Madaři, chtějí buďto jen svo­bodě, aneb také pano­vání. Chtějí-li jen svo­bodě, mají ovšem právo, žádati také garan­tie její; chtíč po pano­vání ale uvedl by zase jus for­ti­o­ris na jeviště; jehožto dis­kusse, jak známo, neko­nají se pérem. Žeby ale s druhé strany ústava uher­ská nabyla tím mocné garan­tie nové, kdyby tak říkaje opa­ko­vala se v Čechách, v Haliči a jinde, čili kdyby tu insti­tuce ustá­lily se dle ana­lo­gie její, o tom bohdá oni sami pochy­bo­vati nebudou.

Namí­tají také Uhři, že sněmu jejich od jak­živa nále­želo právo povo­lo­vati daně a rekruty; a poně­vadž v něm leží jedna z před­ních garan­tií svo­bodné ústavy, pro­tož odní­mati jim to právo že bylo by asi tolik, jako při­pra­vo­vati je o kon­sti­tuci vůbec. A však zásady fede­ra­lis­tické nikoli nechtějí bráti jim tako­vého práva: jen jeho pro­vo­zo­vání chtějí aby bylo vhod­nější a při­mě­ře­nější k věci. Branná moc ve všech kon­či­nách říše není a nemůže býti nežli jedna i tatáž: od nepřá­tel zahra­nič­ných nemohla by ani jedna ves­nice, ležící kde­koli uvnitř hra­nic našich, nási­lím pře­pa­dena i poško­zena býti, aby celek říše­ne­byl tím ura­žen a k odporu vyzván; a jistě nebu­dou brá­niti ku př. koruny uher­ské jen Uhři, české jen Čechové sami, kdyby cizo­zemci hnali se na ně úto­kem. V inte­ressu všech nemůže povo­liti se nikomu, aby tře­bas jen dle roz­maru a libo­vůle vytr­ho­val se z povin­nosti, která naléhá na všecky stejně, aneb aby v ní své­volně nadleh­čo­val sobě sám. Pro­tož potřebí jest nevy­hnu­telné, aby obrana říše bývala před­mě­tem usne­šení a roz­hod­nutí všech spo­leč­ného, i aby toto mívalo moc pro všecky doko­nale zava­zu­jící; samo ponětí svo­bodné ústavy poža­duje a nese v sobě smysl takový. Zapo­míná se, že i země koruny České měly před rokem 1848 ústavné právo, povo­lo­vati daně a bud­get vojen­ský kaž­do­ročně, ačkoli spo­ko­ju­jíce se c. k. reversy, že povol­nost jejich neměla prá­vům jejich býti na ujmu, jen pořídku ho uží­valy; nyní pak při­ná­šejí to své právo v oběť jed­notě a moci celku říš­ského, uzná­va­jíce nevy­hnu­tel­nou jeho potřebu. Nápo­dobně měli by také Uhři zacho­vati se. Však fede­ra­lis­mus nezouží ale­brž ještě i roz­šíří svo­body jejich. Vědíť oni dobře, jak cha­trný vliv míval za sta­ro­dávna sněm jejich ku př. na poli­tiku zahra­nič­nou, na celní zále­ži­tosti atp., o kte­rýchž prvé roz­ho­do­val u nich vět­ším dílem jen král sám, nyní pak ve spo­leč­ném sněmu říš­ském roz­ho­do­vati mají oni spů­so­bem kon­sti­tuč­ním spolu sji­nými, v poměru veli­kosti a moci krá­lov­ství svého.

Země Chor­vat­ská má za naší doby tu zvlášt­nost do sebe, že se v ní agi­tuje roz­dílně pro všecky tři poli­tické sou­stavy v Rakousku: pro cen­t­ra­li­saci, pro dua­lis­mus i pro fede­ra­li­mus. Duch cen­t­ra­lis­tický vane tu z Vídně skrze úřed­nic­tvo vyšší, dua­lis­tický z Pešti skrze některé přední šlech­tice, a oba pospolu snaží se udu­siti ducha fede­ra­lis­tic­kého, jenž rodí se z při­ro­ze­ných pomě­rův půdy domácí. Ve smyslu jis­tých poli­ti­ká­řův, měří­cích stu­peň poli­tické zra­losti náro­dův dle počtu stran bro­jí­cích u nich proti sobě vespo­lek, byl by sku­tek ten pro Chor­vaty zvlášt­ním nadě­le­ním božím, kte­ré­hož ale­spoň já jim věrně nepřeji. Nelze tajiti se, že v Chor­va­tech padá při tom da váhy jistý moment, půso­bící méně zjevně nežli mocně, co veli­čina v kaž­dém ohledu irrati­o­nalní, s níž každé počí­tání bývá nesnadné. Jest to nevole stíží utlu­mená, že za oběti nesmírné, při­ne­šené někdy ve pro­spěch jed­noty a celku říše, při­pra­vuje se jim náhrada neto­liko tatáž, jako těm, proti nimž je byli při­nesli, ale poně­kud i chudší; nebo neto­liko tro­j­je­diné krá­lov­ství nestává se prav­dou a vojen­ská hra­nice neci­vi­li­suje se, ale také, kdežto nikde není nedo­statku orga­nův, mlu­ví­cích ve smyslu cen­t­ra­lis­tic­kém i dua­lis­tic­kém, odpírá se jim­stále povo­lení k žur­nalu fede­ra­lis­tic­kému v zemi a řeči jejich atd. Což by bylo div, kdyby vášně tím roz­ní­cené zabí­haly tytýž do scest­ností, a kdyby někteří ve své roz­hoř­če­nosti hle­děli spol­čiti se s stra­nou, kte­ráž, jak praví, jejich nadějí aspoň ještě neskla­mala? Tím citem však a spolu bez­pe­čím, kte­ré­hož národ­nost jejich pří­tomně (a mohlo by se řici, pro­za­tímně) požívá, vlas­tenci chor­vat­ští neměli by se dáti svésti s cesty, která jediná vede, ne sice ku pano­vání, ani ke slu­žeb­nosti, ale k rov­nému všech právu. Darmo bylo by zapí­rati, že každé podě­lo­vání se, buďto s Vídní nebo s Peští, o záko­no­dár­ství ve věcech nená­le­ži­tých nutně k jed­notě a celku říše, vyda­řiti se musí konečně jen k ujmě jejich jazyku a národ­nosti; a lépe-li opatří sněm Pešťan­ský nebo Vídeň­ský ku př. škol­ství jejich, nežli sněm domácí?

Že spo­lečný sněm ten říš­ský, pokud zaklá­dati se bude na diplomu říj­no­vém a na zása­dách fede­ra­lis­tic­kých, musí obdr­žeti slo­žení a spů­soby velmi roz­dílné od nynější říš­ské rady širší i užší, rozumí se tuším samo sebou; budeť to nic více a nic méně nežli depu­tace od sněmův zem­ských, posí­laná vždy a pra­vi­delně ad hoc, t. j. k vyři­zo­vání spo­leč­ných zále­ži­tostí říše. Nem­ním, žeby k tomu hodil se sys­tem dvou­ko­morní. Naproti tomu ale mohli by fede­ra­lis­tičtí sně­mové zemští,opět dle pří­kladu sněmu uher­ského, sklá­dati se pra­vi­delně z dvojí komory, jedné vyšší neboli ze senátu, druhé nižší čili z komory poslan­cův. Nedbám já na křiky, kte­réž myš­lenka tato zbudí v řadách našich pri­vi­le­go­va­ných libe­rá­lův: já pře­de­vším si žádám insti­tuce neto­liko svo­bodné, ale i stálé a trvalé, a teprv když tito páni mně dokáží z his­to­rie, že jed­no­ko­morní ústava svo­bodná kte­rá­koli a kde­koli, dočkala se života jen aspoň čtvrt­sto­le­tého, vyznám, že dopus­til sem se poli­tic­kého kacíř­ství. Ovšem že dělení malých sněmí­kův, ku př. Opav­ského neb Sal­cbur­ského, Ter­st­ského atd. ve dvě komory bylo by až téměř směšné; a neméně nevhodné bylo by ono, kdyby sně­mové zemští vůbec neměli jiné kom­pe­tence, nežli jim při­čí­tala ku př. někdy ústava 4. března 1849: ale tak ouzké opráv­nění jejich neplyne aspoň ani z diplomu říj­no­vého, ani ze zásad fede­ra­lis­tic­kých. Však širší té věci roz­jí­mání zavedlo by mne daleko za meze nyněj­šího úkolu, a já již pospí­chám ku konci.

Nebudu opa­ko­vati, co již před­nesl sem o nebez­pečí, které pochází vždy z roz­dě­lení kom­pe­tence o těch samých zále­ži­tos­tech mezi dva sbory záko­no­dárné. Sně­mové zemští nebu­dou míti jed­nati o cen­t­ral­ních zále­ži­tos­tech říše, nežli pokud jim nastane povin­nost, napo­má­hati ku pro­ve­dení nále­zův sně­mu­říš­ského, a uspů­so­bo­vati dle nich záko­no­dár­ství své domácí; zase pak sně­mové říšští nemají se vklá­dati mocí svou do zále­ži­tostí, kte­réž diplom říj­nový při­ka­zuje sněmům zem­ským. Jen co se týče financí, ty jakožto ner­vus rerum musejí ovšem děliti se mezi sněmy obojí kate­go­rie, a to ca možná nej­ur­či­těji. V tom ohledu zdá se býti nej­vhod­nější spů­sob ten, aby daně a dávky nepřímé všecky při­ká­zány byly do područí vlády říš­ské, daně pak a berně přímé pod vlády zem­ské; rozumí se pak, že pokud by nesta­čily pří­jmy říš­ské, musely by kassy zem­ské při­spí­vati k nim dle quoty, která by mezi zeměmi, v poměru s jejich při­ro­ze­nou silou a mož­ností, spo­leč­ným usta­no­vo­vá­ním pokaždé jed­nou na delší řadu let, napřed vymě­řena byla. Jen až by pro­ve­dena i ustá­lena byla sou­stava fede­ra­lis­tická, mohlo by nebýti jí na škodu a napo­má­hati poně­kud k jed­notě v záko­no­dár­ství o věcech zem­ských, kdyby dle § 3. diplomu říj­no­vého při­pra­vo­vány a sněmům jed­not­li­vým, a však bez nucení, před­klá­dány byly stejné před­lohy záko­nův, jež by pak každý sněm dle potřeb domá­cích modi­fi­ko­vati mohl. Mním, žeby mohla činiti se taková kon­cesse sou­stavě cen­t­ra­lis­tické zvláště ve věcech týka­jí­cích se tak řeče­ných práv základ­ních (Grun­drechte) a soudnictví.

Jalová jest v očích mých namítka, čině­ná­fe­de­ra­lismu z té pří­činy, že prý množí těžiště říše. Moderní his­to­rie Fran­cie a Paříže učí dosta­tečně, jak nebez­pečné bývá jediné těžiště neto­liko pro dynastie, ale i pro svo­body náro­dův; a také že tělesa o dvou těžiš­tích nemí­vají tak pevné postavy, jako o třech neb čty­rech a více, netřeba pozná­vati teprv z fysiky, každý to zná ze všední zku­še­nosti. Aspoň ústro­jím fede­ra­lis­tic­kým hýbati aneb je dokonce vyvra­co­vati nebude tak snadno, jako jinými.

Hlavní ale zásluha i známka fede­ra­lismu jest ta, že jen on sám jediný mocen a spů­so­ben jest uvésti u nás v oupl­nou plat­nost zásadu rov­ného všem práva, kte­ráž jakož jest nej­ušlech­ti­lej­ším ovo­cem osvěty novo­věké a křes­ťan­ské pospolu, tak i vítězně klestí sobě dráhu do budouc­nosti u všech náro­dův vzdě­la­ného světa. O tom i o jiných momen­tech více vyso­vím se ještě v budou­cím článku posledním.

VIII. Národ č. 132, 16. 5. 1865.

Stát­níci, usi­lu­jící zbu­do­vati ústavu říše Rakouské na zákla­dech cen­t­ra­lis­tic­kých a dua­lis­tic­kých, pokou­šejí se o dílo pro­ti­vo­ře­čící samo sobě, spo­čí­va­jící na zákla­dech vyvra­cu­jí­cích se navzá­jem a odpor­ných jak právu tak i pří­rodě; staví tedy budovu nadlouho ani fysicky ani mravně nemož­nou. Zása­dou kon­sti­tu­ti­o­na­lismu bývají náro­dové všude povo­láni, pro­je­viti vůli svou při záko­no­dár­ství a zjed­nati jí plat­nost; to ale cen­t­ra­lis­mus a dua­lis­mus obme­zuje pouze na práva občan­ská i poli­tická, a zapírá libo­volně ohle­dem na právo národ­nosti. Slo­vané a Rumuni mají tedy podří­diti a pod­dati se Něm­cům i Maďa­rům; co občané mají sice k záko­nům při­dá­vati vůli svou, ale co náro­dové nemají míti vůle svo­bodné. Snáší-li se to se základní myšlén­kou aprav­dou kon­sti­tu­ti­o­na­lismu? Je-li ještě svo­bo­den ten, komu se říká: „máš být svo­bo­den, ale ne jak ty chceš, nýbrž jak já tobě pře­de­píši?“ A kdo pak opráv­ňuje Němce i Maďary ku před­pi­so­vání tako­vému? kdo, jsa svo­bo­den, povi­nen bude uzná­vati cizí nad­práví? Budou-li Němci a Madaři vymě­řo­vati Slo­va­nům míru práva co do národ­nosti jejich, jak pak bude moci v Rakousku ještě řeč býti o rov­no­práv­nosti náro­dův a rovné ke všem spravedlivosti?

Pová­žíme-li, kterak zásada rov­no­práv­nosti jazy­kové a národní pro­ve­dena byla nedávno na sněmu Sed­mi­hrad­ském a potvr­zena s hůry, musíme uznati, že již aspoň sed­mi­hrad­ští Rumuni nezdají se míti pří­činy ke stíž­nos­tem. Ale proč něco podob­ného nestalo se již dávno také v jiných zemích, zvláště slo­van­ských? či má býti sku­tečně prav­dau, co roku 1861 sly­šel jsem z úst muže vysoce posta­ve­ného ve Vídni a pova­žo­val ovšem jen za žert, že v Rakousku všem náro­dům povolí a vyhoví se spíše, nežli Slo­va­nům, a konečně i všem Slo­va­nům spíše, nežli Čechům?

A však v lůně veli­kého a spe­ku­la­tiv­ného národu Němec­kého nachá­zejí se vždy filo­so­fové zvlášt­níci, kte­říž, jakož dove­dou každý rozum i nero­zum uvésti v methodu a sys­tem, tak umějí také doká­zati a pri­ori, že zásada rov­no­práv­nosti národní jest sama v sobě­ho­lým nesmys­lem. Jeden spo­lečný původ veš­ke­rého člo­vě­čen­stva jest prý, jako Adam i Eva, pou­hou bájí; pří­roda, jakož ani dvou lupe­nův nero­dívá doko­nale stej­ných, tak ani náro­dův nepo­dě­lila dary svými stejně, a kte­rému pro­půj­čila jaké před­nosti, ten že má i právo, uvésti je v plat­nost. Němci tedy, jsouce plémě od pří­rody nada­nější, sil­nější a ušlech­ti­lejší nežli Slo­vané, že také nemají nikterak s těmito na roveň sta­veni býti. A řeči takové roz­lé­hají se již neto­liko ve kni­hách a časo­pi­sech, ale i v krč­mách německých.

Když tedy Němci jsou tak od pří­rody vždy nada­nější, sil­nější a ušlech­ti­lejší než my Čechové, ptám se, kam pak poděla se ta nátura jejich někdy ku př. ve vál­kách husit­ských? doká­zali-li se teh­dáž býti Němci? Po mno­ho­le­tých hojích krva­vých, ve kte­rýchž pře­vaha počtu a moci mate­ri­alní na straně jejich bývala vždy nesmírná i porážky předce usta­vičné a téměř zázračné, násle­do­valy zjevy bez­pří­kladné v celém dějin­stvu světa, že německá voj­ska ohromná, vypra­vo­vaná pomocí půl Evropy a vedeuá od vůd­cův před­ních věku svého, dávala se posléze na outěk ze samého stra­chu, dříve nežli ještě při­šlo k bitvě roz­hodné, a že konečně veliký sbor celého křes­ťan­stva v Basi­leji omlou­val své mírné s Čechy vyjed­ná­vání tím, poně­vadž prý oni, inscru­ta­bili divino judi­cio, nemohli pře­mo­že­ni­býti nežli sami od sebe (u Lipan). Věřím, že Něm­cům dneš­ním zmínka o tom není hrubě vděk a že neradi na to se pama­tují: ale my dovo­líme si předce, při­po­me­nouti jim to i sobě také, kdy­koli oni neslušně vypí­nati se a nás uráž­livě za plémě pod­lejší vydá­vati budou, nežli jsou sami. Však my nepra­víme, žeby Čechové i v době husit­ské byli bývali náro­dem od pří­rody nada­něj­ším, sil­něj­sím a ušlech­ti­lej­ším; dle mého pře­svěd­čení ale byl ovšem veš­ke­ren duchovní život teh­dáž mezi Čechy vesměs pro­bu­ze­nější, jarejší a roz­ší­ře­nější nežli poměrně mezi Němci – díky za to hlavně vzdě­la­vací někdy péči otce vlasti Karla IV. – a pro­tož i vítě­zili a před­čili duchem, pokud sami neo­pa­tr­ným a nemoud­rým se cho­vá­ním neza­dali před­nosti své. Já také neza­pí­rám, že za našeho věku národ Německý ouhrn­kem a vesměs stojí na vyš­ším stupni vzdě­la­nosti a duchovní čin­nosti, nežli my Čechové neb jiní Slo­vané; vždyť ode dvou sto­letí nejen zahra­niční Němci pokra­čo­vati mohli ve svém vzdě­lá­vání se bez pře­kážky a utě­šeně, ale i v zemi naší, cokoli činilo se s hůry pro pokrok duchovní (ač toho nebý­valo mnoho), dálo se až do roku 1848 všecko výhradně jen ve pro­spěch živlu němec­kého, kte­ré­muž i my bezděky hověti sme musili; a dosáhli-li jsme předce nynější aspoň poměrné pokro­či­losti své v ohledu národ­ním z vůle a pomo­cisvých sou­se­dův, čili proti ní, toho vyklá­dati netřeba. Kdyby na tomto místě širší o té věci řeč býti mohla, neod­pí­ral bych seznati, že i v mrav­ních pova­hách a váš­něch roz­lič­ných náro­dův vychá­zejí za naší doby na jevo jisté roz­lič­nosti a nerov­nosti stálé, a nebude v tom bohdá nic odpor­ného ani uráž­li­vého, když řeknu, že summy neb facit národ­ních ctností a nectností mohou na více stra­nách býti stejné, tře­bas koef­fi­ci­enti byli roz­dílni: ale zapí­rám a zapí­rati budu vždy určitě i roz­hodně, že by který národ měl od pána boha neboli od pří­rody, a ne pouze od dlou­ho­věké tra­dice své a od vycho­vání, do sebe hod­notu vyšší. Vždyť náro­dové nee­xis­tují teprv ode dvou neb tří tisí­ci­letí, co tra­dici jejich poně­kud sle­do­vati lze; a Němci, kteří tak rádi staví se za pro­tivu Slo­va­nův, neměli by tak rychle zapo­mí­nati na slova před­ního skou­ma­tele národ­nosti své Jakuba Gri­mma, jenž vyhlá­sil to za hla­vuí resul­tat veš­ke­rých svých stu­dií, že veš­kero plémě německé nemá v celé gene­a­lo­gii lid­ského poko­lení nikde pří­buz­ného bliž­šího aneb rovně tak blíz­kého, jako jsou Slo­vané. Rara con­cor­dia fratrum!

Však při­hléd­neme-li k věci blíže, nebude nám lze ubrá­niti se pode­zření, že Němci, kteří hluky dělají o při­ro­zené své nad námi výteč­nosti, chtějí jen ohlu­šiti svě­domí své, sami o ní nejsouce dosti pře­svěd­čeni: neb jiná­če­ne­bylo by pocho­pi­telno, proč by se tolik zdrá­hali, pus­titi se s námi v běh o závod v odění rov­ném, kdyby jisti byli svou před­ností a svým vítěz­stvím. Ale právě proto, aby při závodu tako­vém dála se spra­ved­li­vost, my žádáme a můžeme žádati prá­vem, aby již jed­nou kouec stal se křivdě odvěké, a nerov­nost ne při­ro­zená, nýbrž jen fak­tická, aby nepod­ně­co­vala se vždy ještě více. Můžeme a musíme žádati, aby stát penězi těmi, které od nás dostává v rovné míře jako od Něm­cův, nepod­po­ro­val v zemi naší výhradně jen němec­kých úřa­dův a škol vyš­ších; musíme žádati, kdy­koli udává se potřeba zří­zení uči­tel­ských sto­lic čes­kých na uni­ver­sitě Praž­ské, aneb když nabídne se který docent ku před­náškám, vedle sta­ro­ně­mec­kého, také o sta­ro­čes­kém právě, vedle Eike von Rep­gow také o Ondřeji z Dubé neb Vik­to­ri­novi ze Vše­hrd, aby z Vídně neod­po­ví­dalo se nám vždy jen zprosta i pouze nega­tivně atd.

Namí­tán byl také s německé strany kdesi (na důkaz, jak prý nevhodná jest má the­o­rie o rov­no­práv­nosti národní) nejapný nějaký pří­klad rodiny prů­my­sl­ní­kovy, jenž prý nepo­dě­luje všech svých domá­cích, žen i dětí, ani funk­cemi ani výtěž­kem svého závodu stejně, ale jen dle schop­nosti a zásluh. Zdaliž pak život náro­dův jest nějaký kšeft neho úřad, k jehožto zdár­nému vedení bývá jen osob­níspů­so­bi­losti a zběh­losti potřebí? čili právo člo­věka ke vzdě­lá­vání se, ku poží­vání práv občan­ských atd. pod­mí­něno jest teprv libo­vol­ným úsud­kem čímkoli?

Ještě zpoz­di­lejší jest pre­tense Maďa­rův ku pano­vání v zemi své, poně­vadž oni prý byli před tisíci lety její pod­ma­ni­telé. Zdali práva, jestli kte­rého nabyli mečem, nepo­zbyli dávno mečem zase, pora­ženi byvše od té doby nasto­krát? zdali sami svou mocí vyma­nili se někdy ze jha turec­kého? zdali skon­čili poslední svůj národní boj u Vilá­goše co vítě­zové? Ale jakož sem již řekl, dis­kusse o právo z násilí neko­ná­vají se pérem; pro­tož ušet­řím si o tom dal­ších slov.

Konečně za důvod proti pro­ve­dení národní rov­no­práv­nosti uvodí se nevy­hnu­telná prý potřeba, aby Rakousko nevzdalo se spolku a opory říše Německé, kte­rouž prý stojí a bez kte­réž by pře­stalo nejen býti vel­mocí (Grossna­cht), nýbrž snad i exis­to­vati (viz Presse 20. Apr. 1865). Věru div­něj­šího kom­pli­mentu nemohlo se dostati vel­moci Rakouské, nežli když se dí, že pod­mínky její exis­tence nale­zají se ne v ní samé, ale kromě ní! a tak mluví úřední organ veřej­ného mínění v samém srdci Rakouska, ve Vídni! Já bych řeč tako­vou spíše pova­žo­val byl za urážku veleb­nosti říše; aniž si jí vylo­žiti umím jinak, nežli že těm, kdo tak smýš­lejí a mluví, záleží na pano­vá­ní­ná­rod­nosti německé mno­hem více, nežli na trvání vel­moci Rakouské. Nám Slo­va­nům aspoň na pano­vání v Něm­cích nebo v Ita­lii naprosto nic nezá­leží, a mys­líme, když jen Rakousko insti­tu­cemi moud­rými a spra­ved­li­vými získá sobě a pojistí spo­ko­je­nost všech svých náro­dův, a když při­činí se, abychom všickni na jmeno Rakouské mohli prá­vem hrdi býti, že pak nebude míti pří­činy, obá­vati se jaké­koli jiné moc­nosti na světě. Komu ale spo­jení zemí a náro­dův Rakous­kých s říší Němec­kou vyda­řilo se od jak­živa více ku pro­spě­chu, nám-li či oné říši, o tom his­to­rie dává svě­dec­tví dosta­tečné a výmluvné. Ještě za naší doby vidí to každé dítě, jak mnohé mate­ri­alní oběti při­ná­šeti nám jest tomu poli­tic­kému spo­jení se státy Němec­kými, kdežto výhody z poměru toho pro nás vyplý­va­jící zůstá­vají s vět­šího dílu diplo­ma­tic­kým tajem­stvím. A koa­ečně má-li národní cit pan­ger­man­ský míti opráv­nění tak neob­me­zené a svaté, jakým prá­vem obme­zo­vati a zatra­co­vati budeme cit pansla­vis­tický neb pani­tal­ský? smějí-li Němci, i přes státní smlouvy, při­mí­leti a tuliti se ku kme­nov­cům svým zahra­nič­ným, kterak bude moci Slo­va­nům a Ita­lům to samé poklá­dati se za zlo­čin? Madaři ovšem zůsta­nou vždy nevinni, nema­jíce pří­činy, roz­tou­žiti se po pří­buz­ných svých poduralských.

V novější době Němci a Madaři vzali sobě­již za oby­čej, nazý­vati „pansla­visty“ aneb – jakož v Uhřích s beťár­skou ele­gancí se pra­vívá „panslávy,“ vesměs všecky uvě­do­mělé Slo­vany, kteří nechtějí zapí­rati národ­nosti své. I ovšem, bude-li pansla­vis­mem každý národní cit, každá při­ro­zená snaha slo­van­ská; bude-li pansla­vis­tou nebo panslá­vem každý Slo­van, který nedá se vésti ku poněmčení neb poma­ďa­ření: – pak budeme počí­tati pansla­visty na mil­li­ony, a Rakousko celé stane se zaslí­be­nou zemí pansla­vismu, – ale pansla­vismu, jako­vého ani my sami si nepřejeme.

Pozo­ru­jeme pohří­chu, kterak za dnův poled­ních národní ego­is­mus kme­nův panu­jí­cích před i za Lita­vou obje­vuje se čím dále tím nazeji a bez­o­hled­něji; čteme o umlou­vání se poli­ti­ká­řův němec­kých i maďar­ských a o podě­lo­vání se o zprávu říše na spů­sob, jakoby Slo­van­stva v Rakousku ani nebylo; doslý­cháme již s obou stran řeči radostné zástu­pův hoto­vých hrnouti se do domně­lého ráje dua­lis­tic­kého: a naděje naše, jak­koli opráv­něné, – rozumný a stálý odpor vlády proti smě­rům tako­vým, mohly by (čehož bůh nedej!) konečně zůstati předce skut­kem neo­spra­ve­dl­něny. V tako­vém pří­padě nezbude nám říci nežli jedno a poslední slovo: když pro­ve­den bude opak idey moder­ního státu Rakous­kého, a když říše ta růz­no­rodá i jediná svého spů­sobu na světě při­řkne, ne stej­nou všem­spra­ved­li­vost, ale nad­vládu a moc jed­něm nad dru­hými; když Slo­vané skut­kem pro­hlá­šeni budou za plémě pod­ří­zené a, jakož již řečeno, za mate­rial vlády pro jiné dva národy: tu vejde také pří­roda ve své právo, a odpor její nevy­hnu­telný pro­mění domácí pokoj v nepo­koj, obrátí naději v zou­fal­ství, a zbudí konečně tře­nice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce před­ví­dati nelze. Den pro­vo­lání dua­lismu stane se, nut­ností pří­rody neo­do­la­tel­nou, spolu také dnem naro­zení pansla­vismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmo­tři jemu budou rodi­čové onoho. Co násle­do­vati bude, domyslí se každý čte­nář sám. My Slo­vané budeme tomu hle­děti s upřím­nou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli sme před Rakous­kem, budeme i po něm!

Jaké­koli moře myšlé­nek kolotá mi ještě hla­vou i srd­cem, cítím předce, že po tako­vém slovu nemohu mlu­viti dále. Však napo­vě­děl sem toho již dosti, aby každý, kdo­koli jen chce, poro­zu­měti mohl ouplně smyslu mému. Aniž já cho­pil sem se slova od počátku v té naději, žeby řeč má zís­kati si měla nějaký vliv na sku­tečný běh udá­lostí. Nikoli. Nedo­sta­teč­nosti sil svých k tomu jsem já sobě od dávna pově­dom, a znám také dobře všecky ty mocné před­sudky a vášně, které slo­vům mým, ať byla jaká­koli, staví se na odpor. Ale hle­děl sem vyko­nati aspoň dle mož­nos­ti­po­vin­nost svou, abych někdy nemu­sel se báti výči­tek svě­domí, že sem mlčel a nemlu­vil, pokud ještě nebylo pozdě, a že sem neva­ro­val i nevy­stří­hal před nebez­pe­čím, kte­ré­hož před­ví­dati tuším ne kaž­dému dáno v té míře a s tou urči­tostí, jako mně. Proto také byl bych si poklá­dal za nesta­teč­nost každé ostý­chání a ští­tění se, vyřknouti poslední slovo.

O pub­li­cis­tické a žur­na­lis­tické šrůtky, kte­réž slova má již zbu­dila nebo ještě zbudí, malá jest mi péče. Pověstné někdy slovo minis­tra kar­di­nála Riche­lieu: „Don­nez-moi deux lignes d’un homme, et je vous le ferai pen­dre“ (dejte mi jen dva řádky od někoho, a já vám ho při­vedu na šibe­nici) nemá sice za naší doby více plat­nosti doslovné: ale bývá-li vždy a všude snadno sta­viti slova proti slo­vům, může ono pou­čiti nás, kterak bys­trým a chyt­rým vyk­la­da­čům i podnes není nemožné, vyče­ni­chati a sto­po­vati křivé úmysly také tam, kde jiné rozumné oko jich nevidí. Já v umění tako­vém nikomu pře­ká­žeti nebudu, a také nikomu neod­po­vím, leč bych seznal, že svou vinou, nedo­pat­ře­ním aneb nedo­po­vě­ze­ním, dal sem pří­činu ke sku­teč­nému a váž­nému nedo­ro­zu­mění. Ostatní všecko poru­čeno budiž pánu bohu!

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht