Záznam o jednání s Hitlerem v noci z 14. na 15. března 1939

Dne 14. března 1939 na nádraží anhalt­ském oče­ká­val mě státní ministr Dr. Meissner a vysla­nec Dr. Mastný s chotí. Po vojen­ské poctě před nádra­žím, při níž mě pro­vá­zel kromě stát­ního minis­tra Dra Meissnera gene­rál, jehož jméno jsem si neza­pa­ma­to­val, dopro­vo­dil mě Dr. Meissner do hotelu Adlon, kde byly pro mne a moji dru­žinu reser­vo­vány velmi splen­didní míst­nosti a kde pro moji dceru byla ode­vzdána kytice od říš­ského kanc­léře a velký kar­ton bon­bonů od minis­tra Meissnera. Kytice měla být ode­vzdána na nádraží, ale pro špatné počasí byla ulo­žena v hotelu.

O 24 h. navští­vil mě v prů­vodu minis­tra Dra Chval­kov­ského říš­ský ministr zahra­nič­ních věci von Ribben­t­rop, s nímž jsem vymě­nil něko­lik zcela povšech­ných vět, při čemž zmí­nil jsem se o obtížné situ­aci malého národa, vklí­ně­ného do sfér národa vel­kého. Dotkl jsem se také nesnad­ného poměru Čechů ke Slo­vá­kům. Po odchodu Ribben­t­ro­pově mezi 1–2 h. noční dostalo se mi sdě­lení, že říš­ský kanc­léř mě v říš­ské kan­ce­láři očekává.

Na hotelu Adlon byl vedle pra­porů říš­ských vyvě­šen pra­por v našich stát­ních barvách.

V říš­ské kan­ce­láři, kam mě dopro­vá­zel, kromě stát­ního minis­tra Meissnera, ministr Dr. Chval­kov­ský, byl jsem v nádvoří při­jat s vojen­skými poctami a ihned potom říš­ským kanc­lé­řem, který při­šel mně vstříc a jemuž jsem řekl, že si vážím osob­ního setkání s nej­moc­něj­ším stát­ní­kem naší doby. Říš­ský kanc­léř pozval mě pak, abych po jeho pravé straně usedl ve vel­kém kruhu před­ních osob­ností říše, mezi nimiž byli: gene­rál polní mar­šá­lek Goering, ministr von Ribben­t­rop, gene­rál von Kei­tel a mimo jiné státní ministr Meissner.

Zahá­jil jsem svůj pro­jev slovy, jimiž jsem omlu­vil svou hla­so­vou indis­po­sici způ­so­be­nou ces­tou a uvedl, že, osoba v poli­tic­kém životě dosud neznámá, poklá­dám za vhodné, abych se před­sta­vil jako bývalý správní soudce, který při­jal funkci hlavy státu, když bylo roz­ho­du­jí­cími čini­teli ape­lo­váno na jeho národní a občan­skou povin­nost. Při tom jsem podotkl, že jsem až dosud stál opo­dál poli­tic­kého života našeho státu a že s před­sta­vi­teli dří­věj­šího režimu neměl jsem jiných styků než ryze ofi­ci­ál­ních a že zejména nebyl jsem s nimi v intim­něj­ších vztazích.

Po té pře­šel jsem k otázce slo­ven­ské, jejíž stav jsem až do té chvíle pova­žo­val za jediný motiv své ber­lín­ské cesty; uvedl jsem, že mezi Čechy a Slo­váky bylo nesnadno sjed­nat bližší vzá­jemné pocho­pení, poně­vadž ori­en­tace Čechů byla spíš západní, kdežto ori­en­tace Slo­váků byla spíš východní. Bližší myš­len­kový styk byl toliko se Slo­váky evan­ge­lic­kými, kdežto s kato­lic­kými Slo­váky se nepo­da­řilo nalézti hlub­šího sblí­žení. Potom odmítl jsem slo­ven­ské výtky, že pro­puš­tě­ním slo­ven­ské vlády a jme­no­vá­ním vlády nové na Slo­ven­sku dopus­til jsem se neú­stav­ního činu. Řekl jsem, že jsem pří­liš práv­ník a pří­liš starý soudce než abych byl neú­stav­ního aktu scho­pen. Můj postup, že byl v plné shodě s ústa­vou, kte­rou v pod­statě for­mu­lo­vali Slo­váci sami. K tomu jsem pozna­me­nal, že jsem pře­svěd­čen, že i říš­ský kanc­léř učiní se Slo­váky své vlastní zkušenosti.

V dal­ším svém pro­jevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud čes­kého národa je polo­žen do rukou říš­ského kanc­léře, že však hle­dím na to s plnou důvě­rou, poně­vadž je mně známo hlu­boké poro­zu­mění říš­ského kanc­léře pro národ­nost („Ihr tie­fes Ver­ständ­nis für das Volkstum“), v němž vidím záruku, že odpo­vídá smýš­lení říš­ského kanc­léře, aby český národ žil a úplně se vyžil.

Říš­ský kanc­léř na to odpo­vě­děl, že jeho úmys­lem vskutku je, aby český národ neru­šeně žil a že nejde mu o jeho odná­rod­nění („keine Ent­nati­o­na­li­sie­rung“). Potom pro­hlá­sil, že dneš­ního dne o 6. h ranní pře­kročí říš­ské voj­sko naše hra­nice a narazí-li na odpor, že jej bez­o­hledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na živo­tech, ale výsle­dek že nemůže být pochybný. V prů­běhu svého pro­jevu řekl kanc­léř výslovně: „Meine Ent­schlüsse sind una­bän­der­lich“. [Moje roz­hod­nutí jsou nezvratná.]

Odpo­vě­děl jsem, že při krátké době něko­lika hodin pochy­buji, že mám mož­nost, abych jako vrchní veli­tel branné moci zabrá­nil skut­kům obran­ným, načež říš­ský kanc­léř pro­hlá­sil, že mi dává k dis­po­sici tele­fonní zaří­zení říš­ské kanceláře.

Po té byl roz­ho­vor pře­ru­šen a já jsem s minis­trem Chval­kov­ským ode­bral se do ved­lejší míst­nosti, odkud jsme dosáhli tele­fo­nic­kého spo­jení s minis­trem národní obrany a poz­ději s celou vlá­dou. Za mého pobytu v této míst­nosti dosta­vil se ke mně osobní lékař gene­rála poln. mar­šálka Goeringa prof. Dr. Morel, který mě požá­dal, abych mu dovo­lil vyšet­řit můj tep a shle­dav, že je nepra­vi­delný, nabídl mně injekci. Zprvu jsem odmítl, poně­vadž jsem necí­til žádné potřeby lékař­ského zákroku, ale k More­lově opě­tov­nému nalé­hání jsem se konečně podro­bil, načež mi Morel dal injekci z hroz­no­vého cukru. Při tom bylo nám nabíd­nuto občerstvení.

Armád­nímu gene­rálu Syro­vému jsem tele­fo­nicky ozná­mil, jaká je situ­ace a dal jsem mu přesný roz­kaz, aby naří­dil posád­kám, aby němec­kému voj­sku nekladly odpor. Po té infor­mo­val jsem tele­fo­nicky před­sedu vlády a po nějaké chvíli dostalo se mi jeho odpo­vědi v ten smysl, že vláda, která se zatím shro­máž­dila, béře můj postup na vědomí a že s ním souhlasí.

Potom byli jsme pozváni do úřa­dovny říš­ského kanc­léře, kde mně bylo před­lo­ženo k pod­pisu pro­hlá­šení, jehož jedno pare pode­psané říš­ským kanc­lé­řem a šl. Ribben­t­ro­pem se strany německé a mnou s minis­trem Chval­kov­ským se strany naší, min. Chval­kov­ský při­vezl do Prahy. Kon­cept tohoto pro­hlá­šení byl mi minis­trem Ríbben­t­ro­pem před­lo­žen ještě za našeho pobytu v sou­sed­ním saloně.

V kon­ceptu tomto bylo uve­deno, že činím své pro­hlá­šení jmé­nem svým a jmé­nem vlády, k čemuž jsem pozna­me­nal, že ústavně nejsem opráv­něn pro­hlá­šení činit také jmé­nem vlády, s čímž ministr Ribben­t­rop – vyžá­dav si dříve sou­hlas říš­ského kanc­léře – se spo­ko­jil. Ješte dříve než jsme byli pozváni k pod­pisu tohoto pro­hlá­šení k říš­skému kanc­léři, řekl mi Goering skoro doslovně toto: „Ich habe ein schweres Amt. Es würde mir unge­mein leid tun; wenn ich diese schöne Stadt ver­nich­ten müsste. Aber ich müsste es tun, damit die Eng­län­der und Fran­zo­sen wis­sen, dass meine Luftwa­ffe eine hun­dert­pro­zen­tige Arbeit zu leis­ten ver­mag. Denn sie wollen es noch immer nicht glau­ben und ich möchte den Beweis hierüber lie­fern“. [Mám těžký úkol. Bylo by mi nesmírně líto, kdy­bych musel zni­čit to krásné město. Ale musel bych to udě­lat, aby Ang­li­čané a Fran­couzi věděli, že moje Luftwa­ffe je vždy na 100% při­pra­vena. Oni tomu totiž stále nechtějí věřit a já bych je o tom rád přesvědčil.]

Řekl jsem, že nemohu zaru­čit, že veš­keré posádky budou v krátké době; která nám zbývá, zpra­veny o roz­kazu, který jsem vydal minis­tru národní obrany. Goering na to odpo­vě­děl, že má na mysli orga­ni­so­vaný odpor naší branné moci a niko­liv spo­ra­dické akty bojové.

Když jsme pak v kanc­lé­řově úřa­dovně pro­hlá­šení pode­psali, roz­lou­čil se s námi říš­ský kanc­léř a páni jeho dru­žiny, načež jsme mezi 5. a 6. h. ranní říš­skou kan­ce­lář opustili.

Z pro­jevu kanc­lé­řova vyba­vuje se mně ještě výrok, jímž pro­hlá­sil, že narazí-li na odpor, učiní konec – „dann mach‘ ich Schluss“.

Po návratu do hotelu, kam nás dopro­vo­dil státní ministr Meissner, poku­sili jsme se bez úspě­chu o odpo­či­nek a kolem 11 h. nastou­pili jsme zpá­teční cestu zvlášt­ním vla­kem. Po zpož­dění, které bylo delší tří hodin a bylo prý způ­so­beno sně­ho­vými závě­jemi, ode­bral jsem se ihned do schůze minis­ter­ské rady, která se konala v bývalé velké knihovně na Hradě. Zde podali jsme s minis­trem Chval­kov­ským zprávu o své cestě.

V prů­běhu jed­nání dozvě­děli jsme se, že říš­ský kanc­léř dosta­vil se do Prahy a zau­jal míst­nosti v přední části Hradu. Ministr Chval­kov­ský byl pak pozván k říš­skému minis­tru Ribbentropovi.

Násle­du­jí­cího dne byl jsem kolem poledne pozván k říš­skému kanc­léři, který v roz­ho­voru trva­jí­cím asi půl­ho­diny pro­hlá­sil mi, že má ke mně plnou důvěru a opa­ko­val svůj ber­lín­ský pro­jev, že chce, aby český národ žil, aby se vyžil a pro­je­vil názor, že při loyal­ním cho­vaní dosáhne netu­še­ného roz­květu („einen unge­ahn­ten Aufschwung“). Při tom mi při­slí­bil, že ve smyslu výnosu ze 16. března, který zatím byl již vydán a mně Ribben­t­ro­pem v dopo­led­ních hodi­nách doru­čen, bude jme­no­vati říš­ským pro­tek­to­rem vyso­kého správ­ního úřed­níka hod­nosti říš­ského minis­tra, který není osob­ností poli­tic­kou a je znám svou napros­tou objek­tiv­ností. Jméno jeho ještě neoznačil.

Když mně byl říš­ský kanc­léř ještě při­po­vě­děl, že mohu se na něho kdy­ko­liv obrá­tit, kdy­bych to poklá­dal za potřebné, opus­til jsem po roz­ho­voru obsa­hově méně význam­ném říš­ského kanc­léře, načež byl bez­pro­středně po mně při­jat arm. gene­rál Syrový.

Dr. Hácha 20. 3. 1939

Zdroj: Doku­menty z his­to­rie čes­ko­slo­ven­ské poli­tiky 1939–1943. II., Praha 1966
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht