Josef Václav Radecký z Radče

Josef Vác­lav Radecký z Radče je beze­sporu jeden z nej­vý­znam­něj­ších vojen­ských veli­telů his­to­rie, ale je také sou­časně i poně­kud kon­tro­verzní posta­vou naší minu­losti. Když v lednu roku 1858 zemřel, byl v Praze na Malostran­ském náměstí již v lis­to­padu téhož roku vzty­čen jeho pomník. Po vyhlá­šení samo­stat­ného Čes­ko­slo­ven­ska byl však, tento věrný sluha monar­chie a císaře, mno­hým pro­ti­mo­nar­chis­ticky nala­dě­ným oso­bám proti srsti, a tak byl jeho pomník zaha­len a v květnu roku 1919 dokonce odstra­něn (dnes je umís­těn v Lapi­dáriu Národ­ního muzea). Starého mar­šála tak dodnes při­po­míná zejména slavný Pochod Radec­kého z pera Johanna Strausse star­šího (jehož pre­mi­éra zazněla v září roku 1849 v prů­běhu pře­hlídky vídeň­ské posádky), a který patří k nej­hra­něj­ším skladbám vůbec.

Erb šlechtické rodiny Radeckých z Radče (původně sídlili v tvrzi Radeč severně od Nového Bydžova)

Erb šlech­tické rodiny Radec­kých z Radče (původně síd­lili v tvrzi Radeč severně od Nového Bydžova)

Josef Vác­lav Radecký pochází ze sta­ro­by­lého čes­kého šlech­tic­kého rodu, jenž svůj pří­do­mek zís­kal podle tvrze Radeč v seve­ro­vý­chod­ních Čechách. Ještě před tři­ce­ti­le­tou vál­kou však rod o svůj maje­tek při­šel. Jiný pří­sluš­ník tohoto poměrně roz­vět­ve­ného rodu, Jan Jiří, který si zvo­lil vojen­skou kari­éru, však již na sklonku tři­ce­ti­leté války zalo­žil základy nového pan­ství ve střed­ních Čechách na Sedl­čan­sku, kde v roz­mezí let 1646–1664 postupně zakou­pil pan­ství Uhřice, Třeb­nice a Tvo­ře­šo­vice. Za svou věr­nost císaři byl v roce 1684 pový­šen do pan­ského stavu. Jeho vnuk Vác­lav Leo­pold Jan (1704–1781) byl roku 1764 pový­šen do stavu říš­ských hra­bat. Vác­lav Leo­pold po sobě zane­chal tři dcery a dva syny, z nichž starší Petr Euse­bius (1732–1776) rov­něž dle rodové tra­dice slou­žil ve voj­sku. První man­žel­ství Petra Euse­bia se sestře­nicí Bar­bo­rou však skon­čilo velmi záhy, když jeho žena zemřela po porodu dcery Fran­tišky Anny Josefy (1763–1824). Druhé man­žel­ství uza­vřel Petr Euse­bius v květnu 1765 a za man­želku pojal Marii Venan­cii Bechyň­skou z Lažan a již násle­du­jí­cího roku, dne 2. lis­to­padu 1766 se na zámku v Třeb­nici naro­dil jeho syn, který při křtu dostal jméno Jan Josef Vác­lav Anto­nín Fran­ti­šek Karel.

Josef Vác­lav (tyto dvě křestní jména byla nej­u­ží­va­nější a jsou dodnes nej­více v pově­domí ve spo­ji­tosti s touto osob­ností) byl od mládí spíše slabší tělesné kon­sti­tuce a již v raném dět­ství ztra­til oba rodiče. Otec zemřel roku 1776, kdy chlapci nebylo ani deset let. Cel­kem zvláštní je roz­por, co se týče smrti matky. Sám Radecký ve svých vzpo­mín­kách klade její skon do doby po jeho porodu, jiné zdroje uvá­dějí rok 1772, kdy chlapci bylo téměř šest let. Josef Vác­lav vyrůs­tal od svých šesti let v hlav­ním městě Čes­kého krá­lov­ství, v Praze, v domě svého dědečka Vác­lava Leo­polda, kde se mu dostalo prv­ního vzdě­lání na pia­ris­tické škole. Již ve dva­nácti letech poprvé usi­lo­val o při­jetí na pres­tižní Tere­zi­án­skou vojen­skou aka­de­mii ve Vídni. Ze zdra­vot­ních důvodů nebyl při­jat. Pro mla­dého chlapce však byla vojen­ská kari­éra vysně­ným cílem a nehod­lal se nechat odra­dit. S dal­šími kom­pli­ka­cemi se musel potý­kat po smrti svého dědečka v druhé polo­vině roku 1781, kdy sám ještě nedo­sáhl plno­le­tosti. Maje­tek tak pře­šel na jeho strýce, otcova bra­tra, set­níka v císař­ské armádě, který však neměl pří­liš vloh pro hos­po­da­ření a poda­řilo se mu pro­mr­hat značné finanční částky z Jose­fova dědictví.

Mladý Radecký mezi­tím zís­kal sti­pen­dijní místo na pres­tižní brněn­ské šlech­tické aka­de­mii, a když byla tato insti­tuce v roce 1782 slou­čena C. k. šlech­tic­kou aka­de­mií ve Vídni (The­re­si­a­nem), pře­stě­ho­val se s ostat­ními stu­denty do hlav­ního města monar­chie. Stu­dent­ský život však netr­val dlouho, neboť již násle­du­jí­cího roku byla aka­de­mie v rámci jose­fín­ský refo­rem zru­šena. Radecký se již defi­ni­tivně roz­hodl pro vojen­skou kari­éru a znovu požá­dal o při­jetí do armády. Ten­to­krát byla jeho snaha úspěšná a byl při­jat jako kadet na zkoušku ke kyrys­nic­kému pluku, jehož vojá­kem se stal v srpnu roku 1784 (tedy téměř dva měsíce před dosa­že­ním 18 let). Je vskutku zají­mavé, že po před­cho­zích nezda­rech, kdy byl odmít­nut pro nedo­sta­teč­nou těles­nou kon­sti­tuci, byl při­jat právě k pluku těž­kého jez­dec­tva. O tom, že se Radecký s těž­kostmi vojen­ského života vypo­řá­dal, svědčí fakt, že byl již v únoru roku 1786 jme­no­ván poru­čí­kem, a v lis­to­padu násle­du­jí­cího roku nad­po­ru­čí­kem. Prv­ního vojen­ského tažení se účast­nil mladý nad­po­ru­čík proti dlou­ho­le­tému tra­dič­nímu nepří­teli habsbur­ské monar­chie, Osman­ské říši. Když vypukla válka mezi Rus­kem a Osman­skou říší, nezbylo císaři Jose­fovi II. nic jiného, než jako smluvní spo­je­nec Ruska, vyhlá­sit v únoru 1788 Vysoké Portě válku. Během úspěš­ného tažení se císař­ským vojá­kům poda­řilo dobýt i Běle­hrad, který se však po pod­pisu mírové smlouvy v srpnu 1791 vrá­til pod turec­kou správu. O činech mla­dého nad­po­ru­číka Radec­kého během tažení není pří­liš zpráv, je však známo, že si jej povšiml i polní mar­šá­lek Gideon Laudon.

Po uza­vření míru si však armáda pří­liš neod­po­či­nula, neboť již brzy byla nucena obrá­tit svou pozor­nost na západ k revo­luč­nímu kvasu, který zachvá­til Fran­cii. Radecký sám se brzy ocit­nul v již­ním Nizo­zemí, kde byl v bitvě u Fle­u­rus (dnešní Bel­gie) 26. června 1794 zra­něn. Bitva skon­čila vítěz­stvím Fran­couzů. Za své cho­vání v boji byl Radecký pový­šen na ryt­mis­tra a potvr­dil tak svou dobrou pověst, kte­rou v armádě měl. To bylo i důvo­dem, proč si jej polní zbroj­mistr gene­rál Beau­lieu po svém pře­ve­lení do Itá­lie vyžá­dal do svého štábu. Tak se Radecký v únoru roku 1796 poprvé obje­vil v mís­tech, která byla poz­ději tak úzce spjata s jeho kari­é­rou i živo­tem. Velmi záhy byl pový­šen na majora, ale pro císař­ské se situ­ace zde nevy­ví­jela pří­liš dobře, neboť měli velmi sil­ného sou­peře v podobě velmi cti­žá­dosti­vého mla­dého gene­rála Napo­le­ona Bona­parta. Ten donu­til císař­ské k ústupu do Koru­tan a záhy k pod­pisu míru v Campo-Formio (17. října 1797), který zna­me­nal pro monar­chii značné územní ztráty.

Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (1766-1858) (obrázek ca. 1815)

Josef Vác­lav Radecký, hrabě z Radče (1766–1858) (obrá­zek ca. 1815)

Rok 1797 byl pro Radec­kého významný i z osob­ního hle­diska. Dne 9. lis­to­padu si vzal za man­želku Fran­tišku Romanu hra­běnku Stras­soldo-Gra­fenber­go­vou (1779–1854). Válka proti revo­luční Fran­cii však pokra­čo­vala a Radecký, účast­nící se dal­ších bojů v severní Itá­lii, se dočkal dal­šího pový­šení v červnu roku 1799 na pod­plu­kov­níka. Jen pár měsíců poté, v pro­sinci, dokonce obdr­žel plu­kov­nický patent. Dal­šího význam­ného vyzna­me­nání se Radec­kému dostalo, když mu byl na základě usne­sení z 18. srpna 1801 pro­půj­čen rytíř­ský kříž vojen­ského Řádu Marie Tere­zie. Mír uza­vřený 9. února 1801 v Luné­ville při­nesl monar­chii období krát­kého míru. Během této doby zmi­zel z his­to­rie něko­lik sto­letí pře­tr­vá­va­jící státní útvar Svatá říše řím­ská (6. srpna 1806 císař Fran­ti­šek II. slo­žil korunu) a habsbur­ská monar­chie se již 11. srpna roku 1804 stala Rakous­kým císař­stvím. Mír však neměl dlou­hého trvání a již roku 1805 vypukly boje znovu. Radecký, který byl stej­ného roku pový­šen na gene­rál­ma­jora, se tak znovu ocitl ve středu dění, a to nikde jinde než v severní Itá­lii. Úspě­chy Rakušanů v Itá­lii však zastí­nilo obsa­zení Vídně, bitva u Slav­kova a následný mír (pro­si­nec 1805) zna­me­na­jící další územní ztráty. V době, kdy se Fran­couzi potý­kali s pro­blémy ve Špa­něl­sku, roz­hodli se ve Vídni k další kon­fron­taci s Napo­le­o­nem, a to i přes špat­nou finanční situ­aci a značně osla­be­nou armádu. V dubnu roku 1809 tak rakouská armáda, pod vede­ním arci­vé­vody Karla (Radecký velel lehké jez­decké bri­gádě), zahá­jila útok do Bavor­ska, tehdy spo­jence Fran­cie. Krátká kon­fron­tace pak vyús­tila v bitvu u Wagramu  (5.–6. června 1809), která zna­me­nalo porážku rakous­kých sil. Následná mírová smlouva v Schönbrunnu ze 14. října 1809 při­nesla jen další poko­ření a ztráty. Radec­kému se ještě před roz­ho­du­jící bitvou dostalo 27. května pový­šení na pol­ního pod­mar­šálka a násle­du­jí­cího roku mu byl pro­půj­čen koman­dér­ský kříž Řádu Marie Tere­zie. Obrat zahra­niční poli­tiky, který násle­do­val po nástupu hra­běte Met­ter­ni­cha na post minis­tra zahra­ničí (1810 kanc­léř, 1813 kníže), dovo­lil rakouské armádě oddech a mož­nost reor­ga­ni­zace. Na té se výrazně podí­lel právě Radecký, který půso­bil na postu hlav­ního uby­to­va­tele gene­rál­ního štábu a dvor­ního vojen­ského rady. Po Napo­le­o­nově porážce v Rusku v roce 1812 se začala rychle utvá­řet poslední koa­lice v rámci dlou­ho­le­tých válek s Fran­cií, Rakousko dlouho laví­ro­valo, než k ní v srpnu 1813 při­stou­pilo a poda­řilo se jí pro­sa­dit, že v čele spo­je­nec­kých armád stál rakouský mar­šál Karel Sch­war­zenberg, který si jako náčel­níka gene­rál­ního štábu vybral Radec­kého. I když spo­jenci utr­pěli porážku u Dráž­ďan (26.–27.8. 1813), roz­ho­du­jící bitva se ode­hrála až o necelé dva měsíce poz­ději u Lip­ska. V této tzv. bitvě národů (16.–19. 10. 1813) zúro­čili spo­jenci svou vel­kou pře­vahu a donu­tili Napo­le­ona stáh­nout se za Rýn. Hlav­ním stra­té­gem bitvy na spo­je­necké straně byl polní pod­mar­šá­lek Radecký, kte­rému byl jako uznání od císaře pro­půj­čen vel­ko­kříž Leo­pol­dova řádu (18.10.1813). Na základě pro­půj­čení tohoto řádu pak byl jme­no­ván sku­teč­ným taj­ným radou.

Josef Václav Radecký, hrabě z Radče (1766-1858) (obrázek cca 1850)

Josef Vác­lav Radecký, hrabě z Radče (1766–1858) (obrá­zek cca 1850)

V únoru roku 1829 byl Radecký pový­šen do hod­nosti gene­rála jez­dec­tva a v lis­to­padu téhož roku se stal veli­te­lem pev­nosti Olo­mouc. Pro tehdy již 63letého Radec­kého se to zdálo být poklidné místo na závěr kari­éry. Nicméně udá­losti z násle­du­jí­cích let, opět vtáhly Radec­kého do cen­tra dění. Poté, co Evro­pou pro­běhla v roce 1830 revo­luční vlna, která se pro­je­vila i v Itá­lii vzrůs­tem národ­ního hnutí, byl po oba­vách Vídně na místo vrch­ního veli­tele rakouské armády v Lom­bard­sku a Benát­sku v pro­sinci roku 1831 jme­no­ván právě Radecký. Zde si starý voják vyslou­žil obdiv a respekt voj­ska (prý se doká­zal domlu­vit se všemi vojáky jejich rod­nou řečí a to je za situ­ace, kdy pochá­zeli z 11 růz­ných národů jistě obdi­vu­hodný výkon). Při pří­le­ži­tosti koru­no­vace Fer­di­nanda I. čes­kým krá­lem 17. 9. 1836 se Radec­kému dostalo pový­šení do hod­nosti pol­ního mar­šála. Když Evropu zasáhla další revo­luční vlna roku 1848, ocitl se Radecký opět v cen­tru dění. Ital­ští naci­o­na­listé usi­lu­jící o vytvo­ření národ­ního státu a sna­žící se vytla­čit Rakušany ze severní Itá­lie, se spo­jili se silami sar­din­ského krále a zaú­to­čili na rakous­kou armádu. Rakousko bylo zmí­táno nepo­koji a Vídeň čelící ozbro­jené revo­luci v Uhrách, bylo po jis­tou dobu ochotna sou­hla­sit s brit­ským plá­nem na odstou­pení Lom­bar­die sar­din­skému krá­lov­ství a poskyt­nutí auto­no­mie Benát­sku. Nicméně starý polní mar­šál Radecký udě­lal diplo­ma­tům rázný škrt přes roz­po­čet. Svými vítěz­stvími donu­til sar­din­ského krále Karla Alberta vykli­dit Lom­bar­dii. Další porážky pak vedly k uza­vření míru v srpnu roku 1849 a obno­vení statu quo. Starý mar­šál tak pro­za­tím zachrá­nil rakouské pozice v severní Itálii.

Ve své funkci zůstal až do pro­since roku 1856, kdy sám na žádost císaře Fran­tiška Josefa I., požá­dal již tehdy deva­de­sá­ti­letý mar­šál o pro­puš­tění. Císař mu vyho­věl 28. února 1857 a Radecký tak po více jak 70ti letech opus­til řady rakouské armády. Zůstal i nadále v Itá­lii, kde také 5. ledna 1858 zemřel. Ostatky byly zaslány do Vídně, kde nechal císař zesnu­lému uspo­řá­dat pohřební prů­vod spolu s pře­hlíd­kou vídeň­ské posádky. I když vyjá­d­řil císař přání, aby byl Radecký pohřben ve Vídni, dokonce v kapu­cín­ské kryptě určené pro členy panov­nické rodiny, byly nako­nec ostatky dopra­veny do Kleinwetzdorfu. Zde byly pohřbeny na místě zvané Hel­denberg, které měl v držení armádní doda­va­tel, svo­bodný zed­nář a údajný syn císaře Josefa II. a mladé židovky, Josef Parkf­rie­der. Ten nabídl Radec­kému zapla­cení veš­ke­rých jeho dluhů, pokud se zde nechá pohřbít a mar­šál, který se celý život potý­kal s nema­lými finanč­ními potí­žemi (nebyl pří­liš zdatný hos­po­dář a i jeho rodina, zejména man­želka utrá­cela značné finanční částky), ochotně na tuto trans­akci při­stou­pil. Císař usi­lo­val o odkou­pení místa a nako­nec došlo k dohodě, kdy Parkf­rie­der císaři Hel­denberg věno­val a místo je tak dnes majet­kem Rakouské repub­liky. Kromě Radec­kého a samot­ného Parkf­rie­dera, jsou zde ještě pohřbeni mar­šál svo­bodný pán Wim­p­f­fen a gene­rál polní zbroj­mistr a Radec­kého pod­ří­zený Kon­stan­tin d´Aspre, jehož ostatky sem nechal pře­mís­tit arci­vé­voda Albrecht v roce 1866 z Verony.

 

Lite­ra­tura k danému tématu:

HAVEL, Pavel, ROMAŇÁK, Andrej, Mar­šál Radecký. Voje­vůdce pěti císařů, Praha-Lito­myšl 2000

HERRE, Franz, Radecký. Nej­ob­lí­be­nější polní mar­šá­lek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno 1997

TARABA, Luboš, Ital­ské patá­lie mar­šála Radec­kého. První válka za sjed­no­cení Itá­lie 1848–1849, Praha 2013

VÁLKA, Zby­něk, Mar­šál Radecký a Olo­mouc, 2008

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht