Holandská Východoindická a Západoindická společnost

Od konce 14. sto­letí se v Nizo­zemí začí­nají roz­má­hat Bur­gund­ští vévo­dové, kteří postupně sjed­no­tili celý pro­stor dneš­ního Bene­luxu. Roku 1477 Bur­gund­ský rod vymřel a rodin­nými vazbami pře­šla oblast pod rakouské Habsburky (Max­mi­lián I.). Toto pan­ství pře­šlo poz­ději při dělení majetku na špa­něl­skou větev Habsburků (1555). Kato­lické Špa­něl­sko však začalo potí­rat roz­ví­je­jící se pro­tes­tan­tis­mus obchod­ních pro­vin­cií (krvavá vláda vévody z Alby). Odpor proti Špa­ně­lům vyvr­cho­lil v zápase o nizo­zem­skou nezá­vis­lost v čele s Vilé­mem Oranž­ským, a v roce 1579 byla vyhlá­šena tzv. Utrecht­ská unie (poz­ději se pro­vin­cie, které tuto smlouvu pode­psali, začaly nazý­vat Spo­jené nizo­zem­ské pro­vin­cie) a o dva roky poz­ději byl sesa­zen špa­něl­ský král Filip II. jako svr­cho­vaný panov­ník. Jižní části (při­bližně dnešní Bel­gie) zůstá­valy nadále pod nad­vlá­dou Špa­něl­ska. Samo­stat­nost byla for­málně potvr­zena pří­mě­řím z roku 1609.

Spo­jené nizo­zem­ské pro­vin­cie začaly obchodně expan­do­vat a zau­jí­mat ve světě pozice Por­tu­galců, kteří ztra­tili roku 1580 svou nezá­vis­lost. Výcho­do­in­dická a Zápa­do­in­dická spo­leč­nosti vytvo­řily ohromné bohat­ství a zís­kaly velké kolo­ni­ální zábory a Amste­ro­dam se stal cen­t­rem svě­to­vého obchodu namísto Antverp. Podobně jako další evrop­ské kolo­ni­ální moc­nosti vyko­ná­vali Nizo­zemci svou kolo­ni­ální poli­tiku zejména skrze tyto společnosti.

Výcho­do­in­dická spo­leč­nost vnikla slou­če­ním men­ších spo­leč­ností roku 1602 a v jejím čele stálo 60 ředi­telů a výkonná rada o 17 čle­nech, tuto spo­leč­nost pak sku­tečně ovlá­dali velcí amste­ro­damští kupci. Výcho­do­in­dická spo­leč­nost měla mono­pol na obchod v Tichém a Indic­kém oce­ánu, směla uza­ví­rat smlouvy s jinými státy, vydr­žo­vala vlastní voj­sko, loďstvo a směla razit vlastní mince, a tak se sku­tečně jed­nalo o jakýsi stát ve státě.

Výcho­do­in­dická spo­leč­nost byla zprvu spo­jen­cem feu­dál­ních vládců indonéských stá­tečků a sna­žila se upev­nit vliv v oblasti. Pod zámin­kou ochrany spo­jenců vybu­do­vala zprvu sys­tém opev­nění v oblasti Moluc­kých ost­rovů (Ambo­ina) a ost­rovů v Band­ském moři a vytla­čila odtud Por­tu­galce. Jak slábl vliv Por­tu­gal­ska v oblasti, vzrůs­talo sou­tě­žení mezi Holand­skem a Anglií.

Na potíže nara­zili Holan­ďané ve chvíli, kdy se pokou­šeli upev­nit na Jávě. Na tomto ost­rově exis­to­valy dva rela­tivně silné státní celky, Ban­tam a Mata­ram, a jejich panov­níci odmí­tali Holan­ďa­nům povo­lo­vat usa­zení a budo­vání opev­ně­ných fak­to­rií na svém území na Jávě. Holan­ďa­nům se ale povedlo sli­bo­vá­ním zís­kat pro spo­lu­práci jed­noho z vazalů Ban­tamu, Jakart­ské kní­žec­tví, a tak se uchy­tili na Jávě. Ban­tam se za ang­lické pod­pory poku­sil Holan­ďany vyhnat, to se ale nepo­vedlo. Holan­ďa­nům pomohlo loďstvo které dora­zilo z Moluk a spory uvnitř Ban­tamu. Holan­ďané tak na roz­va­li­nách jakart­ské pev­nosti vybu­do­vali první kolo­nii na Jávě a nazvali ji Batá­vie. Ta se pomalu roz­růs­tala a měnila v město a stala se opěr­ným bodem Holan­ďanů v oblasti. Kon­flikty s tam­ními indonéskými státy ale trvaly poměrně dlou­hou dobu a Holan­ďa­nům se povedlo tuto oblast zcela podro­bit až v 2. polo­vině 17. století.

Stra­te­gicky důle­žité pro další plány v indonéské oblasti bylo dobití Malakky na Por­tu­gal­cích roku 1641. Odtud se totiž kon­t­ro­lo­valy cesty Malac­kým prů­li­vem. Holan­ďané se obecně sna­žili vybu­do­vat řetěz opěr­ných míst na cestě do Indonésie. Roku 1652 tak bylo z pově­ření Výcho­do­in­dické spo­leč­nosti vybu­do­váno na mysu Dobré naděje Kap­ské město. Odtud pak začali Burové, což byli zejména holand­ští, fran­couz­ští a němečtí pro­tes­tanti, kolo­ni­zo­vat jih Afriky. Roku 1658 pak Holan­ďané zís­kali na Por­tu­gal­sku ost­rov Cejlon.

V násle­du­jí­cích 25 letech se pak Holan­ďa­nům poda­řilo zís­kat celou oblast Indonésie pod kon­t­rolu. Prv­ním sil­něj­ším stát­ním útva­rem, který si podro­bili, bylo kní­žec­tví Goa na ost­rově Cele­bes roku 1667. Poté ovládli roku 1681 Mata­ram a 1683 Ban­tam na Jávě. V polo­vině 17. sto­letí byla pozice Nizo­zemí jako kolo­ni­ální moc­nosti nej­sil­nější, v poz­děj­ším období se již více­méně sou­stře­dilo na udr­žení zís­ka­ných území. V 18. sto­letí pak Holan­ďané ztra­tili po vál­kách s Ang­lií a Fran­cií některá svá území v Africe a Asii. Roku 1795 na nich Bri­tové zís­kali Kap­ské město, Cej­lon a Malakku. Ostatní indonéské oblasti si však udr­želi i po 19. století.

Na západě již Holan­ďané tak úspěšní nebyli. Po obje­vení Nového Světa uza­vřeli Špa­nělé své nové državy námořní blo­ká­dou. Proto Nizo­zemci, Ang­lie a Fran­cie zalo­žili Zápa­do­in­dické spo­leč­nosti, které usi­lo­vali o zís­kání území, suro­vin a bohat­ství. Špa­nělé si dělali nárok na celou Ame­riku včetně Karibiku.

Holand­ská kolo­ni­zace byla zamě­řena na oblast dneš­ního New Yorku. Ve služ­bách holand­ské Výcho­do­in­dické spo­leč­nosti hle­dal seve­ro­zá­padní cestu do Indie Ang­li­čan Henry Hud­son, který roku 1609 obje­vil poz­ději po něm nazva­nou řeku, pro­té­ka­jící úze­mím boha­tým na kože­ši­no­vou zvěř. To sem po řadu let lákalo i přes nezá­jem Hud­so­no­vých zaměst­na­va­telů obchod­níky s kože­ši­nami. Roz­mach kolo­nie nastal v roce 1621, kdy začala půso­bit holand­ská Zápa­do­in­dická spo­leč­nost. Jejím cílem sice nebylo osíd­lo­vání, ale pře­pa­dá­vání a vylu­po­vání špa­něl­ských obchod­ních lodí v Karib­ském moři, přesto však zalo­žila řadu obchod­ních a vojen­ských zákla­den, mezi něž pat­řila i Fort Orange v ústí Hud­sonu. Tato pev­nost, zalo­žená roku 1624, se stala zákla­dem kolo­nie Nové Nizo­zemí, kde jako nej­pro­slu­lejší stře­disko obchodu s kože­ši­nami a tabá­kem postupně vyrostl Nový Amste­ro­dam na ost­rově Manhat­tanu, který vybu­do­vali roku 1612 a v násle­du­jí­cích něko­lika dese­ti­le­tích kon­t­ro­lo­vali oblast okolí řeky Hud­sonu a obcho­do­vali s Iro­kézi (kože­šiny). Roku 1664 ale Nový Amster­dam pře­šel do rukou Britů a ti tuto kolo­nii pře­jme­no­vali na Nový York.

Zápa­do­in­dická spo­leč­nost zavedla v kolo­nii sys­tém pat­ron­ství, nesoucí některé rysy feu­dál­ních vztahů. Pod­ni­ka­tel, který na své útraty pře­pra­vil přes moře ale­spoň deset rodin, obdr­žel obrov­ský pří­děl půdy, jehož část pak osíd­lo­val závis­lými kolo­nisty. Správa Nového Nizo­zemí měla ráz auto­kra­tický, guver­nér a jeho rada byli jme­no­váni spo­leč­ností, osad­níci neměli zastou­pení. Tyto poměry neu­mož­ňo­valy roz­voj kapi­ta­lis­tic­kých vztahů, ome­zo­valy růst obchodní a prů­mys­lové bur­žo­a­zie i země­dělců a brz­dily postup osíd­lení do vni­t­ro­zemí. Auto­kra­tický sys­tém, malý zájem spo­leč­nosti o toto území a trvalé nepřá­tel­ství s Indi­ány způ­so­bily, že za něko­lik dese­ti­letí se Nového Nizo­zemí číta­jí­cího jen 7 000 oby­va­tel snadno zmoc­nili Angličané.

Poně­kud úspěš­nější byli na jihu ame­ric­kého kon­ti­nentu. V 17. sto­letí se uchy­tili spolu s Fran­couzy a Brity v Gua­yaně, kde vyrostla kolo­nie Suri­nam, kte­rou pak drželi i po celé 18. a 19. století.

Auto­rem tohoto textu je Vik­tor Fajta, stu­dent zim­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2005. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht