Giuseppe Garibaldi

Giuseppe Gari­baldi velel nej­ú­spěš­nější vojen­ské síle v ději­nách moderní Itá­lie a stál v čele úsilí, jež sjed­no­tilo jeho zemi. Jako mistr par­ty­zán­ské války, který vedl vojen­ská tažení jak na ital­ském polo­ostrově, tak v Jižní Ame­rice po více než čty­ři­cet let, se Gari­baldi stal popu­lár­ním revo­luč­ním vůd­cem. Velká Bri­tá­nie osla­vo­vala Gari­bal­diho jako „hrdinu dvou světů“ a pre­zi­dent Abra­ham Lin­coln nabídl během ame­rické občan­ské války ital­skému vlas­tenci velení uni­o­nis­tické armády.

Gari­baldi se naro­dil 4. čer­vence 1807 v savoj­ské, tehdy sar­din­ské Nizze na pobřeží Stře­do­zem­ního moře v námoř­nické rodině. „Pep­pino“ trá­vil mnoho času v pří­stavu, byl bys­trý, rád četl o řím­ských ději­nách, ale učení v oblibě pří­liš neměl. Ve věku pat­nácti let se začal pla­vit se svým otcem. Kapi­tá­nem vlastní lodě se stal v roce 1832, avšak jeho oprav­do­vým zájmem se stalo ital­ské revo­luční hnutí vedené Giusep­pem Maz­zi­nim v Pie­montu v Sar­di­nii, známé pod jmé­nem Mladá Itá­lie. V té době Itá­lie nee­xis­to­vala jako sjed­no­cená země. Tvo­řila ji sku­pina států oku­po­va­ných a ovlá­da­ných cizími moc­nostmi. V roce 1834 Gari­baldi doplul s fre­ga­tou pod svým vele­ním do Janova, aby pod­po­řil nezra­lou revo­luci. Povstání neu­spělo a Gari­baldi, odsou­zený k trestu smrti, uprchl do Jižní Ameriky.

Gari­bal­diho nad­šení pro revo­luci neo­chablo ani v jeho novém domově. Od roku 1836 do roku 1843 byl kapi­tá­nem kaper­ského pla­vi­dla ve služ­bách státu Rio Grande de Sul proti Bra­zí­lii. Potom nabídl své služby Uru­guayi v boji proti Argen­tině. V té době se Gari­baldi stal veli­te­lem pozem­ních sil a oblí­bil si tak­tiku, kte­rou uplat­nil v poz­děj­ších ope­ra­cích. Ver­bo­val ital­ské při­stě­ho­valce a vytvo­řil z nich jed­notky, které se doká­zaly rychle shro­máž­dit k útoku a zase se roz­ply­nout mezi civil­ním oby­va­tel­stvem. Pro­tože téměř pokaždé čelil početně daleko sil­něj­šímu nepří­teli, uplat­ňo­val par­ty­zán­ské tech­niky rych­lého úderu, bles­ko­vých nájezdů, při nichž se vyhý­bal roz­ho­du­jí­cím střet­nu­tím a sta­tic­kému vál­čení. Gari­baldi také zavedl „uni­formu“ sestá­va­jící z prosté čer­vené košile, která se brzy stala výraz­ným zna­kem jeho voj­ska v Jižní Ame­rice a poz­ději v Itálii.

Po dva­nác­ti­le­tém pobytu v Jižní Ame­rice se Gari­baldi dozvě­děl o obno­ve­ném hnutí za nezá­vis­lost doma v Itá­lii nazva­ném Risor­gi­mento (obro­zení) a vrá­til se domů, kde zor­ga­ni­zo­val tří­ti­sí­cové voj­sko dob­ro­vol­níků „čer­ve­no­ko­ši­láčů“. Po krát­kém a neú­spěš­ném par­ty­zán­ském tažení proti rakous­kým oku­pan­tům v severní Itá­lii a v již­ním Švý­car­sku vedl Gari­baldi v roce 1849 své dob­ro­vol­níky do Říma na pomoc svému starému pří­teli Maz­zi­nimu. V Římě 5. února 1849 pro­sa­dil vyhlá­šení Řím­ské repub­liky, ale město se muselo brá­nit proti fran­couz­ským silám pokou­še­jí­cím se nasto­lit znovu papež­skou auto­ritu. Papež Pius IX. (1792–1878) požá­dal kato­lické vel­moci Rakousko a Fran­cii o pomoc; tyto síly pak potla­čily revo­luci v Itá­lii. V roz­ho­du­jící bitvě u Novary 23.března 1849 zví­tě­zili Rakušané nad voj­sky krále Karla Alberta, který vedl osvo­bo­ze­necké hnutí v severní Itá­lii. Tímto vítěz­stvím Rakušané obno­vili své mocen­ské posta­vení v Itá­lii, i vítěz­ství reakce v Tos­kán­sku, Benát­kách, Modeně a Parmě. Sar­din­ské (Sar­din­sko-pie­mont­ské) krá­lov­ství bylo donu­ceno uzavřít poni­žu­jící mír. Dne 3. čer­vence Fran­couzi vpo­cho­do­vali do Říma, zatímco Gari­baldi a pět tisíc obránců z města ustou­pili. Pří­měří jim zaru­čo­valo jenom volný odchod z Říma a těsně za měs­tem vojáci Rakouska, Fran­cie a Nea­pole na povstalce zaú­to­čili a vět­šinu pří­sluš­níků čer­ve­no­ko­ši­la­tého voj­ska zabili nebo zajali.

Gari­baldi sám uprchl a nako­nec se mu poda­řilo odplout do exilu ve Spo­je­ných stá­tech. Po krát­kém pobytu v New York City, kde našel zaměst­nání jako výrobce sví­ček, doplul do Peru, kde se opět stal kapi­tá­nem obchodní lodě. V roce 1854 se vrá­til do Itá­lie, usa­dil na ost­rově Caprera neda­leko Sar­di­nie a stal se kapi­tá­nem prv­ního ital­ského par­níku pohá­ně­ného lod­ním šroubem.

Po neú­spě­chu revo­luce se vel­kou nadějí pro národní sjed­no­cení stalo Sar­din­ské krá­lov­ství, jehož minis­ter­ský před­seda C. B. Cavour si uvě­do­mo­val, že úspě­chu lze dosáh­nout jen za pomoci zvenčí, a uza­vřel spo­je­nec­tví s Fran­cií. Gari­baldi se roku 1859 ve válce proti Rakousku stal pie­mont­ským gene­rá­lem a při­pra­vo­val odboj proti Bour­bo­nům na jihu Itá­lie. V květnu 1860 při­stál s oddíly dob­ro­vol­níků v sicil­ské Mar­sale a v pro­slu­lém „tažení tisíce“ dobyl celý ost­rov. Z pově­ření Vik­tora Ema­nu­ela II. se pro­hlá­sil dik­tá­to­rem Sicí­lie. Po tří­denní bitvě dobyl Palermo a při­nu­til Bour­bony ke kapi­tu­laci. Pro­střed­nic­tvím narychlo vytvo­řené vlády zavedl vše­o­bec­nou vojen­skou povin­nost, aby mohl na pev­nině pokra­čo­vat v osvo­bo­zo­va­cích bojích za pomoci řádné armády. V lis­to­padu 1860 Gari­baldi dobyl Nea­pol, vládu pře­dal do rukou sar­din­skému králi a celá Itá­lie nyní osla­vo­vala Gari­bal­diho jako vel­kého hrdinu. Vyhlá­še­ním Vik­tora Ema­nu­ela II. za ital­ského krále se zavr­šilo sjed­no­co­vání stát­ních útvarů v Itá­lii, na němž měl Gari­baldi pod­stat­nou zásluhu. Benátky a papež­ský stát zůstaly stranou.

Gari­baldi byl hrdi­nou neje­nom doma, ale také v cizině. V čer­venci 1861 pre­zi­dent Abra­ham Lin­coln nabídl Gari­bal­dimu velení v roz­růs­ta­jící se uni­o­nis­tické armádě, jež bojo­vala proti nově vznik­lým Kon­fe­de­ro­va­ným stá­tům ame­ric­kým. Gari­baldi odmítl. Byl nespo­ko­jen, pro­tože Lin­coln dosud nevy­hlá­sil zru­šení otroc­tví a pro­tože mu nebylo nabíd­nuto velení jako „nej­vyš­šímu“ veli­teli. O rok poz­ději také Velká Bri­tá­nie osla­vila ital­ského osvo­bo­di­tele, když během jeho návštěvy Lon­dýna v dubnu 1864 jej obrov­ské spon­tánní shro­máž­dění pozdra­vo­valo jako „hrdinu dvou světů“.

Navzdory poctám, jichž se mu dostá­valo mimo Itá­lii, Gari­baldi byl s vývo­jem ve své vlasti nespo­ko­jen. Řím zůstal pod papež­skou vlá­dou a Gari­baldi si přál napros­tou ital­skou kon­t­rolu všeho uvnitř ital­ských hra­nic. V roce 1862 a znovu v roce 1866 vedl proti papež­skému státu ofen­zívu, ale pokaždé jej sil­nější nepří­tel pora­zil a zajal. Po kaž­dém boji jej však věz­ni­telé pod vli­vem jeho národní a svě­tové popu­la­rity pro­pus­tili a dovo­lili mu vrá­tit se na Caprero.

Gari­baldi spo­lečně se svými dvěma syny pomá­hal Fran­cii v její válce proti Prusku, takže nebyl pří­to­men, když ital­ské síly konečně v říjnu toho roku obsa­dily Řím. V roce 1874 jej jeho obdi­vo­va­telé zvo­lili do ital­ského par­la­mentu, kde pra­co­val dva roky, než se v roce 1876 stáhl z veřej­ného života. V posled­ních dnech svého života se vyslo­vil na pod­poru soci­a­lismu a za právo na práci a za eman­ci­paci žen. Gari­baldi také pod­po­ro­val raso­vou rov­nost a vyjá­d­řil svůj nesou­hlas s tres­tem smrti. Gari­baldi se stal vedle Cavoura, Maz­zi­niho a krále Vik­tora Ema­nu­ela II. jed­ním ze čtyř tzv. „otců vlasti“. Avšak hrdin­ské období jeho života odneslo i jemu vel­kou část sil. Jeho zdra­votní stav se neu­stále hor­šil a 2.června 1882 doma na ost­rově Caprera ve věku čty­ři­a­se­dm­de­sáti let umírá.

Gari­baldi udě­lal velký dojem jak na své násle­dov­níky, tak na své nepřá­tele svou čest­ností a bez­ú­hon­ností. Nej­prve v Jižní Ame­rice a potom ve svých nesčet­ných taže­ních v Itá­lii se před­vedl jako mistr par­ty­zán­ské války. Nedo­sta­tek vojen­ského vzdě­lání se však u něho pro­je­vil, když se poku­sil vést kon­venční ope­race. Když se odchý­lil od par­ty­zán­ské tak­tiky, obvykle utr­pěl porážku. Více než odkaz něja­kých zvlášt­ních vojen­ských postupů či stra­te­gie zane­chal Gari­baldi potom­stvu ducha naci­o­na­lismu a nese­lhá­va­jící pod­pory nezá­vis­losti své vlasti. Dodnes je osla­vo­ván jako velký vlas­te­nec a hnací síla sjed­no­cení Itá­lie. Jeho nezištné obě­to­vání se věci osvo­bo­zení národa mu zís­kalo trvalé místo v osla­vo­vané his­to­rii jeho země a uči­nilo z něj sym­bol budou­cích revo­lu­ci­o­nářů na celém světě bez ohledu na jejich cíle či vyznání.

Auto­rem tohoto textu je Vik­tor Fajta, stu­dent zim­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2005. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht